Každý člověk denně vytváří různé texty, mluvené i psané. Vedeme rozhovory tváří v tvář nebo po telefonu s kamarády, sousedy, příbuznými, známými, kolegy v práci. To jsou mluvené texty často neformální povahy, texty, které nijak zvlášť předem nepromýšlíme, texty, které mívají živou, dialogickou povahu; užíváme při nich zpravidla obecnou češtinu nebo nějaké nářečí.

Někteří z nás dále produkují mluvené texty, které již kladou na přípravu značné nároky, například učitelé, kněží aj. vytvářejí texty, jež směřují k různě početnému publiku. Jsou to texty často značně formální, pronášené spisovnou češtinou, zhusta texty monologické.

Také naše psané texty, které denně vytváříme, jsou různorodé povahy. Při psaní vzkazů, které připevníme na ledničku, esemesek, příspěvků na chatu nebo Facebooku se často chováme značně neformálně, uvolněně, někdy rezignujeme na pravopisnou náležitost, na opravu překlepů. Takové texty bývají opět psány češtinou obecnou nebo nějakým nářečím.

Naopak jiné psané texty, třeba články do novin, seminární práce apod. vyžadují jistou přípravu a zkušenost s vytvářením delších smysluplných textů, měly by to být texty s jasnou strukturou, samozřejmostí je v těchto případech užívání spisovné češtiny.

Pravidla je třeba dodržovat

Je ovšem zjevné, že v praxi se právě vytyčené hranice mezi oběma typy, tedy texty formálními, při jejichž psaní či mluvení užíváme spisovnou češtinu, a texty neformálními, které bývají vyslovovány či psány různými varietami češtiny nespisovné, stírají. Například v časopiseckých interview lze dnes velmi často sledovat, že v odpovědích zpovídané osoby se objevují koncovky obecné češtiny nebo různé členicí částice, jako třeba no jo, hm, zatímco v tazatelových otázkách se objevuje čeština spisovná. Užívání nespisovných tvarů má čtenářům lépe přiblížit osobnost, se kterou je rozhovor veden, takový rozhovor má působit živěji, bezprostředněji.

Příkladem z mluvených textů může být třeba vysokoškolská přednáška vedená ve spisovné češtině, která pak přejde v neformální diskusi se studenty, při níž již zaznívá nějaká varieta češtiny nespisovné.

Je zjevné, že volba variety češtiny při produkci konkrétního textu, ať již mluveného, nebo psaného, není náhodná. Výběr variety se řídí jistými pravidly, která je užitečné dodržovat.

V současné době často píšeme texty nikoli ručně, ale prostřednictvím moderních technologií, tedy píšeme esemesky, e-maily, přispíváme do internetových diskusí, můžeme mít založen blog apod. Také vytváření těchto textů se řídí jistými pravidly.

Netiketa, chatiketa a emotikony

Pokud přispíváme do internetových diskusí, pak jsme zpravidla obeznámeni s tzv. netiketou, tedy etiketou na netu, souborem pravidel, která je vhodné při psaní příspěvků dodržovat. Zpravidla se jedná o doporučení obecnějšího rázu, například že je třeba vyvarovat se vulgárních slov, tabuizovaných témat, urážek ostatních pisatelů, reklamních sdělení apod.

Doporučení užívat spisovnou češtinu mezi doporučeními netikety nebývá, je však zajímavé, že pravopisná náležitost bývá v těchto diskusích poměrně často reflektována, jinými slovy, pokud někdo dobře neovládá pravopis a navíc vyjadřuje polemické názory, může dojít k tomu, že je za svůj nedokonalý pravopis nevybíravě zkritizován.

Velmi běžnou součásti netikety (lze se setkat i s výrazem chatiketa, tedy etiketa na chatech) je užívání emotikonů čili smajlíků. Emotikony již po řadu let dodávají našim psaným textům jisté emocionální vyznění, nahrazují náš výraz tváře, který by byl k dispozici, pokud bychom s dotyčným vedli rozhovor tváří v tvář; díky emotikonu pochopíme, zda pisatel mínil své sdělení jako žert, ironii, zda vyjadřuje lítost a podobně.

Emotikony dnes doplňujeme i texty ručně psané, třeba pohlednice z prázdnin, běžně jsou součástí reklamních sdělení, a to v podobě „stojaté" nebo v podobě „naležato".

Ještě dejme tomu před patnácti lety bylo téměř nemyslitelné vetknout emotikon do e-mailu, který píšeme někomu, s nímž si vykáme, tedy jsme ve vztahu neformálním, případně v e-mailu někomu zcela neznámému. Dnes lze vídat emotikony i v těchto případech, mnoho pisatelů je zkrátka přijalo za
pevnou součást svého vyjadřování. Začleňování emotikonů je zároveň záležitost velmi individuální, někdo jimi spíše šetří, někdo bez nich nevytvoří ani pozdrav v esemesce.

Doba zkracování

Především v esemeskách, chatech, ale i v žánrech jiných je téměř pravidlem používání různých typů zkracování. Naše psaní je někdy velmi rychlé, své jednotlivé repliky někdy odesíláme téměř s takovou frekvencí, jako bychom s dotyčným mluvili tváří v tvář. Slova děkuji a prosím často vidíme v podobě dkj, thx, resp. pls, moment zapíšeme mmt, opět o5, skejt sk8, zkratku čili akronymum OT (off topic) užijeme, pokud se nám zdá, že někdo sklouzává k jinému tématu, WTZ (wo tom žádná) tehdy, když chceme vyjádřit, že o něčem není pochyb, že k tomu není třeba již nic dodávat atd.

Při zkracování je třeba myslet na adresátovo porozumění, být si jist, že naše akronyma a zkratky budou příjemci srozumitelné.

V textech neformální povahy někdy zcela rezignujeme na náležitou interpunkci, čárky v esemeskách někdy nepíšeme i z důvodu omezeného prostoru. Na chatech se jako velmi časté interpunkční znaménko objevují tři tečky, velmi běžné je dále zmnožování otazníků a vykřičníků, případně jejich kombinace, což zvyšuje expresivnost, naléhavost takového textu. Kapitolou samou o sobě je užívání vulgárních výrazů. Ty jsou zpravidla v diskusích nebo na chatech zakázány, ovšem pisatelé jsou značně vynalézaví, ve vulgárních výrazech třeba nahradí některá písmena hvězdičkou, tečkou nebo nějakým jiným symbolem, tedy provedou tzv. grafickou eufemizaci.

V ruském prostředí dokonce existuje jazyk tzv. padonků, tedy skupiny, která vulgární výrazy nahradila originálními výrazy vlastními. S nadsázkou řečeno, vznikl svébytný jazyk, v němž dnes vznikají i literární díla. Podnětem jeho zrodu byla právě pravidla netikety, která se padonkům zdála příliš omezující.

Nepodceňujte pozdrav

Pokud však prostřednictvím mobilního telefonu nebo klávesnice počítače vstupujeme do písemného kontaktu formálního, je samozřejmě na místě užívání spisovné češtiny, včetně dodržování pravidel grafické úpravy písemností. Potřebné zásady jsou velmi přehledně zpracovány v dokumentu nazvaném ČSN 01 6910 (2014) Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory. Mnoho užitečných informací lze dále nalézt v Internetové jazykové příručce (http://příručka.ujc.cas.cz), namátkou je zde vyloženo náležité psaní zkratek a zkratkových slov (např. ČR, PedF, IKEA), titulů a hodností (např. Ph.D., MUDr., CSc.), číslic arabských, které se stávají součástí složených slov (např. 12procentní vs. 12 procent), i číslic římských.

Problémy mohou působit dva znaky, které se opticky liší pouze délkou, významně odlišné je však jejich použití, totiž spojovník (např. česko-německý slovník; Saltykov-Ščedrin; e-mail) a pomlčka (např. v letech 1990–1910; fotbalový zápas Sparta Praha – Dukla Praha; Těšíme se – a neberte to jen jako zdvořilost –, až se s Vámi osobně setkáme).

Při psaní (nejen) dopisů lze tamtéž využít doporučení o náležité podobě adresy, datace a lokace dopisu, pozornost je třeba věnovat náležitému oslovení adresáta i závěrečnému pozdravu.

Velmi často se v současných pracovních e-mailech v místě, kde by mělo stát oslovení, objevuje pozdrav dobrý den. V kultivovaném projevu je však jistě vhodné vytvářet adresná oslovení včetně užití pátého pádu v příjmení (Vážený pane Gále, vážená paní redaktorko).

Běžným zdvořilým zakončením je třeba S pozdravem nebo S přáním pěkného dne. Slovní spojení Mějte hezký den je kalkem anglického Have a nice day a v kultivovaném projevu bychom se mu měli spíše vyhnout.