Nedotažená konstrukce Apolla 1

Kdy: 27. ledna 1967

Kde: USA

Počet obětí: 3

Poté, co americký prezident John Fitzgerald Kennedy (1917 – 1963) vyhlásil 25. května 1961 národním cílem přistání lidí na Měsíci a jejich bezpečný návrat na Zem do konce desetiletí, odstartoval nevyhlášený závod mezi Spojenými státy a Sovětským svazem o dobytí Měsíce.

Američany měl na Měsíc dostat ambiciozní program Apollo. S kosmickou lodí Apollo však byly bylo od samotného počátku mnoho problémů. Její vývoj a konstrukce byla po podezřelých zákulisních jednání přiklepnuta společnosti North American Aviation. Ta sice neměla žádné zkušenosti s vývojem kosmické lodi, ale měla za sebou mocného ochránce v osobě tehdejšího ředitele NASA Jamese Webba (1906 – 1992).

Podle toho také vypadala její konstrukce, která byla nedotažená. Kabina byla plná hořlavých materiálů, jako je nylon a suchý zip. Všude se také nacházely nezakryté neuchycené kabely, které byl spojené pouze izolační páskou a volně se třely o sebe. Nevyhovující byla i konstrukce vstupního průlezu, která znemožňovala rychlou evakuaci. Mnoho úprav se navíc provádělo na poslední chvíli.

Na 21. února 1967 byl naplánovaný simulovaný start lodi Apollo 1 s nácvikem jejího nouzového opuštění, který měl předcházet prvnímu pilotovanému letu. Kosmická loď byla umístěna na vrcholu rakety Saturn 1B vztyčené na startovací rampě LC 34 amerického kosmodromu na mysu Canaveral na Floridě. Raketa nebyla naplněna palivem, proto ani nebyly v pohotovosti záchranné složky.

Zdroj: Youtube

Posádka ve složení Virgil Grissom (1926 – 1967), Edward White (1930 – 1967) a Roger Chaffee (1935 – 1967) byla uzavřena v kabině, která byla z důvodů testování případné netěsnosti natlakovaná čistým kyslíkem na 110 procent atmosférického tlaku.

V 11:30:50 místního času došlo ke zkratu, který okamžitě zapálil extrémně hořlavý kyslík. Po deseti sekundách Chaffee hlásil řídícímu středisku: „Požár! Máme požár na palubě“. Grissom a White se mezitím marně snažili otevřít poklop. V 11:31:16 místního času se Chaffee ozval naposledy: „Máme tady hrozný požár! Dostaňte nás odtud! Hoříme!“ Pak se spojení přerušilo.

Technikům se podařilo průlez vypáčit až za dlouhých pět minut. Uvnitř však již nalézají pouze ohořelá těla. Oficiální zpráva NASA hovořila o tom, že se posádka udusila zplodinami a před smrtí netrpěla.

Destrukce kabiny však vypovídala o nepředstavitelné hrůze, kterou museli zažívat v posledních vteřinách svého života. Interiér kabiny pokrývala vrstva seškvařené umělé hmoty a popela. Mnoho kabelů se zcela vypařilo, přístroje shořely nebo popraskaly. To je také důvod, proč se nikdy nepodařilo přesně lokalizovat místo vzniku požáru.

Až smrt tří astronautů přinutil výrobce a NASA provést taková opatření, aby se situace nemohla opakovat. Z kabiny byly odstraněny všechny hořlavé materiály, byla přepracovaná konstrukce otevírání vstupního průlezu a čistě kyslíková atmosféra velitelského modulu byla nahrazena směsí 60 procent kyslíku a 40 procent dusíku. Prvním pilotovaným letem programu Apollo se stalo až Apollo 7 dne 11. října 1968.

Posádku Challengeru zabil až náraz o hladinu

Kdy: 28. ledna 1986

Kde: USA

Počet obětí: 7

Po skončení programu Apollo zahájila americká NASA na začátku ledna 1972 nový ambiciózní projekt nazvaný STS. Jeho úkolem bylo vyvinout mnohonásobně použitelný dopravní prostředek pro lety na oběžnou dráhu a zpět. Dnes je známe jako raketoplány.

Challenger byl druhým raketoplánem v pořadí. Byl přestavěný ze stroje určeného pro potřeby zátěžových testů, které však nakonec nebyly nutné. Do služby byl předán 30. června 1982 a první let uskutečnil 4. dubna 1983. Na oběžnou dráhu se do svého zničení vrátil ještě osmkrát a v letech 1983 – 1984 byl dokonce nejvytíženějším ze všech amerických raketoplánů.

Osudnému startu Challengeru předcházelo několik odkladů, které tak nepřímo zavinily jeho zkázu. Původní start byl stanoven na 22. ledna 1986. Protože však došlo ke skluzu předchozí mise byl start přesunut na 25. ledna. Další přesun na 27. ledna si pak vyžádalo špatné počasí v místě přistání. Ani na třetí pokus však raketoplán neodstartoval, technická závada posunula start o den na 28. ledna, kdy došlo k poslednímu zdržení o dvě hodiny z důvodu poruchy počítače.

V ten den bylo na floridském mysu Canaveral neobvykle chladné počasí a rtuť teploměru klesla až na -4 stupně Celsia. Někteří inženýři proto varovali, že tak nízké teploty mohou způsobit nepružnost teflonového těsnění dvou pomocných raketových motorů SRB. Předletová kontrola však neodhalila nic neobvyklého a Challenger dostal zelenou.

Ke své poslední cestě odstartoval 28. ledna 1986 v 11 hodin 38 minut místního času. Na jeho palubě byla sedmička astronautů – Franccis Scobee (1939 – 1986), Michael Smith (1945 – 1986), Ellison Onizuka (1946 – 1986), Ronald McNair (1950 – 1986), Judith Resniková (1949 – 1986), Christa McAuliffeová (1948 – 1986) a Gregory Jarvis (1944 – 1986).

První známky, že něco není v pořádku, se objevili už v čase 0,445 sekundy po startu, kdy kamery zachytily černý obláček spalin v oblasti pravého pomocného raketového a externí palivové nádrže. V čase +58,8 sekund se opět objevuje dým, který se v čase +59 sekund mění v plamen. Ten v čase +72,141 sekund přepálil spodní závěs pravého motoru.

Zdroj: Youtube

Uvolněný motor se začal naklánět a v čase +73,137 sekund protrhl nádrž externí palivové nádrže, kterou roztrhaly aerodynamické síly na kusy a raketoplán zahalil oblak kapalného vodíku a kyslíku. V čase +73,304 sekund explodovala hlavní palivová nádrž s 82 tunami vodíku.

Kabina z posádkou, která byla tlakovou vlnou odtržena od trupu raketoplánu, pokračovala setrvačností v letu vzhůru a 25 sekund po explozi dosáhla výšky skoro 20 kilometrů. Poté již následoval pouze nekontrolovaný pád.

Po 165 sekundách od exploze narazila kabina rychlostí 330 kilometrů v hodině na hladinu Atlantického oceánu. Je přitom docela dobře možné, že minimálně část posádky byla v té době stále ještě při vědomí, protože ze samotné exploze vyvázla kabina téměř bez poškození. Svědčí pro to i nález čtyř čtyř dýchacích přístrojů, z nichž tři byly použité.

Podle oficiálního prohlášení NASA však všichni členové posádky ztratili vědomí zřejmě už po několika sekundách. V reakci na havárii byly všechny lety raketoplánů zastaveny na dva a půl roku. V jejich konstrukci bylo provedeno více než 400 změn.

Columbie se rozpadla nad Texasem

Kdy: 16. ledna 2003

Kde: USA

Počet obětí: 7

Ani poučení ze zkázy Challengeru nezabránily o 17 let později havárii dalšího raketoplánu. Přestože okolnosti havárie raketoplánu Columbia byly odlišné, následky byly stejně tragické. Zatímco Challenger byl zničen krátce po startu, Columbia havarovala až při návratu z úspěšné mise zpět na Zem. I v tomto případě však zahynulo všech sedm astronautů na palubě.

Columbia byla ještě starší než Challenger a byla úplně prvním raketoplánem nasazeným do služby. Poprvé byla vypuštěna na oběžnou dráhu už v dubnu 1981 a celkem úspěšně absolvovala 28 letů.

Na svou poslední misi odstartovala Columbie 16. ledna 2003. Její posádku tvořilo sedm astronautů – Rick D. Husband (1957 – 2003), William C. McCool (1961 – 2003), Michael P. Anderson (1959 – 2003), Laurel Clarková (1961 – 2003), David M. Brown (1956 – 2003), Kalpana Chawlaová (1961 – 2003) a první izraelský astronaut Ilan Ramon (1954 – 2003).

Během šestnáctidenní provedli astronauti celou řadu experimentů v oblasti mikrogravitace. Nic nenasvědčovalo tomu, že by přistání raketoplánu nemělo být stejně úspěšné. Ráno 1. února 2003 vstoupil raketoplán rychlostí 7,5 kilometrů za hodinu do atmosféru. Sestup zpočátku probíhal zcela rutinně a vše nasvědčovalo, že Columbia přistane přesně podle plánu v devět hodin 16 minut východního standardního času.

V 8:50:53 vstoupila Columbia do desetiminutového období největšího ohřevu, během kterého bylo teplotní namáhání na maximum. V 8:52:00 překročila Columbia ve výšce 70,6 kilometrů kalifornské pobřeží. Podle pozdějších svědeckých výpovědí už tehdy bylo vidět, že se od raketoplánu oddělují žhavé body.

Krátce na to se začalo bortit levé křídlo a bylo stále obtížnější udržovat raketoplán na sestupové dráze. Ve výšce 63,1 kilometrů se přerušilo radiové spojení, Columbia se prudce naklonila, převrátila a odtrhlo se celé zničené levé křídlo.

Zdroj: Youtube

Tím se porušila těsnost nákladového prostoru a raketoplán se začal nekontrolovaně řítit k zemi. Zkázu však dokonala až exploze paliva v nádržích. Právě ta zabila posádku, která byla až do tohoto okamžiku zřejmě při plném vědomí a uvědomovala si neodvratnou smrt.

Trosky zničené Columbie byly rozesety do eliptické oblasti o rozměrech 500 x 100 kilometrů jihovýchodně od texaského Dallasu. Velká část trosek včetně zbytků těl členů posádky byla nalezeny v okresu Nacogdoches ve východním Texasu.

Při následném vyšetřování inženýři NASA zjistili, že příčinou budoucí havárie byl incident při startu, kdy se z externí palivové nádrže odlomil kus pěnové izolace, který ve vysoké rychlosti zasáhl náběžnou hranu levého křídla a poškodil tepelnou ochranu. Při sestupu do atmosféry se tudy do křídla dostal horký vzduch, který následně narušil jeho strukturu a způsobil rozpad raketoplánu.

Stejně jako havárie Challengeru i zkáza Columbie zastavila lety raketoplánů na dva a půl roku. Byla přijata řada opatření, která měla minimalizovat odpadávání izolace z hlavní palivové nádrže, zlepšilo se monitorování odpadávání izolace nádrže a raketoplány byly vybavené technologiemi, které umožnily opravu poškození přímo na oběžné dráze.

Do vesmíru se vrátily raketoplány až v červenci 2005, kdy byl vyslán raketoplán Discovery.