Profesor Roman Makarius, doyen českého hornictví a bývalý šéf Českého báňského úřadu

V době sovětské invaze do Československa mi bylo třicet let. Pracoval jsem jako technik v černouhelných dolech na Kladně.

Na jaře 1968 mi vzdálený příbuzný žijící v Rakousku nabídl, abych šel legálně pracovat do jeho grafitových dolů u Vídně. Souhlasil jsem. Představoval jsem si, že rodinu nechám tady, půjdu na rok do Vídně. Naučím se dobře německy. Udělám si tam nějaké postavení, koupím byt nebo domek a pak si tam vezmu rodinu k sobě. Byl jsem totiž skeptický k Dubčekovu obrodnému procesu. Komunistický režim jsem považoval za nereformovatelný.

Jenže pak přišel 21. srpen a všechny úvahy na odchod do Rakouska skončily. Týden po okupaci se mi navíc narodila dcera, což rychlou emigraci vyloučilo.

Já jsem nikdy na odchod moc nebyl. Netoužil jsem po tom žít jinde a měl jsem tu starší rodiče. Rakousko mi však bylo blízké, z Vídně bych to měl kousek do Brna. Líbilo se mi i soukromé podnikání, že bych měl větší šance než tady. (Pozn. red.: Roman Makarius pochází ze zámožné rodiny prvorepublikového ředitele Waldesovy továrny na výrobu galanterního zboží.)
Naděje na legální práci v západní cizině však po srpnu 1968 zhasly. I s rodinou jsem zůstal bydlet v Tuchlovicích na Kladensku. Jako bezpartijního a navíc katolíka mě normalizační režim dusil dalších 21 let.

Petr Schönfeld, bývalý mediální ředitel vydavatelství Ringier a Economia a šéf České typografie

Před srpnem 1968 jsem na plný úvazek prodával týdeník Universita Karlova. Z původního martyria kvůli zápočtu u dr. Hořce se stala velmi lukrativní záležitost. Lidé bažili po informacích a hlavně po názorech. Těch bylo ve studentském týdeníku opravdu dost.

Těsně před 21. srpnem jsem odjel do severních Čech, abych pražské jaro obohatil o praktickou znalost dalšího fenoménu 60. let – sexuální revoluci. Ale kamarádka jaksi nepřijela. Zato přijely tanky. Měl jsem tehdy francouzské období a poslouchal jen francouzské stanice. Na France Inter místo beatu hráli Mou vlast. Přeladil jsem, ale jinde bylo ticho.

V údolí na silnici č. 9 jel jeden obrněnec za druhým. Cestou domů jsem jel přes městečko za Českou Lípou. Na zdi garáží tu býval obraz sovětského tanku a nápis 9. V. – přišli včas. V rámci kontrarevoluce to někdo zamaloval. O rok později tu tank byl jako nový. A nápis zněl: 9. V. přišli včas. A 21. 8. zas...

Stanislav Bernard, spolumajitel Rodinného pivovaru Bernard v Humpolci

Bylo mi tehdy necelých 13 let, ale i tak se pamatuji, že celý ten rok měl takovou – dnes bych řekl – „pozitivní atmosféru".

Na 21. srpna se pamatuji přesně. Bydleli jsme v Háji ve Slezsku, kde byl otec učitelem. Vstal jsem ráno a sešel dolů na dvorek. Táta tam stál a plakal. Ptal jsem se, co se děje – a řekl mi to. Bylo to v háji...

Byl to pro mě silný zážitek i proto, že byly prázdniny a hezký den, který se takhle zkazil.

Táta pracoval ve škole jako zástupce ředitele. Byl tehdy i v KSČ – bohužel. Na jedné stranické schůzi ho potom napráskal kolega, že vystupuje proti vstupu vojsk – a otce vyhodili ze strany (naštěstí!!!) i ze školy. Dělal pak řadového učitele jinde. Ale i díky tomu pochopil, co jsou komunisti zač. Bohužel, když se dívám na současnou vládu a prezidenta, tak je zřejmé, že jsme se jako národ zase tak moc nepoučili...

Miroslav Kučera, spolumajitel Pivovaru Svijany

Na srpen 68 si pamatuji velmi dobře. Loučil jsem se s kariérou, kterou jsem ani nestihl začít. Ten rok jsem dokončil vysokou školu v Brně, kde jsme hodně prožívali Pražské jaro.
Se spolužáky jsme se nechali přesvědčit a za Dubčeka vstoupili do strany. Udělali jsme revoluci – zvolili nové výbory a podařilo se vyměnit vedení školy. Vše vypadalo velmi nadějně. Ve fabrice, kam jsem nastoupil, se už změna nepovedla. Zastavily ji tanky.

Stál jsem tenkrát v Liberci na náměstí asi 50 metrů od tanku, který najel do podloubí. Zbořil sloup a ten zasypal několik lidí. Tank pak ještě nacouval do sanitky, která přijela na pomoc zraněným. Lidé, co stáli kolem, začali házet cihly ze zbořeného sloupu na tank, načež vylezl voják, vystřelil a všichni se rozutekli.

Na protest proti vstupu vojsk a normalizační politice jsem ze strany vystoupil. Byl jsem v ní asi rok a dodnes mi to dělá problémy.

O rok později, 21. srpna 1969, jsme se sešli v černých oblecích na libereckém náměstí a šli jako smuteční průvod do fabriky. Bylo nás kolem stovky. Za rok jsme akci zopakovali, to už nás bylo jen asi deset. Šéf partaje stál za oknem a zapisoval si, kdo přichází v černém. Některé kolegy z práce vyhodili. Já byl nový po škole, neměl politické škraloupy, tak jsem ve fabrice – Libereckých vzduchotechnických závodech – vydržel 40 let. Samozřejmě bez kariérního postupu. Až po listopadu 89 jsem se stal ředitelem.

Jaroslava Žirovnická, redaktorka v důchodu

Srpnovou okupaci jsem prožívala ve Vlachově Březí na Prachaticku, kam jsem nastoupila na pracovní umístěnku po vysoké škole. Po vpádu ruských vojsk za mnou přijel vyděšený bývalý spolužák Láďa na motorce, že mě bude evakuovat, když jsem tak blízko u hranic. Brzy se vědělo, že nebude žádná mobilizace. Nikam jsem nejela, ale Láďa vyrazil do Prahy. Na podzim 68 pak emigroval do Německa. Žije tam dodnes.

Zůstala jsem ve Vlachově Březí a tři dny jako opařená seděla u televize, ani se nehnula. Asi za týden dorazil z Prahy autobusem Pavel, můj přítel a pak manžel. Pracoval v Armádním filmu a měl prostřelené kalhoty, jak natáčeli na Vinohradech u rozhlasu. Kameraman, bohužel nevím jeho jméno, filmy zachránil a odvezl do Rakouska.

Tím skončila krásná 60. léta. Bylo to úžasné osvobození od komunistů. Souhlasím s Olgou Havlovou, která na to období stejně vzpomínala. Byla to doba plná ideálů. Byli jsme nadšení, že se všechno napraví. Stejně jako po Listopadu 89. Ale zase jsou všude bývalí komunisté.

Před srpnovou okupací jsem ještě stačila s kamarádkou Vlastou projet Itálii. Jako studentky jsme si v západoněmeckém časopise našly kontakt na kluky z vysoké školy jaderné energetiky, kteří pořádali pracovní tábor katolické mládeže v Itálii. Byl to putovní tábor, spali jsme po klášterech a dopoledne pracovali. Itálii jsme s Vlastou objely za 680 korun. Tolik stála jízdenka na vlak v Čedoku. Čtyři stovky jsem zaplatila ze stipendia, zbytek dali rodiče. Po osmašedesátém byl všemu konec, na dlouhé roky jsem se musela rozloučit s cestováním. Když jsem celá bez sebe v televizi sledovala, jak zemi obsazují cizí vojska, v duchu jsem si říkala: Vidět Neapol a zemřít.

Milan Teplý, majitel mlékárenské skupiny Madeta

Moje vzpomínky na srpen 1968 nebudou asi vůbec vybočovat ze zážitků nejen mé generace, ale i těch starších.

Bylo mi devatenáct a jako vysokoškolák jsem byl do dění velmi ponořen. Bydleli jsme s rodiči v Praze-Podolí, ve vilové čtvrti, kde žila řada lidí všeobecně známých z politiky, ale též mnoho herců, spisovatelů či novinářů. Velmi dobře si pamatuju na situaci, kdy mě přišel otec vzbudit. Byl ve velmi rozrušeném stavu a oznamoval mi, že probíhá okupace. Poslal mě k pumpě koupit benzin, zřejmě s úmyslem připravit naše vozidlo k realizaci případné emigrace. Už tenkrát jsem v tomto směru cítil beznaděj – Praga Baby z roku 1932 neměla technické dispozice k cestě delší než k babičce do Neratovic.

Ta cesta k benzince ale nebyla zbytečná. Stejně jako později dlouhá fronta u samoobsluhy na nákup nezbytných potravin pro zachování života v protektorátním bytí.
Pamatuji si na spontánní zpívání hymny a sílu jednoty Čechoslováků, projevy nenávisti k okupantům, ale také na rozčarování lidí nad skutečností, že se země nebránila. Jak úžasný zážitek byl potom po dlouhých letech film Pelíšky! Bohužel i se smutným koncem. Tenkrát v osmašedesátém jsem nemohl pochopit, že odhodlaní revolucionáři od samoobsluhy a pouliční organizátoři odboje na své odhodlání za několik dnů rezignovali.

Utekla spousta času a nezapomíná se. Mnoho těch defektních se pořád pohybuje ve veřejném, kulturním i politickém životě. Dokonce se s mnohými potkávám a nějak se nám nedaří potkat se očima.

Nesnížím se k tomu, abych mnohé z nich jmenoval, tak jenom připomenu svého tehdejšího souseda z Podolí. Pan Jiří Kodet svůj pověstný výkřik z okna o proletářích všech zemí, známý z filmu Pelíšky, realizoval i ve skutečnosti. A i v dalším životě byl stejný jako v citovaném snímku. Na rozdíl od většiny ostatních.

Jiří Dědeček, písničkář

Stav, v němž mě zastihl jedenadvacátý srpen 1968, nejlépe vystihují slova mého starého protestsongu: pubertu tanky nezastaví. Bylo mi patnáct, měl jsem mnohem víc starostí se svým tělem od pasu dolů nežli se socialismem s lidskou tváří.

Velmi citlivě jsem sice vnímal euforii lehce střiženou skepsí, jaká se projevovala u mých rodičů, ale to trvalo tak maximálně do konce června, když jsem je vídal denně. Jakmile se uzavřel školní rok, vyvezli mě na prázdniny k prarodičům na vesnici, zatímco sami se vrátili do Prahy. Já jsem se po opravách z matematiky přece jen dostal na gymnázium, neměl jsem tedy žádné starosti (mimo již výše uvedenou) a mohl jsem si dva měsíce volna opravdu užít. Ještě že ti Rusáci k nám vtrhli až koncem srpna a nezkazili mi to celé.

Část prázdnin jsem musel věnovat brigádě, abych nezvlčil. Pracoval jsem právě v druhé polovině srpna jako pomocník u party vesnických zedníků, dostával jsem 6,70 Kč na hodinu.
Vstával jsem v půl šesté ráno a rozmrzele jsem se odebíral ke kravínu, kde se stavěla nějaká stodola a kde mi byla přidělována práce. Zatímco oni zdili, betonovali, nahazovali, já dělal obvykle něco velmi podřadného, 21. srpna například jsem čmáral červenou barvou kroužky na lešenářské trubky, aby nám je nějaká jiná partička neukradla.

K tomu mi zněl Dubčekův zlomený projev. Cestou z práce jsem u rybníka pohovořil (rusky) se zakrslým Kazachem, jenž v uniformě Rudé armády, s bazukou na zádech a s praporky v rukou zůstal zapomenut na křižovatce, snad aby řídil dopravu. Ale nežli mi všechno došlo, než jsem začal mít strach, že je válka a že by se mohlo něco stát mým blízkým, protože v Praze to prý je nejhorší, měl jsem v hlavě jenom levé stehno té Věry, vedle níž jsem včera večer seděl v letním kině.

Byla to kamarádka jedné z mých sestřenic; přijela na návštěvu a předcházela ji temná pověst zkaženosti a šikmé plochy. Kouří cigarety, a kdyby jen to...

Promítalo se improvizovaně ve dvoře jednoho statku, na maličkém plátně pršely černobílé obrázky Fanfána Tulipána a já jsem se ocitl šťastnou náhodou na lavici vedle té zkažené. Pod dekou, neboť nás dospělí chránili před padajícím večerním chladem, jsem jí hladil po stehně. Bylo velmi hebké. Když film skončil, zadrhávajícím hlasem jsem ji pozval na vycházku do polí a ona k mé hrůze souhlasila. Kráčeli jsme dlouho mlčky po temné cestičce, než jsem se odvážil vzít ji kolem ramen. Potom jsem pravil, že už bychom se měli vrátit, poněvadž možná bude válka. Šli jsme tedy zpět, a když jsme se loučili jakousi imitací polibku, řekla mi: Jestli jsou všichni kluci v Praze takoví, tak tedy chudinky holky! Dlouho jsem si tu větu vykládal jako poklonu své mužnosti, s níž jsem šel na věc (stehno, objetí, pusa). Ve čtyřiceti mi došlo, že jsem ji zklamal a že mě měla za pitomce.

No a pak už někdo z reformovaných komunistů vyhlásil program pasívní rezistence, což mi vyhovovalo, protože to znamenalo dělat co nejmíň a nesouhlas nosit uvnitř. Vydrželo nám to jedenadvacet let.

A jen krátký dovětek: občas mě hříšně napadne – když je mi opravdu hodně teskno –, jestli jsem náhodou z okupantů neměl radši ty, co kdysi přijeli na tancích ověšeni samopaly, nežli ty, co přijíždějí dnes v drahých autech ověšeni zlatými řetězy a dosazují nám prezidenty...

Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze

V létě 1968 jsem měl za sebou první ročník střední školy. Učit se nebylo od jara lehké: Literární noviny, Reportér, Tvář otvíraly v náhle uvolněné atmosféře témata, která nešla skrýt pod komunistickými hesly. Čas se jakoby zrychlil: každý den vynášel na světlo něco ze zločinného přítmí a současně se otvíral svobodě.

Velká část spolužáků využila o prázdninách poprvé nabídnuté možnosti cestovat bez omezení a odjela na západ. I já tam měl zamířeno, s mámou v srpnu. A mezitím, po jednání Dubčeka s Brežněvem a prohlášení „2000 slov", jsme se spolužáky v zahradních restauracích probírali, zda „přijdou Rusové". Shodli jsme se, že ne; co se u nás dělo, bylo přece v konci konců dobré i pro ně, a svět by žádnou okupaci nepřipustil.

Do holandského Maastrichtu jsme k maminčině přátelům vyjeli 15. srpna. Když náš vlak obklopen ostnatými dráty přejížděl do západní části Německa, slova o nesvobodě, ale i naději na změnu dostala pro mě až symbolické vyjádření. V Norimberku jsem při přestupu vyšel před nádraží. Spatřil jsem stánky se spoustou ovoce. Množství novin a časopisů. Viděl jsem mladé lidi, své vrstevníky, a zastyděl se za své šaty a boty. Tady nebyla nouze, jak jsem od dětství slýchal ve škole. Tady nebyla nesvoboda. Nouze a nesvoboda byla u nás, ale – a na to jsem byl hrdý – už brzy tomu mělo být jinak.

Ráno 21. srpna byli naši hostitelé zděšeni. Když jsem přišel na snídani, přeskakujícími hlasy mluvili o ruských tancích v Praze a dohadovali se, zda pojedou dál na západ. Celý den jsem s tranzistorovým rádiem chytal zprávy a mezitím brečel. Večer jsem se díval na televizi. Zněla střelba a Smetanova Vltava, pásy na obrazovce drtily mé město, na vlajkách byla krev. Vládu odvezli do Moskvy, ale odpor proti okupaci byl velký a po pár dnech, s Dubčekem opět v Praze, se zdálo, že není vše ztraceno.

A tak jsme koncem září přestali s mámou diskutovat o emigraci a vrátili se do Prahy. Ve škole lavice prořídly – někteří spolužáci i s rodiči emigrovali. Dozvěděl jsem se, že Ivana Laitu, kluka stejně starého jako já, s nímž jsem hrával na Kotlářce hokej, Rusové zabili. Prohlížel jsem si rozstřílené Národní muzeum, vyhořelé domy u rozhlasu, naslouchal srpnovým příběhům, protože každý měl nějaký.

V té době už tanky a obrněnce ve městě nebyly. A pak, dva dny po návratu, jsem na Národní třídě potkal své první okupanty. Byli tři, důstojníci, na opascích pouzdra s pistolí. Chtěl jsem dát najevo své opovržení, odplivnout si před nimi, aby pochopili, a tedy jsem jim šel vstříc a plivl. Místo na chodníku slina skončila na holínce toho vpravo.

Zastavili jsme se. Oficírovi bylo kolem čtyřiceti. Zaťal zuby, až mu na čelistech vystoupily svaly, na tvářích mu vyskočily skvrny. Čekal jsem, že mě udeří, ale místo toho napětí v jeho obličeji náhle povolilo. Nenávistně si mě změřil a potom jediným máchnutím odstrčil stranou jako překážku, která mu nemůže zabránit v cestě.

V tu chvíli jsem pochopil, co se zakrátko mělo potvrdit: Prohráli jsme.