"Smrt je jen drobnost. Ta nejmenší nepatrnost na světě. A já to říct můžu, protože jsem jí stál tváří v tvář," prohlásil jednou polárník Ernest Henry Shackleton. Neholedbal se. Možná právě proto je o něm těžké říci, zda mu při jeho největších výpravách přálo štěstí, nebo smůla. Ani jednou totiž sice nedosáhl cíle, který si původně vytyčil (nevkročil jako první na jižní pól, o což usiloval v roce 1909, ani se mu nepodařilo poprvé přejít celou Antarktidu, o což se pokusil o pět let později), na druhé straně se však pokaždé se všemi svými muži živý vrátil.

Tvrdohlavý Ir v heroické době

Ernest Henry Shackleton se narodil 15. února 1874 v irském Kildare, jako druhé z celkem osmi dětí. Otec mu naplánoval lékařskou dráhu, jenže horkokrevný mladík si postavil hlavu. Medicína ho nelákala, o to víc jej ale přitahovalo moře. V 16 letech se proto odstěhoval od rodiny do Liverpoolu a vstoupil do řad britského obchodního loďstva.

O pět let později, v roce 1895, došlo v Londýně k zajímavé události. Mezinárodní geografický kongres zde prohlásil výzkum antarktického regionu za "největší úkol, který ještě zbývá podniknout na poli zeměpisných objevů". Odstartoval tím "heroickou dobu", při níž celý svět s napětím sledoval, komu a kdy se podaří proniknout až k jižnímu pólu.

V roce 1897 zamířila do Antarktidy velká mezinárodní výprava, jíž velel Belgičan Adrian de Gerlache a zúčastnil se jí i pozdější vítěz tohoto závodu, Nor Roald Amundsen. O dva roky později pak v Antarktidě přezimovala vůbec první polární výprava. Ta byla britská, avšak velel jí Nor Carstens Borchgrevink.

Ctižádostivému a sebevědomému Shackletonovi samozřejmě nemohlo uniknout, co se děje. A rozhodně nehodlal zůstat stát stranou. V roce 1901 se tak připojil k další britské expedici do Antarktidy, jíž tentokrát vedl kapitán Robert Falcon Scott. Muž, který o deset let později vstoupí do fatálního souboje s Amundsenem a bude ho to stát život.

Na Scotta udělal šestadvacetiletý odvážný Ir dojem, takže si ho vybral, aby se spolu s ním a s vědcem Edwardem Wilsonem vydal v polární krajině na samostatnou výpravu směrem k jižnímu pólu. Přestože muži nepředpokládali, že by pól mohli opravdu dobýt, dostali se až na zeměpisnou šířku 82° 17', což bylo nejblíže, kam člověk do té doby dokázal dojít (samotný jižní pól leží na zeměpisné šířce 90°).

Shackletonův zdravotní stav se však v ledové pustině vážně zhoršil, takže se musel vrátit zpět na loď.

Přispěl i Guinness

V roce 1907 pak Shackleton zorganizoval první ze tří vlastních antarktických expedic. Podle jména expediční lodě dostala výprava název Nimrod. Jejím hlavním cílem, kromě geografických měření a vědeckých výzkumů, mělo být právě historicky první dosažení jižního pólu.

Vláda ani oficiální anglické instituce Shackletona na jeho první cestě nijak nepodpořily. Musel se spolehnout na soukromé půjčky a dary. Částkou dva tisíce liber mu tak přispěl mimo jiné Edward Guinness, hlava dodnes známé irsko-anglické pivovarnické rodiny. Dalším donátorem byl například Shackletonův bratranec, nějaké peníze vynesla také veřejná sbírka a určitou sumou se na expedici podílely vlády Austrálie a Nového Zélandu.

I tak se ale musel mladý polárník notně uskrovnit. Jen sama loď Nimrod byla o víc než o polovinu menší než předchozí Scottova loď Discovery, a když ji Shackleton uviděl poprvé, zděsil se. "Byla notně zchátralá a celá smrděla tulením tukem. Taky se ukázalo, že potřebuje utěsnit a že je potřeba opravit všechny stěžně." Nakonec, po všech provedených úpravách, však mladý Ir prohlásil, že je na tu "bytelnou lodičku nesmírně hrdý".

Všechny půjčky hodlal splatit z výdělku, který očekával z knihy o expedici a z pozdějších přednášek. Také doufal v zisk z prodeje speciálních poštovních známek opatřených razítkem poštovního úřadu v Antarktidě - novozélandská vláda jej totiž jmenovala dočasným antarktickým pošmistrem. Žádný z těchto plánů mu sice nepřinesl bohatství, v jaké doufal, nicméně poštovní stanici se expedici opravdu podařilo zřídit - jako místo pro ni posloužil mys Royds.

Spor s bývalým velitelem

Při přípravách expedice se Shackleton dostal do určitého sporu se svým bývalým velitelem z první výpravy Robertem Scottem. Tomu se donesl polárníkův plán použít jako výchozí bod pro expedici bývalou Scottovu základnu v McMurdo Sound, přičemž prý už dříve Scottovi slíbil, že to neudělá. Kapitán první výpravy si to nenechal líbit a v dopise svému někdejšímu svěřenci vytkl nedostatek loajality. Ještě příkřejší byl druhý parťák z předchozí výpravy Edward Wilson, který Shackletona přímo vyzval, ať se McMurdo Sound vyhne.

Mladý polárník, tísněn dvěma svými bývalými kolegy, nakonec podepsal deklaraci, že u základny nezakotví a bude se snažit přistát dál na východě. Znamenalo to ovšem konec úzkých přátelských vztahů mezi ním a Wilsonem.

Sám Shackleton se ve svém deníku o sporu se Scottem nezmínil, jenom poznamenal: "Ještě než jsme vypluli z Anglie, rozhodl jsem se, že pokud to jen trochu půjde, založím v Zemi krále Edwarda VII. (jde o území na pobřeží Rossova moře v Antarktidě poblíž jižního pólu, pozn. red.) svou vlastní základnu - mimo McMurdo Sound."

Slib se mu nakonec nepodařilo dodržet - přes opakované pokusy se nedokázal v Zemi krále Edwarda VII. dostat mezi plujícími krami k pobřeží, takže nakonec přece jen stočil svou loď k základně McMurdo Sound.

Podle současného historika dobývání jižního pólu Beau Riffenburgha však neměli Scott s Wilsonem nikdy takový slib po Shackletonovi vymáhat, protože tím mohli ohrozit bezpečnost celé jeho expedice.

Za zmínku stojí také to, že Scott, který později zahynul s celou svou výpravou v osudovém závodu s Roaldem Amundsenem, se při této anabázi opřel o Shackletonův expediční systém, zahrnující poníky, speciálně konstruované motorové sáně a tažné psy. Bohužel se mu ale nevyplatil.

První cesta k pólu

Nápad použít poníky se málem vymstil i Shackletonovi. Pro svůj hlavní cíl, dobytí pólu, vyčlenil čtyřčlennou výpravu. Kromě sebe do ní jmenoval své druhy Franka Wilda, Jamesona Boyda Adamse a Erika Marshalla. Protože motorové saně selhávaly v nerovném terénu, rozhodl se jako na hlavní pomocnou sílu vsadit právě na poníky, kterým dal přednost před tažnými psy.

Pochod k pólu začal 29. října 1908. Shackleton spočítal, že mají-li výpravě vydržet zásoby, musí zvládnout cestu k pólu i nazpátek za 91 dní. Aby to dokázala, měla denně urazit 16 námořních mil (30 kilometrů). Jenže její tempo nabralo hned od začátku zpoždění. Na vině bylo jednak špatné počasí, jednak skutečnost, že poníci v krutých polárních podmínkách velice rychle zchromli. Shackleton proto snížil denní potravinové příděly, čímž prodloužil celkovou dobu cesty na 110 dní.

Ani to ale nepomohlo. První poník ze čtyř musel být zastřelen zhruba po třech týdnech, když výprava dosáhla zeměpisné šířky 81°. Dne 26. listopadu sice čtyři dobrodruzi překonali předchozí Scottův rekord a dostali se za zeměpisnou šířku 82° 17', ale brzy na to podlehli nástrahám Antarktidy další dva koně. Poslední poník uhynul poté, co se 7. prosince propadl do ledovcové trhliny. Od té chvíle museli polárníci spoléhat jen na své vlastní síly.

Štědrý den čtveřice oslavila ve vzdálenosti 249 námořních mil (461 km) od pólu. Zbývaly jí zásoby zhruba na měsíc, další ukryla do vybudovaných skladišť, aby jí posloužily při zpáteční cestě. Bylo jasné, že k cíli se už nemůže dostat.

Shackleton byl však jako posedlý. Opět snížil příděly potravin a rozhodl, že budou postupovat dál, jen s nejnutnějším vybavením. Podmínky se ale nezlepšily. Silvestr 31. prosince 1908 si tak Shackleton zapsal do svého deníku jako "nejtěžší den, jaký jsme dosud zažili".

Mezi muži začaly vznikat první rozbroje. Wild začal nasazovat na Adamse s Marshallem. "Kdybychom tu s sebou měli Joyse a Marstona (šlo o další kandidáty do polárního týmu, pozn. red.) místo těchhle dvou bezvýznamných žebráků, dostali bychom se na pól podstatně snáz," poznamenal si Wild krátce po Novém roce.

Čtvrtého ledna Shackleton konečně uznal, že je jižní pól za dané situace nedosažitelný, a redukoval cíl výpravy na symbolických "sto kilometrů od pólu". Muži se tak rvali dál, slepě jako stroje, na hranici přežití až do 9. ledna 1909. Tehdy, po posledním kroku vpřed, kdy už neměli ani jediné sáně nebo jakékoli jiné vybavení, pochod skončil. "Musíme to zabalit. Naším osudem je zeměpisná šířka 88° 23'," zapsal si Shackleton.

Výprava na místě ještě vztyčila britskou vlajku a Shackleton ho pojmenoval po králi Edwardovi VII.

Návrat k lodi se rovnal bezmála deliriu. Vyčerpaní, na smrt unavení a hladoví muži, kteří si museli ještě několikrát snížit příděly, aby vůbec vystačili s jídlem, se potáceli ledovou pustinou, plnou nečekaných nástrah. Vzdálenost, kterou po cestě k pólu urazili během pěti dnů, se nyní změnila na dvanáctidenní anabázi. V nejhorším fyzickém stavu byl právě Shackleton, snažil se to však překonat pevnou vůlí. "Čím hůř se cítil, tím víc táhl," uvedl s obdivem Adams.

Dne 28. ledna se muži dostali k prvnímu ze skladišť potravin, ale byli tak zesláblí - a trpící úplavicí - že nedokázali pozřít nic než sušenky, které jim ovšem potřebnou energii nedodaly. Přesto však museli dál držet aspoň nějaké tempo pochodu, pokud chtěli přežít. Použili sáně, které vytáhli ze skladiště, a konečně se na ně usmálo trochu štěstí - začal foukat silný vítr, který jim dovolil vztyčit na saních plachtu a nechat se unášet.

"Jsme už tak hubení, že nás bolí všechny kosti, když si lehneme," zapsal si Shackleton.

Úleva přišla až 23. února, když dorazili ke skladišti blíže u pobřeží, které během jejich nepřítomnosti doplnili z lodi. Na vyčerpané polárníky tak čekaly švestky, vajíčka, dorty, švestkový puding, perník a kandované ovoce. Zdálo se, že je vyhráno, ale pořád ještě nebyl konec. Čtveřice musela dorazit k lodi do 1. března, což byl nejzazší termín, pak měl Nimrod podle předchozích Shackletonových rozkazů zvednout kotvy a odplout.

A právě v tuto dobu se přihnal prudký a nelítostný blizzard, který je na 24 hodin uvěznil v táboře. Dne 27. února, když byli ještě 61 kilometrů od cíle, se Marshall zhroutil. Shackleton se proto rozhodl svůj tým rozdělit. S vyčerpaným Marshallem zanechal Adamse a sám se s Wildem hnal z posledních sil co nejrychleji k pobřeží. V pozdních hodinách 28. února se konečně dostali k základně a zapálili oheň, aby na sebe upozornili loď. Chvíli hleděli jen do mrazivé noci, pak se ale Nimrod konečně vyloupl ze tmy. "Žádné lidské oči nikdy nezářily šťastněji," popsal ten okamžik Wild.

Po dalších třech dnech se podařilo vyzvednout i Marshalla s Adamsem, a celá výprava se tak 4. března konečně ocitla v bezpečí na palubě. Shackleton přikázal zvednout kotvy a loď vyplula na sever.

Vrátili se jako vítězové

Přestože výprava nedosáhla svého hlavního cíle, po návratu do Anglie byli všichni přivítáni jako hrdinové. Nešlo přitom jen o to, že se dostali dosud nejblíž k jižnímu pólu ze všech lidí - součástí Shackletonovoy expedice byl i vědecký tým pod vedením geologa Tannatta Williama Edgewortha Davida, který ještě během března 1909 zdolal jako první druhou nejvyšší činnou sopku v Antarktidě Mount Erebus (3,795 m. n. m.).

Shackleton sice nezbohatl, jak plánoval, ale získal řadu veřejných vyznamenání, včetně rytířského titulu od krále Edvarda VII. Uznání si dobyl také u svého pozdějšího přemožitele Roalda Amundsena. "Jméno Sir Ernest Shackleton bude navždy napsáno v análech antarktického průzkumu ohnivým písmem," uvedl Amundsen v okamžiku svého největšího triumfu.