Osa Berlín-Řím: 80 let od paktu fašistů s nacisty

29. říjen 2016 četba na 5 minut
Přestože se Hitler s Mussolinim často scházeli, spolupráce mezi oběma nevypočitatelnými diktátory drhla. Navzájem sebou pohrdali a dělali si naschvály

Přestože se Hitler s Mussolinim často scházeli, spolupráce mezi oběma nevypočitatelnými diktátory drhla. Navzájem sebou pohrdali a dělali si naschvály

Foto: Archiv

Hitler ani Mussolini spolu zpočátku spolupracovat nechtěli, spíš si konkurovali. Jenže když svět oba agresory zavrhl, dali se v říjnu 1936 dohromady. Stejně jako si dnes překvapivě notují ruský vůdce Putin a turecký vládce Erdoğan.

S vojenskými pakty to občas bývá jako s jadernými raketami: jsou účinnou hrozbou, ale ke skutečnému použití moc nejsou.

Takový byl kdysi Trojspolek Berlína, Vídně a Říma, který roku 1914 nechala Itálie na holičkách a o pouhý rok později se dokonce přidala k nepřátelské britsko-francouzsko-ruské Dohodě. A ještě nestabilnější byla takzvaná Osa Berlín–Řím (a později i Tokio), kterou právě před 80 lety – v říjnu 1936 – založily přední diktátorské režimy meziválečné Evropy, hitlerovské Německo a mussoliniovská Itálie.

Na první pohled logické spojenectví dvou podobných ideologií v čele s dvěma megalomany ve skutečnosti takovou samozřejmostí nebylo. Šlo spíš o přehlídku permanentního soupeření, nedůvěry a zrazování. Ostatně ještě v roce 1934 nazýval Benito Mussolini nacisty barbary a hrozil Německu válkou, protože už tehdy plánovalo anšlus Rakouska.

Podobný expanzivní nacionalismus dělal z Hitlera a Mussoliniho spíš znesvářené kohouty na jednom smetišti. Co je ovšem spojovalo a nakonec i spojilo, byla spiklenecká mentalita zločinců, které civilizovaná Evropa zahnala do jednoho kouta.

Fašisticko-nacistická osa byla roku 1941 propagována i italskou poštouFašisticko-nacistická osa byla roku 1941 propagována i italskou poštou.Autor: Archiv

„Německo a Itálie se začaly na podzim roku 1935 sbližovat v důsledku nepřátelské britsko-francouzské reakce na Mussoliniho dobrodružství v Etiopii," připomíná britský historik Michael Bloch ve své životopisné knize Ribbentrop.

„Paříž a Londýn se snažily vyhnout konfrontaci tím, že Mussolinimu nabídly kompromis, ale jejich úsilí přišlo vniveč pod tlakem demokratického veřejného mínění, a proto během první poloviny roku 1936 Mussolini (který předtím usiloval o přátelství s Francií podobně jako Hitler s Anglií) postupně začal na Německo pohlížet jako na potenciálního spojence. Dvě události v červenci 1936 urychlily toto sbližování – německo-rakouská smlouva, jež odsunula bezprostřední hrozbu anšlusu, a vypuknutí občanské války ve Španělsku, jež umožnila Hitlerovi dohodnout se s Mussolinim na podpoře Frankových nacionalistů," popisuje Bloch důvody postupného sbližování obou diktátorů.

Hitler a italský král Viktor Emanuel při projížďce ŘímemHitler a italský král Viktor Emanuel při projížďce ŘímemAutor: Archiv

Sólističtí „spojenci"

Výsledkem byly takzvané Říjnové protokoly z 23. října 1936, které v Berlíně podepsali italský ministr zahraničí (a pozdější Mussoliniho zeť) Galeazzo Ciano a šéf německé diplomacie Konstantin von Neurath. Obě vlády se v nich dohodly na boji proti komunistické propagandě, uznání Franka a vzájemné podpoře požadavků na vrácení kolonií.

Ještě téhož roku se k Ose přidalo nacionalistické Japonsko, které s Německem uzavřelo Pakt proti Kominterně čili především proti Sovětskému svazu.

Nově vytvořenou Osu později ještě upevnilo uzavření tzv. Ocelového paktu 22. května 1939 mezi Německem a Itálií a rovněž Paktu tří (Německo, Itálie, Japonsko) 27. září 1940, k němuž se pak přidaly německé satelity Maďarsko, Slovensko, Rumunsko, Chorvatsko, Bulharsko, Srbsko a Černá Hora.

27.září 1940 byl v Berlíně podepsán německo-italsko-japonský Pakt tří. Zleva japonský velvyslanec Sakuro Kurosu, Adolf Hitler a italský ministr zahraničí Galeazzo Ciano27. září 1940 byl v Berlíně podepsán německo-italsko-japonský Pakt tří. Zleva japonský velvyslanec Sakuro Kurosu, Adolf Hitler a italský ministr zahraničí Galeazzo Ciano.Autor: Archiv

Podstatnější ovšem je, že svazek agresorů moc nefungoval. Proč? Každá ze tří mocností se chovala, jak se hodilo jejím vlastním zájmům.

Například Německo uzavřelo v létě 1939 přes odpor Itálie pakt se Sovětským svazem, pomáhalo roku 1940 Stalinovi ve válce proti Finsku a spolu se SSSR napadlo Polsko. Itálie se zase přidala k německému tažení proti Francii v roce 1940 až v samém závěru, jen aby se podílela na kořisti. V roce 1941 se Německo mimo jiné vůbec neobtěžovalo informovat předem Řím o svém útoku proti Sovětskému svazu a Itálie debaklem v Řecku zdržela Hitlera při tažení na Moskvu.

Korunu nekoordinované spolupráci Osy nasadilo Japonsko, když koncem roku 1941 nevyslyšelo německou výzvu, aby zaútočilo na Sovětský svaz a pomohlo tak Berlínu s dokončením plánu Barbarossa – místo toho Tokio záhy nato zaútočilo proti USA a vtáhlo Ameriku do války. Stalin díky tomu mohl přesunout do boje proti nacistům své jednotky ze Sibiře, což Moskvu zachránilo.

Podpis Paktu proti Kominterně 25.listopadu 1936. Za japonskou vládu podepisuje velvyslanec Mušanokoji Kintomo, za Německo Joachim von Ribbentrop (vpravo) Podpis Paktu proti Kominterně 25. listopadu 1936. Za Německo podepisuje Joachim von Ribbentrop (uprostřed), za Japonsko velvyslanec Mušanokoji Kintomo. Autor: Archiv

Sólisticky vystupující mocnosti Osy byly nakonec ve válce rozdrceny. Tendence agresivních režimů spojovat se proti demokraciím ovšem existují i dnes. Příkladem je třeba náhlé porozumění mezi Putinovským Ruskem a Erdoğanovým Tureckem po letním vojenském puči v Ankaře a v čase tureckých nesvárů s EU ohledně uprchlické krize.

Je pro nás dostatečnou zárukou turecké členství v NATO? Anebo opět jednou převáží skutečnost, že oba autoritářské režimy jsou v koutě a prakticky si zbyly?