Panely, můj osud

30. listopad 2014 četba na 16 minut

Foto: Jan Štětka

Rozhovor s autorem Jihozápadního Města architektem Ivo Obersteinem o tom, proč se na Východě začaly živelně šířit paneláky, jak se architektům dařilo masovou výstavbu polidšťovat či o tom, jaká je budoucnost panelových sídlišť.

Sedí ve svém ateliéru a z okna vidí jako na dlani město, které si téměř před půlstoletím sám vymyslel a nakreslil. Zatímco Nové Město pražské Karla IV. je z kamene a cihel, komplex sídlišť Jihozápadního Města od architekta Iva Obersteina je skoro výhradně z betonových panelů. Jeho podoba se dodnes dolaďuje. „Z něčeho mám radost, z něčeho jsem smutný, ale radost převládá,“ bilancuje vývoj svého „děcka“ Ivo Oberstein pro týdeník Dotyk.

Návrh Jihozápadního Města v Praze, s nímž Ivo Oberstein vyhrál urbanistickou soutěž v roce 1968. Projekt později doznal změn, ale základní koncepce už zůstala.Návrh Jihozápadního Města v Praze, s nímž Ivo Oberstein vyhrál urbanistickou soutěž v roce 1968. Projekt později doznal změn, ale základní koncepce už zůstala.Autor: nez

Už v urbanistické soutěži v roce 1968 chtěl dát Jihozápadnímu Městu přívětivější tvář, takže dnes je to vyhledávaná pražská adresa. Což se o většině dalších sídlišť v Praze a v Česku říct nedá. Výstavba paneláků je dnes uzavřenou kapitolou a stále častěji k nám především z bývalého východního Německa doléhají zprávy o demolici opuštěných panelových domů.

„To u nás nehrozí. Ve východním Německu mnoho lidí odešlo po roce 1990 do západního Německa, domy zůstaly prázdné. Tady lidé ze sídlišť neodcházejí a dlouho odcházet nebudou,“ tvrdí Ivo Oberstein, který v letech 1989 až 1994 zastával funkci hlavního architekta hlavního města Prahy.

Jak se vlastně stalo, že jsme se po druhé světové válce stali zemí paneláků?

Panelové domy nejsou českou ani komunistickou specialitou. Vznikaly na Východě i na Západě.

U nás byl už od první republiky nedostatek bytů, jinde v Evropě zase byla válkou rozbombardovaná města. Vznikla tedy potřeba co nejrychleji stavět a k tomu se hodily prefabrikáty.

Panelová technologie pak ovládla nejenom Evropu, ale dokonce i Ameriku – panelové sídliště najdete na ostrově hned vedle Manhattanu v New Yorku. U nás ovšem výroba panelů a panelových sekcí kvůli totálnímu znárodnění stavebních firem příliš rozbujela a přerostla ve výrobu domů a celých měst.

Proč šel Západ jinou cestou?

Na Západě bylo paneláků méně, jen asi 15 procent zástavby. Na Východě až 40 procent. Paříž má podobně jako Praha mnoho sídlišť, ta ale nerostla tak překotně. Nevládla tam megalomanie znárodněného stavebnictví, přednost měla nápaditost.

Například zmíněné sídliště u Manhattanu v New Yorku vzniklo se zajímavou myšlenkou, že na ostrov nepovede žádný most, po němž by mohla jezdit auta. Lidé tam jezdí lanovkou a pěší mají na ostrově všude přednost.

Posledních dvacet let se u nás z panelů nestaví. Myslíte, že se ještě někdy doba panelové výstavby vrátí? Že to mělo nějakou výhodu?

Víte, z čeho je Tančící dům?

Z betonu?

Z panelů. A ty panely dělala panelárna v Malešicích, kam jsme jezdívali i my.

Panelák (1992), režie Jiří Věrčák.

Panelák (1992), režie Jiří Věrčák.

Panelák (1992), režie Jiří Věrčák.Panelák (1992), režie Jiří Věrčák.Autor: nez

Paříž má podobně jako Praha mnoho sídlišť, ta ale nerostla tak překotně.

Všechno je jen otázka peněz a zájmu developera a stavební firmy o výsledek. Samozřejmě, prohnuté a různě tvarované panely pro Tančící dům něco stály.

Takže prefabrikáty mohou být výhodné i dnes? Čím?

Panelová technologie je rychlá. Ale je třeba jí věnovat péči. Když jsme před lety chtěli jiné zábradlí u balkonů, třeba se skleněnou, barevnou výplní – aby lidé snáz poznali, kde bydlí –, nešlo to, nebyly peníze ani kapacita výroby. Architekt byl bezmocný.

Často se říká, že dnešní novostavby se od někdejších paneláků až tak neliší, jen mají fasádu a jsou dražší. Myslíte si, že se nějaká firma ve snaze stavět rychle či levně znovu nevrátí k panelákům?

Pozor, panelová výstavba není nejlevnější. U nás v minulosti převládla velkovýroba panelů v panelárnách, prý kvůli humanizaci stavebnictví – panely se vyráběly pod střechou. Jenže v panelárnách byl hluk a vibrace, žádný Čech tam nechtěl pracovat, posléze tam byli jen Kubánci a Vietnamci.

A když Asijci nebyli dost silní, aby nosili pytle s barvivem, nebylo dost probarvených panelů a výstavba vázla. Zkrátka trpěla kvalita a navíc i silnice, protože panely se musely vozit přes celou Prahu. Druhou možností je ovšem vyrábět panely přímo na staveništi.

Dělalo se to tak někde u nás?

Ne. Stavělo se tak třeba londýnské sídliště Thames Meat. Žije tam asi 60 000 obyvatel, je to nová čtvrť na Temži směrem k ústí do moře. Ale výroba panelů na místě už je vyšší stupeň stavařiny, na to musejí být bezvadní machři, kteří to ovládají.

Jihozápadní město, mé dítě

Jak jste se vlastně dostal k projektování panelákových sídlišť? Dalo se to brát jako poslání?

Vždycky jsem si říkal, že obytné celky jsou základ města. Díky městům se lidstvo v historii vzmohlo. Přesvědčil jsem před čtyřiceti lety kolegu Milana Klímu, že spolu budeme dělat sídliště. Nafotili jsme si Bohnice, Jižní Město – prostě horor.

V panelárnách byl hluk a vibrace, žádný Čech tam nechtěl pracovat.

Říkali jsme si, že takhle ne. Bylo nám jasné, že proti panelové technologii nic nezmůžeme, ta tu byla a podporovala ji strana i vláda – my říkali Stáňa a Vláďa. Ale říkali jsme si – s rozmístěním domů by se dalo něco udělat. Seskupit je, aby dávaly smysl, vytvořily se zase klasické ulice, náměstí…

Jak jste to udělali?

Ve Stodůlkách na Jihozápadním Městě jsme navrhli rohovou sekci. Z domů jsme mohli vytvořit polouzavřený blok s klidným dvorem uvnitř, a vně bloku vést ulici. A na Lužinách jsme zase vymysleli rondely. Bohužel nám z ministerstva nařídili zvýšit

hustotu obyvatel: domy se tak musely převýšit o tři patra!

Přesto tam dnes lidé rádi bydlí, protože rondely jsme zbavili dopravy, uvnitř jsou školky, matky nemusí mít strach o děti, jsou tam parkové prostory.

Nové bylo i to, že přebývající zeminu jsme na Jihozápadním Městě použili k vytvoření nové krajiny. Vznikl park s retenčními nádržemi, které dostaly měkčí fazolovitý tvar rybníků s ostrůvky, kde jsou dnes labutě a kachny. V nových „rybnících“ se dokonce loví ryby.

A to souvisí i s vaším dotazem, jak jsem bral paneláky: já je nenáviděl, protože to byl degenerovaný produkt totalitní doby. Ale udělal jsem se svým týmem maximum jak je polidštit a co nejlépe vyřešit veřejné prostředí ulic, náměstí i klidných obytných prostor uvnitř bloků. Naštěstí nám do toho nikdo už moc nemluvil, protože v 80. letech už mnoho architektů nechtělo dělat sídliště, vyhledávali jiné úkoly – hotely, stranické domy.

Narážel jste na překážky?

Neustále. Třeba ve Stodůlkách jsme se rozhodli zachovat původní vesnické jádro, kostel, staré chaloupky a statky. Vytýkali nám, že děláme skanzen chudoby a staroby, že by se stará ves měla zbourat, že by tam mohlo být víc bytů z panelů. Museli jsme to přetrpět, i když jsme občas zoufalstvím málem házeli tužky a diplomy do žita.

Snažíte se i dnes ovlivnit další vývoj „svého“ Jihozápadního Města?

Teď už moc ne. Po revoluci se se mnou chodili investoři radit, kde jsou sítě, kudy vede kanalizace. Ale teď už město žije vlastním životem. Jen v roce 2005 jsem projektoval dům, kde mám dnes ateliér. Už to není panelák, stavělo se z litého betonu, rychle, je to barevné, prostorově členitější a mám z toho radost, i když běžní obyvatelé změnu příliš neoceňují. Říkají tomu stejně panelák.

Vy na Jihozápadním Městě i bydlíte. Cítil jste jako svou povinnost „jíst, co jste si navařil“?

Ne, to ne. Je pravda, že manželce se tady zpočátku nelíbilo. Ale změnilo se to, jakmile tu vyrostly stromy.

Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), režie Věra Chytilová.

Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), režie Věra Chytilová.

Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), režie Věra Chytilová.

Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), režie Věra Chytilová.

Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), režie Věra Chytilová.

Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), režie Věra Chytilová.Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), režie Věra Chytilová.Autor: nez

V 80. letech už mnoho architektů nechtělo dělat sídliště.

Sami jsme někdy svazovali zlomené stromky v okolí. Nebo jsem chodil s kladivem a palicí a zatloukal do země opěrné tyče stromů.

Panelstory z druhé strany

Co jste svého času říkal kultovnímu filmu Panelstory režisérky Věry Chytilové, kriticky zobrazujícímu zrod sídlišť? Byla to pro vás výstraha, nebo nespravedlivé zjednodušení?

Ten film byl nadsázka. Když jsem jednou vyhrál jakousi soutěž a získal finanční ocenění, odjeli jsme s manželkou do Paříže, chodili jsme po tamním obřím sídlišti Évry a nafotili řadu diapozitivů. Ty jsem pak promítal zdejším mocipánům, aby viděli pozitivní příklady.

Upozorňoval jsem je na jasnou hranici mezi oblastmi, kde se ještě staví a kde se již bydlí.

Obývané zóny měly trávníky, keříky, chodníčky. Kdežto naše plánované hospodářství tohle nedokázalo. Třeba ve Stodůlkách se zpozdila stavba kolektorů, mezitím se stavěly paneláky a v bahně, na dešti už tam byla naskládaná bytová jádra či okna… A uprostřed toho všeho žilo dvě stě obyvatel starých Stodůlek.

Ti vás asi nenáviděli…

Byli jsme zpočátku jejich úhlavní nepřátelé. Říkali jsme jim, ať vydrží, že budou mít novou hospodu, nové zdravotní středisko, polikliniku. Cítili jsme s nimi. Věděli jsme, že civilizovaně lze najednou stavět nanejvýš 2000 bytů ročně. Jenže komunisté se rozhodli pro 6000 bytů ročně na jednom místě, to se událo na pražském Jižním Městě. To byl světový rekord.

Pak ale nešlo zároveň stavět chodníky.

Dopadlo to, jak ukázal film paní Chytilové. Dodnes si pamatuji, jak autobusy sjížděly z rozbahněných silnic do příkopů. Obyvatelé chodili na autobus v holínkách, které si na stanici schovali za keř, do práce jeli ve střevíčkách a domů se zase vraceli přezuti v holínkách.

Není sídliště jako sídliště

Netajíte se, že se vám z pražských sídlišť nejvíc líbí Ďáblice z let 1968 až 1970. Je to tím, že ačkoli jde o masivní jedenáctipatrové domy, vyjadřují svým ztvárněním duch 60. let?

Ďáblice se mi skutečně líbí. Tamní domy jsou velké, ale architekt Viktor Tuček je postavil na velkorysých pilířích, mezi něž sestupují vstupy, pod terasovitou střechou jsou prádelny, a celé to má rytmus oken a balkonů.

Paneláky jsem nenáviděl, protože to byl degenerovaný produkt totalitní doby.

Na tomto typu domu autor se svým týmem dlouho pracoval.

Byl to pravý opak Bohnic – tam hlavní autor Milan Jarolím po roce 1968 emigroval a projekt byl rozdělen mezi tři další architekty, kteří měli jinou představu. A stejně to dopadlo s Jižním Městem, kde se projekt rovněž měnil radikálně za chodu. Tam jsou stanice metra mimo hlavní zástavbu, optimální pěší docházku k metru má málo obyvatel. Navíc místo čtyř stanic metra tam náhle měly být z úsporných důvodů jen dvě. Totéž hrozilo i na „mém“ Jihozápadním Městě, ale my jsme to uhádali.

Zkrátka Ďáblice jsou hezké, protože si je architekt Tuček ohlídal až do ukončení výstavby.

Panelák je kamarád (1999), režie Jan Gogola ml.Panelák je kamarád (1999), režie Jan Gogola ml.Autor: nez

Existuje v Česku i mimo Prahu nějaké panelové sídliště, které vybočuje a je kvalitní? Nebo se naopak mimo metropoli stavělo hůř?

Vždycky jsem měl rád třeba brněnské sídliště Lesná, i když i tam se dnes zahušťuje výstavba a navyšují domy. Šlo o solidní paneláky a hlavně dobrý urbanistický koncept, který počítal s okolní přírodou.

Neměli architekti mimo Prahu větší šanci experimentovat se sídlišti a s paneláky? Co třeba v severních Čechách, kam šly peníze na horníky?

Nešlo to. Na severu – třeba v Chomutově – naopak tlak na panelovou výstavbu tamní architekty natolik naštval, že s paneláky nechtěli mít nic společného. Nerad bych ale severočeská sídliště kritizoval, tam byly podmínky spojené s těžbou uhlí a velmi tvrdé.

Právě na severu, v mosteckém Chanově, se u nás začalo s bouráním paneláků. Nedávno padl panelák i v centru Havlíčkova Brodu. V bývalém východním Německu je dnes demolice sídlišť běžným trendem, čeká to i nás?

Myslím si, že jak kde. Nejsme Německo. Někde by se však paneláky zbourat měly. Třeba v Bochově u Karlových Varů se dva panelové domy „luply“ přímo do centra ke kostelu, projektant se s tím nepáral. Navíc karlovarský systém paneláků měl rozpon panelů jen 3,60 metru, takže vznikly velmi stísněné byty.

Všichni západní urbanisté, kteří se se mnou setkali po roce 1989, říkali, že naše sídliště jsou solidní.

Jestli tam ty domy ještě stojí, tak je to chyba. A takových příkladů je celá řada.

Co dál s paneláky

V 90. letech se říkalo, že sídliště se stanou ghetty chudých, jako je tomu často na Západě. Tyto prognózy se však v Česku nenaplnily. Proč?

Všichni západní urbanisté, kteří se se mnou setkali po roce 1989, říkali, že naše sídliště jsou solidní. Chválili

kvalitní městskou hromadnou dopravu, jak je konkurenceschopná vůči autům. Říkali: zachovejte to. A pak také říkali: zachovejte skladbu obyvatel, pestrost profesí. To se zaplaťbůh daří. Že by se byty v panelových domech opouštěly a nechávaly prázdné, jako třeba v bývalé NDR, minimálně v Praze nehrozí.

Dřív byly paneláky masově šedivé, dnes jsou masově barevné.Dřív byly paneláky masově šedivé, dnes jsou masově barevné.Autor: nez

Je to kvůli tomu, že lidé nemají na lepší bydlení, nebo teprve doceňujeme kvalitu sídlišť?

Obojí. Je fakt, že sídlištní byty byly domyšlené do detailu. Hlídala se dispozice, užitečné rozměry. Dnes to projektanti opomíjejí, je to romantičtější, byty jsou každý jiný. Ale někdy to může být pěkně nepraktické.

Co říkáte regeneraci sídlišť pomocí barevných fasád?

Lidi tomu říkají Papouškov.

Vy také?

Bylo to masově šedivé, teď je to masově barevné. Stejné barvy – v Praze, Ostravě, Brně, všude… Z toho je mi trochu nevolno. Tyto „zimní kabátky" neboli zateplení paneláků by se měly dělat jinak.

Poměrně úspěšná regenerace sídlišť je pro mě poučením, že to s paneláky není tak strašné, jak se to líčí.

Ideální úkol pro mladé architekty! Jde o to, aby se paneláky pomocí decentních barev staly elegantními domy. Papouškovitá barevnost bývá pouze nátěr, nijak nesouvisející se strukturou stavby.

Věříte v budoucnost paneláků?

Některá sídliště jsou dnes žádanou lokalitou. Při projektování si architekt vždycky musí představit, jak to bude sloužit. Poměrně úspěšná regenerace sídlišť je pro mě poučením, že to s paneláky není tak strašné, jak se to líčí. V odsuzování jsem velice opatrný.

Doc. Ing. arch. Ivo Oberstein, CSc. (79)

Vystudoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT.

Po studiích nastoupil do Krajského projektového ústavu v Karlových Varech.

Později působil v ateliéru Jiřího Novotného na Útvaru hlavního architekta hlavního města Prahy. Podílel se na vypracování řady soutěžních návrhů, například na karlovarský hotel Thermal (3. cena v roce 1969) nebo urbanistické řešení Jižního Města (2. cena).

V srpnu 1968 zvítězil v anonymní soutěži na projekt Jihozápadního Města v Praze.

V roce 1970 byl vyloučen ze Svazu architektů jako propagátor „západní" architektury.

Od roku 1971 pracoval v Projektovém ústavu výstavby hlavního města Prahy a roku 1976 založil Atelier 7, jehož byl vedoucím do roku 1990. S ním pak řídil a realizoval projekty sídlišť Jihozápadního Města: Stodůlky, Lužiny, Nové Butovice a Centrální park.

V roce 1977 studoval 3 měsíce urbanismus na stáži ve Švédsku a ve Velké Británii.

Po revoluci 1989 se stal architektem hlavního města Prahy. Podílel se na zpracování podmínek mimo jiné pro Tančící dům, proluku Myslbek a centrum Anděl. Naopak v roce 1993 zabránil výstavbě mrakodrapu na Vítězném náměstí v Praze 6.

Po zrušení funkce hlavního architekta nastoupil na Fakultu architektury ČVUT. Podílel se na projektech rezidenční čtvrti Botanika v Jinonicích či části areálu Zvonařka na Královských Vinohradech.

Je ženatý, má dvě dcery.