Panna cotta od šlechtice

7. červenec 2016 četba na 20 minut

Foto: J. RASCH

Doma je na zámku v Kostelci nad Orlicí. Vede v něm kavárnu a činí se také v zámecké kuchyni. Jeho dezerty jsou vyhlášené. Rád jezdí na motorce a chystá se na cestu do Latinské Ameriky po stopách svého dědečka – cestovatele. Nedávno přivedl na zámek dýdžeje, aby během noci slovanských „zvěrstvo-zvěstů" provedl funkový nálet. Tak žije potomek slavného šlechtického rodu Kristian Kinský. Týdeník Dotyk přináší jeho historicky první interview.

My jsme prodavači, oni jsou držáci, škatulkuje čtyřčlennou rodinu Kristianův otec, hrabě František Kinský. Sám je přirozeně výřečný, ochotně poskytuje rozhovory a občas dokonce provází veřejnost po novém zámku v Kostelci nad Orlicí.

K rodinným „prodavačům" řadí i svou dceru Barboru Jarošovou Kinskou, která je povahou spíš po něm. Žije s manželem a dvěma malými syny v Praze a živí se jako překladatelka a tlumočnice. Poskytla už řadu rozhovorů o tom, jaké to je být jednou z posledních českých šlechtičen.

Obraz je součástí expozice nazvané Život v biedermeieru.Obraz je součástí expozice nazvané Život v biedermeieru.Foto: J. RASCH

Když hrabě Kinský mluví o „držácích", má na mysli manželku Martinu Kinskou, rozenou Forejtovou, a syna Kristiana. Jsou rodinnou oporou, která se drží v mediálním ústraní. Náhoda tomu chtěla, že Kristian z něj vystoupil.

„Pan Kinský vám nevolal?" diví se zámecká manažerka Ivona Jasníková, kterou jsme svým příjezdem do Kostelce vzdáleného 140 kilometrů od Prahy trochu zaskočili. Zaneprázdněný pan hrabě, s nímž jsme měli domluvený rozhovor, narychlo odcestoval do Německa na pohřeb příbuzného Rudolfa Kinského a nestačil naše setkání přeložit.

Zkušená manažerka si ale okamžitě poradí a jako „náhradníka" domluví Kristiana, mladého zámeckého pána. Jen musíme počkat, až se vrátí z nákupu v Makru. A pak dost improvizovat. Pro hraběte Kinského, populární tvář kosteleckého zámku, podnikatele a politika, jsme měli připravenou spoustu otázek. O Kristianovi nic nevíme, krom toho, že jednou po svém otci zámek převezme.

O vaší sestře se už několikrát psalo, vás doposud ohledně rozhovoru nikdo neoslovil?

Vždy, když se k nám novinář vydá, narazí na otce a u něj už zůstane. Mně nevadí, že po mně média netouží. Jsem jiná povaha, víc po mámě. („Kristian se vždycky držel stranou. Je dobře, že se o něm bude vědět," říká s potěšením hrabě František Kinský o synovi, když spolu po pár dnech krátce telefonujeme.)

Teenater měl být tvářnější

Byl jste u toho, když rodina před 22 lety přebírala zámek zpátky od státu?

Byl a byl jsem tady úplně poprvé. Z dětství si nepamatuji vědomí, že je někde zámek, kde rodina dříve žila. Neuměl jsem si to představit. Dům byl v roce 1992 na spadnutí, jako ruina byl obehnaný vlnitým plechem.

Každá koruna, která se do zámku vloží, se už nikdy nevrátí.

Můj dědeček rozhodl, že se bývalé rodinné sídlo pokusí dát dohromady a dovést alespoň do takového stavu, abychom otec a já už nemohli couvnout a rekonstrukci museli dodělat. Přestože věděl, že je to ekonomická sebevražda. Každá koruna, která se do zámku vloží, se už nikdy nevrátí. Ale z povinnosti ke svým předkům se rozhodl dát ho dohromady. Nejen za to si ho velmi vážím.

Monumentální platan v zámeckém parku je nejoblíbenějším místem pro svatby.Monumentální platan v zámeckém parku je nejoblíbenějším místem pro svatby.Foto: J. RASCH

„Výzkumáku" na prasata, který se do zámku po zabavení nastěhoval, jste se úplně nezbavili. Další paneláková budova po výzkumnících straší v sousedním areálu, kde parkují návštěvníci zámku. Tu vám také vrátili?

Stojí na našem pozemku, takže po restitucích se museli odstěhovat. Vedle si postavili menší domek i s chlívky a stále tam něco zkoumají. Zvažovali jsme různé možnosti, jak opuštěnou budovu využít. Žádná ale ekonomicky nevychází. Jako jediná přichází v úvahu likvidace, ale i ta je nákladná.

Sestra s babičkou mají na výzkumák nezapomenutelný zážitek. Když sem poprvé jely autobusem, poprosily řidiče, aby jim zastavil u zámku. Nerozumněl jim a teprve, když mu místo popsaly, řekl: „Myslíte u výzkumáku?" Cílem bylo, aby se z výzkumáku zase stal zámek. To se povedlo.

Vybydlený výzkumák pro chov prasat je balvanem, který Kinští dostali při restitucích.Vybydlený výzkumák pro chov prasat je balvanem, který Kinští dostali při restitucích.Foto: J. RASCH

Jak vás do toho dědeček vtáhl?

Při restituci původně plánoval, že své syny, tedy mého otce a strýce, přeskočí a rovnou bude jako svého následníka připravovat mě. Měl pocit, že otec a strýc mají svůj život někde jinde a nebudou tak tvární, jak by si představoval. Mně v té době bylo patnáct a dědečkův plán mě trošku vylekal.

Kdy jste pak do Kostelce skutečně přišel?

To bylo asi před šesti lety, kdy se dědeček dostal do stavu, že potřeboval permanentní péči. Už jsem tu zůstal. Zapojil jsem se s otcem do takové asistenční služby při spravování zámku. Později jsem převzal restauraci.

Kdy jste pak do Kostelce skutečně přišel?
To bylo asi před šesti lety, kdy se dědeček dostal do stavu, že potřeboval permanentní péči. Už jsem tu zůstal. Zapojil jsem se s otcem do takové asistenční služby při spravování zámku. Později jsem převzal restauraci.

Máme velkou zahradu a skleníky, takže co jde, si pěstujeme sami.

Říkali jsme si, že budete asi provozní, když jste na nákupech v Makru…

Tam jsem pečený vařený. Teď se starám výhradně o restauraci. Je to full time job, což jsem předem netušil, protože jsem s tím neměl mnoho zkušeností. Práce v restauraci mě ale baví.

Snažíme se vybudovat místo, které by bylo příjemné nejen pro zámecké hosty, ale také pro lidi z Kostelce. Letos už jedeme třetí sezonu a těší nás, že po oťukávacím prvním a druhém roce se lidé začínají vracet.

Toniova po strýci 

Takže jste restauratér samouk?
Dá se to tak říct. Restauratérem byl můj strýc Antonín. Lidé ho většinou znají z filmu Zapomenuté světlo. V Praze měl restaurace BarBar a Století. Byl to profík. Restauraci na zámku jsme zpočátku plánovali spolu. Bohužel před dvěma lety zemřel. Nedožil se naší kavárno-restaurace, což je mi moc líto. Já znovu objevuji Ameriku, on mně mohl zkušeně radit.

Strýc věděl, že kavárnu nazvete po něm – Toniova?

To nebylo v plánu. Otevírali jsme ji měsíc a půl po jeho smrti. Jméno jsme vybrali na jeho památku.

Kavárna Kristiana Kinského je pojmenovaná na památku strýce Antonína.Kavárna Kristiana Kinského je pojmenovaná na památku strýce Antonína.Foto: J. RASCH

To zavazuje, nemůžete mu dělat ostudu…

Snažíme se držet jisté standardy, což není jednoduché. Nedávno jsem se vrátil z Itálie. Tamní kuchyně je založená na čerstvých a dobrých surovinách, jednoduše upravených, to je radost a taková gastronomie by mě hodně bavila.
V Česku ale lidé o kvalitu jídla příliš nedbají, spíš jim jde o množství a cenu. My si zakládáme na tom, aby suroviny byly čerstvé a kvalitní. Máme velkou zahradu a skleníky, takže co jde, si pěstujeme sami. Saláty, rajčata, okurky, cukety, lilky, dýně hokaido. Od místních sedláků kupujeme kozí sýry a rádi bychom toho odebírali víc.

K zámku patří také velké polnosti, nechcete je více využívat pro zásobování restaurace?

Hospodaříme v lese a těžíme písek, ale rybníky a pole, kterých vlastníme asi 450 hektarů, pronajímáme. Ve skleníku na zámku pěstujeme saláty, a když jich najednou vyroste 150, pak nevíme co s nimi. Čili velká plocha není potřeba, spíš potřebujeme zrekonstruovat rozpadající se skleník a vytápět ho.

Pomýšlel jsem také na malé hospodářství, abychom měli třeba vlastní kuřata. Maso je pak o něčem jiném, když kuře někde běhá, než když je to vyhnaný molitan z velkochovů. Babička můj nápad zatrhla, že by to tu smrdělo.

Váš tatínek tvrdí, že zámek musí dotovat z pískovny a cihelny. Potřebuje i restaurace finanční podporu?

Naštěstí to není třeba. Uživíme se, ale žádné marmeládové doly to nejsou. Ceny se snažíme držet nízko. Nejsme v Praze, ale v Kostelci.

S ramou nepodlehl

U Kinských se vždy dbalo na stolování. Co je pravdy na tom, že tatínek pro výchovné lekce používal vidličku a bodal s ní sestru a vás do loktů, když jste je měli na stole?

To je pravda. Na stolování obecně se u nás vždy velmi lpělo a nikdy se neodbývalo. Nemohl jsem si jednoduše pro něco sáhnout do ledničky, když jsem přišel domů. Byli jsme vychovávaní k tomu nebýt vybíraví v jídle. Vždycky se u nás ale dobře vařilo.

To se vám dnes hodí. Nabízíte na zámku nějaké rodinné speciality?

Doma vařila maminka, tatínek jen občas, když nebyla doma. Měl jednu specialitu, kterou v naší restauraci vaříme. Jmenuje se Frkinovy špagety. Frkin je zkratka jeho jména. Recept je to velmi jednoduchý, ale moc dobrý. Na uvařené špagety se dají nakrájená čerstvá rajčata smíchaná se zakysanou smetanou a dochucená malinko solí a pepřem. Teď jen čekáme, až dozrají naše chutná rajčata. V obchodech taková nekoupíme.

Na stolování obecně se u nás vždy velmi lpělo a nikdy se neodbývalo. Byli jsme vychovávaní k tomu nebýt vybíraví v jídle. Vždycky se u nás ale dobře vařilo.

A co vaše vlastní specialita?

Umím výborně dezerty – panna cottu, limetkový a čokoládový dort. Ten už je tady vyhlášený. Vaření mě baví, i když jsem se k němu dostal z nutnosti. Pracoval u nás velmi šikovný kuchař, ale měl pocit, že Kostelec je pro něj malý, a odešel do Prahy. Už je zase zpátky, ale jeho místo jsem už obsadil já. Díky tomu ušetříme dost peněz, protože dobrý kuchař je drahý. Nyní jsme tu dva na střídání.

FOTOGALERIE

Zámek se poprvé otevřel veřejnosti v roce 2012. Totální rekonstrukcí musela projít také jídelna. Někteří Kinští našli zálibu ve vojenství.

Používáte ramu, když váš tatínek získal za reklamní slogan nálepku „ten, který Čechy naučil jíst ramu"?

On se ji snažil naučit jíst také nás. Tvrdošíjně jsem proti tomu vždycky bojoval a nepodlehl. Zůstal jsem u másla. Otec má ramu stále rád. Byl vždy loajální ke svým klientům v reklamě. Většinou se píše o jeho působení v zahraničních reklamních agenturách, kde po listopadové revoluci udělal kariéru. Dlouhá léta, po celé mé dětství, pracoval v Merkuru, což byl státní podnik, který vyráběl reklamy. Tam vznikl pan Vajíčko.

S otcem jsem se jistou dobu v reklamní branži potkával. Pracoval jsem jako asistent produkce při natáčení reklamních spotů. Byla to zábavná a vcelku lukrativní práce. Jenže jednou ráno mě vzbudil telefon, a že se dlouho vyhýbám povinné vojenské službě. Díky známému jsem se dostal na civilní službu a na dva roky se uklidil do knihovny na FAMU.

Vojna to byla dobrá, ale ztratil jsem kontakty v práci a už se tam nevrátil. Pracoval jsem pak v internetové kavárně a krátce v jedné pražské lobbistické firmě. Dělal jsem tam kancelářskou práci, to mě nebavilo. Pak jsem odjel sem a byl za to rád.

Za Kinskými na Nový Zéland

Jaký to byl pro mladého muže skok, z velkoměsta do šestitisícového Kostelce?

Nejsem přímo z Prahy. S rodiči jsem jako kluk žil v Dobřichovicích.

Místo zámku alespoň v krásné vile?

V době, kdy jsem v Dobřichovicích vyrůstal, byly ty krásné vily rozdělené na malé byty a poměrně zdevastované. Máme hezký domeček pod nádražím kousek od řeky, pořídil ho otec mé maminky. Tam jsem byl doma.

Přesun sem byl pro mě náročný, v tu chvíli byl ovšem nutný. Nyní trochu sekunduji otci, který se o zámek a další aktivity kolem velmi dobře stará. Je to práce, která má smysl. Teď, když odjíždím do Dobřichovic za maminkou, která pečuje o dům zase tam, jedu na výlet. Domů se vracím sem.

Kde se celá rodina obvykle schází?

Nejvíce v Dobřichovicích a jinak kde je třeba. Jsme takoví roztahaní, ale stále v intenzivním kontaktu.

Vídáte se s příbuznými, kteří žijí v zahraničí? Po únoru 48 zůstal v republice z Kinských jen váš praděda a děda.

Před čtyřmi lety se na kosteleckém zámku uskutečnilo setkání Kinských. Z pozvaných 400 přijelo 140 lidí.

Bylo to velkolepé a organizačně velmi náročné, toho se naštěstí chopil někdo jiný. Devadesát procent z příbuzných jsem viděl poprvé. Mnohé jsem ale znal z vyprávění a díky setkání získali tváře. Všichni měli visačky se jmenovkami, abychom se poznali. Byli tu Kinští z celého světa, různě z Evropy i třeba z Kolumbie.

Foto: J. RASCH

Objíždíte je po světě?
Občas ano. S nejbližšími příbuznými, potomky sourozenců pradědečka z Kostelce, jsme v kontaktu stále a střídavě se navštěvujeme. Žijí v Německu, Rakousku, Anglii a část také na Novém Zélandu. Tam jsem strávil asi tři čtvrtě roku. Pracoval jsem na farmách, sbíral, co se zrovna dalo, a za vydělané peníze cestoval.

Je to úžasná země a rád bych se tam znovu podíval. Škoda, že je tak daleko. Zakotvil tam bratr mého dědečka. Byl ornitolog, věnoval se tučňákům a učinil u nich poměrně významné objevy. Když jsem po Novém Zélandu cestoval, ze zájmu jsem navštěvoval knihovny a pátral po jeho publikacích. Vždy jsem nějaké našel.

Dědeček prochodil celou Jižní Ameriku, žil mezi indiány a napsal o tom několik knížek.

Jak si užíváte skvostnou knihovnu na kosteleckém zámku se 16 tisíci svazků?

Je to jediný pokoj, který se podařilo uchovat. V dobách, kdy tam sídlil výzkumný ústav pro chov prasat, byla místnost nepřístupná. Pak se podařilo knihy přestěhovat na různé zámky do bezpečí.

Při návratu mi všechny prošly rukama, ukládal jsem je do regálů. Byl tu přehledný systém, který jsme se snažili dodržet. Moc jsem jich ale nepřečetl. Většina knih je francouzských, anglických a německých. Jsou tam nádherné kreslené atlasy ptáků, zajímavé jsou i svázané anglické a německé noviny.

Beztrestný políček hraběti

Tatínek se dal mimo jiné na politiku. Je v zastupitelstvu města i Královéhradeckého kraje. U vás vstup do politiky nehrozí, když říkáte, že nemáte povahu po něm?

To opravdu nepředpokládám. I když nikdy neříkej nikdy. Každopádně to není můj sen a cíl.

Fandíte mu?

Obdivuji ho. Je dobře, že se do politiky zapojil. Je to velmi kvalitní a slušný člověk a takových v politice není příliš. Trochu o něj mám obavu, aby ho to příliš nevyčerpávalo.

Po krátké době, co byl zvolen do městského zastupitelstva, mi říkal, že pokud by chtěl ještě někdy někam kandidovat, mám povoleno mu jednu beztrestně vrazit. To jsem neudělal a on pak úspěšně kandidoval v krajských volbách. Zabývá se hlavně kulturou a zdravotnictvím, jeho angažmá má určitě smysl.

Našel jste si v Kostelci přátele, nebo za nimi ujíždíte do Prahy?

Cítil jsem, že lidé mě zpočátku vnímali trochu jinak. Odstup byl přirozený, ale už je překonaný.

Vzhledem k mé povaze to trvalo déle. Ale zase to zjednodušila restaurace, takže známé tu mám. Přítelkyně je z Prahy.

Empírový šperk v Kostelci nad Orlicí.Empírový šperk v Kostelci nad Orlicí.Foto: J. RASCH

Na co známé do zámku lákáte?

Zrovna nedávno jsme na terase kavárny měli velkou party s DJ All-In, kterou jsme nazvali Cirk You! Byla to taková církevní akce při příležitosti noci slovanských „zvěrstvo-zvěstů", řekněme olinotéka. Žádná vesnická diskotéka.

Co vás kromě práce v restauraci baví?

Jezdit po světě. Mám motorku, cestovní enduro BMW, tedy nezávodím, snažím se jezdit bezpečně. Nejdále jsem na ní byl na Jadranu.

S kamarádem, novinářem Romanem Chlupatým, se ale chystáme na cestu do Jižní Ameriky po stopách mého dědečka z matčiny strany, cestovatele Vladislava Forejta. Po první světové válce odjel za lepším světem do Ameriky. Prochodil celou Jižní Ameriku, žil mezi indiány a napsal o tom několik knížek. Byl to velký dobrodruh.

Na druhém konci Kostelce je uprchlický tábor. Chodí cizinci čekající na azyl k vám na zámek?

Občas přijdou do kavárny. Napadlo mě, že bychom s táborem mohli spolupracovat. Mám pocit, že tu uprchlíci tráví dost dlouhou dobu a čekání na azyl by si mohli zpestřit tím, že by v restauraci vždy někdo z nich připravil nějaké jídlo ze své země. Menu bychom tak obohatili o mezinárodní kuchyni. Zatím jsem ale o tom s nimi nemluvil.

V rodokmenu Kinských jsou zachycena i jejich sídla.V rodokmenu Kinských jsou zachycena i jejich sídla.Foto: J. RASCH

Rod Kinských, kostelecká větev

Jeden z nejvýznamnějších českých aristokratických rodů pocházející ze 13. století se původně jmenoval Vchynští nebo Chynští. Přídomek Kinský začal užívat hrabě Vilém od roku 1628. Původně rytířský a později šlechtický rod se velmi větvil – hlavní jsou větve choceňská, kostelecká, perucká a chlumecká.

Josef Kinský (1806–1862) – Hrabě, který založil kosteleckou větev Kinských. V letech 1829–1833 nechal na návrh rodinného architekta Jindřicha Kocha vystavět nový empírový zámek.

Bedřich Karel Kinský (1834–1899) – Josefův syn, který se věnoval politice, a pro celý region byl velkou osobností. Po smrti otce převzal správu kosteleckého panství. Stal se prvním starostou okresního zastupitelstva v Kostelci nad Orlicí a funkci vykonával deset let. Podporoval společenskou činnost ve městě, spoluzakládal a podporoval různé spolky.

František Josef Kinský (1879–1975) – Dědic rodinného panství, který náležel mezi přední představitele české šlechty. V roce 1938 podepsal petici českých šlechtických rodů, kterou se tyto rody postavily za Československo a přihlásily se ke svému češství. Byl mluvčím delegace české šlechty, která petici před podpisem mnichovské dohody přinesla na Pražský hrad prezidentu Edvardu Benešovi.

Po únoru 1948 neemigroval. Po vyhnání ze zámku mu církev nabídla azyl na faře v Kostelci, kde žil až do smrti a lidé ho tu měli velmi rádi.

Josef Kinský (1913–2011) – Jediný z pěti dětí Františka Josefa, který po únoru neodešel z Čech. Komunisté ho obvinili ze sabotérství a věznili. Poslali ho do uranových dolů v Jáchymově, pracoval rovněž v Příbrami. V roce 1992 mu byl vrácen zámek, zahájil jeho rekonstrukci. Jeho manželka Bernadetta Kinská žije v kosteleckém zámku.

František Kinský (1947) – Starší syn Josefa Kinského, celým jménem Maria František Jan Emanuel Sylvestr Alfons hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, převzal správu rodinného majetku před 10 lety. Předtím působil jako kreativní ředitel reklamní agentury Ogilvy & Mather.

Vlastní společnost Písník Kinský a je spolumajitelem firmy Cihelny Kinský. Angažuje se v komunální politice – je členem městského a krajského zastupitelstva. S manželkou Martinou Kinskou z Vchynic a Tetova má dceru Barboru a syna Kristiana.

Antonín Kinský (1955–2012) – Bratr Františka Kinského vystudoval hotelovou školu a celý život působil v hotelích a restauracích. Pracoval například v motelu v Průhonicích a jako recepční v hotelu Jalta na Václavském náměstí. Později byl spolumajitelem tří pražských restaurací.

Rád cestoval, nikdy se neoženil. Zahrál si řidiče sanitky, původem hraběte ve filmu Zapomenuté světlo.

Kristian Kinský z Vchynic a Tetova (38)

Absolvoval gymnázium v Praze. Studium na Lesnické fakultě České zemědělské univerzity v Praze nedokončil, nebavilo ho.

Pracoval jako asistent produkce při natáčení reklamních spotů. Po dvouleté civilní službě, kterou vykonával v knihovně FAMU, krátce pracoval v internetové kavárně v Praze.

Nyní se plně věnuje zámecké restauraci v Kostelci nad Orlicí. Je společníkem firmy Cafe Tony, v níž má 65procentní podíl. Zbytek patří otci Františku Kinskému.

Je svobodný, má přítelkyni. Rád cestuje a jezdí na motorce.

Článek vyšel 18. července 2014 v Dotyku č. 29/2014.