Lékaři, obchod, zahraničí

Pět chorob českého zdravotnictví

5. březen 2015 četba na 6 minut

Foto: redakce

Neurolog Martin Jan Stránský, zakladatel Kanceláře ombudsmana pro zdraví a odborník na zdravotnické systémy, považuje nedostatek lékařů a sester a jejich častý odchod do zahraničí za jeden z mnoha závážných problémů českého zdravotnictví. A také za důkaz, že i řada zdravotníků české formě péče o lidské zdraví nevěří a nevidí v ní budoucnost. Nejde podle něj jen o platy.

Zdravotnictví tady nepředstavuje pro nikoho žádnou perspektivu. Důvodem je totální absence jakékoli vize, říká pro týdeník Dotyk lékař Martin Jan Stránský, pocházející z rodiny známého českého politika a zakladatele Lidových novin Adolfa Stránského.

„Ve fragmentovaném zdravotnictví řízeném politickými, místními a osobními vlivy nakonec každý bojuje o vlastní přežití. Důsledkem toho je odchod lékařů i sester tam, kde něco takového není nutné. A ti, co zůstávají, bojují s výrazným zvýšením stresu a napětí, které bohužel nezřídka a neúmyslně přenášejí na pacienty," uvádí Stránský, jenž svou lékařskou praxi kombinuje i s výukou na univerzitě v Yale, Univerzitě Karlově a v Grenadě. Celý český systém označuje za sebedestruktivní. Když má diagnostikovat základní „choroby českého zdravotnictví", vidí jich pět:

1. Chybí standard zdravotní péče

Možnosti zdravotní péče pro každého pacienta se mnohdy dramaticky liší. Poskytovatelé nabízejí to, „na co mají", nikoliv to, co by v rámci stejné péče pro každého nabízet měli. Nikde totiž není specifikováno, jakou zdravotní péči má pacient dostat pro každou nemoc. Stejně tak není řečeno, kde a do kdy ji má dostat. Výsledkem je, že si každý poskytovatel zdravotních služeb vysvětluje pravidla po svém.

Právě to je příčinou vzniku komického pojmu „nadstandardní péče", kterou ovšem ve skutečnosti nelze korektně stanovit bez definice standardu. Vytvoření jasné definice standardní zdravotnické péče by srovnalo podmínky léčby v celé republice a navíc by implicitně stanovilo, že vše ostatní je „mimo standard". To by otevřelo dveře pro legislativně schválená volitelná připojištění.

2. Falešná konkurence pojišťoven

Nikdy nebylo prokázáno, že existence více než jedné zdravotní pojišťovny šetří výdaje do zdravotnictví. Pojišťovny nic nepojišťují, pouze vybírají peníze, a poté pracují s přerozdělenými penězi z tzv. zvláštního účtu. Vzhledem k legislativním omezením se ale sedm existujících pojišťoven od sebe neliší. Rozsahem a kvalitou svých služeb si konkurovat nemohou. Jediné rozdíly jsou v tom, zda a kolik přispívají na prevenci, jaké jiné mají speciální programy a balíčky pro klienty a jak odměňují ředitele a politiky v jejich správních radách.

V současném systému rozhodují o tom, s kterým poskytovatelem zdravotních služeb uzavřou smlouvu, pouze pojišťovny. Tento způsob vytváří optimální prostředí pro korupci. Republice, která má méně občanů než Londýn, stačí jedna zdravotní pojišťovna, která bude hradit poskytovatelům zdravotních služeb státem garantované služby nejen na základě množství výkonů, ale i jejich kvality. S touto pojišťovnou bude moci uzavřít smlouvu automaticky každý poskytovatel, pokud o to bude mít zájem. Ostatní pojišťovny by se soustředily na tvorbu konkurenčních nabídek „připojištění".

3. Krutý úhradový systém

Rok co rok jsou pacienti nevědomými účastníky „zákazů" léčení v důsledku smluv mezi poskytovateli zdravotních služeb a zdravotními pojišťovnami. Úhrada péče je totiž stanovena v závislosti na výdajích z minulého roku a neodráží skutečnou a potřebnou péči v roce aktuálním. Když v listopadu „docházejí peníze", musí si zdravotníci vybrat, kterým z pacientů poskytnou péči odpovídající, kterým nedostačující a které odmítnou. Pokud by to neudělali, čekala by poskytovatele zdravotních služeb, pro něhož pracují, pokuta od pojišťovny za překročení limitů. V důsledku jsou vlastně zdravotníci osobně penalizováni za to, že se snaží poskytnout státem garantovanou péči všem.

4. Pacienti na posledním místě

Pozůstatky systému a hlavně přístupu k pacientům z minulého režimu stále nezmizely, a to jak ze strany servilního chování pacientů, tak mnohdy i z hlediska neblahého přístupu zdravotníků. Vše je podchyceno univerzální ignorancí týkající se možností a práv pacientů. Podle Státního zdravotního ústavu rozumí téměř 60 procent Čechů otázkám zdraví jen omezeně. Podle OSN Česká republika stále zbytečně lpí na ústavní péči o děti s postiženími (místo péče rodinné), úřady neposkytují hendikepovaným lidem patřičné služby. Budeme poslední zemí v EU, která, snad jednoho dne, zavede protikuřácký zákon. Snad největším nešvarem současného (ne)systému v této oblasti je nepropojenost mezi zdravotní a sociální péčí. To se týká především dlouhodobé péče o seniory, v níž podle četných místních i mezinárodních organizací Česká republika naprosto zaostává.

5. Stát ve státě

předchozích bodů vyplývá, že naše zdravotnictví zůstává řízeno politickými, místními a osobními zájmy, které tvoří „státy ve státě", v nichž každý jedná a nakupuje zvlášť. Ministerstvo zdravotnictví kontroluje pouze minoritní část poskytovatelů zdravotních služeb v nerovné územní distribuci. Fragmentace bez definice jasných poměrů s nutnou centrální kontrolou tvoří prostor pro bujnou korupci, která okrádá sektor zdravotnictví o neuvěřitelných zhruba 20 procent celkového objemu financí. Důsledkem je mimo jiné i výrazné zvýšení stresu a napětí zdravotníků a pacientů.