Pražské Centrum současného umění DOX hostí velkou výstavu fotografií a videošotů věnovaných Václavu Havlovi. Dokumentarista, režisér a pedagog Petr Jančárek má „na svědomí" právě videozáběry, s Václavem Havlem strávil jako kameraman řadu let.

Proč je potřeba mluvit stále o Václavu Havlovi? Je snad „málo Havla"?

Myslím, že mluvit o Václavu Havlovi potřeba je. I když by se někomu mohlo zdát, že je v českých i zahraničních médiích přítomen až přespříliš. U nás na něj ale lidé rádi zapomínají nebo na něj také často svádějí své vlastní neúspěchy. V době internetu a sítí to obyčejně provází široká škála nenávistných poznámek. Je tedy dobré slyšet hlas těch, kteří ho sami pamatují a vědí, co pro naši zemi reálně udělal.

Co považujete za klíčové?

Já jsem měl to štěstí, že jsem se s ním potkal osobně a mohl pro něj dlouhodobě pracovat. Takže neznám jeho názory jen zprostředkovaně přes papír. Když se ale oprostím od osobní zkušenosti, nejdůležitější určitě je, že dostal Českou republiku do NATO a do Evropské unie. Nebyl samozřejmě sám, ale jeho jméno a kredit na mezinárodní politické scéně znamenaly strašně moc. Naše členství je mimořádně důležité a významné právě dnes, při té viditelné inklinaci části politické reprezentace k Rusku a Číně.

Také atmosféra „havlovské doby" byla dost jiná než dnes...

Každý, kdo to zažil, musí rád vzpomínat. Mohou to ale snadno posoudit i vaši mladší čtenáři, když si třeba zajdou na probíhající výstavu havlovských fotografií v DOXu. Na fotkách Tomkiho Němce a Bohdana Holomíčka z té doby těsně po roce 1989 je kromě prezidenta strašná spousta rozjásaných tváří...

Je doslova fyzicky vidět, jak lidé byli nadšení a šťastní, že se hroutí starý režim – a to je spolu s dalšími pár lidmi, nejen disidenty, také zásluha Václava Havla, že vyzvali národ ke změně a že všechno udrželi v nenásilné podobě.

Bohatí versus „zbytek světa"

Nedávno jsme v Dotyku hovořili s Viliamem Dočolomanským, vedoucím divadelního uskupení Farma v jeskyni. Podle jeho názoru byla „havlovská euforie" spíš výjimečným vzepětím a normální stav je bohužel spíš ta současná letargie a skoro marasmus...

Známe přece ty plus/minus dvacetileté cykly, kdy se s námi nebo nám něco zásadnějšího stane nebo kdy se lidi jakoby probudí a něco udělají... Žili jsme dlouho v totalitě, ale od něžné revoluce uplynulo víc než čtvrt století a finále té změny je bohužel pořád v nedohlednu.

Současná negativní nálada je ale celosvětová nebo aspoň celoevropská, není to jen naše záležitost. Voliči říkají elitám, aby šly někam... V posledních letech dochází ke stále většímu izolování vládnoucí bohaté vrstvy od mas a až na výjimky tu nejsou žádné mosty. Politika je vyprázdněná, lidé přestávají věřit v možnosti se společností něco dělat.

Václav Havel by ale hned dodal, že lidi pořád zapomínají na to, že každý musí začít především u sebe. Tak to s dovolením po něm zopakuju a podtrhávám.

Před několika lety mi říkal dnešní vicepremiér Andrej Babiš, že si je odtrhávání bohatých od ostatních vrstev společnosti velmi dobře vědom. A může to být i jeden z důvodů, proč on do politiky šel...

Andrej Babiš o tom musí něco vědět, to je jasná zpráva. Možná právě proto rozdává koblihy u metra a určitě kvůli tomu nespí... Myslím si, že určitě není zdravé, aby v jedné osobě byla soustředěna finanční, politická i mediální moc. To nemůže fungovat dobře, i kdyby byla čistá jako lilium. Nemohu než podívat se na jih a vzpomenout Berlusconiho.

Je dobře tvrdě kritizovat politiky, kteří mají putinofilii či xenofobní sklony, nebo by bylo lepší s nimi více diskutovat? Zkusit se bavit se Zemanem? Vždycky přece ta jedna strana říká, že to myslí dobře, ale že odpůrci její argumenty nechápou, protože jsou zabednění...

Diskutovat s podobnými panáky a jejich sluhy, kteří vesele lžou a ještě se při tom smějí lidem do tváře? To cenu určitě nemá. Zcela vědomě uvádějí spoluobčany v omyl a někteří z nich jsou k tomu dokonce vyškoleni a zavázáni. Když prezident republiky v rozhlase používá slovo kunda – omlouvám se za citaci –, tak je buď nemocný, nebo velmi dobře ví, proč to dělá.

Ale to je maličkost. Podstatné jsou jiné věci. Nechce se mi bavit se s někým, kdo je sice svrchovaný představitel země, ale na přání čínské velvyslankyně poníženě blábolí o loajalitě našeho státu k Číně, to fakt nemá smysl. Když se za to prezident Zeman nestydí sám, tak ho nepřesvědčíte.

My ale musíme mluvit s těmi, kdo jemu a jeho nohsledům naslouchají. Musíme mluvit s jejich voliči. Jako dokumentarista procházím mnoha nejrůznějšími prostředími a vidím, jak ke spoustě lidí současní pravicoví politici a intelektuálové neumějí promluvit. Jak jsou pyšní, že s těmi dole nemají nic společného, jak se bojí, aby se od nich náhodou neumazali...

Tohle je podle mne největší téma současnosti – vylézt z kabinetů na ulici a naučit se oslovovat i ty, kdo nechodí na mezinárodní konference, neposlouchají hluboké rozklady politologů, nečtou The Times a teče jim do baráku, protože nemají peníze na novou střechu...

Kdo a jak by to měl dělat?

Každý, kdo může, kdo má na to inteligenci a cit. Politici, vědci, učitelé, umělci a všichni ostatní, kdo jsou vidět na veřejnosti. Musíme se naučit znovu mluvit. Musíme. My, tedy i vy a já. A co je ještě důležitější – musíme znovu začít ručit sami sebou za to, co děláme.

A je to určitě i na novinářích. Zjednodušují si v mnoha případech práci, pohybují se v klišé, forma jejich výstupů je pro ně víc než jejich obsah. Například nechápu, proč média dávají lidem, kteří říkají nesmysly, tak velký prostor. Když někdo označí poklidnou demonstraci na Staroměstském náměstí za destabilizační akci nebo vysloví názor, že většina přítomných byli procházející zahraniční turisté, tak je prostě nemocný, tak je blázen, člověk mimo realitu, i když to zvenčí vypadá, že jde o pouhého narcistního pitomce nebo tiskového posluhu...

Naší křesťanskou povinností je nemocným pomáhat, volejme jim tedy sanitky, ale proč jejich blábolení dávat do éteru? Je to svádivé a zvyšuje to náklad, ale určitě to škodí věci.

Historik a publicista Pavel Kosatík v interview pro Dotyk uvedl, že se jednou budeme divit, kolik času a proč jsme věnovali třeba výrokům Miloše Zemana... Ale komu tedy novináři vlastně mají ten prostor dávat, koho tak viditelného, výrazného a moudrého máme dnes v politice, ale i kultuře?

Také novináři se musí zvednout ze židlí a cítit od svých šéfů, že jsou zodpovědní nejen za finanční prosperitu vydavatelství. A vytvářet prostor pro ty, kdo jsou reální a slušní. Přesvědčovat je, že má smysl vstoupit do politiky. Vím, je to problém, protože slušňáci bývají zároveň nezajímaví...

Byl jsem nedávno v Lucerně na zahájení Příběhů bezpráví, což je jedna z akcí společnosti Člověk v tísni, určená pro studenty, při které mladí lidé dohledávají osudy konkrétních obětí totality a na vybrané z nich upozorňují udělením ceny. Byla tam vysloveně pozitivní atmosféra, ze všech přítomných zářilo, že takové věci mají smysl. Ale zajímá to většinu? Že by se o Příbězích bezpráví nějak hodně psalo, to bych neřekl. Jde o velký problém a jednoduché řešení se hledá těžko. Já ho tedy opravdu nemám...

Jste spoluzakladatelem Člověka v tísni a členem jeho správní rady. Můžete připomenout, jak k tomu došlo?

Nějak to letí... Byl jsem před těmi 25 lety redaktorem Československé televize a zaujal mne novinový článek o Kambodži, který jeho autor Honza Rybář podepsal jako člen reportérského týmu Epicentrum. Chtěl jsem se dozvědět, co to Epicentrum je, zavolal do redakce a poprvé mluvil s Mirkem Štětinou. Směju se, že jsem tam pak zašel a už nikdy neodešel...

Natočili jsme o reportérech, kteří začali vozit do válečných oblastí humanitární pomoc, televizní dokument, z Epicentra a Nadace Lidových novin pak vznikl Člověk v tísni... Bylo nás pár a všichni jsme se dobře znali. Dnes jsme obecně prospěšnou společností, pracuje pro nás na 800 lidí, realizovaná pomoc dosahuje 1,5 miliardy korun za rok – a když jdu v centrále po chodbě, tak se málem bojím, protože skoro nikoho neznám. Ale jsem pyšný na to, že se Šimonu Pánkovi a všem ostatním daří pracovat s minimálními provozními náklady.

Upozorňujete i na téma lidských práv, které považujete za stejně důležité jako zvládnutí následků nějakého zemětřesení...

Ano, a také nepůsobíme jenom venku v zahraničí, ale i doma. To je prostě bezvadný. Člověk v tísni se navíc stal pro řadu lidí cestou k nabrání obrovských zkušeností. Vyjet někam do neklidných nebo problematických oblastí světa a pracovat tam je totiž unikátní, nenahraditelná a také nepřenosná škola. Mně to kdysi úplně změnilo život – když se pak vrátíte, berete už věci navždycky jinak...

Ješitnost a sebeironie

Vraťme se k Václavu Havlovi. Co byste z jeho osobního přístupu vyzdvihl vzhledem k současnosti?

Nebál se a nešlo mu jenom o sebe. To je to nejdůležitější. Od většiny ostatních lidí se také lišil tím, že to, co dělal, podepisoval svým bytím, svým životem, zdravím, vězněním. To mu řada politiků a veřejně činných spoluobčanů nikdy neodpustí, protože to sami nedokázali. V době, kdy Havlovi hrozily čtyři roky v base, mu estébáci ve vazbě nabízeli, že může odjet psát divadelní hry do Ameriky, ale on emigraci odmítl.

Vězení samozřejmě nikomu nepřejeme, ale třeba životopisy Miloše Zemana, Václava Klause a Andreje Babiše, to jsou opravdu šedivější příběhy, než byl ten Havlův...

Oni mu taky nikdy neodpustí, že po jeho odchodu z prezidentské funkce šly světové osobnosti při návštěvě Prahy začasté nejdříve za ním do Voršilské ulice, a pak teprve na oficiální část své cesty.

Byl netypickým politikem, proto tak úspěšným, na rozdíl od jmenovaných ho američtí prezidenti přijímali v soukromí... A aby sami před sebou obstáli, musí si to nějak nahradit a třeba prezident Zeman je pak blahem bez sebe, když se za zvuku místních lidových nástrojů může projít po červeném koberci aspoň v Uzbekistánu...

Byl i Václav Havel ješitný?

Nejvýš tak na společenském průměru... Byl ale schopen sám sebe korigovat a ironizovat. Dělal to vědomě, aktivně, rád a jako přirozenou součást vztahu sama k sobě. Jednou z těch autokorekcí nejspíš je, že vedle sebe stále trpěl nějakého fotografa nebo filmaře. Neexistuje politik, který byl byl takhle často focený a točený.

Nepoukazuje ale právě tohle na jeho ješitnost?

Myslím že ne. Vlastně jen obyčejně a prostě říkal: nemám co skrývat, tady mě máte takového, jaký jsem. A já vám tady servíruju materiál, abyste se tím mohli zabývat.

V mezinárodním měřítku Havel udělal pro Česko obrovskou práci. Ani Jaromíra Jágra neznají po celém světě tak jako jeho...

Nemám tohle poměřování rád... On byl a pořád pro mě je hrdina, který se neohnul. Žádná Klausova „šedá zóna". V zahraničí zaujal jeho příběh, ale hlavně se opravdu dokázal – a toho jsem byl mnohokrát svědkem – s politiky bavit jinak, než jak byli zvyklí ve svém rutinním provozu. Pomohlo mu také nadání – samozřejmě a geniálně využíval svůj cit pro drama... A vždycky velmi pečlivě režíroval svůj život i všechny události, jichž se stal součástí.

Dovedl si to užít?

Naprosto. Nezbavovalo ho to ale věčných pochyb o světě a o sobě, ani chuti zasmát se absurditě světa...

Také se díval „za humna", věděl, že to je nezbytné...

Vrátil nás na mapu světa, z níž jsme po druhé světové válce zmizeli... To je prostě neoddiskutovatelné.

Mohli bychom zahraniční kredit Václava Havla více využívat?

Jako stát bychom ho určitě mohli využívat daleko víc. Mnozí naši politici nechtějí mávat havlovskou vlajkou, protože není jejich a protože se bojí, že by směřovala lidi k fungující občanské společnosti, jak ji zná západní svět. Že by lidem připomínala, že se mají starat o své věci pořád a ne jenom jednou za čtyři roky u voleb. Ale pardon, neměl bych házet všechny do jednoho pytle, určitě jsou i výjimky.

My se doma ale za Havla stydíme, za jeho vztah k dalajlámovi...

Směju se, když vidím, jak se obrovská velmoc bojí jednoho starého duchovního. Je vidět, jak je všechny ten svobodný a smířlivý duch dalajlámy umí vykolejit – čínské komunisty i naše potentáty. Najednou jim sděluje něco, co nechápou. Přitom by bylo tak jednoduché Číňanům říci: Rádi s vámi budeme dál obchodovat, ale nepodsouvejte nám žádné nesmysly, protože my územní celistvost Číny stejně jako dalajláma respektujeme...

Je to paranoidní představa, že někdy je snad cílem některých vrcholných politiků naši společnost rozeštvat a rozbořit?

Vše pro hlasy voličstva, které nám zaručí křesla na další období... A co hůř, vše pro blaho mocných, kteří nás řídí. Naše generace se už nedozví, kdo z našich představitelů, jak a v jakém angažmá pracoval třeba ve prospěch Ruska. Ale jednou to najevo vyjde. Říká se, že když se někdo chová jako prase, tak asi bude prase...

Takže když se někdo v řadě ohledů chová jako agent cizí mocnosti, měli bychom přinejmenším zpozornět. Nejde mi do hlavy, že by někdo mohl chtít, abychom tady žili tak bídně jako v Rusku, takže v tom bude něco jiného. Ti hoši z vysoké politiky chtějí mít bezpochyby také pocit moci, důležitosti, nějaké výjimečnosti. A ten na Západě nenacházejí, tak se obracejí na Východ, který jim ho zcela zištně a promyšleně poskytuje...

Práce se studenty nabíjí

Abychom přešli k pozitivnějším tématům: Co vás zaujalo v poslední době v české kultuře?

Někdy propadám panice, marně se dívám po novém a skvělém českém filmu, rád bych si koupil českou knihu, od níž bych neodtrhl oči, dokud ji nepřečtu... Je to ale zároveň moje chyba, protože málo nebo špatně hledám, nevěnuji tomu dost času. Takže si zakazuji naříkání.

Mám to navíc deformované tím, že nejvíc prožívám kulturní statky, když o nich něco točím, když jsem svým způsobem jejich součástí. Takže jsem byl třeba nadšený z Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov nebo teď, když děláme sběrný dokument o stavbě vzducholodi nad Centrem současného umění DOX v Praze.

Přednášíte na Slezské univerzitě v Opavě. Jak žije kultura tam?

Poznal jsem se právě s místní rockovou skupinou Ladě, navštěvuji vernisáže výstav, když jsem v Opavě, chodím kolem skvělé sochy Špiona od Franty Skály atd. Přímo na univerzitě navíc už dlouho existuje Institut tvůrčí fotografie, dnes nejspíš nejlepší fotografická škola u nás. A se studenty točíme třeba dokument o nastudování divadelní hry Plné ruce revoluce ve Slezském divadle.

Mimochodem, její spoluautor a režisér Janek Lesák se narodil 12. listopadu 1989, maminka si ho 17. listopadu odnášela z pražské porodnice od Apolináře, a napsal tu hru, aby nám, co jsme zažili 17. listopad 1989 na vlastní kůži, ukázal, jak to vnímá generace, co na Národní nebyla, protože ještě nebyla na světě...

Baví vás učit?

Opava je trochu stranou, ale pro místní je stranou zase Praha... Jde o strašně důležitou zpětnou vazbu, která mi říká, že život není jen hlavní město a že život jsou taky ti dvacetiletí, kterým, promiňte, visíme u zadku, kteří mají své starosti a zájmy... Aktivnější studenti mne nutí být pořád ve střehu, já se snažím jim předávat praktické znalosti a zároveň z nich nasávám sílu.

Na čem teď pracujete vy sám?

Je přede mnou velký a zodpovědný úkol zajímavě a rozumně zpracovat obsáhlý materiál, který vznikl tak, že jsem byl v posledních letech života Václava Havla jeho osobním filmařem. Vůbec to není jednoduché a možná paradoxně je štěstí, že k dokončení filmu nedošlo hned po jeho smrti. Najednou, s časovým odstupem, začínám v těch záběrech nacházet věci, které jsem předtím netušil, a doufám, že se nám podaří udělat to skutečně pořádně...

Díváme se ve střižně na obrazovku a Petr Jančárek mi pouští pár ukázek z materiálu, z něhož bude vybírat do dokumentu o Václavu Havlovi. A když na nich Václav Havel s režisérem Milošem Formanem hledají po jedné z místností Formanova domu v Conecticutu nějaké ztracené lejstro, je to reálná scéna jako vystřižená z Lásek jedné plavovlásky, která dokumentuje, že se Havel opravdu nechal filmovat v nejrůznějších životních situacích.

Jak jste se vlastně k filmování s prezidentem dostal?

S Václavem Havlem mě dali dohromady Fidel Castro a Henry Kissinger, už mám tuhle historku jako ošoupaný bonmot. Můj kubánský přítel a spolupracovník Omar Saludes byl v roce 2003 odsouzen tamním režimem za svou činnost nezávislého novináře a fotografa na 27 let žaláře.

Poprosili jsme s Člověkem v tísni Václava Havla, který právě začínal úřadovat ve své exprezidentské kanceláři ve Voršilské ulici, o videopozdrav, v němž by Omara a další vězněné Kubánce podpořil. S nachystanou kamerou a mikrofonem jsem v dohodnutý čas čekal v předpokoji a někdo z jeho lidí se po čtvrthodině zeptal, kdy už přijdou mí spolupracovníci, abychom mohli začít... Říkám, že už nikdo nepřijde, že to natočím sám. A tak se i stalo a oni mi za týden volali, že by pan prezident chtěl se mnou mluvit.

Líbilo se mu to, protože pár dní předtím tam měl kvůli stejnému natáčení čtyřčlenný štáb od Henryho Kissingera celý den a výsledek byl stejný jako se mnou za deset minut.

Tak jsem začal pravidelně točit Havlovy videopozdravy, a pak s Martinem Vidlákem pracovat na trilogii hodinových dokumentů „Václav Havel – Praha Hrad" o prezidentově federálním období.

Hokejisté proti nemoci

Jistě jste při natáčení s Václavem Havlem zažil i nevšední příhody...

Občas to bylo opravdu k popukání... Když byl Václav Havel naposledy v Americe na premiéře své divadelní hry Odcházení, náhle tam onemocněl. Podařilo se to utajit, v českých médiích o tom nebyla ani zmínka. Byl po pár dnech propuštěn z nemocnice, ale byl velmi slabý a na pravidelné denní kontroly ho kluci z ochranky vozili v kolečkovém křesle.

Jednou ráno jsme pak v hale toho špitálu potkali hokejistu Patrika Eliáše. Já se s ním srdečně pozdravil, protože se známe, ale bylo to jen v rychlosti, na prezidenta už čekali lékaři, a pan prezident mne hned ve výtahu oslovil, zda bych nemohl Patrika požádat o diskrétnost, když se s ním znám, že nechce, aby se to profláklo, že onemocněl... A za pár minut mi volal Patrik s prosbou, zda bychom s panem prezidentem mohli pomlčet o tom, že jsme ho potkali v nemocnici, že má nějaký drobný zdravotní problém a že by nechtěl, aby se to přetřásalo v médiích...

Tajemství bylo vybártrováno...

S některými špičkovými hokejisty se dobře znáte, točil jste už o hokeji několik dokumentů. Budete v tom pokračovat?

Právě teď velmi intenzivně pracuji na tématu, které mě strašně baví a naplňuje: děláme film o roztroušené skleróze a o hokeji.

Jak vás tohle spojení napadlo?

Přišel jsem k němu bohužel tak, že tou nemocí trpí moje dcera. Před rokem jsem se dočetl, že Petra Klausová, sestra Jakuba Voráčka, který hraje hokej v NHL ve Filadelfii za Flyers, má tu chorobu také a že založili nadaci na podporu takto nemocných lidí. Dali jsme se dohromady a já doufám, že díky skvělé spolupráci s Kubou, Petrou i celým týmem Nadace Jakuba Voráčka vznikne dobrý a hlavně potřebný film. Když dostanou lidi informace o nemoci zabalené do něčeho tak zajímavého, jako je hokej na světové úrovni, spíš je přijmou a budou ochotnější přemýšlet, v čem by se dalo pomoci.

Mně se to prostě líbí, když se skvělý hokejista rozhodne pomáhat i jiným lidem než své sestře a začne přispívat na dobrou věc tisícem dolarů za každý bod v kanadském bodování (za góly a přihrávky, pozn. red.). A nejen to, Jakub pomáhá daleko víc, třeba i tím, že dává v plen sebe a své umění i soukromí, aby mohl vzniknout zajímavý snímek...

V Americe berou hokejisti a vůbec sportovci dobročinnost jako přirozenou záležitost, jsou to lidi, kteří sami nesou kůži na trh, musí podávat výkony, třeba se i porvat o vítězství, prostě kteří svou profesi nijak „neokecají" a vědí, jak bolí něčeho dosáhnout. V mnoha ohledech prostě dobře vědí, o čem je život, a to jim dává cit a schopnost někomu pomáhat.

Kdy film uvidíme?

Kuba ode mě dostal režisérský pokyn, že musí s Flyers kvůli filmu vyhrát Stanley Cup, takže určitě až po sezoně (smích). Ale vážně – když se domluvíme s NHL na poskytnutí archivních záběrů za rozumných podmínek, mohlo by to jít příští rok i do kin, do televize určitě.

Petr Jančárek (57)

  • Český scenárista, režisér, kameraman a fotograf
  • Za svou práci získal Cenu Ferdinanda Peroutky
  • Je zakládajícím členem organizace Člověk v tísni