Říká se, že Praha je městem nedokončených architektonických koncepcí. Současná radnice tuto pravdu ještě „vylepšila". Když radní v minulých dnech odvolali šéfa Institutu plánování a rozvoje Petra Hlaváčka a poté kvůli tomu odstoupilo 13 z 15 členů týmu připravujícího nový Metropolitní plán v čele s architektem Romanem Kouckým, stala se Praha i městem předčasně zaříznutých, potracených vizí.

Dávným plánovačům bulváru z Václavského náměstí na Letnou, „Kulaťáku" obkrouženého dokola paláci nebo severojižní magistrály přemosťující nádraží Bubny tak může Kouckého skupina jen závidět. Oni stihli postavit aspoň něco, než jejich sny uťala první či druhá světová válka, případně pád komunismu. Koucký si navzdory mnohaleté práci ani neškrtne.

Horší ovšem je, že Praha zůstane dalších několik let „mrtvým městem". Starý plán z roku 1999 byl koncipován na deset let a teď je jasné, že se nestihne ani jeho již mnohokrát oddalovaná náhrada v roce 2020.

Dvojice spojená vizí: odstupující šéf Kanceláře pro přípravu Metropolitního plánu Roman Koucký (vlevo) a odvolaný ředitel Institutu plánování a rozvoje Petr HlaváčekAutor: Archiv

Koucký: Pražští politici nemají vizi

Co bude dál? To si zatím nikdo z architektů ani ze současných představitelů města za ANO, ČSSD a Trojkoalici neumí představit. Jenom náměstkyně primátorky Petra Kolínská (Trojkoalice) se drží naděje, že se jí tým Metropolitního plánu, který odvoláním Hlaváčka sama rozbila, podaří slepit. „Budu s nimi jednat o tom, co by je mohlo v týmu udržet," konejší se nadějí.

Jenže Metropolitní plán, radikálně usilující vrátit Praze podobu živého, intenzivně rostoucího města pohodlného pro obyvatele, je bez výrazné osobnosti Kouckého mrtev. Vznikal od roku 2012, kdy byl pražským primátorem Tomáš Hudeček z TOP 09, a jakákoli jeho náhrada zabere minimálně stejný čas.

„Už to, že náš plán bude hotový v návrhu za pouhé čtyři roky od chvíle, kdy jsme na něm začali dělat, je téměř světový rekord," řekl ještě před rokem týdeníku Dotyk sám Koucký.

Prorocky si už tehdy postěžoval, že pražští politici nemají představu, co by chtěli s Prahou udělat, kam ji posunout. „Kvete tu populismus, téměř neznám politika s vizí. Plán musí vzniknout na základě nějaké politické vize. Pokud ta vize neexistuje – a v Praze neexistuje –, tak vlastně není moc co kreslit. Zejména v detailu je to velmi komplikované," uvedl posmutněle.

Kouckého obavy se naplnily. Končící členové týmu Metropolitního plánu dnes shodně popisují soustavné, nekoncepční a neodborné zásahy politiků do jejich práce. Koucký se tlaky dlouho snažil ustát, v létě se dokonce nechal Hlaváčkem na přání radních odstavit na čas z funkce. Jenže to nestačilo.

Tma na konci slepé uličky

Je za celým sporem víc osobní nevraživost, nebo byznysově-politické zájmy o budoucí využití lukrativních pozemků a oblastí? Pravděpodobně obojí.

Radní mohou samosebou situaci v nejhorším vyřešit prodloužením platnosti stávajícího územního plánu. Zcela bez předpisů pro výstavbu se tedy metropole po roce 2020 neocitne. Úplný stavební „Klondike" nehrozí.

Bude to však řešení nanejvýš špatné. Místo kýženého návratu k evropsky i tuzemsky osvědčenému plánování města podle struktury zástavby veřejných prostranství se pojede dál v „komunistických" kolejích, kdy byla Praha rozdělena do zón podle funkcí. Což dosud mimo jiné vedlo k zakonzervování a degradaci některých území (brownfieldy po utlumeném průmyslu či železniční dopravě), šíření vilových satelitů a hlavně k neustálým výjimkám z plánu.

„Pražské územní plánování došlo velmi symbolicky na konec slepé cesty funkčního pojetí plánu. Není kam pokračovat, je nutné se vrátit," vysvětluje Milan Kudyn z dnes již bývalého týmu Romana Kouckého. „I při zběžném pohledu na první století územních plánů tzv. Velké Prahy můžeme konstatovat, že s problematikou veřejných prostranství lze pracovat pouze ve strukturálních plánech, zohledňujících v první řadě charakteristickou stopu zástavby. Funkční zónování města je v tomto ohledu metodicky nevyhovující," tvrdí.

Zatím poslední schválený územní plán Prahy z roku 1998 dělí město na stovky zón podle funkce. Měl platit 10 let, bude však zřejmě platit mnohem déle.Autor: Archiv

Územní plán za císaře pána

Jaké vlastně bylo ono století pražského územního plánování? A je Koucký první navrhovatel, který ztroskotal?

Nejstarším známým dochovaným dokumentem je Plán polohy a výšek královského hlavního města Prahy, který vypracoval v roce 1889 Městský úřad stavební. Poprvé sjednotil dílčí regulace jednotlivých čtvrtí a umožnil tak vytýčení souvislé pražské kanalizační sítě.

Kromě toho v něm ovšem byla navržena také pravidelná pravoúhlá uliční síť a ústřední náměstí v nové blokové zástavbě na periferii, například v Nuslích, Dejvicích, Bubenči, Vršovicích a na Vinohradech. Mimochodem, právě tento první plán vyzdvihují autoři Metropolitního plánu jako vzor pochopení klíčové role veřejných prostranství.

Další pro Prahu významnou regulací se stal Asanační plán, realizovaný v letech 1896 –1914. Šlo o známou a promyšlenou, kdysi proklínanou a dnes spíše ceněnou proměnu bývalého židovského ghetta ve výstavnou čtvrť Josefov.

Plán asanace pražského Židovského města z konce 19. stoletíAutor: Archiv

Souvisí s tím i další doklad tehdejšího vyspělého koncepčního urbanismu, totiž návrh Ladislava Rotta, majitele slavného železářství Rott, na stavbu pražského metra. V roce 1898 Rott prozřetelně píše představitelům města: „Bylo by lze a to nyní, pokud se assanuje, nákladem poměrně nepatrným zaříditi dráhy podzemní." Trať měla vést pod nově budovaným nábřežím na Františku z Karlína až k Rudolfinu. Vizionářský návrh ovšem městská rada nevzala vážně, protože metro v provinční Praze se jí zdálo být zbytečné.

Slavná éra regulace

V roce 1919, už po vzniku samostatné Československé republiky, se stal velmi populárním územní plán od architekta Maxe Urbana (postavil později třeba Barrandovské terasy), nazvaný Ideální Velká Praha. Byl spíše idealistický, načrtl ve městě nereálné prostorné bulváry, veřejná náměstí a shromaždiště bez ohledu na historickou zástavbu. Avšak stal se jednou z inspirací ke vzniku Státní regulační komise v roce 1920, která po vzniku Velké Prahy v roce 1922 dostala za úkol zabývat se urbanismem československé metropole.

Komise existovala dalších 19 let a v jejích řadách se vystřídala plejáda skvělých architektů a urbanistů, například Josef Sakař, Eustach Mölzer, Antonín Engel, Antonín Balšánek, Pavel Janák, Bohumil Hypšman, Ladislav Machoň nebo Max Urban.

A výsledek podle toho vypadal. Nejdřív v roce 1924 vznikl prototyp budoucího regulačního plánu, nazvaný Zelená regulace, a v roce 1929 konečně přišel Schematický regulační a zastavovací plán hlavního města Prahy, později zjednodušený v Přehledný regulační a zastavovací plán hl. m. Prahy.

Oba velmi promyšleně a hlavně přehledně a čitelně vypracované plány se dodnes zmiňují jako ukázka kvalitního prvorepublikového urbanismu. Nejen že se podle nich skutečně stavělo (třeba nemocnice Bulovka, Motol a Střešovice nebo stadiony na Strahově), ale obsahovaly i nápady a vize veřejných staveb, které zůstávají v povědomí odborníků i veřejnosti dodnes (třeba monumentální státní budovy na Letné).

Slavný Schematický regulační a zastavovací plán Prahy z roku 1929Autor: Archiv

Roku 1940 byla Státní regulační komise nahrazena Plánovací komisí pro hlavní město Prahu a okolí. Nový územní plán sice vypracovat nestihla, ale přišla s vizemi, které nezapadly. Týkaly se zejména dopravy, třeba dálnice, kterou dnes známe jako Jižní spojku, ale také severojižní magistrály, kterou nakonec rovněž postavili socialističtí plánovači.

Funkce, funkce, funkce

Za nových podmínek po válce byl prvorepublikový regulační plán odsouzen jako zastaralý. Místo něj byl roku 1948 vytvořen nový Směrný plán, který poprvé rezignoval na jednotné pojetí města a prosazoval izolované dopravní tepny či soběstačné obytné celky. Praha byla rozdělena na rajóny s funkcemi: například východ měl patřit průmyslu.

Překotný vývoj komunistické diktatury si vynutil nový směrný plán z roku 1953, který však nová Kancelář pro územní plán dokončila teprve v roce 1961. Poté vznikl Útvar hlavního architekta a roku 1964 plán dostal nejvyšší punc, když jej poprvé schválila i vláda.

Směrný územní plán z roku 1953 zahájil éru preference dopravy v Praze.Autor: Archiv

Tento dokument už od sebe přísně odděloval funkční plochy a dával částem města předem danou náplň – což je přesně to, co chtěl současný Metropolitní plán demontovat. Všechny další plány od roku 1964, tedy Revize směrného plánu z roku 1969, Územní plán Prahy z roku 1971, Plán prostorové struktury Prahy z roku 1979 nebo Územní plán z roku 1985 čím dál silněji akcentovaly plochy s dopravní funkcí a naopak čím dál méně se věnovaly veřejným prostorům.

Po listopadu 1989 se to sice pokusil změnit Plán stabilizovaných území z roku 1993 a Územní plán z roku 1998. Výsledkem ovšem bylo jen ještě větší či detailnější rozlišení funkce jednotlivých území. V důsledku nutných aktualizací posledního plánu z něj nakonec veřejná prostranství dočista zmizela.

Teď se ale zdá, že tímto skoro dvacet let starým regulačním předpisem se Praha bude muset řídit možná ještě další dekádu. Nadějná a perspektivní náhrada – Metropolitní plán – byla i s autory smetena.

„Odvolání Petra Hlaváčka z pozice ředitele Institutu plánování a rozvoje je velkou chybou. Jestliže se vytýkalo zpoždění při zpracování plánu, měl se tým posílit a ne takto hrubě rozstřílet," soudí renomovaný architekt Pavel Hnilička. Mimochodem autor knížky Sídelní kaše, která jako první u nás otevřeně poukázala na problém, který měl Metropolitní plán prakticky řešit – totiž rozpínání a řídnutí měst vinou nesmyslné a nehospodárné výstavby satelitů.

Na to, že Praze chybí vize politiků, upozornila už letos na jaře studie mezinárodní poradenské společnosti Deloitte, která srovnávala legislativní podmínky pro rozvoj území ve Vídni, Berlíně, Mnichově, Kodani, Londýně a Praze. „Ze srovnání je patrné, že Praze v zásadní míře chybí koncepční přístup a jasné, předem dané podmínky pro výstavbu a její plánování," píše se v analýze.

Tristní vysvědčení, vezme-li se v potaz, že ještě před sto lety byla v Praze a ve Vídni totožná stavební legislativa, struktura úřadů i kvalita plánování.

Kdo plánoval Prahu?

  • Městský úřad stavební (do roku 1918)
  • Státní regulační komise pro Prahu a okolí (1920–1940)
  • Plannungskomission (1940–1945)
  • Plánovací komise pro hlavní město a okolí (1945–1951)
  • Kancelář pro územní plán hlavního města Prahy (1951–1961)
  • Útvar hlavního architekta (1961–1994)
  • Útvar rozvoje hl. m. Prahy a Odbor územního rozhodování Magistrátu hl. m. Prahy (1994–2013)
  • Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy (2013–dosud, jeho součástí je i Kancelář metropolitního plánu)