Ve zvířecí říši existují zářné příklady toho, že i zvířata mají své city a potřeby, vyhledávají zábavu a rozkoš, dokonce i ve chvíli, kdy je to ohrožuje na životě. Dokáží se vzdát části svých energetických zásob na zimu nebo se bezmyšlenkovitě vrhnou vstříc svým nepřátelům. „Rád si u zvířat všímám podobností s lidmi. Neumím si totiž představit, že by cítila zcela jinak,” říká o své metodě Peter Wohlleben, autor knihy Citový život zvířat, a dodává: Tvrzení, že jenom my lidé dokážeme naplno vychutnat pestrou paletu pocitů, tak pomalu bere za své.

Příkladem mohou být draví ptáci, kteří se při milostném aktu do sebe zaklesnou a padají střemhlav dolů, často s hrůznými následky. Velkou roli hrají hormony, jež spouští instinktivní reakce, jimž se zvířata nedokážou ubránit. V tom jsme si přeci tak velmi podobní.

„Jak se zdá i některá zvířata umí, kdykoliv se jim zachce, proměnit přebytečné rezervy energie v málo smysluplné zábavné konání a vyvolat tak pocity radosti”, vysvětluje Wohlleben smysl některých zvířecích činností. I zvířata si dokáží užívat nevázané zábavy. Důkazem mohou být sáňkující vrány, jež si obstarají víko od krabice, vyšplhají se na hřeben střechy, kde na něj naskočí a svezou se dolů.

Lidské, příliš lidské…

V oblasti svádění máme rovněž podobné taktiky, snažíme se totiž zalíbit svým protějškům. Ve zvířecí říši jsou to zejména samci, jež se snaží samičku vizuálně či smyslově ulovit. Páv roztáhne svůj barevný vějíř ocasních per a natřásá se, zatímco kozel se během dvoření promění v páchnoucího divocha. „Aby se dámám zalíbil, naparfémuje si tvář a přední nohy vzácnou vůní: svou vlastní močí. To, co u nás vyvolává zvracení, se u koz zjevně nemine účinkem,” popisuje námluvy Wohlleben.

Ani strach není výsadou nás lidí. Nejenže zvířata znají pocity strachu a ohrožení, ale dokážou z nich vybudovat rovněž strategie. To může potvrdit každý majitel čtyřnohého mazlíčka během zdánlivě nevinné cesty ke zvěrolékaři. Pes totiž ihned vycítí, že se blíží nepříjemná návštěva, jež vždy nekončí bezbolestně. V oblasti strategie jsou udivujícím příkladem divoká prasata, která mají díky strachu odvozenému z minulosti zakódováno, kdy začíná lovecká sezóna, a raději se lidem klidí z cesty.

A zvířata mají dokonce i své neřesti a špatnosti. Všichni víme, že straku přitahují lesklé předměty, jež si bez svolení odcizí. Ve zvířecí říši ale existují i další zlodějíčci, do nichž bychom to neřekli. K vychytralým mistrům krádeže patří i nevinně vyhlížející šedá veverka. Ta si totiž někdy obstarává potravu tak, že plení zimní zásoby svých soukmenovců a cíleně zakládá prázdné skrýše, aby zmátla ostatní příslušníky svého druhu.

Pro nás lidi je samozřejmé, že se vzájemně oslovujeme. I zvířata si dávají jména pro lepší rozlišení. V tom jsou nám podobní krkavci, kteří tak jako lidé, udržují celoživotní vztahy. „Krkavci ovládají víc než osmdesát různých volání, mezi jeho položkami je osobní zvuk, jímž se dotyčný jedinec představuje. Přitom si jména svých soukmenovců pamatují i celá léta,” vysvětluje lesník Wohlleben.

Černobílá fauna

Ve styku se zvířaty jsme dennodenně – ať už jde o malého pavoučka na toaletě, nebo o čtyřnohého přítele, jež s námi sdílí domácnost. „Zvířata kolem nás dokáží cítit lásku, žárlivost, vztek, strach, smutek, radost, stesk ze ztráty milované bytosti, zděšení i úzkost. Jsou v podstatě vybavení podobnou paletou emocí jako lidé,” říká zvířecí psycholog MVDr. Alexander Skácel z Prahy.

Často na to zapomínáme, jinak bychom nemohli bezbranně přihlížet vybíjení zvířat, jako je každoroční rituální masakr velryb na Faerských ostrovech, býčím zápasům či odchovu v nedůstojných podmínkách. „Mnohým z nás dalo setkání se zvířaty jiný životní rozměr a probudilo větší schopnosti empatie nejen k nim,” potvrzuje důležitost koexistence lesník a starosta obce Prášily na Šumavě Libor Pospíšil.

Jednou pes, vždycky pes?

Česko patří mezi světové psí velmoci, podle statistických údajů z roku 2016 je u nás více než dva a půl milionu registrovaných psů. Skutečné číslo může být ještě vyšší, neboť ne každý psa registruje. „Člověk je až z devadesáti procent viníkem psychických obtíží domácích mazlíčků a vyvolává v nich pocity úzkostí a utrpení. Abychom jim zajistili bezpečný a klidný domov, je důležité se vcítit do jejich potřeb. Rozhodně je ale nesmíme polidšťovat,” popisuje problematiku zvířecí psycholog.

Cílem přehlížení existence emocí u zvířat je zejména ušetřit na nákladech chovu a produkce užitkových zvířat. Náš vztah ke zvířatům může projít během života zásadní proměnou, což dokládá životní příběh Libora Pospíšila: „Z bezohledného lovce v mládí se ze mě stal vnímavý pozorovatel, který s hrůzou vzpomíná na své činy. Dnes jsou pro mě zvířata rovnocenným partnerem, a pokud je nutné, aby došlo k jejich násilné smrti, mělo by se tak stát bez utrpení a stresu.”

Své mazlíčky zbytečně polidšťujeme a přisuzujeme jim lidské vlastnosti

Před časem vzbudil rozruch status politika a bývalého veterináře Pavla Bělobrádka, který tvrdil, že zvířata neumírají, pouze pojdou či chcípnou. Podle něj jim zbytečně přisuzujeme lidské vlastnosti. Spousty majitelů pejsků či koček se podobné tvrzení dotklo. Právem? Na podobné otázky odpovídá specialistka na chování zvířat, MVDr. Petra Králová Viziová, Ph.D.

Mají, podle vás, zvířata svůj vlastní citový život?
V určitém slova smyslu mají, ale záleží, co si pod pojmem citový život představíte. A proto jsou na světě vědci, kteří se například pocity štěstí či spokojenosti u psů zabývají ve svých výzkumech. Kvalitní studie se dělají například ve Švédsku, kde zjistili, že když domů přijde majitel a se psem se přivítá pohlazením, psovi se zvýší hladina oxytocinu a naopak mu klesne hladina kortisolu. Oxytocinu se také přezdívá hormon lásky a důvěry, kortisol je naopak popisován jako stresový hormon.

Netrápíme my lidé ale zvířata občas tím, že na jejich city nebereme zřetel?
Ano, opravdu tu je problém s tím, že lidé polidšťují své čtyřnohé mazlíčky a přisuzují jim lidské vlastnosti, i proto se potřeby zvířat nerespektují. Často si totiž lidé vynahrazují přítomností zvířat vlastní nedostatečné sociální kontakty nebo jimi nahrazují děti, které již odešly z domu. Pak přestávají vnímat, že jejich psovi škodí, když doma nosí svetr nebo že je nesmysl mu dávat párky a šunku, i když mu to chutná.

Existují i u zvířat psychické nemoci, jako jsou deprese, deprivace či senilita?
Senilita jako projev stáří a zhoršující se funkce mozku je popsána jak u lidí, tak i u zvířat. K deprivaci může docházet třeba tím, že zvíře, které žije ve stádě, umístíme jednotlivě a znemožníme mu kontakt se svým vlastním druhem. Nejčastěji se tak děje v našich podmínkách u koní. Nejsme zatím schopni míru deprivace u zvířat objektivně změřit. A co se týče depresí, to zatím nevíme.

Přinášejí určité druhy potravy zvířatům i slast a rozkoš?
Samozřejmě, hodně zvířat i ptáků miluje zkvašené bobule s obsahem alkoholu, sobi si zase s oblibou pochutnávají na muchomůrkách, jež obsahují halucinogeny, a klokanům chutná opiový mák.

MVDr. Petra Králová Viziová, Ph.D., (*1982) studovala na VFU Brno obor Veterinární lékařství a na Mendelově univerzitě v Brně postgraduální studium se zaměřením na chování zvířat. Posléze působila jako veterinární lékařka pro drobné savce a zabývala se poruchami chování zvířat. Dva roky pracovala pro Hills Pet Nutrition. Nyní ji většinu času zabírají její dva synové.