Poslední z nás konečně dostává pas s íránským vízem a celá osmičlenná skupina vyráží vstříc obrovskému Teheránu. Původně nás mělo být sedm, jednoho jsme ale potkali na letišti v Praze a přidal se k nám.
Trocha nepříliš úspěšného smlouvání a už se řítíme po nekonečné změti zdejších silnic. Slunce teprve vychází a ozařuje majestátní zasněžené hory nad městem i okolní vyprahlou krajinu.
O dobrou hodinu později přijíždíme k domu v uličce, kterou taxikář naprosto nepochopitelně trefil hned napoprvé, a vítáme se s couchsurferem, který nás u sebe všechny na dvě noci ubytuje. Jmenuje se Mohammad a pořád se omlouvá, že nemá větší byt a nemůže nám nabídnout lepší ležení.
My jsme ale naprosto spokojení a nanejvýš vděční, že se po celonočním letu se soukromou party na istanbulském letišti můžeme alespoň chvíli vyspat. Mohammad nám nakoupil luxusní snídani a teď, zatímco se pomalu v koupelně opět stáváme lidmi, smaží kopu vajíček a připravuje čaj.
Jídlo jako zbraň
Mají tu zajímavý systém taxíků. Musíte přestupovat. Jeden taxík vás prostě nezaveze kamkoliv, má jen svůj vyhrazený úsek, dál musíte jiným. Ještě štěstí, že jich tu jezdí téměř nekonečně mnoho. A většina z nich vlastně nejsou taxíky – někdo jen někam jede a chce si přivydělat, tak někoho vezme s sebou. Očividně to výborně funguje.
Po návštěvě botanické zahrady se vracíme do Teheránu. Náhodně vybíráme pouliční jídelnu a objednáváme spoustu íránského kebabu.
I když jsme zatím nepotkali nikoho, kdo by mluvil anglicky, jsou všichni neuvěřitelně milí.
Jen tady se nás snaží zabít. Jídlem. Mám pocit, že všichni dostáváme alespoň dvojnásobně velkou porci a je to všechno tak dobré, že to prostě nemůžeme nechat. Poprvé také ochutnáváme doogh – slaný osvěžující nápoj z kysaného mléka a máty. Ze začátku chutná dost nezvykle a divně, po chvíli se mi ale daří oprostit od toho, že by měl chutnat jinak, a zjišťuji, že je vlastně dost dobrý. Na spláchnutí mastného kebabu dokonce přímo dokonalý.
Na návštěvě
Po cestě zpět na předměstí, kde Mohammad bydlí, se musíme rozdělit do dvou taxíků, a když se pak v cíli opět setkáváme, druhá půlka skupiny nám nadšeně sděluje, že zítra jsme pozvaní na oběd k rodině taxikáře. Všech devět lidí (včetně Mohammada). Zkazky o íránské pohostinnosti tedy nelhaly...
Jsme na místě. Hostitel i jeho žena nás vítají a hned nabízejí čaj, ovoce a ořechy. Žena dokončuje oběd, který chystá už od večera, a její muž nám mezi tím vypráví o všem možném a vyptává se na život u nás. Neumí anglicky, Mohammad ale naštěstí vše překládá.
CO JE TO COUCHSURFING?
CO JE TO COUCHSURFING?
Překlad jako „surfování po gaučích“ je vlastně celkem přesný. Jde o způsob cestování, kdy bydlíte u místních lidí výměnou za to, že s nimi sdílíte svůj čas a životní zkušenosti. Díky internetu a portálu www.couchsurfing.com se couchsurfing přeměnil v obrovský fenomén a kromě největších bláznů a dobrodruhů už ho využívá i spoustu celkem „normálních“ cestovatelů. A Íránci ho rádi využívají na protest proti vládě, která by nejraději úplně uzavřela hranice tak, aby ven proudila pouze ropa a dovnitř dolary. To, že by někdo ubytoval skupinu osmi lidí u sebe doma, opravdu není běžné. Více o couchsurfingu se dočtete na blogu Travel Bible.
Jídlo. Spousta jídla. Jako hlavní chod se podává ghormeh sabzi – íránský národní pokrm z bylinek, fazolí a jehněčího nebo hovězího masa, vařených několik hodin v páře, podávaný s rýží. K tomu domácí doogh, jogurt se šafránem, zeleninový salát a čerstvé bylinky. Toho se opět nedá nepřejíst.
Kouzelný Isfahán
O půlden později a několik stovek kilometrů na jih vystupujeme z luxusního autobusu v Isfahánu, bývalém centru Persie. Evropa se může jít zahrabat. To, co tu před staletími vybudovali Peršané a jejich potomci poctivě udržují do dnešních dnů, klidně strčí do kapsy i Prahu. A to už dlouho říkám, že Praha je jedno z nejkrásnějších míst planety.
Isfahán mi svou pohodovou atmosférou a platany v ulicích hodně připomíná Barcelonu, tedy až na ty mešity, bazaary a majestátní kamenný most, který vede přes řeku, kde však voda teče jen několik týdnů v roce.
Jeden taxík vás prostě nezaveze kamkoliv, má jen svůj vyhrazený úsek, dál musíte jiným.
Náměstí Nakš-e džahán patří k jedněm z největších na světě a rozhodně i k nejkrásnějším. Královský palác, majestátní barevná mešita, vodní bazén, ve kterém se ta nádhera odráží, a po celém obvodu spousta krámků s perskými koberci a všemožnými řemeslníky. V jedné uličce tu tepou tradiční jemně zdobené stříbrné a měděné nádoby, jinde koupíte malovaný porcelán, vedle zase perské koření.
Jen úsměv a čaj
Hned vedle vstupu do mešity nás „carpet man“ zve na čaj do svého krámku s koberci, a i když mu dopředu všichni říkáme, že si nic nekoupíme, odpovídá, že to nevadí a že nám alespoň o svém zboží něco poví.
Takže každý dostáváme sklenku čaje a posloucháme výklad o strojově dělaných městských kobercích, ručně šitých kobercích od beduínů a všemožných typech vzorů. V perfektní angličtině. Dokonce si můžeme sáhnout na koberec z čistého hedvábí (až jednou budu mít byt a spoustu peněz, přesně takový koberec si tam koupím). A na závěr? Žádné přemlouvání, žádné nasupené výrazy, jen... úsměv a další čaj.
V nedaleké postranní uličce nám o chvíli později vaří další usměvavý pán vynikající kávu v džezvě, a pak už míříme na pozdní oběd do krásné historické restaurace. Máme tam sraz s Arashem, dalším couchsurferem, který se nabídl, že nás tu zdarma provede. Umí perfektně anglicky a hned na začátku s potěšením zjišťuji, že sdílíme suchý montypythonovský humor a zálibu v bezcílném bloumání ulicemi a pozorování lidí. Pár lidí ve skupině totiž přeplo do módu „chci vidět všechno“, což je pro mě značně vysilující.
Na večeři nás pozval další couchsurfer (taky Mohammad) „výměnou“ za to, že nás u sebe nemohl nechat přespat. A rovnou do jednoho z nejstarších pětihvězdičkových hotelů na světě. Íránci vážně nejsou troškaři, ale odmítnout nelze. Objednává nám to nejlepší z íránské kuchyně a na závěr za všechny platí několik milionů riálů (dobře, v přepočtu „jen“ pár tisíc korun).
Normální lidé
Další den zůstávám jen s kolegou Petrem v Isfahánu, kde se s Arashem poflakujeme po zahradách, čajovnách, jídelnách a dýmkárnách, a já mám konečně čas něco pořádného nafotit.
Konečně začínám pořádně chápat, co je tedy v Íránu vlastně za „problém“. Zemi vládne parta mocichtivých lidí, která si moc dobře uvědomuje, jakou má Írán ekonomickou moc, což se Západu samozřejmě vůbec nelíbí.
Výrazné (a nedávno naštěstí značně omezené) sankce ze strany OSN kvůli jadernému programu vládě dost hrály do noty, takže mohla Západ označovat za „ty zlé“. A západním médiím se naopak daří budovat stejný obrázek o Íránu.
Islám je přitom v zemi často jen nástrojem k šíření hlavní mocenské síly k ovládání obyvatel – totiž strachu. Ortodoxní muslimy na ulici skoro nepotkáte. Íránci jsou v první řadě úplně normální lidé, z jejichž hodnot bychom si mohli brát příklad.
Nejdřív leť, pak suď
V celém Íránu právě vrcholí svátek Moharram. Zpět v Teheránu vyrážím s Petrem a Mohammadem směrem k hoře Tochal. Obrovské velkoměsto jako by tu nikdy nebylo. Najednou jsme v drsné vyprahlé přírodě a prudce stoupáme po kamenité cestě vzhůru.
Za sebou jsme nechali jednu ze zdejších rekreačních oblastí, kam se Íránci o víkendech sjíždějí na oběd a dýmku, a teď přicházíme do malé horské vesničky. Nahoru se vše nosí buď na zádech nebo častěji s pomocí mul. Jiná cesta není...
Je právě čas oběda a protože díky svátku se v mešitách rozdává jídlo zdarma, je kolem té místní shromážděná snad celá vesnice. Jakmile přicházíme k nim, hned nás zvou dovnitř a přinášejí talíř jídla a doogh. To, že na první pohled nejsme muslimové (a já mám navíc na hlavě dredy), je jim naprosto ukradené. Jsou rádi, že mohou pohostit cizince a vyptávat se na Evropu. Po jídle ještě nabízejí čaj a pak už se s námi loučí a přejí šťastný let domů.
Vracím se nadšený a snažím se lidem předat to, co jsem v Íránu viděl. A naprosto šokovaně čtu komentáře některých lidí na Facebooku. Píšou, že můžeme být rádi, že nás neukamenovali nebo nenechali zastřelit na veřejnosti. Vůbec nečtou moje slova. O Íránu přitom slyšeli maximálně jednu větu v médiích a ani by ho pravděpodobně nedokázali ukázat na mapě...
A proto vás všechny prosím – než začnete někoho soudit, zkuste si o něm udělat svůj vlastní názor. Chcete-li soudit Írán, nejdřív tam alespoň na pár dní vyrazte a bavte se s lidmi. Stojí to pár tisíc a ano – je to naprosto bezpečné.