Energetika

Politici mohli solární boom zastavit. Teď je ale už pozdě

15. září 2016 četba na 14 minut

Foto: Shutterstock

Dotování obnovitelných zdrojů je třeba zastavit, prohlásil v pondělí prezident Miloš Zeman. Nepodepíšu podporu těm obnovitelným zdrojům, které nezískají notifikaci od Evropské komise, vyhrožuje šéfka Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková. Jenže takto aktivní měli být politici o sedm let dříve. Tehdy totiž promarnili poslední šanci neřízený solární boom zastavit. Proč to neudělali? Proč nyní musíme na obnovitelné zdroje doplácet desítky miliard korun ročně? A kdo jsou pravděpodobní vinící?

Jedná se o dosud nejdražší selhání českých politiků. Daňové poplatníky vyšlo na 300 miliard korun. Ještě v září roku 2009 – tedy přesně před 7 lety – přitom vláda Jana Fischera a poslanci měli šanci zachránit stovky miliard korun z našich kapes. Nestalo se tak.

Vysoké výkupní ceny garantované na 20 let a prudké zlevnění fotovoltaických panelů z Číny spustilo o rok později solární lavinu – během jediného roku 2010 u nás vyrostlo přes 700 velkých solárních elektráren.

S finančním dopadem se dostavil i dopad psychologický. Obnovitelné zdroje, hlavně solární elektrárny, byly v očích veřejnosti na dlouho zdiskreditovány. Zprávy z posledních dní však dokládají, že se nálada v byznysových kruzích mění a zelené energie nacházejí vlivné zastánce.

Byznysmeni proti šikaně solárníků

V případě, že by se politici pokusili omezit nebo snížit podporu až nyní, hrozí České republice soudní spory a mezinárodní arbitráže, které by stát téměř jistě prohrál. Přesně na to upozornil v těchto dnech viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj. Peníze by tedy investorům musel vyplatit jednorázově a s navýšením o soudní výlohy. Rafaj připomněl spor o zdanění přídělu emisních povolenek, který stát prohrál a musel vracet energetickým firmám miliardy korun.

Neuvážené zastavení podpory, které propaguje prezident Zeman, by mělo dopad na více než 28 tisíc vlastníků solárních elektráren, z nichž většinu tvoří domácnosti s několika málo panely na vlastní střeše. A nejen na ně. Postiženo by bylo třeba také 1778 vlastníků malých vodních elektráren a 551 bioplynových stanic.

Většina investorů by se v případě zastavení podpory ocitla v existenční krizi. „Dominový efekt by pak pokračoval v bankovním sektoru, který na projekty poskytl úvěry za desítky miliard korun a zaznamenal by značné finanční ztráty," upozornil Vít Jásek, výkonný ředitel Unie zaměstnavatelských svazů.

Podobně se vyjádřil také prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. „Jakékoliv narušení současných očekávání investorů dlouhodobě negativně ovlivňuje ochotu soukromého sektoru financovat investice v energetice. To může ve finále poškodit pověst České republiky jako stabilní země s předvídatelným podnikatelským prostředím," uvedl Vladimír Dlouhý.

Zprávy z řady evropských zemí dokládají, že nákladnost výroby elektřiny ze solární i větrné energie klesá a dnes je srovnatelná s výrobními náklady nových jaderných a paroplynových bloků. Česko prostě v minulých letech udělalo chybu v tom, že se do zeleného byznysu vrhlo příliš brzy – a příliš bezhlavě. A za chyby se platí.

Jak splnit bruselská procenta

Počátek příběhu je třeba hledat v roce 2005, kdy poslanci schválili nový zákon o podpoře obnovitelných zdrojů energie. Jednalo se v podstatě o partnerství veřejného a soukromého sektoru. Stát vyzval investory, ať rozvíjejí zelenou energetiku, a za to jim nabídl garantované výkupní ceny na 20 let. Cílem bylo naplnit úkol od Evropské unie, podle kterého má Česko do roku 2020 pokrýt obnovitelnými zdroji 13 procent spotřeby energie.

Zpočátku bylo zřejmé, že se naplnění cíle prodraží. Při rozumné kombinaci levnější větrné a vodní energie s podílem biomasy a bioplynu by roční doplatek z peněz spotřebitelů elektřiny dosahoval 15 až 20 miliard korun. Jenže to bychom nebyli v Česku, abychom si cestu k cíli pořádně nezkomplikovali.

Pozornost investorů se zaměřila hlavně na nejdražší z obnovitelných zdrojů – solární elektrárny. Jejich schvalování i výstavba je totiž poměrně snadná. Většinu projektů na stavbu větrných elektráren zablokoval odpor veřejnosti a místních úřadů. Počet lokalit vhodných pro stavbu malých hydroelektráren je omezený, v případě biomasy je poměrně těžké zajistit pro elektrárnu dostatek paliva.

Stanovená výkupní cena okolo 13 korun za každou vyrobenou kilowatthodinu ze slunečního záření byla původně adekvátní. Zlom nastal v roce 2009, kdy trh zaplavily levné fotovoltaické panely z Číny. Tehdejší vláda ani parlament nedokázaly na novou situaci včas zareagovat.

Výsledkem bylo nejdražší selhání české politické reprezentace od listopadu 1989. Dotování solárních elektráren dokončených v roce 2010 vychází na zhruba 300 miliard korun, a to už po odečtení solární daně. Tuto částku budeme muset platit majitelům elektráren postupně až do roku 2030.

Kdo za to může

Pokud by politici na podzim roku 2009 včas zasáhli, mohla být tato zátěž výrazně nižší. Nemusel se odehrát živelný solární boom, kdy během jediného roku 2010 vyrostlo přes 700 velkých solárních elektráren, které dotujeme částkou 17 miliard korun ročně (po odečtení solární daně se jedná o 15,3 miliardy).

Kde se stala chyba? Vláda v roce 2009 reagovala příliš pozdě. Vina padá hlavně na nestranického premiéra Jana Fischera a ministra průmyslu Vladimíra Tošovského, ale také na celou Poslaneckou sněmovnu. 

Lavina se strhla již na jaře zmíněného roku. Fotovoltaické panely díky rozmachu výroby v Číně prudce zlevnily, zatímco výkupní cenu elektřiny bylo podle platného znění zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energie možné snižovat pouze o pět procent ročně.

Během krátké doby začal chystat projekt solární elektrárny snad každý, kdo měl k dispozici volné peníze. Návratnost investice totiž klesla k sedmi rokům, stát přitom garantoval výhodné výkupní ceny po dobu 20 let.

Jako první začalo na hrozící katastrofu upozorňovat tehdejší vedení Energetického regulačního úřadu (ERÚ), tedy předseda Josef Fiřt a jeho zástupce Blahoslav Němeček. Již od května 2009 začali politiky upozorňovat, že výkupní cenu elektřiny ze sluneční energie je zapotřebí snížit na polovinu. Nejprve bez odezvy.

Spěchej pomalu

Tošovského ministerstvo průmyslu a obchodu na jejich volání reagovalo v srpnu. Oznámilo, že chystá novelu zákona, jež by umožnila rychlejší pokles výkupních cen. „Snahou ministerstva je, aby novela zákona byla účinná už od 1. ledna příštího roku," uvedl tehdy úřad v tiskovém prohlášení.

Pak už politici vršili jednu chybu za druhou. Trvalo skoro dva měsíce, než se jednoduchá novela obsahující tři jednovětné články objevila na programu jednání Fischerovy vlády. Ta novelu schválila až v polovině listopadu.

Expremiér Jan Fischer se později pokusil svalit vinu na poslance. „Moje vláda v listopadu 2009 do sněmovny přinesla návrh zákona, který by stavěl ty ceny z hlavy zase na nohy. Naprosto racionální návrh. A je zajímavé, že tam ten zákon ležel, ležel a ležel," uvedl Fischer na podzim 2013 v Otázkách Václava Moravce.

Pravda je taková, že již ve vládou schváleném textu novely se objevilo, že snížit výkupní ceny elektřiny o více než pět procent bude možné až od ledna roku 2011. „Současný režim podpory pro všechny běžící projekty se v roce 2010 nemění," přiznal tehdy ministr Tošovský.

Hned poté vypuklo pravé solární šílenství. Stovky podnikavců začaly pracovat na včasném dokončení svých projektů – nebo s nimi začali aspoň kšeftovat. Energetický regulační úřad, netrpělivě čekající na schválení novely, musel na konci listopadu znovu vypsat vysoké provozní dotace pro solární elektrárny.

Fraška v parlamentu

Všechny rysy frašky mělo i schvalování novely v Poslanecké sněmovně, jež trvalo déle než čtyři měsíce. Schválit tak zásadní návrh ve zrychleném režimu a urychlit jeho účinnost, to kupodivu nikoho nenapadlo.

Rovněž nikdo nehledal inspiraci v sousedním Německu. Tamní vláda s ohledem na rozsah solárního boomu snížila výkupní ceny s platností od července 2010 a poté znovu v říjnu. Investoři z toho sice nebyli zrovna nadšeni, ale na rozdíl od pozdějšího vývoje v Česku neměli důvod vyvolávat soudní spory a mezinárodní arbitráže.

Někteří zákonodárci naopak přicházeli s návrhy, jež by ve výsledku solární boom prodloužily a nafoukly. Poslanec Oldřich Vojíř (ODS) neúspěšně prosazoval návrh snižovat výkupní cenu nejvýše o 25 procent ročně. Jeho stranický kolega Ondřej Plašil chtěl dát investorům do největších solárních parků čas až do konce dubna 2011.

Tento trik byl až příliš průhledný. „V České republice jsou v tuto chvíli všeho všudy dva investiční záměry, které přesahují 10 megawattů instalovaného výkonu. V obou případech se jedná o investice společnosti ČEZ. Pozměňující návrh pana poslance Plašila se netýká nikoho jiného nežli společnosti ČEZ," uvedl tehdy ve sněmovně předseda Strany zelených Martin Bursík. Ani Plašilův návrh neprošel.

Legislativní proces skončil až vyhlášením novely ve Sbírce zákonů v květnu roku 2010. Dodnes je předmětem vášnivých debat, zda je třeba za vším hledat pouze lenost a lhostejnost tehdejších ministrů a poslanců, nebo zda za vším stály mnohem temnější vlivy. Dodnes se v oboru hovoří o tom, že část zisků ze solárního byznysu směřovala na černé účty hlavních politických stran.

Schizofrenní pozice ČEZ

Do rozjetého vlaku naskočila i polostátní energetická skupina ČEZ, která krátce po rozhodnutí Fischerovy vlády koupila čtyři projekty o celkovém výkonu 101,7 megawattu. Všechny velké projekty – u Ralska a Mimoně, u Vranovské Vsi na Znojemsku a u jihočeského Ševětína – získala odkupem od spekulantů.

ČEZ se v letech 2009 a 2010 ocitl ve schizofrenní situaci. Na jedné straně skupoval a stavěl velké projekty, současně však varoval veřejnost před rozsahem solárního boomu a jeho dopady na ceny elektřiny pro zákazníky a stabilitu rozvodné sítě.

Tady je nutné dodat, že manažeři distribučních společností ze skupin ČEZ a E.ON i přenosové sítě ČEPS před sedmi lety zaspali podobně jako politici. Nejprve dali souhlas tisícům investorů k připojení do sítě, aniž by si uvědomovali rozsah problému. Teprve na počátku roku 2010 se manažeři rozvodných firem probrali a došlo jim, že odkývali připojení 8063 megawattů výkonu nových solárních a větrných elektráren.

Tak rozsáhlý výkon již není slučitelný s bezpečným a stabilním provozem elektrizační soustavy. Správce soustavy ČEPS v únoru 2010 prosadil stop stav pro udělování souhlasu k připojení dalším zájemcům. Šanci realizovat své projekty nakonec dostali jen ti, kteří měli uzavřenou písemnou smlouvu, což v případě solární energetiky představovalo zhruba 1700 megawattů výkonu.

Jedna z největších solárních elektráren v Česku. Postavil ji ČEZ v bývalém vojenském areálu u Ralska.Jedna z největších solárních elektráren v Česku. Postavil ji ČEZ v bývalém vojenském areálu u Ralska.Autor: Wikimedia Commons

Totální nasazení sil i peněz

Rozsah výstavby nakonec překvapil i podnikatele z oboru zelené energetiky. „V oboru nikdo netušil, kolik elektráren do konce roku vyroste. Česká fotovoltaická průmyslová asociace, která dění sledovala, byla založena teprve v listopadu roku 2009," uvedl bývalý prezident zmíněné asociace František Smolka.

Po celý rok 2010 docházelo k „totální mobilizaci" kapacit projektantských a stavebních firem. Nakonec vyrostlo na českém území 6829 zařízení o celkovém výkonu 1490 megawattů, z toho 1047 megawattů připadalo na 362 velkých solárních parků o výkonu nad jeden megawatt. Tak rozsáhlý objem výstavby byl výjimečný i v evropském měřítku.

Na solárním boomu se „přiživily" také banky, které velmi ochotně poskytovaly úvěry na jejich výstavbu. Nejvíce peněz poskytla Česká spořitelna, Komerční banka a UniCredit Bank, naopak ČSOB byla opatrnější a financovala jen projekty větších a zkušenějších investorů.

Solární parky na polích a loukách nakonec nestavěli jen podnikatelé-nadšenci a velké energetické společnosti. Mezi vlastníky lze najít podnikatele ze všech možných oborů ekonomiky, ale třeba také známé sportovce, právníky, lobbisty a lokální politiky. Zájemci přicházeli také ze zahraničí, hlavně z německy mluvících zemí.

Platit musejí lidé, firmy i stát

Nepříjemným efektem tehdejšího nezvládnutého boomu je zdražení elektřiny pro koncové zákazníky. Domácnostem a malým podnikatelům zvyšují platby na obnovitelné zdroje náklady na elektřinu o zhruba 15 procent, z toho polovinu tvoří solární elektrárny dokončené v roce 2010.

V horší situace se ocitl těžký průmysl, kterému vysoké platby za obnovitelné zdroje poškodily jeho konkurenceschopnost. Průmysl si však dokázal prolobbovat významné úlevy. Nejprve se jednalo o „zastropování" příspěvku na zvýhodněné zdroje energie na částce 495 korun za jednu megawatthodinu spotřebované elektřiny, platné od počátku roku 2013. Od letošního ledna platí další úlevy, tentokrát zacílené hlavně na velké odběratele.

Chybějící peníze však musí někdo doplatit. Tím „dobrodincem" je státní rozpočet, tedy zprostředkovaně všichni daňoví poplatníci. Zatímco v minulých letech doplácela státní kasa okolo 15 miliard korun, od letošního roku to bude nejméně 23 miliard korun ročně.