Revoluce v dopravě

Pomalá revoluce – auto bez řidiče

17. říjen 2014 četba na 9 minut

Foto: redakce

Americký internetový gigant Google v květnu letošního roku představil prototyp samořídicího auta. Tesla uvádí na trh sedmimístný sedan, který jezdí na elektřinu a dokáže sám řídit na dálnici. Začíná nová éra dopravy?

Jeden z nejzajímavějších zápisů do historie udělalo Audi. To se totiž zúčastnilo jednoho velmi sledovaného závodu Pikes Peak. Na 158 zatáčkách extrémním stoupání na vrchol Pikes Peak se v roce 2010 vydalo Audi TT zcela bez posádky. V dubnu roku 2012 poprvé vyjela Toyota Prius řízená počítačem a hlídaná mnoha a mnoha senzory. Ujela 500 tisíc km bez nehody. Tu jedinou, kterou má na kontě, má auto ještě z testování v uzavřeném areálu, kdy prý byl vůz řízen ručně. Robotický Nissan Leaf už jezdí po silnicích a nejpozději v roce 2020 by měl být k dispozici zákazníkům.

Podle mého názoru k rozjezdu automobilů, které se samy řídí, vede ještě dlouhá cesta plná překážek. Něco jiného je dvůr vývojového střediska a něco jiného běžný silniční provoz. Auta bez šoférů jsou zatím technologicky nedotažená a až se objeví, budou dlouho cenově nedostupná. Není také jasné, kdo by zodpovídal za nehodu. Nové technologie jsou dobré především k tomu, že pomáhají zvyšovat bezpečnost na silnicích. Ne, aby nás auta sama dovezla, kam si poručíme.

Když jsem na podzim roku 2001, na samém začátku svého působení v čele evropského automobilového průmyslu, navštívil vývojové středisko Fiatu v Turíně, nevěřil jsem vlastním očím: dvě auta spolu komunikovala, a když mezi nimi hrozila kolize, obě zastavila. Bez šoféra, bez vnějších zásahů.

Několik let poté, již jako „automobilový expert", jsem byl vyzván automobilkou Mercedes, abych se postavil za jejich auto, které nemělo řidiče. Prý se zastaví, když se ke mně přiblíží na vzdálenost jednoho metru. Neměl jsem chuť nechat se zmrzačit nějakým mercedesem, ale přece jenom jsem poslechl. Dnes jsem celý – auto se skutečně zastavilo.

A poslední příběh (bylo jich mnoho): jednou přivezli do mé garáže u kanceláře nový citroën. Dostal jsem ho na týden na testování. Když jsem s tímto luxusním vozem vybaveným všemi možnými a nemožnými technologickými vychytávkami jel po dálnici, cítil jsem často na zadní části těla masáž. Jelikož jsem nebyl v Thajsku ani Číně, divil jsem se, jak se o mě krásně starají. Omyl: auto mě tímto upozorňovalo, že jsem bez „blinkru" vybočil z jízdní dráhy!

Ani za deset let

Dnešní auta jsou vybavena technologiemi, které pomáhají řidiči kontrolovat a minimalizovat možnost nehod. Ať je to systém, který auto zastaví před překážkou, nebo který vás upozorní, že přesahujete povolenou rychlost nebo vybočujete z jízdní dráhy. 

Nebo adaptivní tempomat, který automaticky udržuje vzdálenost mezi vaším vozidlem a tím, co jede před vámi. A když se mezi vás zařadí jiné auto, automaticky vzdálenost upraví. Takže za pár let vlastně auta nebudeme muset vůbec řídit. Prostě si sedneme, řekneme škatulata, hejbejte se, a auto nás samo doveze, kam si poručíme. Chyba!

Neporučíme a nedoveze. Tedy jistě ne příštích nejméně 10 let. I když všechny automobilky pracují na vývoji aut bez řidičů, dokonce je již zkoušejí – nejen na dvorech vývojových středisek, ale i v normálním silničním provozu –, doba, kdy autopiloti budou dostupní na volném trhu pro normální smrtelníky, je strašně daleko. Tento vynález, o kterém čteme denně v tisku, má stále hodně háčků.

V první řadě jsou tyto technologie založeny na komunikaci mezi účastníky silničního provozu navzájem, mezi nimi a infrastrukturou. Je docela snadné nechat auta spolu „mluvit" na dvoře vývojového střediska Fiatu a jiných automobilek, ale není vůbec jednoduché zajistit výše zmíněnou komunikaci v běžném provozu. Je potřebná velice úzká spolupráce mezi výrobci autopilotních vozů, telekomunikačními a stavebními firmami. A to tu zatím stále neexistuje. Tato převratná auta budou také ze začátku a pak ještě hodně dlouho jezdit na stejných silnicích, na kterých se pohybují auta vyráběná v současnosti. Průměrné staří automobilů je v Evropské unii kolem jedenácti let.

Brzdou je i cenová nedostupnost

Technologie pro tato „autonomní auta" jsou velice drahé, dnes finančně prakticky nedostupné. Auta musí být vybavena čidly, počítači, technikou vyhodnocující veškeré dění kolem nás, nepředvídané manévry vozidel řízených „normálními" řidiči atd. Vždy jsem hájil názor, že auta musí být co nejbezpečnější, ekologická – ale i cenově dostupná. Pokud nejsou, zákazník si pořídí model, na který má peníze, nebo si nechá to, které momentálně používá. 

Právě cenová dostupnost ekologických aut a aut vybavených nejrůznějšími technologiemi, které zvyšují bezpečnost silničního provozu, je jeden z nejdůležitějších aspektů této problematiky. Auta, ve kterých se budeme jenom vozit, jsou zatím cenově naprosto mimo. Cenově luxusní jsou i nové technologie, které se již používají.

Třeba systém adaptivního tempomatu dnes stojí kolem 2 tisíc eur, proto je možné ho instalovat do drahých vozů, jako jsou značky BMW, Mercedes či Audi. Tedy na auta, jejichž ceny se pohybují nad 50 tisíc eur. Těžko je někdo dá do malé Fabie nebo Twinga. Tato vymoženost by přišla na víc než desetinu z ceny vozu. Takový cenový experiment si nikdo nedovolí. S jinými technologiemi je to podobné. Ceny sice časem klesnou, ale bude to trvat poměrně dlouho. I proto dříve jistě budeme mít bezpilotní BMW či Jaguary než malé Toyoty a Hyundaie.

Já nic, já řidič

Stále se také řeší otázka zodpovědnosti. Pokud se stane nehoda a řidič prohlásí, že auto neřídil on, ale jelo samo, kdo bude za následky zodpovědný? Pasivní řidič, nebo výrobce, který mu „zaručil", že auto se o sebe postará tak říkajíc samo. Toto je jeden z problémů, se kterým si zatím nikdo neví rady. Nejasnost vyvolávají již existující technologie: kdo je zodpovědný za nehodu, když auto vybavené adaptivním tempomatem narazí do vozidla jedoucího před ním? K takové situaci už několikrát došlo a nebylo jasné, zda za nehodu může řidič, který má mít nad autem naprostou kontrolu bez ohledu na použité technické „pomůcky", nebo výrobce auta i technologie, kterou je vůz vybaven. 

Že auta vzdálené budoucnosti hned tak nevyjedou, není jen věcí automobilového průmyslu. Jak se říká, každý musí přiložit ruku k dílu. Bezpečnost na silnicích je společnou zodpovědností řidičů, výrobců automobilů, policie i těch, co spravují infrastrukturu. Sebedokonalejší technologie nepomohou, když vletíte do díry na silnici a když policisté kontrolují dodržování pravidel silničního provozu jenom tam, kde vědí, že se jim to vyplatí. Místo, aby dohlíželi na bezpečnost tam, kde by měli! 

Většina automobilek bezpilotní auta vyvíjí, dočteme se o tom prakticky všude. To ovšem neznamená, že by věřily tomu, že tato auta budou zítra na dosah – jak prakticky, tak pro finančně „normální" zákazníky. Dodavatelé, kteří s automobilkami spolupracují, jsou na tom stejně. 

Důvodem, proč všichni na těchto převratných modelech dělají, je reklama pro automobilky a jejich značky. „Jiní to vyvíjejí, my musíme taky," říkají si výrobci. Zkouší přitom nové technologie, které používají v tradičních vozech. A tímto směrem půjde dlouhodobý vývoj.

Sen, který se nesplní zítra

Je ještě hodně problémů, které se budou muset vyřešit, než na našich silnicích budeme potkávat auta, jež se sama o sebe postarají, budou naprosto bezpečná a umožní, že si cestou do práce i na dovolenou budeme číst noviny nebo snídat. Sen je to sice krásný a jistě jednoho dne dostupný a splnitelný, ale určitě ne zítra. Nové technologie, o kterých jsem se zmiňoval, nám mají pomáhat zvyšovat bezpečnost na silnicích, ne se zabývat něčím jiným než řízením auta – pokud ho ovšem řídíme.

Zásadou stále je a ještě dlouho bude, že za bezpečnost vozidla je zodpovědný ten, kdo ho řídí. Jistě, ABS, adaptivní tempomat, rozlišování překážek včetně chodců a cyklistů, upozorňování na nenormální řízení i přicházející spánek, automatické přizpůsobení předepsané rychlosti, samostatné parkování a jiné vymoženosti mají řidičům pomáhat. Či ještě lépe ho řídit. Ne však za něj přebírat zodpovědnost za řízení vozidla. Když jsem před třinácti lety na dvoře vývojového centra automobilky Fiat sledoval dvě auta (o nichž už byla zmínka), která zastavila, aby se vyhnula kolizi, myslel jsem si, že se dožiji doby, kdy toto bude skutečností. A já se budu jenom vozit (což by mě osobně moc nebavilo, ale to je na jinou debatu) a auto mě doveze tam, kam si poručím. Budu muset žít ještě dlouho, abych se něčeho takového dočkal.