Snad každý zná scénu popravy Williama Wallace ze slavného filmu Statečné srdce režiséra Mela Gibsona, kde ji ukončuje heroický výkřik týraného muže: "Svobodu!" Není nijak doloženo, že by skutečný Wallace něco podobného na závěr svého mučení vykřikl. Jistá je pouze jedna věc - jeho skutečná muka byla daleko strašlivější, než jak si je mohl dovolit ukázat hraný film.
Vyřízli mu srdce
Přenesme se teď opět v čase na londýnské tržiště ve Smithfieldu (označovanému též jako Smoothfield). Davy přihlížejících tu obklopují popraviště, jemuž dominuje jakýsi děsivý katův pult a nad ním šibenice. Právě tou poprava začne. Když k ní uvláčeného naháče dovlečou, nejdřív ho zbijí, tlučou ho holí a bičem. Pak ho kat se svými pomocníky pověsí na šibenici za krk. Ale opatrně, aby mu nezlomili vaz. Shromážděný dav se zájmem pozoruje, jak odsouzenec v obličeji modrá. Účelem ale není muže udusit, protože zavěšení je pouhá ouvertura k dalšímu promyšlenému a velmi dlouhému mučení.
Po nějaké chvíli proto kat sejme skotského povstalce ze šibenice a položí ho na vyvýšený "pult" aby se mohl věnovat jeho vnitřnostem. Nejdřív ale rozseká zajatému vzbouřenci penis a varlata - důvodem je legendární postavu v očích přihlížejícího davu co nejvíc ponížit.
(Angličané mimochodem k podobnému kroku nepřistoupili ve své historii naposledy. Když v roce 1429 upalovali v Rouenu Janu z Arku, neobložili ji podle běžného zvyku dřevem, ale postavili ji vysoko na hranici, aby na ni lidé hleděli odspodu - a ve chvíli, kdy na francouzské národní hrdince shořely šaty, nechal anglický místodržitel Bedford podle anonymního francouzského kronikáře zvaného Měšťan pařížský hranici rozhrnout, aby lid viděl, jak pohlaví Jany z Arku hoří. "Chtěl, aby po spálení šatů odsouzenkyně zůstala nahá a pochyby lidu se rozptýlily. A protože kat oheň na chvíli odhrábl, přišli všichni, aby viděli ji i vše, co na ženě zůstává obvykle skryto. A po tomto nestydatém divadle přihrábl kat opět oheň a nešťastná nebožka zmizela za vysokými plameny," napsal o této popravě Měšťan pařížský.)
Po takzvané emaskulaci, jak se středověký trest v podobě rozřezání penisu a varlat nazýval, přistoupí kat Williama Wallace k jeho břichu. Rozřízne ho tupým nožem, vyjme střeva a začne je pálit na ohni. Dává přitom pozor, aby skotský národní hrdina neztratil vědomí. Následně vyřízne muži z hrudníku srdce - znakem katova mistrovství přitom je, pokud se mu podaří vyjmout srdce tak, aby nepřestalo bít. Není jisté, co s tímto orgánem popravčí následně udělal, ale podle středověkých oficiálních postupů, užívaných v těchto situacích, je pravděpodobné, že ho ukázal davu se slovy: "Hle, srdce zrádce."
Následuje stětí, které opětovně zachycuje i Gibsonův film. Tam mu předchází už zmíněný hrdý rebelův výkřik, je ovšem těžké uvěřit tomu, že by skutečný Wallace měl po všem, čím do té chvíle prošel, ještě k něčemu podobnému energii.
V souladu s filmovým komentářem pak je tělo skotského vzbouřence opravdu rozčtvrceno a jeho údy jsou vystaveny na několika místech Británie, kde anglický král potřebuje veřejně předvést svou moc: Hlava "ozdobí" mýtnici na londýnském mostě, ruce mosty ve Stirlingu (na místě Wallaceova prvního velkého vítězství nad Angličany) a v Newcastle-upon-Tyne, nohy jsou poslány do Berwicku a Perthu.
Tak skončí poprava, která se stala, i přes výše uvedené rozpory, zřejmě nejvěrnější částí Gibsonova filmu. (V této souvislosti stojí za zmínku, že podle některých pramenů Gibson pojal natáčení této scény ještě věrněji a nasnímal například naturalisticky i otevření Wallaceova břicha a pálení střev. Jenže při prvním promítání snímku zkušebnímu publiku se ukázalo, že diváci takový naturalismus nezvládnou. Proto není ve výsledné scéně popravy vlastně nic vidět a kamera se soustředí pouze na Wallaceovu tvář. Pokud jste tedy měli při sledování Statečného srdce pocit, že vlastně nevíte, proč William tolik trpí, a že vám něco v záběrech chybí, tohle je ten důvod.)
Zbývá ale otázka, kdo vlastně William Wallace byl? Co dalšího z jeho skutečného života se na plátně objevilo? Na druhou otázku bude odpověď jednoduchá - téměř nic. Ta první si ale zaslouží podrobnější rozbor.
Nestáli v řadě, číhali za kopcem
Wallace se rozhodně nestal symbolem skotského vzdoru proto, že by statečně mstil smrt své popravené manželky. Je sice pravda, že několik ozbrojenců anglického "sheriffa" (správce a sudího) Lanarku v květnu 1297 skutečně v sebeobraně zamordoval, ale důvod k tomu měl daleko prozaičtější a neheroický - jednoduše ho přistihli při pytláctví. Napětí mezi Skoty a Angličany ale v té době opravdu existovalo, a tak i tento čin stačil k tomu, aby se kolem Wallace, který byl drobným skotským urozencem, začali shromažďovat jeho soukmenovci nespokojení s anglickou nadvládou a aby jich bylo dost i na vybudování povstaleckého vojska.
Úkol potlačit skotskou vzpouru připadl nejdřív Johnovi de Warrenne, hraběti ze Surrey, který vytáhl proti Wallacovi začátkem září 1297. K rozhodujícímu střetnutí došlo 11. září u hradu Stirling za řekou Forth a odehrálo se opravdu úplně jinak než ve filmu - zatímco filmový William Wallace přikázal Skotům nadělat dlouhá kopí, kurážně se postavil do jejich čela a osobní odvahou je strhl k tomu, aby zůstali nehybní tváří v tvář rozjeté jízdě, a mazaně ji tak nalákali do bezprostřední blízkosti, kde se nabodala na kopí, ten skutečný neměl na podobné kousky ani čas, ani náladu. Jeho plán, pravda, nebyl tak hrdinský, za to byl ale velmi účinný.
Skotové se zkrátka skryli kousek od mostu přes řeku Forth za kopcem a čekali, až k nim Angličané přes most napochodují. Most byl relativně úzký, takže po něm mohli jít jen dva muži vedle sebe. Když přešla první třetina anglického vojska, vyhrnuli se Skotové ze svého úkrytu a nemilosrdně tento předvoj zmasakrovali. Měli dobrý odhad - na jejich břeh se dostalo dost Angličanů na to, aby se jim už nepodařilo ustoupit, a málo na to, aby mohli Skoty nějak ohrozit. "Bitva u Stirlingského mostu skončila jako masakr anglického předvoje sira Marmaduka Twengeho. Smrt v ní našli Hugo de Cressingham, královský pokladník, jenž se hraběti ze Surrey předtím pletl do řemesla natolik, až k porážce slavně přispěl," popisuje tuto bitvu spisovatel Jiří Kovařík ve své knize Rytířská krev.
Slávu, již dobyté vítězství Wallaceovi vyneslo, však Gibsonův film zachycuje opět docela věrně: také skutečný Wallace byl opravdu pasován na rytíře, a navíc byl dosazen do voleného úřadu Guardian of Scotland, tedy správce a ochránce Skotska. Nezůstal jím ale dlouho, protože už 22. července byl poražen anglickým králem Edvardem I. na hlavu v bitvě u Falkirku.
Také tato bitva se dostala do filmu, kde byla pojata jako zrada jízdy skotských pánů, kteří z uražené ješitnosti opustili Wallace uprostřed bitevního pole (téměř to vypadalo, jakoby se scenárista filmu Randall Wallace - údajně jeden z praprapotomků slavného rebela - inspiroval při psaní legendou o konci českého krále Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli, jehož měli v rozhodující chvíli čeští páni rovněž nechat na holičkách).
Pravda je, že podle dochovaných kronik u Falkirku k ústupu skotské šlechtické těžké jízdy skutečně došlo. Nevyvolala ho však podle všeho předem domluvená zrada, ale fakt, že skotskou kavalerii zaskočil nečekaný útok anglické jízdy vedené rytířem Ralphem Bassettem. Ten se obořil na skotské jezdce ve chvíli, kdy ještě nebyli zkonsolidovaní, a podařilo se mu obrátit je na útěk. Následně zlikvidoval i část skotských lukostřelců a stáhl se. Angličtí lukostřelci poté zasypali oslabené skotské oddíly šípy a zbytek skotské armády dorazila těžká jízda.
Procestoval svět
Po porážce u Falkirku Wallace rezignoval na volený úřad správce země ve prospěch Roberta Bruce, odešel do Francie a snad i do Říma. Neví se přesně, co v cizích zemích dělal, pravděpodobně se snažil získat spojence pro další boj Skotů vůči Anglii. Jisté je jen to, že zcela určitě nespal s francouzskou princeznou, jak naznačuje Gibsonův film, natož aby s ní splodil následníka anglického trůnu (sňatek Izabely Francouzské se synem anglického krále Eduarda I. se začal připravovat až v roce 1307, a teprve po něm se postupně začaly rodit její děti - v té době byl Wallace už dávno po smrti).
Ve Skotsku se jeho někdejší ochránce znovu objevil až v roce 1302. Pokusil se vyvolat novou vzpouru proti anglické nadvládě, ale roku 1305 byl u Glasgow zrazen a zajat. Není přitom pravda, že se Robert Bruce na jeho zradě a zajetí nějakým způsobem přímo či nepřímo podílel - pravděpodobným zrádcem byl ve skutečnosti skotský šlechtic John de Menteith a Wallaceovo zajetí opět proběhlo úplně jinak než na filmovém plátně.
Podle anglického kronikáře Pierse Langtofta se Menteith dozvěděl o Wallaceově přítomnosti díky informaci zrádného Wallaceova sluhy Jacksona Shorta. Pak si za slavným rebelem jednoduše v noci dojel a zajal ho přímo v posteli, když skotský hrdina spal. Za svou službu byl jmenován jedním z představitelů skotských baronů v parlamentu obou národů, který se ustavil v Londýně v září roku 1305.
Zatčený Wallace byl převezen do Londýna, a tam byl také odsouzen. Následovala už popsaná děsivá a krutá poprava.