K bouřím se schylovalo už od ledna roku 1969. Jan Palach se na Václavském náměstí polil benzinem a zapálil. A po něm dobrovolně vzpláli Evžen Plocek a Jan Zajíc. „Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje!“ napsal poslední z nich v dopise na rozloučenou.

V březnu pak českoslovenští hokejisté na mistrovství ve Stockholmu dvakrát porazili Rusy 2:0 a 4:3. Pomník sv. Václava lidé vyzdobili státními vlajkami, květinami a nápisy: „Nechceme okupanty, chceme svobodné Československo“.

Na výročí srpnové okupace 1968 se připravovali nejen převáženě mladí lidé, ale i komunisté a StB. Vláda vyzbrojila lidové milice a speciální jednotky. Dostaly nové dlouhé obušky, štíty a slzné granáty. „Stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo!“ hřímal nový tajemník KSČ Gustáv Husák na poradě hlavního štábu Lidových milicí v červnu 1969.

Miroslavu Kamilu Černému bylo tehdy 18 let. Vyčítal si, že v loňském roce, kdy sovětské tanky vtrhly do Prahy, nic neudělal. Tehdy ještě poslechl rodiče, kteří se řídili Československým rozhlasem vyzývajícím, aby se nenechali vyprovokovat k násilným reakcím. Teď si Kamil vzal v práci dovolenou, do klopy zapíchl trikoloru s černou páskou a vyšel do středu města. Demonstrace začaly už 16. srpna.

Každé shromáždění policie surově rozehnala. K nejtvrdšímu střetu došlo 21. srpna 1969. V ulicích byly patné ještě stopy po tom, jak policisté, milicionáři a vojáci rozháněly demonstranty slznými granáty a vodními děly. Srážky mezi demonstranty a policií pohybující se mezi Václavským a Staroměstským náměstím trvaly skoro do půlnoci.

K ránu zavládl klid, ulice se vyprázdnily. V tu chvíli stál Kamil Černý před rozbitou výlohou Dětského domu Na Příkopech a přemýšlel, jak vlastně projevit svůj nesouhlas. Skandovat nějaká hesla? Něco rozbít? Náhle si všiml, že k němu přichází policista a voják. Přestože Kamil neměl s rozbitou výlohou nic společného, zatkli ho a odvlekli na policejní stanici do Krakovské ulice, kde na něj čekala tzv. ulička hanby.

V dlouhé chodbě a na schodech do 1. patra stáli střídavě policisté, vojáci a milicionáři. Každý zatčený, kterého přivedli z ulice, musel projít. Kamil si uvědomil, že tam čekají, aby si do něj bouchli. Dostal snad sto ran, než se doplazil do prvního patra. Zmláceného ho prudce strčili do cely, která se rychle zaplňovala dalšími zadrženými a zmlácenými. Od nich se dozvěděl, že ulice už jsou znovu plné a opět se demonstruje.

Vězni slyšeli zvenku, jak demonstranti bouchají na dveře stanice a křičí: „Gestapo!!!“ Skandovali i jméno generálního tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka, který se stal symbolem Pražského jara. Netušili, že to byl právě Dubček, kdo podepsal tzv. Pendrekový zákon, který násilí milicionářů a policistů posvětil (např. umožnil zadržet demostranty až na 21 dní, zvýšil trestní sazby, vyhazoval lidi z práce a studenty ze škol).

Čím víc se stupňovalo bouchání demonstrantů z ulice, o to víc policisté mlátili zadržené. Kamil Černý si všiml jednoho mladého esenbáka s jemnou tváří, který se choval snad nejsadističtěji ze všech, v amoku mlátil pendrekem do bezbranných lidí.

Kamila Černého pustili ve 23 hodin po vyčerpávajícím výslechu. Tvrdil, že předchozí noc strávil u příbuzných, se kterými se před tím domluvil, že ho když tak podrží. Během srpnových demonstrací roku 1969 policie zabila pět lidí, stovky zranili.


Miroslav Kamil Černý po této zkušenosti a i ze strachu o své děti proti režimu nijak nevystupoval až do chvíle, kdy se dozvěděl o Chartě 77. Opisoval ji a šířil, informoval o ni známé a později ji i podepsal. Podobně distribuoval i petici Několik vět a aktivně se účastnil demonstrací v tzv. Palachovu týdnu.

Husarský kousek se mu podařil během komunistické oslavy dělnického svátku Prvního máje 1989. Bez organizace a domluvy s jakoukoliv opoziční skupinou si připravil transparent s nápisem „Svobodu politickým vězňům“. Vypravil se do manifestačního průvodu, a když se ocitl před tribunu s komunistickými pohlaváry Husákem, Jakešem, Štěpánem a dalšími, svůj vzkaz rozbalil přímo před jejich očima.

Během několika vteřin ho zadrželi policisté, zkroutili mu ruce za zády a odtáhli na policejní úřadovnu domu ČKD na Můstku. Nakonec jeho čin řešili pouze jako přestupek. „Víte co mi dnes chybí? Moc bych chtěl, aby tu byla aktivní občanská společnost. Pořád je v nás toho socialismu moc,“ přeje si na závěr svého vyprávění pro Paměť národa Miroslav Kamil Černý.

O autorovi projektu: Nezisková organizace Post Bellum od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století; jejím stěžejním pojektem je sbírka konkrétních osobností Paměť národa.

Další příběhy bezpráví na dotyk.cz: Se vpomínkami obětí komunismu budeme přicházet vždy v úterý, čtvrtek a v sobotu. Příště přineseme příběh Heleny Kučerové, která rozpoutala nenásilnou vězeňskou vzpouru.

Další příběhy bezpráví, tématické články a srovnávací infografiky nalezente v Deníku v příloze Kupředu levá, která vychází čtyři po sobě následující středy. Každý díl se věnuje jedné dekádě. První díl věnovaný 50. létům již vyšel 4. října, 60. léta přišla na řadu 11. října, 70. léta ve středu 18. října, následovat budou 80 léta.