Cristiana, jak se hostitelka představila, mi ukazuje pokoj s nádherným výhledem na oceán, nad kterým právě zapadá rudé slunce. Celý byt jako by vypadl přesně z mých představ o dokonalém bydlení. Velká knihovna v obýváku, nábytek z tmavého dřeva, perfektně vybavená kuchyně, spousta světla, výhled na velkou část města a prosluněná terasa.

Sé do Porto, v překladu „Portská katedrála”Autor: Matouš Vinš

„Živím se restaurováním nábytku a celý byt jsem si navrhovala sama," chlubí se Cristiana a dodává: „Už několik let tu žiju sama, tak mě napadlo, že nevyužitý pokoj pronajmu. Vždycky jsem chtěla cestovat, a takhle alespoň cestovatelé přijedou za mnou. Jsi teprve druhý host, tak doufám, že bude vše v pořádku!"

Po krátké prohlídce bytu – mám i vlastní koupelnu – a předání nezbytných informací mi nabízí sklenku portského a večeři. Potkal jsem už spoustu milých hostitelů, ale večeři mi na Airbnb zatím nikdo nenabídl.

Zašlá krása

Druhý den po pozdní snídani na terase vyrážím na průzkum města. Do centra je to asi dvacet minut pěšky a rád se projdu. Postranní uličky, obchůdky a běžný život o městě stejně vypovědí mnohem víc než centrum načančané pro turisty. A v Portu to žije. Lidé se scházejí na svou dopolední kávu, vybírají před zelinářstvím saláty a čerstvě dozrálé meruňky nebo jen tak postávají a klábosí. A hlavně – usmívají se. To je po téměř měsíci v Lisabonu úžasně příjemná změna.

Překvapuje mě ale, jak hodně je město zanedbané. Mnohé krásné domy s typickými malovanými kachličkami jejich majitelé očividně už před mnoha lety opustili, některým rostou na balkonech malé břízky a pár z nich vypadá, jako by se mělo každou chvíli zřítit. I mnohé domy, kde ještě někdo bydlí, mají svá nejlepší léta dávno za sebou. Přitom je ale pořád snadné si domyslet, jak byly kdysi krásné. Trochu jako v Praze v devadesátých letech. V Portu je vidět, jak hodně se na Portugalsku projevila ekonomická recese po roce 2008 – většina země se z toho dodnes nevzpamatovala.

Domy ozdobené typickými malovanými kachličkamiAutor: Matouš Vinš

Přicházím k centru, které je na tom naštěstí o dost lépe. I když i tady se najde spousta domů, které by urychleně potřebovaly generální opravu. Snad na každé fotce z Porta nějak figuruje dvoupatrový obloukový most Ponte Luís I přes řeku Douro. Buď je přímo jedním z objektů fotky, nebo na něm fotograf alespoň stál. Po spodní části jezdí auta, o mnoho metrů výš pak místní metro-tramvaje. Šedá ocelová konstrukce, která působí, jako by zároveň podpírala oba vysoké břehy řeky, ve mě vyvolává velký obdiv vůči stavitelům, kteří byli schopni takové dílo postavit s technologiemi na konci 19. století. Dokázali skloubit praktičnost i majestátní krásu.

Tajemství portského vína

Za zmínku ale stojí i obě nábřeží řeky Douro. Právě na ně kdysi po proudu připlouvaly dřevěné loďky se sudy plnými vína, díky kterému Porto získalo svou slávu, a stále tu probíhá většina kulturního a nočního života. Ano, čtete správně, portské víno opravdu nepochází z Porta. Vyrábí se z hroznů, které rostou v unikátním mikroklimatu údolí řeky dále ve vnitrozemí. V Portu se s ním jen obchoduje a v některých případech tu dozrává a čeká na svou nejlepší chvíli.

Metrotramvaj v horním patře mostu Ponte Luis IAutor: Matouš Vinš

Hned u výjezdu ze spodního patra mostu stojí nenápadný vchod do sklípků a skladů jedné ze společností, které portské víno vyváží – Burmester. Platím pár eur za komentovanou prohlídku a o půl hodiny už s dalšími pěti lidmi vyrážíme do sklepa. Slečna nám hned na začátku vysvětluje, jak se portské víno vyrábí a jak se jeho jednotlivé druhy liší.

Všechny typy v základu vznikají stejně, liší se až způsobem zrání. Portské víno patří mezi fortifikovaná vína – ve správné fázi kvašení se vinný mošt přečerpá do sudů, kde už je připravená vinná pálenka, která zastaví kvasný proces. Obsah alkoholu v portském víně se proto pohybuje mezi 18 a 22 procenty a většinou v něm zůstává větší podíl zbytkového cukru.

A jak je to s těmi typy? Asi nejznámější je sytě červené ruby, které zraje v nádržích bez přístupu kyslíku, aby se zabránilo oxidaci a zachovalo si svou barvu. Pije se většinou jako aperitiv nebo digestiv. Více prémiové je zlatavě hnědé tawny, vyráběné sice také z červených hroznů, ale skladované v dřevěných sudech, kde se vystavuje postupné oxidaci. Postupně proto mění barvu a získává lehce kořeněnou či ořechovou chuť. Pije se nejčastěji jako dezertní víno, ale dá se párovat i s některými typy jídel. Existuje spousta dalších variant červeného portského, které se liší hlavně způsobem a délkou zrání.

Málokdo ale ví, že stejným způsobem fortifikace se vyrábí i víno z bílých hroznů. Pomalu jsme se dostali k ochutnávce a právě teď ho mohu poprvé v životě ochutnat. A je naprosto skvělé. Chuťově se červenému portskému skoro nepodobá a kupodivu v jeho chuti skoro není cítit vyšší obsah alkoholu. Slečna průvodkyně navíc doporučuje, ať ho vyzkoušíme v některém z koktejlů. To také hned po prohlídce v jednom baru na nábřeží rád dělám – objednávám port&tonic. Bílé portské s tonikem. A je z toho láska na první napití.

Těžké loučení

Z Porta se těžko odjíždí. Miluji víno, poklidné posezení venku, slunce a výhled na oceán. Tady mám vše. Cristiana se navíc postupně ukázala jako nejlepší hostitelka, kterou jsem kdy potkal.

Kdykoliv jsem potřeboval klid a svůj prostor, měl jsem ho. Když jsem ale měl chuť si povídat, vždy se našla lahev vína, nad kterou jsme mohli večer posedět. Pomohla mi s vysvětlováním mých složitých požadavků u holiče, ukázala lokální krámky a poradila skrytá krásná místa, kam se v Portu podívat.

Teď už jen sedíme nad večeří na rozloučenou a já vím, že se sem budu muset jednou vrátit. Přátelé jsou pro mě i na cestách to nejdůležitější.