Nezdravé potraviny

Potraviny z Tramtárie

13. červen 2014 četba na 9 minut

Foto: redakce

Jíme řízky z prasat vykrmených šrotem z geneticky modifikované sóji, která vyrostla na plantážích na druhém konci světa. V supermarketech kupujeme pančovanou směsici medů dovezených z Číny a Uruguaye, zatímco na českém medu si pochutnávají Němci a Francouzi. Neřešíme, že potraviny urazí tisíce kilometrů, než přistanou na našem stole. Nebo v popelnici, kam jídlo bez rozpaků vyhazujeme. Ale žijí tu i lidé, kteří se chovají jinak.

V zimě si nedá jahody. Kupuje biopotraviny, ale rozhodně ne biobrambory z Argentiny. Má ráda tuňáka, ale nejí ho. Na protest proti masakru, jakého se na této mořské rybě dopouštějí lidé. S výjimkou banánů se vyhýbá exotickému ovoci.

Odmítá GMO. Kvůli korporátním praktikám bojkotuje sladkosti a jiné výrobky od světového kolosu Nestlé. Zboží fair trade kupuje výhradně s certifikací. Ludmila Koubová je LOHAS a nenechá se jen tak oklamat. „Udržitelná spotřeba? Čechům to nic neříká. Bio, fair trade, cokoli spojené s ekologií považují většinou za podvod. O mně si myslí, že se chovám divně," říká mladá žena z Prahy. Dvanáct let žila ve Švýcarsku, kde si našla cestu k ekologickému způsobu života a dospěla k filozofii LOHAS.

Potravinové míle

Zodpovědná spotřeba rozhodně není téma, které by hýbalo českou společností. „Přitom pokud by celé lidstvo žilo jako průměrný český občan, potřebovali bychom pro udržení světové spotřeby 2,8 planety," upozorňuje analytička pražského think tanku Glopolis Aurèle Destrée. Zaměřuje se na potravinovou bezpečnost, ale chápe ji jinak než státní kontrolní orgány. Pro ně je bezpečná každá potravina, která není přímo zdraví škodlivá. Aurèle Destrée posuzuje potravinovou bezpečnost v souvislostech – jak naše talíře otáčejí světem.

Co spojuje řízek s amazonskými pralesy? „Když jsme tuto otázku pokládali kolemjdoucím v pražských ulicích, udiveně zvedali obočí," vzpomíná Aurèle. Pro většinu lidí je vztah mezi českými prasaty a deštnými pralesy těžko představitelný.

Ale existuje. Živočišná výroba v Evropě je závislá na dovozu sóji z Brazílie a Argentiny, kde sójové plantáže vytlačily lesy. „Ani největšího futuristu by nenapadalo, že se prasatům bude vozit krmivo z Jižní Ameriky. Za to zaplatí daň naše děti," kritizuje nesmyslnou agrární turistiku ekofarmář Josef Sklenář ze Sasova u Jihlavy. Jeho bioprasata vyrostou i bez živinami nabitého sojového šrotu ze zámoří. „Nepřibývají ovšem tak rychle. Lidem pak složitě vysvětlujeme, proč je bio dražší," poznamenává.

Ekologičtí zemědělci by měli ukazovat alternativu a Josef Sklenář tuto roli ochotně přijímá. Přišel na to, že v listech vojtěšky je stejně proteinů jako v sóji, takže je bude servírovat svým čuníkům.

Geneticky manipulovaná sója

Jen do České republiky se ročně doveze zhruba půl milionu tun sójových pokrutin a šrotů. Pocházejí hlavně z Brazílie a Argentiny. V poslední době se přidává i Severní Amerika. „Z 98 procent jde o geneticky modifikovanou sóju," upřesňuje Josef Svoboda. Coby šéf sdružení zemědělských výkupů, v nichž sojové šroty míchají do krmných směsí. A tvrdí, že sója se nedá ničím nahradit.

Agrární byznys vytrénoval z hospodářských zvířat špičkové sportovce a musí je i náležitě nutričně dopovat, aby podávali maximální výkony. To znamená co nejrychleji narůst a hopem na jatka. Sója určená ke krmení evropské drůbeže, prasat a skotu se v Latinské Americe pěstuje na ploše velké jako dvě České republiky. Jak ale připomíná Aurèle Destrée, za velkoprodukcí sóji jsou nezvratné změny způsobené kácením deštných pralesů. Došlo k narušení přírodních ekosystémů i životů původních obyvatel, kteří přicházejí o zdroj obživy.

Rozežrané země

„V Argentině se mezi lety 2000 a 2005 rozšířila produkce sóji natolik, že zabrala 4,6 milionu hektarů (to je zhruba výměra, na niž hospodaří čeští zemědělci – pozn. red.). Předtím na této půdě rolníci pěstovali různé plodiny. Jenže jak soustavně klesala místní dodávka brambor, fazolí, hrášku, čočky a vajec, rostl počet lidí, kteří nemají přístup k základním potravinám. Stali se z nich příjemci vládní pomoci na přerozdělování potravin," poukazuje Aurèle.

Palmový olej, dnes nejpoužívanější rostlinný olej v Evropě, má podobně negativní stopu. Deštné pralesy v Indonésii a Malajsii nahradily obrovské plantáže, aby bohatší část světa měla levný přísun suroviny.

Celková bilance, jakou mají na svém kontě „rozežrané" vyspělé země, je silně nevyrovnaná. „Obyvatelé industrializovaných zemí představují pouhých 18 procent světové populace. Spotřebují ovšem celkem 39 procent obilí a 41 procent masa, ryb a mléčných výrobků z celosvětové produkce," vyčísluje expertka Glopolisu. Současně vyčerpávají více přírodních zdrojů, než kolik by byl spravedlivý podíl.

Strava horší než tabák

Výsledkem takto nevyrovnaného potravinového dělení světa je i masa obézních lidí. Od roku 2010 mají převahu nad počtem lidí trpících hladem.

Epidemie obezity se přes různé záchranné programy dále šíří a situace je velmi vážná, když Olivier De Schutter, zvláštní zpravodaj OSN pro potraviny, prohlašuje: „Nezdravá strava je větší hrozbou pro globální zdraví než tabák." Přichází proto s návrhy, jak nebezpečnou obezitu řešit: chce zdanit nezdravé produkty, regulovat potraviny s vysokým obsahem nasycených tuků, soli a cukru, postihovat reklamu junk food (nezdravých potravin), reformovat zvrácené agrární dotace a podporovat místní produkci, aby spotřebitelé měli přístup ke zdravým, čerstvým a kvalitním potravinám.

Pokusy o zdanění či jinou restrikci přeslazených a tučných potravin se ovšem nesetkávají s očekávaným efektem. Problémy s jídelníčkem se dají řešit i z druhého konce. Nejlépe, když si samotný spotřebitel uvědomí prostou věc: tím, co jí, ovlivňuje své zdraví a svou troškou i svět kolem sebe.

„Vznik našich potravin přispívá ke globálnímu oteplování více než všechna auta, kamiony, letadla a vlaky dohromady. Stojí i za spotřebou většiny pitné vody. Splachování hnojiv a pesticidů do vodních toků nejvíce způsobuje jejich znečištění," upozornila Aurèle Destrée na nedávném workshopu v Praze. Učitelé, studenti pedagogiky a většinou mladí lidé z různých nevládních organizací se zájmem o téma potravinové bezpečnosti na něm diskutovali o tom, jak se chová uvědomělý spotřebitel.

Někomu to přijde jednoduché: nebudu kupovat zelené fazolky z Keni, které to na můj talíř mají 9 tisíc kilometrů. Aspoň jednou týdně si odpustím maso, jak nás k tomu už delší dobu nabádá dlouholetý vegetarián Paul McCartney. Slavný britský hudebník s masem skoncoval, protože mu vadilo, jak se na farmách zachází se zvířaty. Pak ještě začal věřit, že když lidé vynechají jeden den v týdnu maso, pomohou čelit globálnímu oteplování.

Z korporace na pole

Zodpovědný spotřebitel nevyhazuje jídlo, bere to jako velký hřích. Kupuje nejlépe lokální, sezónní a čerstvé potraviny, nebo takové, za nimiž není dětská práce či vykácené pralesy. Jenže jaké to jsou? „Jídlo je tak anonymní, že člověk, který nemá sílu se tím dennodenně zabývat, se jen těžko orientuje. Dá to veliké úsilí jíst dobře, když ještě myslíte na sociální a environmentální podmínky, za kterých potraviny vznikly," uznává Jan Valeška ze sdružení Pro-Bio Liga.

Sám patří k minoritě, která jídlo v souvislostech z přesvědčení řeší. „Jsem v bublině s lidmi, kteří se snaží o změnu. Bublina se sice zvětšuje, ale stále je miniaturní," říká Valeška. Patří mezi průkopníky takzvaného komunitou podporovaného zemědělství, známého z Francie, Velké Británie či Spojených států. Několik rodin se spojí a najdou si farmáře, který pro ně pěstuje brambory a zeleninu, nebo se do hospodaření zapojují přímo příslušníci rodin. V celém Česku je takových komunit nadšenců dvacítka.

„Ve Francii už tento systém není marginálie. Komunitou podporované zemědělství tam představuje deset procent trhu," vyčísluje Jan Valeška. Rodinné minifarmy jsou hitem i v Americe. „Návrat ke kořenům" zlákal i pětačtyřicetiletou Stacy z Ohia. Opustila práci ve velké korporaci a se dvěma kamarádkami rozjela pěstování produktů pro třicítku domácností ze sousedství.

Na poptávce po lokálních a čerstvých potravinách se chtějí svést i dodavatelé technologií. Společnost Green Sence Farms z Indiany a firma Philips spolupracují na vytvoření obří kryté farmy s LED osvětlením. V pěstírně se bude sklízet 20krát až 25krát do roka. „Propojení vertikálního zemědělství ve vodním roztoku s LED technologiemi umožňuje Green Sence Farms to, o co se ostatní pěstitelé jen snaží – pěstovat konzistentní množství vysoce kvalitních produktů po celý rok," vychvaluje inovaci Udo van Slooten z Philipsu. Zní to zajímavě – lokální zelenina sklízená 365 dní v roce. Ale jakou bude mít chuť?