Ivo Možný, menší štíhlý muž s neobyčejně živýma očima a nadprůměrným temperamentem, měl již od 60. let jasnou představu, jak by se u nás měla učit sociologie. I proto 1. ledna 1998 otevíral v Brně Fakultu sociálních studií při Masarykově univerzitě.
„Narodil jsem se v kupecké rodině, můj otec byl kupec, všichni otcovi bratři byli kupci, děda byl kupec, snad i praděd byl kupec . Po 2. světové válce založili takoví majitelé koloniálů, kde většinou pracoval jen muž s manželkou, družstvo kupců a jen u nás v Prostějově jich bylo 273 na 30 000 obyvatel."
Cejch kupeckého původu
Tento původ přinesl mladému Ivo Možnému po roce 1948 komplikaci. Po maturitě na obchodní akademii v roce 1949 měl zakázané studium a musel jít dělat nádeníka. Možný na to reagoval jediným chytrým způsobem, snažil se zmizet z prostředí, kde byl „ocejchován".
Odešel do Ostravy jako dělník, aby se emancipoval od rodiny – která přišla o krám – a získal lepší kádrový posudek. Stavěl tam Novou huť, montážní konstrukce a střídal řemesla. Vydržel to dva roky, na které docela rád vzpomíná, neboť přišel na spoustu věcí.
Strašně jsem chtěl studovat, cokoli, nejraději ale něco o lidech.
Třeba na to, že dělnická třída je velice stratifikovaná, že tedy rozdíl mezi nádeníkem a mistrem kvalifikovaných dělníků je mnohem větší než mezi asistentem a vysokoškolským profesorem.
Zároveň se na místě přesvědčil, že řeči o dělnících jako předvoji společnosti jsou pustým žvástem a že je režim vykořisťuje stejně jako rozkulačené živnostníky.
„Byl to úžasný babylon, jak ho přesně popsal Bohumil Hrabal na Kladně ve svých Ingotech. Na jedné straně pracoval bývalý holič, vedle bývalý advokát, za ním anglický pilot RAF a mezi nimi se trousili původní dělníci. Nakonec to ale byla nuda, strašně jsem chtěl studovat, cokoli, nejraději ale něco o lidech."
Kaňka ve svědomí za vzdělání
V tuto chvíli se profesor Možný zarazil, na chvíli se odmlčel a bylo vidět, že ho něco silně trápí. Pak se přiznal: Na školu jsem se dostal podvodem. Lhát ďáblovi není hřích, řekl si, ale zároveň věděl, že mu takové kličkování poznamenalo duši.
Tenkrát ale neměl na vybranou. V té době totiž stranická a svazácká organizace musela každého, kdo chtěl studovat, na školu doporučit. Ivo Možný věděl, že by ho nedostal, a tak si nechal razítka vyrobit a doporučil se sám.
Co ve mně ale od té doby zůstalo, je frustrace mladého člověka, který z důvodů, s kterými nemůže nic dělat, nesmí studovat.
„Co ve mně ale od té doby zůstalo, je frustrace mladého člověka, který z důvodů, s kterými nemůže nic dělat, najednou narazí na zeď a nesmí studovat. To je příšerný pocit, který si pamatuji pětapadesát let a který mě vedl až k práci na založení této fakulty. Už jsem nechtěl, aby lidé žebrali o studium."
Tuto nespravedlnost považuje pan Možný dodnes za nesnesitelnou. Vlastně i tato lidská zkušenost ho dovedla k zájmu o sociologii, a sice přes sociologii literatury a Bedřicha Václavka, o kterém napsal diplomovou práci.
Profesor Ivo Možný
Nešťastné osudy v éteru
Po absolvování literární vědy, češtiny a ruštiny (kterou mohl vystudovat díky ušetřeným penězům z Ostravy) si v roce 1956 na inzerát našel práci v Československém rozhlase. Nejdříve v Ostravě a pak v Praze, v době největší slávy mládežnického vysílání, kde seděl v jedné místnosti společně s Ludvíkem Vaculíkem a Jaroslavem Pacovským.
Mimo jiné tehdy připravovali pořad Včera mi bylo patnáct. Vysílání mělo velkou odezvu u posluchačů a chodilo jim tisíce dopisů o zmarněných životech. Ludvík Vaculík nad nimi hodně žehral a říkával: „Tahle doba špatně skončí, protože lidem víc záleží na tom, jak pomstít staré křivdy, než jak zamezit novým."
V rozhlase zůstal Ivo Možný až do roku 1965, kdy se na Masarykově univerzitě zakládala katedra sociologie. Bohužel žádná škola, kterou prošel, nebyla řádná, všechny byly „zmrzačené". Celou dobu, jak sám říká, po něm žádná škola vlastně nic nechtěla. Výkon nikdo nepožadoval.
O vědění je třeba se porvat
Každý, koho nepřejela tramvaj, dostudoval, s oblibou dodává. Na literární vědě na univerzitě byl za dob jeho studií zakázaný Čapek i Hemingway. Kdo chtěl něco vědět, musel se k tomu prodrat a porvat se o to. A to dnes považuje za nejlepší výbavu do života, kterou od škol dostal.
Kdo chtěl něco vědět, musel se k tomu prodrat.
„Dnes doba totality splývá, ale byly to velice rozdílné doby. Padesátá léta, to byla Aljaška, tvrdé poměry: chaos, koncentráky, justiční vraždy. Šedesátá léta byla nádherná, plná naděje v celé Evropě a končila karnevalem roku 1968. Sedmdesátá léta byla chladná a páchnoucí. Mráz přišel z Kremlu a v Česku zasmrádl. Osmdesátá léta byla ve znamení únavy režimu, objevil se Gorbačov a já už mohl latentně začít zakládat pořádnou sociologii, byť jsem na univerzitě pouze přežíval."
Profesor Ivo Možný
Konec ve straně, konec učení
A protože Ivo Možný v roce 1969 ještě před prověrkami vystoupil z komunistické strany (do strany vstoupil pod vlivem Ludvíka Vaculíka v době zaměstnání v rozhlase, který mu také dělal ručitele), jeho osud byl zpečetěn. Nesměl přijít do styku se studenty. Protože rozuměl počítačům, což v 60. letech bylo ještě vzácné, mohl být „odklizen" z dohledu moci jako technik.
Svých šest let ve straně nepovažuje za úplně marné. Úsilí o zkrocení strany zevnitř tím, že začalo přinášet výsledky, uvedlo do pohybu šest divizí sovětských tanků, a tím v celém světě komunismus přestal být intelektuální problém.
Kompromisy nejsou to, na co by člověk mohl být hrdý, ale stojí na nich svět.
Po okupaci Československa komunismus či socialismus už nikdo normálně myslící, nezdeformovaný nemohl brát vážně.
Ivo Možný měl to velké štěstí, že ho život záhy naučil brát každý životní malér jako novou šanci, a tím si, jak sociologové říkají, práh rezignace posouval stále výš a výš, na rozdíl od většiny spoluobčanů. V roce 1970 se právě díky této své schopnosti a přes manželskou poradnu, kde se také schovával před režimem, začal zabývat sociologií rodiny.
„A proč jste nešel do disentu?" zeptal jsem se. Opět posmutněl a pravil: „Protože jsem ještě pořád mohl něco dělat ve svém oboru. Kompromisy nejsou to, na co by člověk mohl být hrdý, ale stojí na nich svět."
Profesor Ivo Možný
Vždy se našel nějaký skutečný žák
„Když jsem pak zakládal fakultu, měl jsem s kým. Zmrzačená škola byla zvláštním sítem na talenty: opět se v té mizérii vytřídil tu a tam student, v němž vězelo odhodlání prodrat se přes ty blbiny marxismu-leninismu ke skutečné sociologii a najít si svého učitele, ať bylo jeho postavení na katedře jakékoli. Ne každý rok jsem měl jednoho skutečného žáka, ale nakonec jich bylo na první kroky do nové školy dost."
Po listopadu 1989 se Ivo Možný habilitoval (celkem dodnes publikoval kolem osmdesáti prací) a ujal se vedení katedry sociologie na Filozofické fakultě MU v Brně.
Bohužel, když chtěl zavést třístupňové studium, jak ho znal ze zahraničí (hned po roce 1989 pracoval rok v Nizozemsku v Ústavu pokročilých studií), tedy zavést bakalářské, magisterské a doktorandské (popřípadě postdoktorandské) studium, narazil. Škola se chovala rigidně a změny si nepřála.
Vlastní fakulta
To byl pro profesora Ivo Možného (prezident Václav Havel mu udělil profesuru v roce 1992) poslední důvod, který ho vedl k rozhodnutí založit novou fakultu, kde se stal děkanem.
Při jejím zrodu mu pomohly tři dlouhodobější pobyty v zahraničí: již zmíněný pobyt v Nizozemsku, pak půlroční pobyt v Rakousku, ve Vídni, rovněž na sociologickém institutu, a později ještě práce v Collegium Budapest. Na zakládání fakulty tedy pracoval také po e-mailu z Vídně, a když bylo třeba, za dvě hodiny byl autem v Brně.
V roce 2011 jmenoval děkan FSS MU Břetislav Dančák jmenoval profesora Iva Možného emeritním profesorem.
V roce 2011 děkan FSS MU Břetislav Dančák jmenoval profesora Ivo Možného emeritním profesorem.Autor: Deník/ Lubomír Stehlík
„Co se nám ale dodnes nepodařilo, je uspokojit poptávku po studijních místech. Ač každý rok bereme více studentů, je to stále okolo deseti procent žadatelů. Před branami tedy zůstává 4500 uchazečů, což je špatně. Nemohou, samozřejmě, všichni studovat na těch nejlepších fakultách výzkumného typu. Ty potřebují větší dotaci na studenta, aby si mohly vybírat ty nejlepší a pak se jim opravdu věnovat. Nesmí to ale znamenat odříznutí neúspěšných od možností studovat. Právě fakult druhého výběru přibývá příliš pomalu. A právě ty mohou jednou zaručit, že každý, kdo bude chtít studovat, bude si to moci zkusit, až každý bude nakonec trhat ovoce ze stromu vědění z té větve, na kterou dosáhne, jak říká krásně Goethe."
Toto byla hlavní bolest děkana Možného, s kterou se velice těžko smiřoval. Do ruda ho vždy rozžhavilo administrativní vytváření bariér: „Místo aby úřady vytvářely tlaky na školy, aby na nich bylo co nejvíce studentů a aby se více studovalo na gymnáziích a teprve potom, když jsou lidé zralejší, si vybírali, co chtějí dělat, tendence je stále spíše opačná."
Obstát ve stratifikované Evropě znamená začít se starat o střední vrstvu, v níž je ukrytý nevyužitý potenciál vzdělanosti, s kterým se zatím vůbec nepracuje.
„Ministerstvo cpe lidi na specializované průmyslovky, z nichž osmdesát procent absolventů stejně jde dělat něco jiného. Podle studie švýcarské univerzity IMD má vysokou školu u nás jen necelých 9 procent obyvatelstva, v EU to je 25 procent, v USA 40 procent a ve Finsku a Izraeli 60 procent. Pro příznivější změnu těchto smutných čísel se dělá velice málo. Jestli nechceme být sluhy Evropy, musí se tento stav radikálně změnit."
Aby Evropa uspěla v konkurenci s ostatním světem, musí zvýšit konkurenci uvnitř. Obstát v takto stratifikované Evropě znamená začít se starat o střední vrstvu, v níž je ukrytý nevyužitý potenciál vzdělanosti, s kterým se zatím vůbec nepracuje.
A právě z toho měl pan děkan obavy, i když na první dekádu nového tisíciletí se těšil. „Konečně po transformačních starostech na nás dolehnou normální tvrdé evropské problémy a už se nebudeme mít na co a na koho vymlouvat."
| Karel Hvížďala je novinář a spisovatel. |