Francouzský Mont Blanc, do 1. prosince 1917 kotvící v New Yorku, měl delikátní úkol, a sice napěchovat své útroby následujícím nákladem: 227 tunami nejničivější výbušniny (té doby) TNT, dále 223 tunami prudce hořlavého benzenu a konečně 2144 tunami kyseliny pikrové, výbušniny explodující již při teplotách nad 150 stupňů Celsia. A právě tyto teploty, dokonce násobně vyšší, sežehnou Halifax, z nějž 6. prosince ráno odplouvá norská nákladní loď Imo, aktér brzkého neštěstí.

Norové den předtím vyložili svůj náklad. Snad i proto byla posádka poněkud liknavá, když krátce před devátou hodinou měla navázat kontakt s nákladní lodí plující pod běžnou vlajkou Francie. Na Imo nemohli tušit, že ta loď Mont Blanc je hotový sud střelného prachu, a že nepluje pod válečnou vlajkou z toho důvodu, aby nevábila pozornost německých hlídkujících plavidel.

Dvacet minut před výbuchem došlo k nepochopení obou kapitánů. Větší díl viny měl podle následné rekonstrukce Francouz Aimé Le Médec, jenž na poslední chvíli rozhodl, že se vtlačí do hlavního plavebního kanálu, kterým z přístavu mířila Imo. Hrozil čelní střet. Norové hned zaveleli zpětný tah, zastavili, přitom se ale stometrový kolos natočil tak nešťastně, že se otřel o pravobok Mont Blanku.


Skřípavý náraz nebyl problém. Ten způsobily jiskry, které zažehly benzen a kyselinu pikrovou. Oheň se v mžiku nekontrolovaně šířil, a protože posádka Mont Blanku nebyla s to dostat se k hasicímu zařízeni a jelikož věděla, jaký že veze náklad, loď rychle opustila. Mont Blanc se řítil k halifaxskému pobřeží. K neodvratnému výbuchu došlo přesně v 9:04:35. To žáru neodolala TNT.

Loď byla okamžitě zničena obrovskou ohnivou koulí, která se vzedmula do vzduchu do výše více než 1,6 kilometru a vytvořila obří hřibovitý oblak. Po celém Halifaxu dopadaly části horkého kovu – v tamním kostele svatého Pavla je dodnes vražen kus vraku Mont Blanku. To ale zdaleka nebylo vše.

Hned po armagedonu následovala studená sprcha, osmnáctimetrová vlna tsunami. Tu vyvolal předchozí hřib, který vysál vodu v přístavu, aby ji posléze pustil nazpět. Právě utonutí bylo podle koronerů nejčastějším důvodem úmrtí asi 1950 halifaxských obyvatel.

Co nedokázaly předchozí živly, dorazil blizard, který se dostavil pár hodin po neštěstí. Sněhová bouře neustávala, řádila přes noc, a pod jejím čtyřiceticentimetrovým příkrovem zmrzli ti, kterým by jinak záchranáři mohli pomoci. Celkem v Halifaxu a jeho okolí padlo více životů než za celou provincii Nové Skotsko během první světové války. Podobně hrozivé číslo hovořilo o zraněných, s těžkým poškozením odneslo výbuch šest tisíc lidí. Přibližně šest set utrpělo zranění očí a 38 osleplo, na vině byly mikrošrapnely vystřelované TNT z vraku. Zajímavou tečkou za malou Hirošimou je, že Halifax později proslul jako mezinárodně známé centrum léčby slepoty.