Bylo to velice pěkné, jsme velice potěšeni. Tuto zdánlivě banální větu pronášel císař a král František Josef I. pokaždé, když během své dlouhé vlády navštívil nějaké vystoupení, výstavu nebo otevření nové budovy či technického zařízení.

Řadu Čechů tehdy panovníkův stereotypní styl a úřednicko-byrokratický obzor dráždil. Dnes, sto let po jeho smrti, bychom za tak střízlivé, neutrální a solidní vystupování hlavy státu byli bezmála vděčni. A podobně pozitivní hodnocení převládá s odstupem času i ohledně celé éry jeho vlády.

U kolébky české demokracie

František Josef I. (*1830) nastoupil na trůn v bouřlivém revolučním roce 1848 a prvních dvanáct let se snažil obnovit centralistický absolutistický systém. Už v roce 1860 však Říjnovým diplomem otevřel cestu k zavedení konstituční monarchie. A v roce 1867, rok po prohrané válce s Prusy, dokonce souhlasil s rakousko-uherským vyrovnáním.

Ačkoli Češi a vůbec slovanské národy v monarchii svou autonomii neprosadily, snažil se František Josef I. pomocí lavírování, průtahů, ústupků i kompromisů o zachování národnostního a politického smíru. Bylo především jeho zásluhou, že tak nesourodý stát držel pohromadě, fungoval de facto jako parlamentní liberální demokracie – a dokonce hospodářsky nevídaně prosperoval.

Například v letech 1894–1914 vzrostl v Rakousku-Uhersku národní důchod více než sedmkrát! A ani v roce 1914 nebyla na obzoru nějaká hospodářská krize – ekonomiku evropských zemí potopila především sama první světová válka.

František Josef I. zahájil 15. května 1891 Jubilejní všeobecnou výstavu v Praze, nad níž měl patronát.Autor: Archiv

„Češi se sice dovolávají svých demokratických tradic, nejsou však ochotni přiznat, že kolébkou jejich demokratických a parlamentních zkušeností byla právě říše, jíž vládl František Josef I.," připomíná historik Jiří Pernes.

Válka započatá roku 1914 ovšem naplno odhalila veškeré slabiny monarchie. Především rostoucí závislost na Německém císařství, ale zejména léta neřešené vnitropolitické rozpory. Na ty už stárnoucí monarcha neměl sílu.

Válka započatá roku 1914 naplno odhalila veškeré slabiny monarchie.

Stařec zlomený popravou bratra (Maxmilián v Mexiku v roce 1867), sebevraždou jediného syna (Rudolf v roce 1889), zavražděním manželky (Alžběta v roce 1898) či zabitím následníka (František Ferdinand d'Este v roce 1914) rezignoval na sklonku svého života na jakékoli změny. Stát řídil doslova silou vůle, houževnatým vykonáváním úřednických povinností. Stal se zkostnatělým symbolem stability a neměnnosti, čímž však vzbuzoval u obyvatel monarchie čím dál větší úctu. A to i mezi Čechy.

František Josef I. na schodech vinohradského kostela sv. Ludmily při návštěvě Prahy v roce 1907Autor: Archiv

Smrt patriarchy

S prodlužující se světovou válkou si František Josef I. si nejspíš uvědomoval, že napadení Srbska Rakouskem-Uherskem byl fatální omyl. Existují důkazy, se chtěl boje ukončit nejpozději na jaře 1917. „Příští jaro s touto válkou bezpodmínečně skončím. Nechci, abychom zcela a beznadějně zašli," měl říci v létě 1916 svému křídelnímu pobočníkovi Albertu von Marguttimu.

Na to už mu ale nebyl dopřán čas. V druhém listopadovém týdnu toho roku onemocněl šestaosmdesátiletý vladař zápalem plic. Nebylo to poprvé, ale tentokrát byla situace vážná, takže byli povoláni členové rodiny včetně následníka trůnu Karla a jeho manželky Zity. Přes vysokou horečku se císař snažil normálně úřadovat, seděl u stolu, vyřizoval akta, vstoje přijímal návštěvy.

Teprve 21. listopadu odpoledne byl nucen ulehnout, přesto svému komorníkovi Eugenu Ketterlovi řekl: „Nejsem se svou prací hotov, zítra mne vzbuďte o půl čtvrté ráno jako obvykle." Byla to ale jeho poslední slova, ve 21 hodin zemřel.

Nový císař Karel I. s manželkou Zitou a následníkem Ottou kráčejí ulicemi Vídně při pohřbu Františka Josefa I.Autor: Archiv

Zaslouží si připomenout lidské gesto nového panovníka Karla I., který navzdory nevůli širší rodiny osobně přivedl k lůžku mrtvého císaře jeho dlouholetou přítelkyni Kateřinu Schrattovou, aby mohla položit dvě bílé růže. Podobně působivé jsou dodnes i fotografie ze samotného pohřbu, kdy – ač uprostřed války – šel Karel I. se Zitou a synem Ottou pěšky za rakví ulicemi Vídně. Tradiční trojí klepání na dveře Kapucínské hrobky je ovšem podle historika Otty Urbana v případě Františka Josefa I. pouhou legendou, neboť tento ceremoniál už se v pozdních letech mocnářství neprovozoval.

„Byla to šťastná doba, tak velká a neobyčejná, že snad uplynou staletí, než lidstvo pozná jí něco rovnocenného," zhodnotil éru zemřelého panovníka přední český historik Josef Pekař při smutečním shromáždění, které se konalo na pražské univerzitě 4. prosince 1916. „Převážná část toho, čím žijeme a pyšníme se jako národ kulturní, byla nám dána v této době," prohlásil.

Po stu letech a po překonání epoch nacionalismu, nacismu i komunismu zní Pekařův dobový soud nad Rakouskem-Uherskem stále aktuálně. Až by se chtělo dodat, že to bylo pěkné a že Češi jsou oním zašlým věkem dodnes potěšeni.

P. S.

Od 16. března do 27. listopadu 2016 probíhá ve Vídni rozsáhlá reprezentativní výstava František Josef 1830–1916. Zhlédnout ji lze na 4 místech – na zámku Schönbrunn, v Muzeu císařských kočárů, v Muzeu nábytku Hofmobiliendepot a na zámku Niederweiden poblíž Vídně.

Pohřeb Františka Josefa I. ve VídniAutor: Archiv