Patřil k umělcům, kteří se stali klasiky ještě za svého života. Nejen proto, že byl svéráznou postavou staré Prahy – pamětníci dodnes vzpomínají, jak ho potkávali v ulicích ošuntělého, vláčícího archaický fotoaparát se stativem, když neúnavně hledal správné záběry. Nebo jak si tiše chodil sedat do uliček v hledišti Rudolfina a jak si při koncertech vychutnával milovanou hudbu.
Tím hlavním bylo Sudkovo mimořádné dílo. Rodák z Kolína (1896) se vyučil knihařem, avšak už před první světovou válkou amatérsky fotografoval. Pak musel narukovat a v květnu 1916 během bojů na italské frontě přišel po zásahu granátem o pravou ruku.
Josef Sudek v pražských ulicích
Josef Sudek v pražských ulicíchAutor: Archiv
Génius světla a stínu
Mnozí by rezignovali, ale Sudek naopak: když jako válečný invalida bydlel v letech 1922 až 1927 v karlínské Invalidovně, rekvalifikoval se na profesionálního fotografa a ihned zazářil. Mimo jiné v letech 1927 až 1928 fotil dostavbu katedrály svatého Víta na Pražském hradě k 10. výročí vzniku republiky. „Tam to začalo, tam jsem zažil zjevení," přiznal později.
Už za první republiky byl jedním z nejžádanějších fotografů a vydobyl si i evropské renomé. V roce 1927 si pronajal dřevěný ateliér na Újezdě. Zpočátku se zabýval fotografováním architektury a portrétováním, ale i reklamou a tiskem. Ve 40. letech se ovšem obrátil od vnějšího světa k sobě samému a právě tehdy našel svůj nesmrtelný styl.
Nyní už se věnoval jen umělecké tvorbě a začaly vznikat tematické cykly, k nimž se neustále vracel. Například Praha, zejména pražská periferie, nebo stromy. Sudkovy výhradně černobílé fotografie uchvacovaly poetickou romantikou, čistotou, mistrným zachycením světla, vyzařovaly magicko-nostalgickou náladu.
Sudkův styl neovlivnil a nezměnil ani tzv. socialistický realismus, diktovaný v 50. letech komunisty. Naopak, Sudek tvořil stále stejně osobitě a také se přátelil se stejným okruhem skvělých umělců, mezi něž patřil třeba básník Jaroslav Seifert nebo malíři Emil Filla, Jan Zrzavý či František Tichý.
„Kdepak hlídat pořádek, půl života je pryč," říkával sice Sudek, který moc nedbal na zevnějšek ani na životní styl, narozdíl od fotografování. Ve své tvorbě byl náročný perfekcionalista. „Hudba hraje," hlásil například, když po dlouhém hledání a vracení se na stejná místa našel správný moment k fotografování.
Světový umělec
Josef Sudek za svůj život postupně nashromáždil více než 20 tisíc pozitivů a 50 tisíc negativů. Cykly jako Letecké vzpomínky, Praha panoramatická, Labyrinty nebo Velikonoční vzpomínky byly vystavovány a vyšly v řadě publikací doma i ve světě.
„Když jsem byl mladej, tak jsem byl blbej. Moc jsem si myslel. Naštěstí jsem to neříkal nahlas. Kdybych to vykřikoval, tak ozvěna by mě děsila dodnes," zůstával věhlasný fotograf po celý život nohama na zemi.
Když bylo v roce 1976 zřejmé, že se umělcova dráha uzavírá, byly mu na počest jeho 80. narozenin uspořádány tři souborné výstavy v Praze, Brně a západoněmeckých Cáchách. Téhož roku 15. září, tedy před 40 lety, Josef Sudek ve věku 80 let zemřel.
Jeho fotografickou pozůstalost převzalo Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, četná nashromážděná výtvarná díla získala Národní galerie. V domku v ulici Úvoz na pražské Malé Straně, kde od roku 1958 bydlel, vznikla Galerie Josefa Sudka.
Důkazem kvality a mezinárodního ohlasu díla Josefa Sudka je i právě končící výstava „Josef Sudek: Svět na mém okně" v renomované pařížské výstavní síni Musée du Jeu Paume naproti Oranžérii poblíž Louvru. Od letošního května do 15. září na ní bylo k vidění 130 Sudkových fotografií z let 1920 až 1976.
Sudkovo dílo je dnes velmi ceněné i finančně. Například v roce 2010 se jedna z Mistrových fotografií prodala v Paříži za 300 750 eur, tehdy v přepočtu za 7,4 milionu korun.