Spojené státy si od 14 miliard pro válkou zbídačenou Evropu slibovaly upevnění svého postavení supervelmoci, která vyplní vakuum po oslabení Británie a Francie a postaví hráz komunistické rozpínavosti.

Také hospodářství ČSR v roce 1947 nutně potřebovalo vzpruhu, kterou spolupráce se Sovětským svazem nemohla nahradit. Poválečná pomoc UNRRA docházela, obchodní vztahy byly zničené, úrodu devastovalo sucho. Proto se vláda rozhodla vyslat do Paříže na začátku července československou delegaci. Americký tisk to vnímal jako signál, že Kreml nepovažuje Prahu za vazala.

Jan Masaryk však parlament v neblahé předtuše ujistil: „Nepodnikneme nic, co by se mohlo vykládat jako neshoda se Sovětským svazem.“ Už 5. července přistála na Gottwaldově stole šifrovaná depeše z Moskvy. Jednání o Marshallově plánu opusťte a odveďte s sebou co nejvíce dalších států, zněl jasný rozkaz. Dva dny nato nečekaně odmítlo svou účast na konferenci Polsko. ČSR tak zůstalo z východního bloku jediné.

Hřebíček do rakve československé prosperity zatloukla návštěva vládní delegace v Moskvě 10. července. Sověti tentokrát Čechoslovákům vyjádřili svůj nesouhlas bez skrupulí. Spojené státy označili za centrum celosvětového reakčního hnutí a protisovětské činnosti.

Události nabraly spád. V Praze se narychlo sešla vláda. O sovětském diktátu vůbec se vůbec nediskutovalo, šlo jen o to, jak změnu postoje vysvětlit Západu a veřejnosti. Moskevskou delegaci pak pověřila, aby Stalinovi poděkovala za „porozumění a velkorysé rozhodnutí“.

Tragický zvrat glosoval Masaryk v soukromí slovy: „Mám jen jedno vysvětlení. Sověti nechtějí Evropu ekonomicky obnovit. Stalin počítá s válkou.“

Československu se nepodařilo udržet na tenké lávce mezi Východem a Západem jako třeba Rakousku nebo Finsku. Spadlo z ní právě v červenci před 70 lety. Plně si to ale uvědomilo až v únoru roku následujícího.