Podíl na rozbití Československa, likvidace demokratických práv a svobod na Slovensku, nastolení totalitního režimu a aktivní vystoupení proti Slovenskému národnímu povstání. Takovou obžalobu si právě před 70 lety vyslechli v Justičním paláci v Bratislavě prominenti poraženého Slovenského štátu: prezident Jozef Tiso, ministr vnitra Alexander Mach a v nepřítomnosti i ministr zahraničí Ferdinand Ďurčanský, který předtím uprchl do Argentiny.

Vzpomínku na dnes bohužel pozapomenutou událost by šlo uzavřít konstatováním, že soud trval pět měsíců a 15. dubna 1947 jej ukončily rozsudky smrti pro Tisa a Ďurčanského. Mach byl z procesu vyloučen a v květnu 1947 dostal trest 30 let vězení.

Jenže tehdejší radikální účtování s totalitní minulostí bylo politicky podobně delikátní záležitostí, jako tomu bylo po roce 1989. Vedle právníků do něj silně zasahovali soudobí politici a jejich mocenské zájmy. I proto po listopadu 89 raději nikdo nesoudil Husáka ani Gottwalda in memoriam. Byť by to za obdobné skutky včetně zavlečení země do područí cizí totalitní mocnosti bylo klidně možné.

Jozef Tiso před Národním soudem

Autor: Archiv

Co s Tisem?

Původně se zdálo, že dilema, co s Tisem, nebude poválečné Československo ani muset řešit. Někdejší prvorepublikový politik, který na mnichovském ztroskotání v roce 1938 vybudoval slovenskou autonomii a v březnu 1939 vsadil na slovenskou samostatnost pod křídly hitlerovského Německa, totiž ještě před koncem války utekl i se slovenskou vládou na území Horního Rakouska. Tam byl v květnu 1945 odhalen Američany a spolu s ministry zajat.

Praha už 18. května požádala o jejich vydání. Britové nesouhlasili, ale Američané československým úřadům v říjnu 1945 vyhověli.

Brzy se však ukázalo, že osud Tisa a dalších ľuďáků (členů totalitní Hlinkovy slovenské ľudové strany – Strany slovenskej národnej jednoty – pozn. redakce) je větším politickým oříškem, než se zdálo. Pro Čechy a polovinu Slováků byl Tiso válečným zločincem a zrádcem, ale pro druhou polovinu podtatranského národa zůstával nadále zachráncem a téměř světcem. Do Prahy navíc začaly docházet intervence v Tisův prospěch ze zahraničí, především z Vatikánu.

Pro Čechy a polovinu Slováků byl Tiso válečným zločincem a zrádcem, ale pro druhou polovinu podtatranského národa zůstával zachráncem a téměř světcem.

Především však Komunistická strana Slovenska pochopila, že co nejpřísnější trest pro kněze Tisa může být ideálním klackem na konkurenty. A že tím může vyvolat i vnitřní rozkol v Demokratické straně, což byla po válce nejsilnější nekomunistická partaj na Slovensku.

„Úspěšné ukončení procesu proti Tisovi a spol. bude znamenat citelnou ránu skryté i viditelné reakci, přispěje ke konsolidaci politických poměrů na Slovensku a upevnění jednoty státu a bude mít značný vliv na vnitrostranické poměry v Demokratické straně," konstatovalo se přímo v jednom z dobových usnesení KSS.

Jozef Tiso založil svou politickou kariéru i suverenitu své Slovenské republiky na spolupráci s Adolfem Hitlerem.

Autor: Archiv

Této představě nakonec odpovídal i průběh soudu. Usvědčit Tisa z toho, že se aktivně účastnil deportace židovského obyvatelstva do koncentračních táborů a že si byl vědom, že Židé jedou na jistou smrt, nebylo ani příliš složité. Zvlášť když soud nepřipustil některé svědky obhajoby. Daleko benevolentněji ovšem senát Národního soudu, mezi jehož šesti přísedícími byli tři komunisté a tři členové Demokratické strany, pohlížel na Alexandera Macha.

Ten patřil k nejradikálnějším ľuďákům a jeho podíl na deportacích Židů byl dokonce větší než Tisův. „Od Prešova jede vlak, sedí na něm Šaňo Mach, všichni Židé utíkají, lebo majú strach," šla o Machovi říkačka v době Slovenského štátu.

Ministr vnitra Alexander Mach přehlíží jednotky před bratislavskou Redutou.

Autor: Archiv

Protože ovšem v té době bonviván Mach držel ochrannou ruku nad komunistickým intelektuálem Lacem Novomeským, což bylo u soudu dosvědčeno, byla spravedlnost vlídnější. Předseda senátu a komunista Igor Daxner oddělil z vlastního rozhodnutí podle pozdější výpovědi Gustáva Husáka z roku 1963 Machův případ od Tisovy kauzy (Ďurčanský nebyl přítomen) a v květnu 1947 vynesl třicetiletý verdikt.

Ten byl ovšem později zmírněn na 25 let a v roce 1968 byl Mach dokonce amnestován. Pro úplnost: Ďurčanský se roku 1952 přestěhoval z Argentiny do západního Německa, kde žil až do smrti v roce 1974.

Podle historika Jana Rychlíka navrhovali demokraté už v listopadu 1946 v předsednictvu Slovenské národní rady Daxnerovo odvolání a jeho nahrazení jiným soudcem. Narazili ale na tvrdý odpor komunistů.

Alexander Mach (vlevo) při schůzce s nacistickým ministrem vnitra Wilhelmem Frickem

Autor: Archiv

Poprava bez milosti

Tiso se po vynesení nejtvrdšího verdiktu obrátil na prezidenta Edvarda Beneše s žádostí o milost. Tu si pak politici předávali jako horký brambor. Slovenská národní rada se k ní raději nevyjádřila a postoupila ji vládě do Prahy. Ačkoli chtěl nekomunistický ministr spravedlnosti Prokop Drtina trvat na slovenském vyjádření, komunisté zařídili, že byl ve vládě přehlasován.

V následném hlasování Gottwaldova kabinetu o tom, zda Benešovi udělení milosti doporučit, bylo 17 ministrů (komunisté, národní socialisté, sociální demokraté) proti a pouze 6 ministrů (lidovci, demokraté) pro doporučení.

Podle pozdějších svědectví Jána Ursínyho a Prokopa Drtiny byli národní socialisté připraveni žádost o milost podpořit, eventuálně se zdržet hlasování v případě, že by žádost o milost byla doporučena předsednictvem Slovenské národní rady. Za udělení milosti intervenoval i britský velvyslanec v Praze Philip Nichols.

Jozef Tiso během soudního procesu

Autor: Archiv

Beneš byl zpočátku připraven milost Tisovi udělit. Bál se však přímé odpovědnosti i vládní krize. Svůj benevolentní postoj proto předem písemně spojil s názorem vlády.

Jakkoli velká část Slováků s Tisovou popravou (došlo k ní 18. dubna 1947) nesouhlasila, odehrálo se toto poslední dějství neslavného slovenského pokusu o samostatnost v klidu. Na Martinském hřbitově se sice shromáždilo na 800 osob, ale jízdní policie je rozehnala a 17 účastníků bylo zadrženo.

Beneš byl zpočátku připraven milost Tisovi udělit. Bál se však přímé odpovědnosti i vládní krize.

A poučení pro dnešek? Bylo by současné Česko schopno soudit poražené politiky objektivněji? Troufl by si Hrad udělit milost úhlavnímu oponentovi i proti vůli „dolních deseti milionů" a argumentovat třeba Milosrdným rokem papeže Františka?