Vzorný manžel, laskavý milenec i starostlivý otec. Také ale masový vrah. Slova odborníka na válečné zločince Stanislava Motla zní jako neuvěřitelný protimluv, pravdou nicméně je, že možná právě proto Himmerova rozporuplná osobnost nikdy nepřestala přitahovat historiky.

Muž, jenž byl zodpovědný za smrt statisíců lidí, vypadal spíše jako učitel, rozhodně ne jako šílenec. Ačkoli pravidelně nařizoval bez mrknutí oka popravu stovek Židů, z pohledu na krev se mu údajně dělalo nevolno. A hlavně se, když už šlo do tuhého, zřekl hlavních nacistických myšlenek a chtěl životy nevinných ušetřit.

Příběh ctižádostivého říšského velitele SS, který prý mimochodem mluvil pěti jazyky a jehož hrob dosud nebyl nalezen, však napsal více kapitol.

Vzorný manžel, hrdý Němec

Himmler přišel na svět v Mnichově v roce 1900 do nábožensky silně zaměřené rodiny. Vystudoval gymnázium i vysokou školu, po nich pak nastoupil do společnosti na výrobu hnojiv. V té době se v něm poprvé začala projevovat silná nacionalistická povaha, když Národně socialistické německé dělnické straně (NSDAP) pomáhal v neúspěšném pokusu o převrat, dodnes známém jako pivní puč.

Onen záměr sice nevyšel, o Himmlerovi se však už vědělo. On sám měl navíc motivaci - během první světové války totiž nenarukoval, což jej výrazně mrzelo. Ve službách NSDAP postupně rostl, a to od sekretáře až po vedoucího osobní stráže Adolfa Hitlera. Tehdy už byl i ženatý, za svou choť pojmul Margaretu Bodenovou.

Právě jejich pozdější soukromá korespondence, kterou teprve před několika lety vydala politoložka a Himmlerova praneteř Karin, vzbuzuje v mnoha lidech ty největší emoce. Zamilovaný pár, jenž byl přesvědčen o správnosti svého počínání, si v dopisech sděluje zdánlivě "běžné" informace. Shoduje se v antisemitismu, notuje si v hrdém němectví.

Heinrich své milé třeba z pracovní cesty radí, jak nejlépe zavařovat bez, ona mu na oplátku radostně píše, že se u nich doma pořádají schůzky všech důležitých nacionalistů. Jindy zase Margarete dostane přání k Svátku matek, jen o pár řádků dále se už ale Heinrich zamýšlí, jak definitivně ukončit pro něj palčivou židovskou otázku.

Mimochodem, k pochopení nacistovy osobnosti pomohl i jeho rozsáhlý deník, který byl před dvěma lety nalezen v Rusku. Himmler v nich popisuje své angažování v letech 1938 a 1943-44, přičemž nevynechává ani nejkrutější detaily. Například v jeden moment se mu prý udělalo nevolno, když mu na oblečení vytryskly krev a kusy mozku zastřeleného vězně.

Odpůrce Židů, stvořitel i vladař

Coby šéf SS se v roce 1934 propracoval až na velitelství tajné policie známé jako gestapo. Podílel se na Noci dlouhých nožů, kdy byla násilně odstraněna jiná nacistická odnož NSDAP (Sturmabteilung, zkráceně SA), v níž mimochodem dříve sám působil, ještě předtím v roce 1933 založil první koncentrační tábor v Dachau. Na kariérním vrcholu byl tedy ještě před válkou. Rovněž tak na vrcholu svých ideologických myšlenek.

Ví se především o jeho výroku, v němž popisuje neexistenci lepšího důkazu rasových zákonů, než je koncentrační tábor. Himmler tvrdil, že se v něm nacházejí "hydrocefalici, šilhající a deformovaná individua, položidé – nezanedbatelný počet podřadných podlidí". Úkolem všech Němců, jediných nositelů lidské kultury, pak bylo bojovat za jejich vyhlazení.

Zajímavý, byť pro nás nepochopitelný, byl i Himmlerův záměr o vytvoření jakéhosi ideálního člověka. Schopný představitel SS, ideálního vzhledu, vychován podle ideálních nacistických předloh. Aktivní bojovník za německý primát, odpůrce Židů i všech ostatních, kdož nesplňují jím vytvořená kritéria. Založil kvůli tomu i rozsáhlý spolek Lebensborn, který měl plození a téměř až "sériovou výrobu" árijského potomstva podpořit.

Po začátku druhé světové války jej Adolf Hitler jmenoval vrchním komisařem. V té době se také naplno projevil Heinrichův obdiv k okultismu a vůbec k volné přírodě, jež doposud nebyla poskvrněna přítomností Židů. Věřil na čarodějnice, které podle něj byly opatrovnicemi víry dob minulých, zakládal bylinkářská pole a pachtil se za výsledkem, který měl zaručit, že budoucí dokonalý arijský národ lze uživit i jinak, ne jen výmysly "podlidí".

Navíc se považoval za převtělení někdejšího saského vladaře, Jindřicha I. Ptáčníka, na jehož počest si v srdci germánské říše vybral jako své sídlo hrad Wewelsburg. Ten se stal centrem nacistických okultistických tužeb a zájmů, což dokazují i četné historické artefakty. Dnes stavba, kde si Himmler plnil své neobvyklé sny v podobě obřadů či četby vzácných tisků, slouží jako napůl zajímavé, ale atmosférou i napůl hrůzné muzeum.

Z ministra vnitra zajatcem na smrt

Válečná provinění se od již zmíněných dřívějších zločinů v mnohém nelišila. Přesvědčený nacista i nadále popravoval po stovkách a tisících. K tomu coby kazatel piloval představu božského příslušníka SS, navíc se začala projevovat jeho uměle vytvořená netečnost. Prohlašoval totiž, že jej nezajímá, kolik lidí a kde zemře vyčerpáním či hladem, pokud jejich práce poslouží k dalšímu utváření velkolepé německé říše.

Jelikož plánoval skončit s židovskou otázkou jednou provždy a k tomu vypisoval stále nové plány na likvidaci nepřátel, jmenoval jej časem Adolf Hitler ministrem vnitra. Se stále se zvyšující převahou spojenců, která pak v roce 1945 vyústila v celkové vítězství, se ale postupem času začala stahovat mračna i nad Himmlerem. Jedním z jeho posledních počinů bylo násilné potlačení povstání ve Varšavě, kde nacisté vraždili kohokoli, kdo jim přišel do cesty.

Ke konci téhož roku bylo zřejmé, že neustále postupující Spojené armády se časem pokusí osvobodit také koncentrační tábory. Ty šly samozřejmě na hlavu samotného Himmlera, který dostal strach a údajně se chtěl, spolu s několika stovkami dalších nacistů, vykoupit. Později po válce se na světlo dostaly informace, že život svůj a svých spolupracovníků nabízel výměnou za několik tisícovek židovských vězňů.

Sám chtěl dokonce s protivníkem vyjednávat, což Adolfu Hitlerovi rozhodně nebylo po chuti. Krátce před koncem války, v dubnu 1945, byl Himmler zbaven veškerých pravomocí. Jen o měsíc později byl, doufaje v úprk do Bavorska, zajat britskými vojáky. Vzhledem k tomu, že i jeho doklady představovaly jakéhosi Heinricha Hitzingera, jej zprvu nikdo z Britů nepoznal.

Následovali jsme rozkazy

Perfektně vytvořené falešné dokumenty nicméně přispěly k jeho identifikaci během několika dní. Hlavní popravčí Třetí říše tak byl zatčen a čekala ho téměř jistá smrt. Než však došlo na soud, rozhodl se Himmler vzít svůj osud do vlastních rukou. V cele v Lüneburgu rozkousl tabletu s kyanidem, kterou měl schovanou mezi zuby, a ten zaúčinkoval téměř okamžitě.

Předtím, než navždy upadl do věčného spánku, však údajně stihl zvolat: "Jsem Heinrich Himmler!"

Tak skončil život propagátora čisté a nadřazené rasy, kterému se zvedal žaludek z trošky krve, ale přitom neváhal odsoudit ke smrti statisíce nevinných lidí. Kde stojí jeho hrob, o tom se dnes můžeme pouze dohadovat, pravděpodobně však nedaleko cely.

Když se po válce spousta nacistů přiznávala ke svým zločinům, většina z nich jen dokola opakovala: "Pouze jsme následovali rozkazy..."

Heinrich Himmler už navždy zůstane člověkem, jenž ona hrůzná nařízení vydával.

Kromě zmíněné korespondence i deníku, které historikům pomohly pochopit Himmlerovu zrůdnou ideologii zase o něco lépe, se v roce 2011 našla série fotografií, jež zachycovala Heinricha Himmlera těsně po smrti. Vyvolávací cena v aukční síni v anglickém Bristolu byla 3000 liber, kolik za ně však kupující utratil – a jestli vůbec – není známo.