Historie

Před 75 lety se začal hroutit Hitlerův sen. Němci zaútočili na Stalingrad

21. srpen 2017 četba na 5 minut
Obránce Stalingradu s granátem

Obránce Stalingradu s granátem

Foto: Zelma: CC BY-SA 3.0; Wikimedia Commons

Zničehonic jsme uslyšeli děsivé burácení. Uviděla jsem nebe plné letadel. Bylo tečkované, jako by to byly puntíky na látce. Pak jsem spatřila výbuch. A tak to celé začalo. Vzduch byl plný kouře. Takto popsala pro stanici RT Evženie Siliverstová své vzpomínky na jeden z prvních náletů německých bombardérů na Stalingrad.

Kouř z trosek hořících domů město zakryl na dlouhé měsíce. Začala se psát historie jednoho z nejkrvavějších válečných střetnutí a zlomové bitvy druhé světové války – bitvy o Stalingrad.

FOTOGALERIE

Sovětští vojáci z 62. armády v zákopech ve zničeném Stalingradu Dobová ilustrace k bitvě u Stalingradu Německý voják před Stalingradem

Dnes je to už tři čtvrtě století, co se v oblasti okolo dnešního Volgogradu začalo bojovat. Nacistické Německo a jeho spojenci zde utrpěli drtivou porážku, jež zapříčinila obrat v bojích na východní frontě a přispěla k pádu nacismu. Ve Stalingradu zahynulo více než milion vojáků, tedy více lidí, než žije v dnešním Volgogradu.

První měsíce po zahájení útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 šla německá armáda od vítězství k vítězství. Taktika bleskové války narazila až při marném pokusu o dobytí Moskvy a právě ve Stalingradu.

Útok na město byl součástí německé ofenzívy zahájené v červnu 1942. Jejím hlavním cílem bylo získat kontrolu nad ropnými poli na Kavkaze. Stalingrad měl být obsazen nejen jako důležitý průmyslový uzel. Hitler byl navíc fascinován představou, že dobude město nesoucí jméno jeho protivníka.

Město nejdříve zasypaly tisíce leteckých bomb a palba dělostřelectva. „Celé čtvrti byly zdevastovány bombami,“ uvedl pro RT bývalý voják Nikolaj Tjukinějev. Koncem srpna začali předměstí obsazovat první němečtí vojáci.

Houževnatý odpor Rusů změnil operaci na vleklý boj o každý dům. Obránci byli stále zatlačováni k Volze, za kterou podle Stalinova rozkazu nesměli ustoupit. „Stalingrad musíte buď zachránit, nebo s ním zahynout,“ vzkázal sovětským vojákům generál Vasilij Čujkov. Jednotky NKVD dostaly rozkaz zastřelit každého, kdo by se pokusil město opustit. V době největšího německého postupu držel z celého města pruh země, široký v nejužším místě jen několik set metrů.

Zvrat přišel 19. listopadu 1942, kdy Rudá armáda stáhla ke Stalingradu všechny dostupné jednotky z fronty i ze Sibiře a zahájila protiofenzivu s názvem Uran. Po čtyřech dnech tuhých bojů se jí podařilo zničit rumunská, maďarská a italská křídla a obklíčit centrální německé síly. V obklíčeném „kotli“ se ocitlo kolem čtvrt milionu mužů.

Zpočátku ještě existovala šance, že se Němci ze sevření probijí. Hitler to ale zakázal a místo toho nařídil generálovi Erichu von Mansteinovi, aby se svými jednotkami nacházejícími se zhruba 50 kilometrů od města přispěchal 6. armádě na pomoc. Tento úkol se záhy ukázal jako nesplnitelný.

Německý vůdce se tak upnul na Göringův slib, že dokáže obklíčené vojáky zásobovat leteckým mostem. Během tragických pokusů tento slib splnit byla zcela zdecimována zásobovací a přepravní část Luftwaffe. A obklíčené vojáky začaly decimovat jak ruské útoky, tak tuhá zima a nedostatek zásob.

„‘Ty ještě žiješ!‘ zdravil mě můj velící důstojník. To byl velmi rozšířený pozdrav,“ popsal bezvýchodnou situaci v kotli bývalý německý důstojník Horst Zank. Hitlerovi došlo, že je konec. Přesto ještě jmenoval Pauluse polním maršálem a přikázal mu, že musí držet pozice za každou cenu.

Paulus to vydržel do konce ledna roku 1943. Poté se spolu s 90 tisíci zubožených vojáků vzdal. Pouze šest tisícovek se jich dočkalo konce války a návratu domů. Tisíce jich zahynuly v důsledku totálního vyčerpání, podvýživy a běžných nemocí už během pochodu do zajateckých táborů. Většinu přeživších pak umořily podmínky při práci v dolech na Urale a na Sibiři. Ztráty Němců a jejich spojenců přesáhly 800 tisíc padlých, zraněných či zajatých vojáků. Sovětské ztráty byly ještě o čtvrtinu vyšší.

V Německu byl vyhlášen třídenní celoříšský státní smutek. Podle oficiální interpretace statisíce vojáků u Stalingradu padly, aby německý národ mohl žít. V Kremlu se naopak slavilo a rozezněly se zvony.

Po více než půlroce bojů se do zničeného města začali vracet obyvatelé. První roky se tu nežilo snadno. „Trpěli jsme i v létě. Ještě v roce 1947 byl neustále cítit zápach mrtvých těl. Zdaleka ne všechny zpod trosek vyprostili. Stále ten zápach cítím. Teprve když byly trosky odstraněny, byl konec,“ vzpomínala Siliverstová.

I kdyby ale Němci drtivé porážce u Stalingradu unikli, průběh války by se nezměnil. „Pravděpodobně by se tak jen prodloužila agonie na východní frontě,“ je přesvědčen vojenský historik Tomáš Jakl.

Slavný název Stalingradu v roce 1961 sebral Nikita Chruščov, když nechal město v rámci procesu destalinizace přejmenovat na Volgograd. V současnosti stále více obyvatel volá po návratu původního názvu. Úřady proto rozhodly, že město smí užívat titul „město-hrdina Stalingrad“ vždy ve dnech významných výročí Velké vlastenecké války.

FOTOGALERIE

Sovětští vojáci z 62. armády v zákopech ve zničeném Stalingradu Dobová ilustrace k bitvě u Stalingradu Německý voják před Stalingradem