Československo bylo v roce 1938 ve složité situaci. V zemi žily tři miliony Němců, což představovalo téměř třetinu obyvatel. Většina z nich přitom žila v chudém pohraničí, které bylo hospodářskou krizí 30. let postižené ve větší míře než zbytek území.

Není proto divu, že německý nacionalismus sílil. V parlamentních volbách v roce 1935 se celkovým vítězem do dolní i horní komory stala Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei - SdP) pod vedením Konrada Henleina. Ve volbách do Poslanecké sněmovny získal téměř 1,25 milionů hlasů a měla tak o víc než 70 tisíc víc hlasů než druhá v pořadí Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci). Pouze díky systému skrutinií a přerozdělování mandátů a odlišné váze voličského hlasu v jednotlivých krajích získali nakonec agrárníci o jeden mandát více než Sudetoněmecká strana.

Pro instrukce do Berlína

Karlovarský program obsahoval osm bodů a vycházel z porady Henleina s Adolfem Hitlerem 28. března v Berlíně. Prvním požadavkem bylo úplně zrovnoprávnit sudetoněmecké národnostní skupiny s českým národem. Dále bylo požadováno uznání sudetoněmecké národnostní skupiny jako právní osoby za účelem zachování tohoto rovnoprávného postavení ve státě, stanovení a uznání sudetoněmeckého územního osídlení, vytvoření sudetoněmecké samosprávy na územích osídlených sudetskými Němci ve všech oblastech veřejného života, jež se týkají zájmů a záležitostí sudetoněmecké národnostní skupiny.

Pro ty sudetské Němce, kteří žili mimo území souvisle osídlené sudetskými Němci měla být přijata zákonná ochranná opatření. Program však požadoval i odstranění křivd spáchaných na sudetských Němcích od roku 1918 a náhrada škod, které těmito křivdami vznikly. Měla být uznána a realizována zásada, podle které by v německých oblastech pracovali výhradně němečtí veřejní zaměstnanci. Posledním požadavkem pak byla plná svoboda přiznání se k německé národnosti a k německému světovému názoru.

Dvoudenní sjezd Sudetoněmecké strany se v Karlových Varech konal 23. až 24. dubna 1938 po anšlusu Rakouska, tedy březnové připojení Rakouska k Velkoněmecké říši. Pouhý den před začátkem sjezdu začala německá armáda připravovat realizaci plánu Fall Grün na vojenské zničení Československa.

Plán, jehož první verzi vytvořil v červnu 1937 generál Werner von Blomberg a postupně byl přepracováván podle vývoje vojenské situace, přímo počítal s pomocí SdP a speciálními polovojenskými jednotkami Sudetendeutscher Freikorps. Jejich úkolem bylo vyvolat nepokoje v československém pohraničí, a především útočit na české školy a úřady.

Květnová krize posílila henleinovce

Koncem jara 1938 pak vypukla tzv. Květnová krize, která byla vyvolána zprávami o pohybech německých vojsk v bezprostřední blízkosti československých hranic. V reakci na tyto zprávy v obavách z bezprostředního německého útoku vyhlásilo Československo částečnou mobilizaci vojenských záložníků a posílilo obranu hranic.

Jedním z incidentů, který v té době přilévá olej od ohně se odehrál 21. května 1938 u Zlatého vrchu v Chebu, kdy byli českým policistou zastřeleni dva nacističtí kurýři poté, co neuposlechli výzev k zastavení. Toho využili henleinovci k zorganizování obrovské manifestace na chebském náměstí, kde byly vystaveny obě rakve zastřelených kurýrů Niklase Böhma a Georga Hofmanna. Přítomni byli oba dva nejvyšší představitelé SdP, Konrad Henlein a Karl Hermann Frank. Věnce na pohřeb zaslal i Adolf Hitler.

Vlády Francie, v té době hlavního spojence Československa, a Velké Británie, znepokojeny eskalující situací, důrazně varují Německo, že v případě útoku přijdou Československu na pomoc. Poté, co se nepotvrdily jakékoli známky vojenské aktivity, se situace do 23. května uklidnila.

V této napjaté atmosféře probíhaly v několika vlnách v Československu komunální volby. Z těch vyšla Sudetoněmecká strana, která měla v té době již 1,3 milionu členů, jako vítěz, když se jí podařilo získat 85 až 93 procent hlasů německých voličů.

Sudetoněmecké požadavky

Povzbuzena volebními výsledky předložila Sudetoněmecká strana 7. června své požadavky shrnuté v Karlovarském programu československé vládě jako základ pro jednání o národnostní otázce. S národnostními požadavky současně vystoupili i představitelé polské a maďarské menšiny. Jen dva dny předtím přitom Hlinkova slovenská ľudová strana předložila nový návrh na autonomii Slovenska, který by ve výsledku přetvořil Československu ve volnou federaci.

Vláda premiéra Milana Hodži byla ochotná částečně ustoupit a nabídla všem národnostem dalekosáhlou kulturní autonomii na základě tzv. národnostního statutu, avšak tu všechny menšiny odmítly.

Československá vláda se však dostala pod stále větší mezinárodní tlak zejména britské vlády konzervativního premiéra Nevilla Chamberlaina a v menší míře i francouzské vlády ministerského předsedy Edouarda Daladiera.

Obě země v obavách z možného válečného konfliktu vyzvali Československo, aby přijalo Henleinovi karlovarské požadavky. Chamberlain a Daladier se domnívali, že je možné dosáhnout s Německem kompromis, pokud bude do jisté míry revidován Versaillský systém a alespoň částečně uspokojeny německé požadavky.

Henleinovci hledali záminku

Za této situace přijel 3. srpna 1938 britský lord Walter Runciman v roli nezávislého pozorovatele a případného parlamentáře, který by pomohl spor mezi Německem a Československem urovnat. Nikdo v Evropě si s výjimkou Hitlera válku nepřál a jak britská, tak i francouzská vláda stále doufala v mírové řešení.

Mise vedla samostatná jednání, jak s československou vládou, tak i Sudetoněmeckou stranou. Během jednání s prezidentem Benešem a členy vlády Runciman opakovaně naléhal, aby splnili požadavky SdP. Stejný tlak však současně nevyvinul na Henleina, se kterým se několikrát osobně sešel.

V této atmosféře vyšla československá vláda sudetským Němcům vstříc. Přestože by to znamenalo de facto vznik státu ve státě, předložil prezident Edvard Beneš 5. září 1938 návrh na tzv. čtvrté řešení národnostní otázky, ve kterém vláda vyhověla prakticky všem požadavkům obsaženým v karlovarském programu. Sudetoněmecké území mělo podle tohoto návrhu být rozděleno do několika kantonů s plnou samosprávou, která by byla fakticky nezávislá na ústřední vládě.

Sudetoněmecká strana byla zaskočena. Právě tehdy se naplno ukázalo, že jejím cílem nebylo dosáhnout německé autonomie, ale spolu s Hitlerem Československo rozbít. Zoufale hledala záminku, která by jí umožnila návrh odmítnout.

Nemusela dlouho hledat. Celé léto probíhaly v sudetoněmeckých městech masivní demonstrace, a když se 7. září 1938 střetli demonstranti s policií, okamžitě tento incident prezentovala jako policejní brutalitu na sudetoněmeckém obyvatelstvu a návrh pražské vlády odmítla.

Hitler slibuje osvobození

Situace se však stále více podobala sudu se střelným prach. Pomyslný doutnák pak zapálil Adolf Hitler, když 12. září na sjezdu NSDAP v Norimberku v emotivním projevu prohlásí že Německo samo osvobodí sudetské Němce „od české tyranie". Tato slova okamžitě vyvolala generální stávku v celých Sudetech, která záhy přerostla v povstání. Ozbrojené skupiny sudetských Němců útočily na české úřady, školy, četnické a policejní stanice a snažily se v celé oblasti převzít moc. Hodžova vláda vyhlásila stanné právo a vyslané vojsko povstání během pěti dnů zlikvidovalo. Sudetoněmecká strana byla rozpuštěna a sám Henlein uprchl za hranice.

I přes potlačení povstání však bylo o osudu pohraničí prakticky rozhodnuto. Během návštěvy Hitlera v jeho letním sídle v Berchtesgadenu v bavorských Alpách vyslovil 15. září 1938 britský premiér Chamberlain předběžný souhlas s odstoupením českého pohraničí Německu. Během následující dní se mezinárodní tlak ještě stupňoval.

O den později, 16. září 1938 byl povolán lord Runciman zpět do Londýna, aby podal ministrům svou zprávu. Nazítří pak oznámil na zasedání kabinetu, že podle jeho názoru nebude moci Československo existovat tak jako doposud a některá území budou muset být postoupena Německu. Jiná řešení, včetně německého plebiscitu, realizace Benešova "čtvrtého plánu", vznik samostatného sudetoněmeckého státu nebo svolání konference čtyř mocností, považoval za nepraktická.

Jeho zpráva sice kladla odpovědnost za neúspěch jednání vedení SdP a připouští, že návrhy v Benešově "čtvrtém plánu" splňovaly téměř všechny sudetoněmecké požadavky, současně však vyjádřila sympatie Runcimana k sudetským Němcům a nese silně nepřátelský tón vůči československé vládě. Zpráva doporučovala okamžité odstoupení oblastí s převážně německým obyvatelstvem Německu.

V reakci na tuto zprávu odevzdaly 19. září britská a francouzská vláda prostřednictvím svých velvyslanců prezidentu Benešovi společnou nótu, ve které obě země požadovaly, aby Československo v zájmu zachování míru v Evropě odevzdalo území s více než 50 procenty německého obyvatelstva Německu. Na oplátku obě mocnosti slíbily Československu garanci nových hranic.

Demise vlády

Československá vláda hned následující den požadavek odmítla a požádala, aby územní spor s Německem řešila mezinárodní arbitráž. Ještě téže noci se prezident Beneš dočkal nemilého probuzení. Ve dvě hodiny ráno ho na Pražském hradě opět navštívili oba velvyslanci.

Tentokrát již přinesli ultimátům svých vlád. Obě mocnosti odmítly arbitráž a nadále trvaly na okamžitém odstoupení území. V opačném případě hrozily, že Československo bude označeno za viníka případné války s Německem a Francie nesplní své spojenecké závazky vůči Československu. Pod tímto tlakem československá vláda ultimátum přijala.

Zprávy o přijetí ultimáta vyvolala mezi českým obyvatelstvem vlnu nespokojenosti a v řadě českým měst se ještě 21. září večer sešly masivní demonstrace. Demonstranti požadovali odmítnutí kapitulace a odstoupení vlády. Premiér Milan Hodža skutečně ještě téhož večera podal demisi a na jeho místo nastoupila 22. září úřednická vláda generála Jana Syrového.

Ve stejný den se v Bad Godesbergu na Rýně znovu sešel Chamberlain s Hitlerem. K Chamberleinovu překvapení Hitler dále stupňoval své územní požadavky, ve kterých tentokrát již požadoval i převážně česká území. Současně žádal i uspokojení požadavků polské a Maďarské menšiny. Chamberlain sice slíbil předložení nových požadavků československé vládě, současně však britská vláda doporučila Syrovému, aby tyto tzv. Godesberské požadavky odmítla, protože tak chtěla vyvolat tlak na Hitlera.

Cesta k diktátu

Syrového vláda vyhlásila 23. září 1938 všeobecnou mobilizaci a poté oficiálně Godesberské požadavky odmítla. Do zbraně bylo povoláno 18 ročníků I. zálohy a náhradní zálohy všech zbraní a služeb a dále část příslušníků II. zálohy – potřebných specialistů. Celkem se jednalo o 1,25 milionu mužů, včetně těch, kteří byli povoláni již před začátkem mobilizace. Dále bylo k dispozici 350 tanků, pět tisíc dělostřeleckých hlavní a 950 bojových letounů. Vojsko obsadilo především pohraniční pevnosti, které byly budovány od poloviny třicátých let po vzoru francouzské Maginotovy linie.

Zatímco české, slovenské a rusínské obyvatelstvo přijalo mobilizaci pozitivně a na většině míst nastupovali záložáci s nadšením, záložáci polské a maďarské národnosti sice ke svým útvaru ve většině případů nastoupili, ale bez většího nadšení. Ze záložáků německé národnosti naproti tomu nastoupila ke svým útvarům pouze asi polovina povolanců.

K válce však přes všeobecné očekávání nedošlo. Odpoledne 29. září 1938 začala v Mnichově konference ministrů zahraničních věcí Velké Británie, Francie, Itálie a Německa. Jejím předmětem již nebylo, zda má nebo nemá Československo odstoupit Německu své pohraničí. Řešil se pouze územní rozsah odstupovaných území. Chamberlain s Daladierem se pouze snažili poněkud omezit Hitlerovy požadavky vůči Československu, ale pouze s malým výsledkem. Konečná dohoda byla podepsána v jednu hodinu po půlnoci.

Československá delegace, která přijela do Mnichova, nebyla vůbec připuštěna na jednání, a výsledek jí byl pouze oznámen. Československá vláda se zabývala výsledkem konference hned 30. září 1938 ráno. Formálně nebyl závazný a mohla ho odmítnout. To by ovšem znamenalo válku proti Německu bez jakýchkoli spojenců.

Pod tíhou této situace nakonec výsledky konference akceptovala, ale současně oznámila svůj protest. Z hlediska ústavního práva Československo vnímá Mnichovskou dohodu jako diktát, který mu byl vnucen pod hrozbou použití síly.