V té době studoval v hlavním městě Spojených států politický marketing. Na George Washington University. Zároveň působil jako stážista u jedné z tamních advokátních kanceláří. Nacházel se jen pár bloků od Bílého domu, sídla amerického prezidenta.

Už brzy ráno Ondřeje Šloufa překvapila zpráva o nárazu letadla do severní věže Světového obchodního centra v New Yorku. Záhy zjistil, že o žádné malé letadýlko, jak se původně domníval, nejde, ale velký boeing unesený teroristy.

Záběry s nárazem druhého letadla do jižní věže World Trade Centra už viděl v televizi on-line, tak jako stamiliony dalších lidí po celém světě. Tři čtvrtě hodiny poté jiné letadlo spadlo na budovu Pentagonu, sídla amerického ministerstva obrany, nedaleko jeho tehdejšího působiště ve Washingtonu.

„Z okna jsem viděl kouř," vzpomíná dnes dvaačtyřicetiletý Šlouf, nynější lobbista působící i v Bruselu, na patnáct let staré události v USA.

Syn Miroslava Šloufa, tehdejšího šéfporadce českého premiéra (a nyní prezidenta) Miloše Zemana říká, že jestli jej něco tehdy překvapilo, tak hlavně relativně dlouho trvající chaos, který v ulicích vypukl a který začal vyprchávat teprve tehdy, kdy se do do řešení situace vložili američtí mariňáci. Prezident George W. Bush podle něj nepochopitelně dlouho mlčel.

Nikdo to neřídil

„Dodnes vidím, jak vyděšení černí Američané, zaměstnanci státních úřadů, prchají z města. Prchali i lidé z Kongresu. Nikdo to nijak neřídil, neviděl jsem žádnou organizaci, neslyšel žádné pokyny pro obyvatelstvo, jak se má kdo chovat. Něco takového bych v Americe nečekal. Troufám si tvrdit, že Praha by to zvládla lépe," soudí.

Šloufův washingtonský spolubydlící pracoval pro jednoho z amerických kongresmanů a rozhodl se k útěku do bezpečí využít metro. „Já jsem to vůbec nechápal. Jestli bych v té době někam nevlezl, tak je to právě metro. Pokud by nějaké teroristické útoky měly pokračovat, tak je přece pravděpodobné, že jedním z prvních cílů bude podzemní dráha. Také jsem to tomu kolegovi hned řekl, když jsem se s ním potkal. Stejně jako to, že normální reakcí by mělo být, sbalit si balíček na tři dny a čekat, až v rádiu nebo v televizi někdo řekne, kde jsou nějaká seřadiště," uvádí Šlouf junior.

Jeho spolubydlící se jej prý po třech dnech zeptal, jak se k takovému bezpečnostními uvažování dopracoval. „To víš, nás na vás připravovali," zavzpomínal prý se smíchem na různá branná cvičení ve vlasti. Chaos v ulicích Washingtonu naznačuje i archivní video:

Zdroj: Youtube

Také Ondřej Šlouf - jako mnoho jiných - považuje 11. září za určitý zlom, byť prý nepociťuje, že pro něj osobně šlo o nějakou zásadní událost. Větší stres a trauma prý nezažil. Zvláště, když se ujistil, že žádný další útok s největší pravděpodobností v jeho okolí už nenastane.

„Zlom to byl ale hlavně v tom, že od té doby šla Amerika dolů. Už není takové velmoc, jaká bývala. To vám řekne každý," říká muž, který má za manželku Američanku a za „velkou louži" pravidelně létá.

Táta mi to položil

Ondřej Šlouf také vzpomíná na svůj tehdejší telefonát s otcem, premiérovým šéfporadcem. Bylo to prý v době, kdy v Praze se kvůli vyhrocené situaci sešla Zemanova vláda.

„Měl jsem tehdy takovou trošku nejapnou poznámku a tatínek mi to okamžitě položil," říká, aniž by chtěl vysvětlovat důvody.

„Bylo to ale něco podobného, jako když v osmdesátých letech zemřel Leonid Brežněv a já mu to jako malý školák volal na jeho komsomolský telefon, že Brežněv natáhl bačkory. Táta mi to také položil a následně mi vysvětlil, že o takových věcech nelze do úředního telefonu hovořit," naznačuje, proč si s ním otec, někdejší předlistopadový svazácký a komunistický aparátčík, o 11. září nechtěl povídat.