Historie

Příběh gilotiny: Kdo vymyslel „mstitele lidu“?

11. září 2017 četba na 4 minuty
Joseph Ignace Guillotin

Joseph Ignace Guillotin

Foto: archiv Deníku/Víkend

Je to paradox. Nejdokonalejší popravčí zařízení v dějinách nese jméno po lékaři, který bojoval proti trestu smrti. Joseph Ignace Guillotin přišel k nechtěné slávě jen omylem.

Před čtyřiceti lety se ve Francii uskutečnila poslední poprava gilotinou. 10. září 1977 se šikmé ostří rozjelo a zbavilo života vraha Hamida Djandoubiho. O čtyři roky později byl trest smrti ve Francii zrušen. Zatímco konec gilotiny je zmapovaný velmi podrobně, její vznik je zahalen řadou nejasností.

Česká stopa
Popravčí nástroj je obvykle spojován s dobou francouzské revoluce, ale podobná zařízení jsou známa už z mnohem dřívější doby. Jedna stopa vede také do Čech, konkrétně k politickému dobrodruhovi Závišovi z Falkenštejna. Oženil se s Kunhutou, vdovou po Přemyslu Otakaru II., ale jeho ambice ho v roce 1290 dovedly až do vězení, kam ho uvrhl Přemyslův syn Václav II.

FOTOGALERIE

dobytí Bastily gilotina vyobrazení popravy Ludvíka XVI.

Záviše potom využil ke snadnému dobytí odbojných hradů a tvrzí na jihu Čech.

Královští vojáci vždy přivedli vězně před bránu a pohrozili, že ho popraví, pokud se obránci nevzdají. Plán fungoval výborně do té doby, než ozbrojenci přitáhli k hradu v Hluboké nad Vltavou, který hájil Závišův starší bratr Vítek. Odmítl složit zbraně, protože nevěřil, že zbrojnoši hrozbu splní. Krutě se zmýlil.

Podle Zbraslavské kroniky, která vznikala zkraje 14. století, byl Záviš popraven mečem či širokou seberou. Naopak letopisec Přibík Pulkava, který tvořil o několik dekád později, uvádí, že vězeň byl popraven padajícím naostřeným prknem.

Šlechtici byli tradičně stínáni mečem, ale je možné, že Záviše chtěli jeho nepřátelé co nejvíce ponížit, proto zvolili jiný způsob. Tajemství Závišovy smrti není dodnes zcela rozluštěno, každopádně mechanické nástroje využívající naostřené prkno či kovový břit byly známy také z jiných koutů tehdejší Evropy. Používaly se například ve Flandrech nebo v Itálii.

Podrobně je popsané zařízení z anglického Halifaxu, na němž v letech 1286 až 1650 skončilo nejméně 53 osob. Popraviště tvořily dva pětimetrové dřevěné sloupy, mezi nimiž klouzala železná sekera.

Nepovedená poprava
Když se v roce 1789 po pádu Bastily rozlila po Francii rovnostářská nálada, padla myšlenka na reformu trestu smrti. Už žádné popravy mečem pro urozené a oprátky pro ostatní. Zároveň se v rámci rozvíjejícího humanismu objevily snahy o co nejspolehlivější způsob popravy. Do té doby se totiž běžně stávalo, že se první pokus o zbavení života nepovedl a agónie odsouzeného se protahovala.

Gilotinu, tedy stroj s padajícím nožem, doporučoval lékař Joseph Ignace Guillotin. Sice patřil mezi odpůrce trestu smrti, ale „civilizovanější“ způsob popravy považoval za první krok ke svému cíli. Návrh na mechanický popravčí stroj podpořil i pařížský popravčí mistr a myšlenky se nakonec ujal tajemník akademie chirurgů Antoine Louise, který navrhl podstatné vylepšení. Padající ostří zešikmil a opatřil závažím, čímž výrazně zvýšil jeho účinnost.

Zařízení se poprvé objevilo v roce 1792, zprvu se mu říkalo louison nebo louisette, ale vžila se také barvitější označení jako mstitel lidu či národní břitva. Vlivem zmatení pojmů však byl v dalších letech vynález připsán Guillotinovi.

Gilotina je dodnes považovaná za nejspolehlivější popravčí nástroj. Historie nepamatuje případ, kdy by se poprava nezdařila. Výjimkou byl jen případ Pierra Lacenaira, který byl v roce 1836 odsouzen za vraždu. Padající nůž gilotiny se zasekl jen několik centimetrů nad odsouzencovým krkem. Také při druhém pokusu se závaží vzpříčilo ve vodících drážkách. Lacenaire byl sťat až napotřetí, takže publikum bylo u vytržení. Kruté podívané mohli Francouzi přihlížet až do roku 1939, kdy byly veřejné popravy zrušeny.