Přišel čas na monarchii

28. říjen 2016 četba na 21 minut

Foto: Profimedia

Davy Čechů letos oslavovaly Otce vlasti, dojímaly se devadesátinami Alžběty II. a žehrají na prezidenta, který na rozdíl od krále štěpí společnost. Proč úvahy o obnovení monarchie pomalu přestávají být recesí?

Česká republika jako by se letos na jaře proměnila v monarchii. Koruna království, Žezlo a trůn, Civitas Carolina – takové a další vznešené názvy výstav, průvodů či veselic na nás útočily z reklamních poutačů v ulicích českých měst, aby připomněly 700. narozeniny Karla IV.

Na Hradě zazářila alespoň malá ukázka „modré krve" z Evropy, aby dodala lesk současné hlavě českého státu při ceremonii, jež měla ve svatovítské katedrále vzdát hold jednomu z nejvýznamnějších panovníků středověku. Občané republiky opět bez reptání vystáli sáhodlouhou frontu, aby spatřili vystavené korunovační klenoty. Poklonili se i imitaci korunovačnímu průvodu.

Historický průvod k oslavám 700 výročí narození Karla IV. na Pražském hraděHistorický průvod k oslavám 700. výročí narození Karla IV. na Pražském hraděAutor: Archiv

Jakmile ale týdenní cirkus nejžhavějších karlovských oslav skončil, vrátili se vysmátí poddaní zase poslušně do všedního rytmu republiky. S Milošem Zemanem za krkem a s Čapím hnízdem Andreje Babiše v žaludku. Nepříliš slavný výsledek bezmála stoleté existence republikánského zřízení v českých zemích.

Oslavy Karla IV. tak jen znovu dokázaly, že hledání hradního „tatíčka" – vlastně nového otce vlasti – zůstává jednou z konstant české politiky 20. století. Ba je tím silnější, čím větší je frustrace a únava z partajní politiky. „Když se lidem zakazuje ctít krále, ctí místo toho milionáře, sportovce či filmové hvězdy, nebo rovnou prostitutky a gangstery," napsal kdysi irský spisovatel Clive Staples Lewis a česká realita mu dává za pravdu.

Oslavy Karla IV. jen znovu dokázaly, že hledání hradního „tatíčka" – vlastně nového otce vlasti – zůstává jednou z konstant české politiky 20. století.

Politologové se shodují, že skutečné prezidenty-reprezentanty, plnící královskou roli svorníku státu, se u nás za 95 let od roku 1918 podařilo najít pouze dvakrát – v osobách Tomáše Garrigua Masaryka a Václava Havla. Všichni ostatní prezidenti společnost více či méně rozdělovali.

Nebylo by tudíž lepší přestat si na monarchii jenom čas od času hrát, ale rovnou ji u nás obnovit?

Republikán versus monarchie aneb korunovační klenoty českých králů na rozdíl od aury prezidentů neztrácejí lesk a nepodléhají „virózám“.Republikán versus monarchie aneb korunovační klenoty českých králů na rozdíl od aury prezidentů neztrácejí lesk a nepodléhají „virózám“.Autor: Archiv

Konec recese

Až donedávna se podobné úvahy daly brát jako recese. Prahou dvakrát ročně prošel zhruba třísethlavý průvod monarchistů a republika se usmívala nad zdánlivě anachronickými hesly o českém království a českém králi. V roce 1989 komunistický režim dokonce neváhal zveřejnit monarchistický program tehdejší nezávislé iniciativy České děti v naději, že už jenom tím udělá ze svých protivníků v očích veřejnosti pomatené trotly.

Neudělal. Zato tři roky excesů současného českého prezidenta Miloše Zemana a jeho suity, především jejich až umanuté úsilí rozštěpit a ovládnout českou společnost, nutí přemýšlet o samotném smyslu republikánského zřízení v naší zemi. Ne-li dokonce o smyslu samostatného českého státu.

Tři roky excesů současného českého prezidenta Miloše Zemana a jeho suity nutí přemýšlet o samotném smyslu republikánského zřízení v naší zemi.

„Z pohledu na uplynulých sto let vyvozuji, že v roce 1918 se monarchie neměla rozbít, nýbrž federalizovat a lépe konstitucionalizovat. A Češi se v ní mohli a měli spolupodílet na vládě," soudí například konzervativní politolog Roman Joch z Občanského institutu a bývalý šéf poradců expremiéra Petra Nečase.

Poslední vládnoucí panovník v českých zemích – rakouský císař Karel I., jako český král Karel III. (po Karlu IV. a Karlu VI.)Poslední vládnoucí panovník v českých zemích – rakouský císař Karel I., jako český král Karel III. (po Karlu IV. a Karlu VI.)Autor: Archiv

Mimochodem, podle lednového průzkumu agentur CVVM a STEM důvěřovalo prezidentu Zemanovi 56 procent Čechů, ale papeži Františkovi, monarchovi katolické církve, celých 67 procent.

Našinci si dnes ovšem rádi berou za své i další cizí korunované hlavy. Zdá-li se u nás někomu tuzemský monarchistický sentiment slabý a nevýznamný, pak ruku na srdce – kdo po očku nesledoval zprávy třeba o narození britského následníka trůnu George a jeho sestry princezny Charlotty?

Z průzkumu organizace VisitBritain před časem dokonce vyplynulo, že britská monarchie fascinuje obzvláště české turisty – z patnácti pohlednic symbolizujících Británii si Češi nejčastěji ze všech národů vybrali snímek královny Alžběty II.

A co teprve letošní oslavy devadesátých narozenin této panovnice. Česká televize jim věnovala celý čtvrthodinový blok v hlavním zpravodajství! Asi málokoho z našinců přitom závistivě nenapadlo, jak prima by bylo mít takovou dámu na Pražském hradě. Není to snad monarchistický sentiment?

Poslední český korunní princ Otto Habsburský (1912–2011) s manželkou Reginou Rakouskou, rozenou princeznou Sasko-Mainingenskou (1925–2010) ve WashingtonuPoslední český korunní princ Otto Habsburský (1912–2011) s manželkou Reginou Rakouskou, rozenou princeznou Sasko-Mainingenskou (1925–2010) ve WashingtonuAutor: Archiv

Je. Jen působí úsměvně, že hledíme obdivně za hranice a svého vlastního existujícího panovníka v záloze příliš neznáme. Pravda, nejde o žádnou roztomilou bělovlasou babičku s barevným kloboukem a kabelkou, ale zato bychom měli v čele státu statného pětapadesátníka Karla Rakouského z rodu Habsbursko-Lotrinského. Jeho fotky by se vyjímaly ve školních třídách pěkně a aspoň by neiritovaly pedagogy tak, jako portréty filozofujícího prezidenta Zemana.

Hlavní adept českého trůnu, arcivévoda Karel Rakouský (*1961)Hlavní adept českého trůnu, arcivévoda Karel Rakouský (*1961)Autor: Archiv

„Habsburkové jsou naprosto legitimní následníci českého trůnu – potomci Přemyslovců, všichni žijící jsou i potomky Karla IV.," zdůraznil pro magazín Dotyk Petr Nohel, předseda monarchistické strany Koruna česká. Královnou by v tom případě byla Karlova manželka Francesca von Thyssen-Bornemisza a korunním princem jejich nejstarší syn Ferdinand Zvonimir (19), jehož celá Evropa zná jako úspěšného automobilového závodníka.

Kdyby v českých zemích byla monarchie, královnou by zřejmě byla Francesca von Thyssen-Bornemisza, manželka Karla Rakouského.Kdyby v českých zemích byla monarchie, královnou by zřejmě byla Francesca von Thyssen-Bornemisza, manželka Karla Rakouského.Autor: Archiv

Království, které nezaniklo?

Na to, jak novou českou monarchii obnovit, se názory různí. Například monarchista a historik Josef Pejřimovský soudí, že české země monarchií nikdy být ani nepřestaly.

„Lze obhajovat právní názor, že ústavami Československé republiky z roku 1921 a 1948 nebylo zrušeno zemské zřízení Království českého, Markrabství moravského a Vévodství slezského, ani nebyl sesazen panovník, ale byl zbaven veškerých politických pravomocí (které byly přeneseny na jiné orgány – prezidenta aj.), majetku a dokonce vyhoštěn, ale nadále zůstal králem českým, markrabětem moravským a vévodou slezským, bez pravomocí a majetku," popisuje Pejřimovský svou kostrbatou konstrukci v článku Sesazení Habsburků a vyhlášení republiky na webových stránkách Kruhu přátel blahoslaveného Karla I.

Teoretický následník českého trůnu Ferdinand Zvonimír je úspěšným automobilovým závodníkem.Teoretický následník českého trůnu Ferdinand Zvonimir je úspěšným automobilovým závodníkem.Autor: Archiv

Zdůrazňuje přitom známou pravdu, že poslední vládnoucí Habsburk Karel I. (zemřel v roce 1922 na Madeiře) se vzdal jen výkonu vlády, nikoli však trůnu a koruny.

„Právní kontinuita zemí Koruny české – Čech, Moravy a Slezska (jejichž existenci znovu uvádí současná Ústava České republiky), ve kterých nebyla monarchie zrušena ani panovník sesazen, podporuje právní názor, že český stát je královstvím bez vládnoucího krále, jehož pravomoci vykonávají jiné orgány," vyvozuje závěr Josef Pejřimovský. Teoreticky by tedy stačilo, aby dotyčné orgány pouze předaly svou moc králi.

Je nápadné, jak často dnes především intelektuálové vyjadřují sympatie k monarchiím.

Každopádně Koruna Česká zdůrazňuje nutnost předchozího referenda, z něhož by vyplynula vůle občanů ustavit monarchii. Na jeho uspořádání ovšem nespěchá. Žádné průzkumy podpory monarchie v Česku totiž neexistují.

Ve volbách roku 2013 získala Koruna Česká celkem 8932 hlasů (nejvíc – 1466 hlasů – ve Středočeském kraji), což je pouhých 0,17 procenta. Na druhou stranu je nápadné, jak často dnes především intelektuálové vyjadřují sympatie k monarchiím. Petr Nohel navíc tvrdí, že řada „skrytých" monarchistů je i v českém parlamentu, a to napříč politickými stranami.

Například v Německu dosahuje podpora návratu k monarchii (zrušena byla rovněž roku 1918) stabilně zhruba 20 procent, v Srbsku (monarchie zrušena po 2. světové válce) dokonce až 40 procent.

Technickým problémem by proměna republiky v monarchii nebyla. V minulosti k tomu v Evropě došlo mnohokrát (více viz Obnovené monarchie).

Mýtus voleného panovníka

Mezi royalisty v Česku dnes není sporu o tom, že by mělo jít o monarchii konstituční, kde by panovník hrál jen reprezentační roli. Tedy žádné mocnářství ve stylu Františka Josefa I., a už vůbec ne královská moc z časů Karla IV.

Zato kardinálním problémem, který příznivce monarchie v Česku štěpí a oslabuje, je samotná osoba panovníka. Zatímco Koruna Česká vždy hájila legitimistické nároky habsbursko-lotrinského domu, pro velkou část společnosti je pod vlivem prvorepublikových nacionalistických klišé tento rod nepřijatelný.

Poslední česká korunovace. Rakouský císař Ferdinand I. se 7. září 1836 stal v pražském chrámu sv. Víta českým králem Ferdinandem V. (Dobrotivým).Poslední česká korunovace. Rakouský císař Ferdinand I. se 7. září 1836 stal v pražském chrámu sv. Víta českým králem Ferdinandem V. (Dobrotivým).Autor: Archiv

Podle ahistorických představ by měl být český král romanticky zvolen z příslušníků domácí české šlechty, jako kdysi třeba Jiří z Poděbrad. V seznamech adeptů na český trůn tak často čteme jména jako Jaroslav Lobkowicz, Karel Schwarzenberg nebo Zdeněk Sternberg.

Nic proti těmto ctihodným mužům. Ovšem aktem prvotní volby panovníka by u nás monarchie ztratila svůj hlavní smysl. Kouzlo dědičné královské moci přece spočívá v tom, že panovníka nevybírají rozhádaní smrtelníci, ale osud, Bůh, prostě vyšší moc. Hlavně proto může mít potřebnou úctu, respekt a loajalitu lidí.

Kouzlo dědičné královské moci spočívá v tom, že panovníka nevybírají rozhádaní smrtelníci, ale vyšší moc.

To byl svého času vstupní bonus i pro Karla IV. Volený doživotní král, to by v českých poměrech znamenalo spíš nástup diktátora nebo diktatury. Však jsme pár takových bodrých „tatíčků" v minulosti už zažili.

Kdyby měly projevy českého monarchistického sentimentu ve skutečnosti směřovat k vládě pevné ruky, kterou si pěkně sami uhněteme a nasměrujeme proti okolnímu světu, pak je možná lepší z karlovského snění o výhodách kralování rychle vystřízlivět a vrátit na pevnou zem. Králové v záloze se bez nás naštěstí obejdou a dokážou trpělivě čekat na lepší časy.

Obnovené monarchie

S tím, jak se bourá monarchie, mají Češi bohaté a poměrně čerstvé zkušenosti. Avšak značné množství evropských národů už v minulosti zažilo i opačný proces – výstavbu či znovuobnovení neboli restauraci monarchie. A někde – jako třeba ve Francii – byla monarchie obnovována i několikrát.

Francie

Ludvík XVIII. ve Francii navázal na královskou tradici přerušenou za Velké francouzské revoluce.Ludvík XVIII. ve Francii navázal na královskou tradici přerušenou za Velké francouzské revoluce.Autor: Archiv

Tisíc let trvající francouzské království bylo roku 1792 zlikvidováno Velkou francouzskou revolucí, král Ludvík XVI. byl popraven a Francie se stala republikou. Jenže ta neměla dlouhého trvání a monarchistická forma vlády se ještě několikrát úspěšně vrátila.

První císařství 1804–1814/1815
Už v roce 1799 se moci ujal bývalý dělostřelec Napoleon Bonaparte, který se roku 1804 nechal korunovat císařem a obnovil monarchii. Dobyl téměř celou Evropu, ale po porážce v bitvě u Lipska v roce 1814 byl donucen rezignovat.

Francie byla znovu prohlášena královstvím a králem se stal Ludvík XVIII. Napoleon se sice roku 1815 na sto dnů znovu chopil moci a krále vyhnal, avšak bitva u Waterloo znamenala jeho definitivní konec.

Restaurace Bourbonů 1814/1815–1830

Porevoluční chaos v zemi vystřídala nejprve desetiletá vláda Ludvíka XVIII. a poté šestiletá éra krále Karla X. Ačkoli návrat králů provázel sentiment, obavy i skutečná msta vůči revolucionářům, to dobré, co přinesla revoluce, zůstalo zachováno a z Francie se stala umírněná konstituční monarchie.

Červencová monarchie 1830–1848

Nestává se často, aby monarchii smetla jiná monarchie. Ve Francii tzv. červencová revoluce roku 1830 ukončila éru Karla X., který skončil ve vyhnanství v Anglii a místo jeho nástupce Jindřicha V. se králem stal Ludvík Filip Orleánský.

Nastala éra tzv. království Francouzů, kde moc krále byla silně omezena. Monarchisté se rozdělili na legitimisty a proorleánisty. V revolučním roce 1848 musel Ludvík Filip abdikovat a země se stala podruhé republikou.

Druhé císařství 1852–1871

Leč i druhá republika trvala jen čtyři roky, protože se její prezident Ludvík Napoleon nechal už roku 1852 zvolit dědičným císařem jako Napoleon III. Bonaparte. Zpočátku vládl jako diktátor, ale později moc uvolňoval a nakonec se z Francie opět stala klasická konstituční monarchie.

V roce 1870 však Napoleon prohrál válku s Pruskem, musel do vyhnanství a země byla potřetí vyhlášena republikou. Tou Francie zůstala až do dnešních dnů, přestože například v tradičně promonarchisticky smýšlející oblasti Vendée na severozápadu země mají tamní roajalisté dodnes v bytech fotografie dnešních bourbonských či orleánských následníků trůnu Ludvíka Alfonse či Henriho d'Orléanse.

Anglie

Karel II. byl povolán na trůn po deziluzi z éry anglické republiky.Karel II. byl povolán na trůn po deziluzi z éry anglické republiky.Autor: Archiv

Na rozdíl od Francie mělo obnovení monarchie v Anglii po tamní revoluci z let 1649–1660 trvalý charakter. Chaos, který nastal po popravě Karla I. a vyhlášení republiky v roce 1649, vyústil v tvrdou diktaturu Olivera Cromwella. Rozčarovaná země nakonec povolala na opuštěný trůn syna popraveného krále Karla II. Ten ovšem nesměl obnovit předrevoluční poměry v Anglii a země se proměnila v mírnou konstituční monarchii.

Nizozemsko

Vilém I., král obnovené nizozemské monarchie v letech 1813–1840Vilém I., král obnovené nizozemské monarchie v letech 1813–1840Autor: Archiv

Protestantské území severního Nizozemska se po osmdesátileté válce za nezávislost na španělských Habsburcích roku 1581 osamostatnilo a vyhlásilo republiku nazvanou Spojené provincie nizozemské. Ta se stala bohatou kolébkou kapitalismu, avšak po francouzské revoluci se prosperujícího státu zmocnila Francie a vyhlásila tam nejprve Batávskou republiku a později Království holandské, připojené přímo k Francii.

Mírná konstituční monarchie už potom Nizozemsku zůstala: po pádu Napoleona bylo nově ustaveno samostatné Spojené království nizozemské, které úspěšně funguje dodnes. Jen se od něj roku 1830 odštěpila Belgie, která si založila vlastní monarchii.

Brazílie

Dom Pedro II., císař brazilský v letech 1831–1889Dom Pedro II., císař brazilský v letech 1831–1889Autor: Archiv

Brazílie je příkladem země, kde proměna z kolonie v monarchii respektive císařství přinesla rozkvět a prosperitu. Podobně to bylo třeba v britské Indii za královny a císařovny Viktorie.

Mohl za to vlastně Napoleonův vpád do Portugalska, který přiměl portugalského krále Jana IV. utéci i s dvorem do brazilské kolonie a vyhlásit Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves. Jenže roku 1820 se král vrátil do Lisabonu a Brazílie vyhlásila nezávislé císařství. Trvalo až do roku 1889 a Brazílii přineslo stabilitu a rozkvět ekonomiky a vzdělanosti.

Itálie

Viktor Emanuel II., první král nově utvořeného Italského královstvíViktor Emanuel II., první král nově utvořeného Italského královstvíAutor: Archiv

Když revolucionář Giuseppe Garibaldi sjednotil roku 1861 Itálii, rozhodl se dát jí formu monarchie a moc předal sardinsko-piemonstskému králi Viktoru Emanuelovi II. Italská monarchie fungovala dobře a nebýt pozdější fašistické éry premiéra Benita Mussoliniho, mohla existovat dodnes. Roku 1946 se však Italové v referendu vyslovili pro republiku.

Španělsko

První král obnovené španělské monarchie Juan Carlos I.První král obnovené španělské monarchie Juan Carlos I.Autor: Archiv

Nejvýraznější zkušenost s novodobým obnovováním monarchie má Španělsko, byť jeden úspěšný návrat k monarchii po tzv. první republice už země zažila v roce 1874. Jenže druhé království zaniklo roku 1930 pod náporem republikánů a další vývoj vedl k občanské válce.

Vítězný generál Francisco Franco nejprve jako předstupeň zamýšlené obnovy monarchie zavedl osobní diktaturu a zároveň si vychoval jako královského nástupce Juana Carlose I. z rodu Bourbonů. Teprve po Frankově smrti v roce 1975 se Španělsko stalo královstvím s králem. Juan Carlos se pak zasadil o pokojný přechod k demokracii a dnes už vládne jeho syn Filip VI.

Maďarsko

Karel I. Habsburský s manželkou Zitou a princem Ottou po uherské královské korunovaci v roce 1916Karel I. Habsburský s manželkou Zitou a princem Ottou po uherské královské korunovaci v roce 1916Autor: Archiv

Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 byla vyhlášena Maďarská republika, země však neustále inklinovala k tradiční monarchii. Po porážce komunisty ovládané Maďarské republiky rad bylo v zemi obnoveno království, jehož hlavou se jako regent stal bývalý rakousko-uherský admirál Miklós Horthy.

Legitimní uherský král Karel Habsburský se roku 1921 dvakrát pokusil ujmout vlády v Budapešti, ale pokaždé byl vypuzen. Přesto Maďarsko zůstalo až do roku 1945 královstvím – bez krále.

Řecko

Řecký král Konstantin II. v roce 1940Řecký král Konstantin II. v roce 1940Autor: Archiv

Stejně jako jiné balkánské státy si i Řecko vybralo po osvobození od turecké nadvlády v 19. století jako státní formu monarchii. Po krátkém koketování s republikou vzniklo v roce 1832 Řecké království a trvalo úspěšně až do roku 1924, kdy z nepokojů vznikla 2. republika. Tu ale roku 1935 opět vystřídalo království, které s krátkou přestávkou za německé okupace trvalo až do roku 1973, kdy Řekové v plebiscitu rozhodli o zavedení republikánského zřízení.

Rumunsko

Poslední rumunský král Michal I. z dynastie Hohenzollernů je dodnes v Rumunsku respektovanou autoritou.Poslední rumunský král Michal I. z dynastie Hohenzollernů je dodnes v Rumunsku respektovanou autoritou.Autor: Archiv

Také Rumunsko si po svém vzniku roku 1878 vybralo jako státní formu monarchii a zůstalo jí až do nucené abdikace krále v roce 1947.

Černá Hora

Černohorský král Nikola I. v roce 1909Černohorský král Nikola I. v roce 1909Autor: Archiv

Původní pravoslavné knížectví bylo roku 1910 povýšeno na království. Roku 1918 zaniklo připojením k nově utvořenému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, pozdější Jugoslávii.

Srbsko

Král Petr I. Karadjordjevič vládl v letech 1903–1918 Srbsku a v letech 1918–1921 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.Král Petr I. Karadjordjevič vládl v letech 1903–1918 Srbsku a v letech 1918–1921 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.Autor: Archiv

Po osvobození od Turků roku 1878 si i nezávislé Srbsko zvolilo, že bude královstvím. A zůstalo jím až do první světové války, po níž se stalo součástí nově vytvořeného Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, čili pozdější Jugoslávie. Ta se po druhé světové válce stala republikou.

Bulharsko

Ferdinand I. Bulharský byl v letech 1887–1908 bulharským knížetem, v letech 1908–1918 bulharským carem.Ferdinand I. Bulharský byl v letech 1887–1908 bulharským knížetem, v letech 1908–1918 bulharským carem.Autor: Archiv

Také Bulharsko obnovilo po osvobození od Turků v roce 1878 monarchii. Zprvu šlo o Bulharské knížectví, které bylo roku 1908 prohlášeno carstvím a v jeho čele stál car. Carství zaniklo v roce 1946 po komunisty zmanipulovaném referendu.

Norsko

Když Norsku přestal vyhovovat život pod švédskou korunou, osamostatnilo se a roku 1905 si zvolilo králem dánského prince, který vládl pod jménem Hakon VII.Když Norsku přestal vyhovovat život pod švédskou korunou, osamostatnilo se a roku 1905 si zvolilo králem dánského prince, který vládl pod jménem Hakon VII.Autor: Archiv

Důkazem, že i po mnoha letech života ve větším soustátí lze založit úspěšnou vlastní národní monarchii, je Norsko. Od 14. století bylo Norsko součástí personální unie s Dánskem. Už za napoleonských válek se Norové pokoušeli o samostatnost, ale nakonec bylo jejich království spojeno se Švédskem pod vládou švédské dynastie.

Nespokojenost vedla roku 1905 k norskému referendu, které rozhodlo o osamostatnění Norska. Za krále si norský parlament zvolil dánského prince, který pod jménem Hakon VII. založil novou dynastii. Ke spokojenosti Norů vládne dodnes.