Pohádková chytrá horákyně nad královou otázkou, co je na světě nejsladší, dlouho nepřemýšlí. „Nejsladší je spánek, protože ve spánku se uleví každému od únavy, bolesti i starostí."

Bez spánku bychom dlouho nepřežili. Přesto stále nemáme úplně jasno v tom, jak spánek vzniká a jaké životně důležité procesy v našem těle zajišťuje. Spánek je tedy nejen sladký, ale také záhadný.

Moderní doba zahnala vydatnými zdroji umělého světla z našeho života tmu a otevřela nám cestu k ponocování. Na spánek nejednou nahlížíme bezmála jako na ztrátu času. Neurobiologové však jako na běžícím pásu odhalují jeden neblahý důsledek nevyspání pro naše zdraví za druhým.

Autor: Dotyk

Mozek ve spánku nezahálí. Intenzivně pracuje a ukládá do paměti informace nashromážděné přes den. Jednotlivá mozková centra absolvují ve spánku „opakovací lekce", během kterých si zrychleně přehrávají důležité denní události. Ve spánku třídíme informace. Ty nedůležité odkládáme do zapomnění. Ty významné zapisujeme do trvalé paměti. Nevyspání nám doslova vykrádá paměť.

Nevyspání nám doslova vykrádá paměť.

Nedostatečný spánek ovlivňuje negativně práci mozku i během následné plné bdělosti. Malé skupinky nervových buněk nám upadají naprosto nekontrolovaně na krátkou dobu do stavu, jaký je typický pro spící mozek. Člověk má pocit, že je dokonale vzhůru, ale mikrospánky skupin neuronů nedovolí mozku podávat obvyklý výkon.

To je zřejmě jeden z důvodů, proč při nevyspání tak často chybujeme i v činnostech, které jinak zvládáme bez velkých obtíží. Nepříjemné zkušenosti s chybujícím nevyspalým mozkem mají nejen řidiči dálkové dopravy nebo lékaři na nočních službách, ale i stále početnější armáda těch, kteří probdí značnou část noci zcela dobrovolně při nejrůznější zábavě.

Dá se nedostatek spánku dospat?

Představa, že problémy navozené nedostatkem spánku zmizí, když se „dospíme", je mylná. Následky dlouhodobějšího nevyspání na metabolismus jsou patrné ještě po mnoha týdnech.
Některé pokusy na zvířatech dokazují, že dlouhodobější nedostatek spánku má za následek poškození mozku. Ten vykazuje jasné známky stárnutí už u mladých dlouhodobě nevyspalých zvířat. U zvířat se nepodařilo prokázat, že by se tato poškození následným dostatkem spánku napravila.

Zřejmá je souvislost mezi nedostatkem spánku a zvýšeným sklonem k obezitě. O tom, že spánek a příjem potravy tvoří spojené nádoby, svědčí například fakt, že látky zvané orexiny vyrábí náš mozek jak pro udržení bdělosti, tak i pro regulaci pocitů hladu.

Už první experimenty z roku 1896, při kterých vědci nenechali dobrovolníky vyspat 88 hodin, odhalily, že účastníci pokusu přibrali na váze zhruba 1 kg. Nadbytečné kilo ale shodili, jakmile se mohli vyspat. Následně byla souvislost mezi nevyspáním a tloustnutím mnohokrát potvrzena. Z epidemiologických studií vyplývá, že když lidé spí méně než 6 hodin denně, pak mají většinou nadváhu. Ba co víc, jejich metabolismus cukrů se dostává do stavu odpovídajícího nástupu cukrovky druhého typu. Narušena je u nespavců i celková regulace příjmu potravy. Hladiny hormonů hladu rostou a hladiny hormonů sytosti klesají. Nevyspalý člověk konzumuje denně o 300 kalorii více, než kdyby se vyspal.

Autor: Shutterstock

Při nevyspání se mění nejen aktivity genů regulujících metabolismus, ale z rovnováhy je vyveden i imunitní systém a v těle se rozjíždějí zánětlivé reakce. (Viz Poruchy spánku a nemoci z nevyspání.)

Spící mozek uklízí

Mozek není tvořen kompaktní hmotou nervové tkáně. Mezi buňkami se nacházejí mikroskopické prostory, do kterých proniká mozkomíšní mok z kanálku probíhajícího nitrem míchy a z velkých dutin označovaných jako mozkové komory. Spletité bludiště mikroskopických skulin v nervové tkáni označují vědci někdy jako glymfatický systém. Mozek se tak podobá houbě, která do sebe nasává mozkomíšní mok. Na prázdné prostory glymfatického systému připadá přibližně jedna pětina z celkového objemu mozku.
Maiken Nedergaardová z newyorského Center for Translational Neuromedicine při University of Rochester přistihla spící mozek při podivuhodné proměně vnitřního uspořádání.

Mozková „houba" se ve spánku aktivně roztahuje a během bdění opět smršťuje. V závislosti na tom se dramaticky mění i rychlost, s jakou protéká glymfatickým systémem mozkomíšní mok. Roztažené prostory mezi buňkami připraví spící mozek k „velkému úklidu".

Jak už to bývá, stála i na počátku tohoto významného objevu náhoda. Nedergaardová a její spolupracovníci vstřikovali do glymfatického systému myší barvivo a sledovali jeho cesty a osudy. Zpočátku nebyli z výsledků moudří. Barvivo někdy prostupovalo mozkem velmi rychle, ale jindy se zdál glymfatický systém jakoby ucpaný a barvivo se skoro nehýbalo. Záhy bylo jasné, že rychle putuje barvivo v mozku myší, které usnuly nebo byly uvedeny do narkózy. Bdící myši měly glymfatický systém „ucpaný".

Přesná měření prokázala, že v mozku bdělých myší zaujímá glymfatický systém jen 14 % z celkového objemu mozku. Za těchto poměrů je průtok mozkomíšního moku omezen jen na povrchové vrstvy mozku. Jakmile myš usne, glymfatický systém se rozšíří asi o polovinu, a pak zabírá v mozku 23 % z celkového objemu tohoto orgánu. Průtok mozkomíšního moku mozkem se zvýší o 95 %.

Hlavním aktérem těchto dramatických změn nejsou neurony, ale tzv. gliové buňky, které vědci dlouho považovali jen za jakési „lepidlo", jež drží nervovou tkáň mozku pohromadě. V poslední době se ale ukazuje, že gliové buňky plní pestrý rejstřík aktivních úloh a mají významný podíl i na vyšší nervové činnosti. Pumpování glymfatického systému je další z rolí, jež tyto donedávna silně nedoceňované buňky v mozku sehrávají.

Kdo nespí, ten zapomíná

Naši předkové říkali, že ráno je moudřejší večera a že na řešení závažných problémů je dobré se vyspat. A měli pravdu, i když o nočním „opakování" nervových buněk v mozkových centrech nic netušili.
Pokud se nevyspíme, zapamatujeme si mnohem méně věcí, než když si dopřejeme spánku dosyta. Ve spánku se nám nervové buňky v příslušných mozkových centrech aktivují stejně, jako když jsme danou událost bezprostředně prožívali. Ve spánku si tak nejen osvojujeme informace, ale také si utvrzujeme nejrůznější dovednosti.
Když například houslista cvičí před spaním obtížnou pasáž skladby, aktivují se mu pak ve spánku nejen neurony sluchového centra při vzpomínce na melodii, ale také nervové buňky center řídících pohyb rukou a prstů. Během spánku si houslista obtížné místo několikrát přehraje a v mozku se mu „upevní" informace o správném prstokladu. Když pak ráno vstane a přehraje si těžkou pasáž, jde mu to lépe než předešlý den.

Nevyspání a Alzheimerova choroba

Intenzivní proplachování mozku mozkomíšním mokem během spánku má za následek rychlé vyplavování zplodin látkové výměny, jež se v mozku nahromadily přes den. Jednou z těchto „odpadních" látek je i tzv. amyloid, který vylučují nervové buňky do glymfatického systému. O amyloidu je už dlouho známo, že se podílí na vzniku Alzheimerovy choroby.

Maiken Nedergaardová a její spolupracovníci zjistili, že ve spánku amyloid opouští mozek dvakrát rychleji, než když mozek bdí. Může nás chronické nevyspání vystavovat vyššímu riziku onemocnění Alzheimerovou chorobou? To zatím prokázáno nebylo, i když některé epidemiologické studie souvislost mezi nevyspáním a rizikem propuknutí Alzheimerovy choroby naznačují.

Spánek představuje pro mozek jedinečnou příležitost k odstranění nebezpečných látek. Pokud mozku tyto příležitosti odpíráme, nervovým buňkám to nesvědčí. Vědci spekulují, že nezvladatelná ospalost na nás padá právě v situacích, kdy bděním stažený glymfatický systém už nezvládá příliv metabolitů a ty se v něm hromadí nad únosnou mez. Jakmile mozek projde potřebnou očistou, jsme připraveni se probudit.

Některé epidemiologické studie souvislost mezi nevyspáním a rizikem propuknutí Alzheimerovy choroby naznačují.

Už dříve někteří vědci došli k závěru, že nástup spánku souvisí s hromaděním adenosinu v nervové tkáni mozku. Adenosin je zplodinou látkové výměny jak neuronů, tak i gliových buněk. Zdá se, že by mohl patřit k „nečistotám", kterých se mozek potřebuje spánkem zbavit.

Smrštění glymfatického systému během bdění by mohlo souviset se vznikem migrén nebo epileptických záchvatů. Je možné, že lidem trpícím těmito zdravotními problémy by významně ulevily léky, jež by glymfatický systém „zbavily křeče" a uvolnily ho.

Autor: Shutterstock

Proč se budíme?

Stav bdělosti je výsledkem účinku látek, které produkují evolučně velmi staré části mozku, např. thalamus nebo mozkový kmen. Tyto „budivé" látky (např. acetylcholin, histamin, serotonin, noradrenalin nebo dopamin) aktivují příslušné oblasti mozkové kůry a díky tomu jsme vzhůru.

Svou roli tu sehrává i mozková „houba". Maiken Nedergaardová a její spolupracovníci zjistili, že v bdělosti se v prostorech mezi nervovými buňkami mozku hromadí draslíkové ionty a ubývá tu iontů vodíku, hořčíku a vápníku. Mezibuněčné prostory se smršťují a mozek nám běží „na plný plyn". Pro spící mozek je typické, že v roztažených prostorách mezi nervovými buňkami dominují ionty vodíku, hořčíku a vápníku a ionty draslíku mizí.

Za usínáním a probouzením stojí právě přesun iontů mezi nervovými buňkami mozku a mezibuněčnými prostorami. Objev otevírá zcela nové možnosti pro léčbu poruch spánku. Současná farmacie disponuje celou řadou léků, které jsou s to ovlivnit jak vylučování, tak i vstřebávání iontů buňkami, ale poruchy spánku jimi nikdo neléčí. Tyto léky by nyní mohly posloužit k zahánění nežádoucí ospalosti, nebo naopak k vyvolání plnohodnotného spánku u lidí strádajících nespavostí.

Proč spí člověk tak málo?

Homo sapiens se pyšní extrémně velkým mozkem. Provoz tak objemného orgánu však vyžaduje vydatný přísun živin a zároveň je náchylný k hromadění zplodin látkové výměny. Měli bychom proto patřit mezi velké spáče, abychom stačili v mozku během spánku uklidit. Ve srovnání s ostatními primáty však spíme výjimečně málo.

Kdyby pro nás platila všechna pravidla a chovali jsme se jako typický primát, pak bychom vzhledem k velikosti našeho těla a mozku měli prospat nejméně 10 hodin denně, ale spíš ještě o něco více. Spíme však mnohem méně. Připravila nás k tomu evoluce dlouhá několik milionů roků.

Měli bychom patřit mezi velké spáče, abychom stačili v mozku během spánku uklidit.

Přesunem z korun stromů do travnatých savan se naši dávní předci australopitéci stali „lovnou zvěří" a nemohli prospat tolik času, jako když nocovali v relativním bezpečí vysoko ve větvích stromů. Už to vystavilo naše pravěké zvířecí předky nemalému tlaku na zkrácení spánku. Australopitéci mu však mohli ustoupit jen do určité míry. Zásadní posun nastal až s objevem ohně. Ten dovolil pravěkým zástupcům lidského rodu Homo bdít i po soumraku a věnovat se sociálním aktivitám. V tlupách našich předků se tím upevňovaly vztahy a zdokonalovala se spolupráce podporovaná vznikem lidské řeč.

Australopitéci se přestěhovali ze stromů na zem, čímž mimo jiné způsobili, že neprospíme tolik času jako opice.Autor: Shutterstock

Lidé, kteří trávili kratší dobu spánkem, měli víc času naučit se během dne dovednosti a získat nové informace. S jejich ukládáním do paměti však měli trable, protože proces zapamatování probíhá z valné části během spánku.

Jak měl člověk nacpat do paměti víc informací, když na to měl k dispozici méně času? I s tímto problémem si evoluce poradila. Pro ukládání informací do paměti je klíčová fáze spánku, kdy se nám zdají sny a kdy pod víčky rychle pohybujeme očima. Jde o tzv. REM spánek. Člověk sice spí celkově kratší dobu než třeba lidoopi, ale REM spánek máme výrazně delší, takže se toho ve spánku stíháme naučit víc.

Pro ukládání informací do paměti je klíčová fáze spánku, kdy se nám zdají sny a kdy pod víčky rychle pohybujeme očima.

Ovládnutí ohně nám pomohlo ještě v jednom směru. Tepelná úprava zvyšuje stravitelnost potravy. Oheň nám potravu „předžvýká". Velký lidský mozek je „hladový" a potřebuje spoustu energie. Typický primát s naší tělesnou hmotností kolem 70 kg a s mozkem o 86 miliardách neuronů by musel strávit 9,5 hodiny denně konzumací syrové rostlinné potravy. Odhaduje se, že naši předkové původně trávili konzumací potravy 4 až 7 hodin denně. Jakmile začali potravu tepelně upravovat na ohni, stačila jim na jídlo jen hodina denně. Získali tak další čas pro mnohem zajímavější činnosti, než je nekonečné přežvykování.

Mýtus o osmi hodinách

V poslední době je velmi populární házet vinu za chronické nevyspání lidstva na Thomase Alvu Edisona. Za klíčový moment je považován 22. říjen 1879, kdy se v Edisonově laboratoři rozsvítila první žárovka. To její světlo definitivně zahnalo z našich domovů tmu a umožnilo nám ponocování.

Při žehrání na spánkový deficit současného lidstva vycházíme z předpokladu, že naši předkové prospali v noci osm hodin a ještě si během dne našli čas na šlofíka. Na takové porce spánku se náš organismus za tisíciletí adaptoval, a když si je teď ve světě zalitém elektrickým světlem nedopřáváme, ničí nás chronické nevyspání. Ubírá nám na duševním výkonu, zvyšuje rizika nehod a úrazů a rozdmychává v našich tělech širokou škálu civilizačních chorob obezitou počínaje a kornatěním tepen konče.

Spali však naši dávní předkové opravdu osm hodin denně? Denní režim pravěkých lovců pro nás asi navždy zůstane zahalen tajemstvím. Můžeme ale zjistit, jak spí lidé, kteří se stejně jako pravěký člověk Homo sapiens ještě dnes živí lovem zvěře a sběrem rostlin. K těmto etnikům patří např. tanzanijští Hadzové, namibijští Sanové nebo indiáni bolivijského kmene Tsimanů.

Tito lidé v rozporu se zažitými představami o spánku „přírodních národů" neusínají se západem slunka. Po setmění tráví u ohně v průměru asi tři a půl hodiny. Naše uléhání několik hodin po západu slunce se ve světle těchto zjištění jeví jako naprosto normální. Rozhodně nejde o novinku, která se objevila s vynálezem žárovky. Nelze však vyloučit, že díky elektrickému osvětlení odkládáme ulehnutí k spánku za dobu, kdy je usínání přirozené.

Zdá se, že šest hodin spánku člověku stačí a striktní požadavek na osmihodinový spánek se opírá o pouhý mýtus.

Ještě větší překvapení přineslo zjištění, že Hadzové, Sanové či Tsimanové nevyspávají osm či dokonce devět hodin. Průměrná délka jejich spánku se pohybuje kolem šesti a půl hodiny a kolísá s roční dobou. V zimě spí tito lidé o trochu déle – asi sedm hodin. V létě vystačí s šesti hodinami spánku. Ve srovnání s posledními lovci a sběrači spí většina obyvatel Evropy a Severní Ameriky déle.

Lovci a sběrači přitom překvapivě krátkou dobou spánku nedohánějí denními šlofíky. Mají k tomu dobrý důvod. Když usneme byť jen nakrátko během dne, rozhodí se nám chod vnitřních biologických hodin, což může mít za následek další zdravotní problémy.

Hadzové, Sanové a Tsimanové by měli trpět chronickým nevyspáním a měly by je sužovat civilizační choroby. Neznají však obezitu, vysoký krevní tlak či aterosklerózou a jsou celkově fyzicky mnohem zdatnější než déle spící obyvatelé Západu. Zdá se, že šest hodin spánku člověku stačí a striktní požadavek na osmihodinový spánek se opírá o pouhý mýtus.

Noční inspirace

  • Z historie je známá celá řada příkladů, kdy byly obtížné problémy rozlousknuty právě ve spánku. Německý chemik Friedrich Kekulé se mořil se vzorcem sloučeniny benzenu. Poté, co ve snu viděl hada, který se zahryzl do vlastního ocasu, ho napadlo, že by mohla mít kruhový tvar.
  • Dmitrij Mendělejev přišel na princip periodické soustavy prvků rovněž ve snu.
  • Německý biolog Otto Loewi měl rozhodující sen hned dvakrát. Dlouho si lámal hlavu nad tím, jak by dokázal, že přenos informace mezi dvěma nervovými buňkami probíhá prostřednictvím molekul a nikoli elektrických výbojů, jak tvrdili jeho konkurenti. Na velikonoční sobotu roku 1921 se mu zdál sen o pokusu, kterým mohl svou teorii nezvratně prokázat. Vstal, zapsal si klíčové body pokusu do bloku a šel si zase lehnout. Ráno ke své hrůze zjistil, že noční poznámky jsou tak naškrábané, že je nedokáže přečíst. A sen si nedokázal za celý den vybavit. Naprosto zoufalý večer usnul, zdál se mu opět sen o experimentu. Tentokrát Loewi na nic nečekal a běžel rovnou do laboratoře a do rána měl klíčový pokus hotový. O třináct let později dostal Nobelovu cenu a dodnes na něj vědci vzpomínají jako „otce neurologie".
  • Spánek pomáhá i umělcům. Italský skladatel Giuseppe Tartini našel ve snu inspiraci k nesmírně obtížné houslové sonátě g moll zvané Ďáblův trylek.
  • Spisovatel Robert Louis Stevenson vytěžil ze snu námět pro román Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda.
  • Richard Wagner spoléhal na spánek nejen při vlastním komponování, ale také při výběru témat pro své opery.
  • A přímo posedlý inspirační silou spánku byl malíř Salvador Dalí.

Dvojí spánek

Výzkum spánku přírodních národů vnesl světlo i do existence „dvojího spánku". Naši předkové toho za krátkých letních nocí naspali poměrně málo. Neměli na spánek dost času, protože museli zvládnout spoustu práce na polích, pastvinách, lesích, u řek a jezer při zajišťování obživy. V zimě však trávili spánkem více času než my. Kromě jiného i proto, že neměli vydatné a snadno dostupné zdroje světla. Když slunko zašlo, šli lidé spát. Ale ani pak nespali déle než osm hodin.

Z historických pramenů vyplývá, že naši předkové prospali čtyři hodiny, vzbudili se uprostřed noci na dvě hodiny a pak usnuli na další čtyři hodiny. Někdy měli takové „přestávky" ve spánku za jednu noc i dvě. Dvě hodiny bdění uprostřed noci trávili někteří lidé v posteli. Někteří si četli, jiní psali dopisy. Běžné bylo, že muži věnovali čas mezi dvěma spánky kouření. Výjimkou nebylo ani to, že lidé vstali, oblékli se a zašli k sousedům na návštěvu.

Během přestávek ve spánku byl také čas na sex. Staré lékařské knihy nedoporučovaly pro početí dítěte sex před „prvním spánkem", kdy jsou lidé ještě unavení po celodenní práci. Za optimální byla považována „přestávka" mezi oběma spánky.

Z historických pramenů vyplývá, že naši předkové prospali čtyři hodiny, vzbudili se uprostřed noci na dvě hodiny a pak usnuli na další čtyři hodiny.

Dělení spánku na několik „etap" upadlo do zapomnění, ale svědectví o něm nezmizelo. Najdeme ho například ve španělském originále románu Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Renesanční autor Miguel de Cervantes Saavedra píše, že rytíř don Quijote vystačil jen s „prvním spánkem". Protože se trápil pro svou vyvolenou Dulcineu, věnoval čas „druhého spánku" smutnění. Cervantes s notnou dávkou ironie dodává, že Quijotově sluhovi Sanchovi stačil také jen jeden spánek. Ten však trval od večera až do bílého dne.

V 17. století začali obyvatelé Evropy od „dvou spánků" upouštět. V některých zemích k tomu přispělo pronásledování vyznavačů menšinových církví. V protestantské Anglii se museli schovávat katolíci. V českých zemích se po Bílé hoře uchylovali do ilegality naopak protestanti. Pokud tito lidé chtěli chodit na mše, nezbývalo jim nic jiného, než je konat pod rouškou tmy v hluboké noci. To se samozřejmě promítlo i do jejich denního režimu.

Svou roli sehrál i pokrok ve svícení. Movitější lidé si mohli dovolit osvětlení svých domů a večer se tak pro ně stal časem vyhrazeným pro společenské aktivity. Tento zvyk společenské smetánky se pomalu šířil i do méně majetných vrstev. Osvětlení se dočkala i veřejná prostranství. Noc přestala být doménou kriminálních živlů a noční čas začala využívat k aktivitám mimo domov široká veřejnost.

Noc přestala být doménou kriminálních živlů a noční čas začala využívat k aktivitám mimo domov široká veřejnost.

Definitivní konec „dvojího spánku" nastal v první polovině 20. století, kdy se masově rozšířilo plynové či elektrické osvětlení.
Výzkum života současných lovců a sběračů ukazuje, že „dvojí spánek" není původní forma spánku, jakou praktikovalo lidstvo po většinu své existence. Mnohem spíš jsou dvě etapy spánku adaptací na život ve vyšších zeměpisných šířkách, kde bývají v zimě dlouhé noci.

Naši předci žili v subsaharské Africe, kde velkým výkyvům v délce dne nečelili. Když však před 40 000 lety pronikli první pravěcí Homo sapiens do Evropy a Asie, nemohli prospat třeba 16hodinovou noc, protože to neodpovídalo jejich přirozené potřebě spánku, která se pohybuje kolem šesti hodin. Vyřešili to přestávkou ve spaní.

Proč proti ospalosti zabírá káva

  • Během bdění nám v mozku stoupá koncentrace adenosinu. Jakmile se vyspíme, jeho koncentrace klesnou. Adenosin patří k látkám schopným navodit ospalost.
  • Kofein, který je obsažený v kávě a energetických nápojích, blokuje molekuly, na které se v nervových buňkách váže adenosin, a brání tak adenosinu, aby se jeho účinky projevily. Proto kofein dokáže do určité míry zahnat ospalost.
  • Za část svých účinků ale zřejmě vděčí i placebo efektu. Dokazuje to pokus, ve kterém studenti dostávali před spaním sklenici mléka nebo šálek kávy a měli pak zhodnotit, jak dobře se jim usínalo. Konzumenti kávy si stěžovali na potíže s usínáním. Naopak, po mléce usínali snadno.
  • Na první pohled to vypadalo na jasný důkaz účinků kofeinu obsaženého v kávě. Vědci ale podávali studentům kávu bez kofeinu a mléko naopak obohatili o dávku kofeinu odpovídající šálku silné kávy. Efekt byl tedy ryze psychologický. Káva bránila usnutí i bez kofeinu, protože studenti věděli, že by měla zahánět ospalost.

Všeho moc škodí

Mohlo by se zdát, že se nám vyplatí si přispat. Ale to je omyl. Vědci nashromáždili dostatek důkazů o tom, že i v případě spánku všeho moc škodí. Dospělí lidé, kteří spí déle než 8 hodin, čelí stejnému riziku zdravotních problémů a předčasného úmrtí jako nespavci, kteří neprospí denně víc než 6 hodin. Delší spánek se zdá dokonce rizikovější než ponocování.

Když vědci vyhodnotili vliv délky spánku na riziko předčasného úmrtí, zjistili u nespavců nárůst předčasného odchodu z tohoto světa o 12 %. U ospalců, kteří prospí více než 8 hodin, se ale riziko předčasného úmrtí zvýšilo o 30 %. Je to sice nižší riziko než v případě kuřáků, ale vyšší než při konzumaci několika deci čistého alkoholu denně.

Nabízí se samozřejmě otázka, jestli lidé umírají dříve proto, že déle spí, nebo je tomu naopak. Déle spí lidé, kteří trpí nějakými skrytými zdravotními potížemi, a ty jim zkracují život. Řada odborníků se přiklání k druhé možnosti a přičítají delší spánek nediagnostikovaným onemocněním.

Některé lékařské studie ale dokazují, že delší spánek skutečně může škodit zdraví. Když nechali vědci jednu skupinu zdravých mladých lidí po tři týdny spát obvyklých osm hodin denně a druhou skupinu přiměli, aby trávila v posteli o dvě hodiny déle, byl rozdíl v pohodě i ukazatelích zdraví jasně patrný.

Desetihodinový spánek vedl k depresivním pocitům. V krvi těchto spáčů stoupala koncentrace bílkovin typických pro zánětlivé procesy, které bývají zvýšené například při obezitě, ateroskleróze a dalších civilizačních chorobách. To je možná jeden z důvodů, proč naši předci dělili noc na dvě období spánku přibližně po čtyřech hodinách.

Více se dočtete v článku Generace, která nikdy nespí.