Proč aristokrat vyměnil Toskánsko

7. červenec 2016 četba na 15 minut

Foto: H. Kalhachová

Vyrůstal na toskánském venkově, studoval v Nizozemsku a poslední tři roky žije v Čechách. Ital Francesco Kinský dal Borgo přišel do Chlumce nad Cidlinou, aby se staral o rodinný majetek. V cizí zemi rychle zapustil kořeny. Před pár měsíci se stal i „papírově" Čechem. Nedávno se oženil. Hostina se konala na hradě Kost.

Čím asi tak mladý aristokrat přijede, říkali jsme si, když jsme ho vyhlíželi na smluveném místě. Na parkovišti u Lidlu, který stojí pod chlumeckým zámkem. Přijel v tmavé Škodě Yeti a pak už jsme společně prokličkovali bočními uličkami východočeského města k zadnímu vjezdu do opuštěného zámeckého areálu.


Je dávno po sezóně, po parku se vznešeně procházejí jenom pávi. Zvenčí zámek okupují stavbaři a opravují fasádu. Když se Franceska Kinského dal Borgo ptáme na jeho vztah ke kouzelnému baroknímu zámku Karlova Koruna – zda je to pro něj nový domov, vzpomínka na předky, nebo hlavně břímě, trochu se ošívá, jak odpovědět. Ví, že ho uslyší Martina Kubešová, ředitelka přes kulturní památky rodiny Kinských dal Borgo, s níž sdílí kancelář firmy nesoucí jméno šlechtického rodu.


„Zámek je hlavně odpovědnost. Nežije se v něm, je to velké muzeum, do kterého každý rok investujeme miliony korun," říká šlechtický potomek. Ovšem hrad Kost, to je něco jiného! „Je impozantní. Na první pohled se mi líbí víc. Ale historie mých předků je více svázaná s Karlovou Korunou," porovnává.


Středověký hrad Kost, zachovalý gotický klenot v Českém ráji, mají rádi také filmaři. Zahrál si v nejedné pohádce. Americký štáb si tuto národní památku vybral jako rodinné sídlo Lecterů v thrilleru s Anthony Hopkinsem jako kanibalem Hannibalem, kterým pokračoval oskarový film Mlčení jehňátek.

PRVNÍ ČESKÉ VÁNOCE

My ale stojíme před chlumeckým zámkem Karlova Koruna, pojmenovaném na počest návštěvy císaře Karla VI. Francesco drží velký svazek klíčů a snaží se najít ten pravý, aby nás provedl zámeckou expozicí.

Původně lovecký zámeček nechal postavit jako své letní reprezentační sídlo v letech 1721 až 1723 hrabě František Ferdinand Kinský, nejvyšší kancléř a nejvyšší lovčí království českého.

„Zámek sloužil pro ceremoniály po lovu. Bydlelo se ve vodním hradu. V něm se také ubytovala Marie Terezie, když přijela do Chlumce na návštěvu," vypráví náš průvodce. Prohlídku zámku by rád nějak zmodernizoval. „Lidé jsou dnes zvyklí, že všechno je rychlé, interaktivní. Nestačí jim jen poslouchat a prohlížet si obrazy," říká Francesco.

Foto: H. Kalhachová

Do Chlumce, který leží asi 80 kilometrů od Prahy, přijel poprvé s rodiči jako šestiletý kluk, před 26 lety. Byla doba Vánoc, pobyli tu týden. Z první návštěvy si vybavuje, jak všechno bylo šedivé. Nejen domy, i ponurá atmosféra, páchnoucí vzduch, protože všichni topili uhlím. „Pak jsem sem jezdil dvakrát za rok a viděl, jak se země mění. Udělala obrovský skok dopředu."

Vzkvétá i původní panství šlechtického rodu Kinských. Jeho současnými majiteli jsou Giovanni a Pio Kinští dal Borgo, synové hraběte Norberta, který po nástupu komunistů odešel do Itálie. Do Čech jezdí oba bratři často. Přímo na místo vyslali své syny – dvaatřicetiletého Franceska a o tři roky mladšího Carla.

Máte ve firmě hlavní slovo, když jste starší než váš bratranec?

Zaplaťpánbůh se vždycky dohodneme. Jednou vyhraji já, jindy Carlo. Nejvyšší šéfové jsou táta a strýc, jezdí sem velmi často. Řešíme s nimi všechny problémy, jsme neustále v kontaktu. Voláme si, porady máme tady na místě a na dálku po skypu. Je dobré, že s bratrancem jsme tu každý den. Vidíme, jak firma žije a funguje.

Však máte na co dohlížet – tisíce hektarů lesů, velká pila, prodej dřeva, zámek, hrad, hotel…

Snažíme se mít vše pod kontrolou, tedy vše důležité. Máme více než 80 zaměstnanců. Samozřejmě, nikdy nemůžeme vědět úplně o všem. Vyhovuje mi, že každý den je v naší rodinné firmě úplně jiný. Jednou mám hlavně práci v hotelu, jindy na pile, pak v lese něco řeším s hajným. Vím, jaké to je pracovat v kanceláři. V Bruselu jsem dělal v Evropské organizaci vlastníků půdy. Byla to práce „od do", většinou to nebylo osm hodin, ale víc. Když jsem chtěl volno, musel jsem žádat o dovolenou. A navíc, život ve velkém městě se mi nelíbí.

Tady asi máte větší svobodu, ale i zodpovědnost.

Ano, obojí. Určitě se nedá říct, že bych pracoval víc, či méně. Ale řídím si to sám. Jsem tu tři roky a jsem rád, že mohu dělat pro rodinnou firmu. Baví mě to.

Nejvíc asi les a pila, tam je za vámi něco vidět. Mám rád také myslivost a rád organizuji různé akce pro hosty. Když pak vidíte, že se jim tu líbí, je to dobrý pocit.

Nestýská se vám po Toskánsku? Po té malebné krajině a kouzelném venkovu s cypřiši podél cest, vinicemi a olivovníky?

Toskánsko je nádherné, je jiné. Tady je také krásně. Hlavně příroda na venkově. Co mi tu chybí, je teplejší počasí a pak také styl života. Italové si večery umí víc užít.

Toskánsko je nádherné, je jiné. Tady je také krásně. Hlavně příroda na venkově.

Chodí na večeře, dají si aperitiv, jídlo o mnoha chodech, baví se. Ale tady je také výborné jídlo. Nestěžuji si. Máme svoji zvěřinu, která je moc dobrá. Italská jídla připravuji sám. Rád vařím, to mám po tátovi. Dnes jedeme do Prahy na večeři s kamarádem, vařím já.

Co budete podávat?

Mám naložené srnčí s rozmarýnem, česnekem a vínem.

Zůstáváte věrný toskánskému Chianti, nebo jste přešel na české pivo?

Záleží na ročním období. V zimě si dám raději víno, v létě pivo. Od té doby, co jsem v Čechách, si už v Itálii nebo Holandsku, když tam přijedu, nedám pivo. Když jednou poznáte, co je dobré, těžko se vracíte k horšímu.

Dál od velkoměst

Kde myslíte, že byste žil, kdyby tu vaší rodině nevrátili po Listopadu 89 zabavený majetek?

Nejdříve jsem si myslel, že budu studovat v Americe. Maminka je Američanka. Krátce jsem tam i žil. Přes léto jsem byl ve skautském táboře, což bylo skvělé. Ale v Americe bych si nezvykl. Je tam jiná mentalita než v Evropě. Těžko říct, kde bych zůstal. Možná v Holandsku? Ale nikdy se mi nelíbilo ve velkých městech. Poznal jsem život v Miláně a v Bruselu. Vyhovuje mi venkov.


Na venkově jste vyrostl, pak studoval zemědělskou školu a pracoval pro sdružení vlastníků půdy. Vědomě jste se připravoval na to, že se budete věnovat správě rodového panství?

Venkov a přírodu jsem měl vždycky rád. S rodiči jsem bydlel v Pugnanu, asi 20 kilometrů od Pisy. Když se tatínek vrátil z armády, to bylo začátkem 70. let, pracoval pro nějakou firmu v Miláně, a potom začal spravovat rodinný majetek. Nejdřív byl také aktivní zemědělec. Jezdil na traktoru, já jsem se ho naučil řídit dříve než auto.

Foto: H. Kalhachová

Jak velké je vaše rodinné hospodářství v Itálii?

Dohromady máme pozemky skoro na 200 hektarech. To je minimum, aby vás to celoročně uživilo. Jinak musíte mít ještě další práci. Pak se otec spojil s dalšími zemědělci. Společně hospodaří i prodávají úrodu. Je to velká kooperativa, má asi sto členů. Zemědělská škola mně přišla jako rozumná možnost, co studovat. Na univerzitě v Holandsku jsem si vybral technologie pro obnovitelné zdroje energie. V diplomce jsem zmapoval všechny možnosti, jaké nabízí zemědělství.

Na polích v Toskánsku spíš žlutě září slunečnice, zatímco u nás řepka. Jaké jsou další rozdíly?

V Itálii se jako obnovitelný zdroj používá hlavně dřevo a spíš pelety než brikety. Řepka se tam nikdy moc nepěstovala, v posledních letech se rozšiřuje, aby byla na biodiesel.

PŮDA JE POKLAD

Pracoval jste pro organizaci vlastníků půdy v Evropě. V České republice se většina půdy pronajímá a vlastníci prakticky nemají možnost ovlivnit, jak se s jejich majetkem nakládá. Co s tím?

Že by se každá rodina starala o pár desítek hektarů, to je sen. Farma musí mít minimální velikost, aby ekonomicky vycházela. Ale i velké firmy, které užívají tisíce hektarů, musí mít povinnost se o půdu řádně starat. Půda je poklad.

Já vím, že co teď udělám, bude to i pro mého syna, pro mé potomky. Snáz se také v rodině dohodneme, když je to naše firma.

Ale je problém, když nájemce neví, jestli ještě za deset let bude na pozemcích hospodařit. Podle toho k nim přistupuje. Já vím, že co teď udělám, bude to i pro mého syna, pro mé potomky.

Snáz se také v rodině dohodneme, když je to naše firma. Určitě je rozdíl, když agrofirma má 50 vlastníků a všichni chtějí každý rok zisk. Pak je těžké šetřit kapitál pro přírodu. V Čechách jsou obrovská pole bez přirozených pásů pro zvěř. V Itálii máme menší pole, přitom i takové hospodaření se vyplatí.

Četla jsem, že chlumecký velkostatek měl v roce 1921 skoro 15 tisíc hektarů. Jste rád, že díky pozemkovým reformám nemáte na starost tak rozsáhlé lesy a polnosti?

Měli jsme opravdu veliké panství, hodně statků a polí. Když jsem byl jednou poblíž Jičína s manželkou na výletě – hledal jsem hrob druhé manželky Oktaviána Kinského – narazili jsme na statek, na kterém byl náš erb. Předtím jsem ani nevěděl, že i tady jsme měli pozemky. Ale to je historie. Je štěstí, že nám bylo vráceno to, co dnes máme.

Ke Kinským vždy patřili koně, v Chlumci se jezdily první dostihy v Čechách. Dříve než Velká Pardubická byla Velká Chlumecká. Nechcete vrátit tuto tradici?

Určitě bychom rádi, ale nejde to všechno najednou. Moje starší sestra Eleonora miluje koně.

Má v Toskánsku jezdecké centrum. Možná, že jednou se koním bude věnovat tady.

UTÍKALI JAKO UPRCHLÍCI

Když jste byl malý, vyprávěl vám dědeček o Chlumci, jaké to bylo v Čechách?

Vzpomínal, jak odsud museli rychle utíkat, než se zavřou hranice. Ještě žije moje prateta Genilda, nedávno jsme slavili její devadesátiny. Po Únoru utíkala z republiky se dvěma malými syny. Šli pěšky do Bavorska. Stejně jako nyní uprchlíci. Proto si myslím, že mnozí Evropané mají krátkou paměť. Všichni bychom měli k současné migrační krizi přistupovat odpovědně a jednotně.

Dědečkovo vyprávění jsem poslouchal moc rád. Bohužel žádné paměti na rozdíl od pradědy nenapsal. Nahrával jsem jeho vzpomínky, aby se uchovaly. Ale ještě to dá dost práce je přepsat. Děda Norbert zemřel v roce 2008, jako jeho bratr Radslav.

Zpíval vám někdy českou lidovou „ten chlumecký zámek je za lesem, vzali mě na vojnu, nevěděl jsem…"?

Tu jsem neznal. Slyšel jsem ji poprvé až v Čechách.

Asi byste písničce stejně nerozuměl. Nebo vás babička s dědou něco učili česky?

Dědeček s babičkou spolu mluvili česky a francouzsky. Ale jinak češtinu v Itálii nepoužívali. Kdo utekl, chtěl zavřít dveře a zapomenout. Raději nemít očekávání. Moji rodiče si nikdy nemysleli, že by se majetek po předcích ještě někdy vracel. Radši se dívali dopředu.

Jaké to pak bylo, když vám najednou vrátili rozsáhlý majetek v Čechách?

Otec byl v té době skoro o deset let starší než já teď. Dostal velikou šanci, ale zároveň starost. Byla to pro něj cizí země, narodil se v Itálii. O Čechách slyšel jen z vyprávění svého otce. Najednou se tu ocitl jako cizinec, neuměl řeč. Se svým otcem tu vybudovali firmu, můj strýc Pio se přidal o něco později.

BŮH, ČEST, VLAST!

Mluvíte výborně česky, jak jste se tuto těžkou řeč naučil?

Začal jsem před třemi lety. Předtím jsem neuměl nic. Doma jsem s maminkou mluvil anglicky, s tátou italsky. Umím také francouzsky, protože v naší rodině se touto řečí hodně mluvilo. Můj otec a strýc mluvili francouzsky se svými rodiči.

Autor: H. Kalhachová

S bratrancem Carlem jsme absolvovali takový jednoduchý kurz češtiny v Poděbradech. Veliký skok jsme udělali až tady. Každý den jsme museli mluvit, jinak to nešlo.

Neměl jste svého učitele?

Neměl, nejlepší škola je mluvit a mluvit. Někdy mám okno, nemohu si vzpomenout na některá slova. Chce to mít kolem sebe trpělivé lidi. V Praze mám kamarády, kteří jsou Italové. Jsou tu o dost déle než já, ale mluví mnohem hůř, protože češtinu nepoužívají.

V Praze mám kamarády, kteří jsou Italové. Jsou tu o dost déle než já, ale mluví mnohem hůř, protože češtinu nepoužívají.

ROD KINSKÝCH

Kořeny starého šlechtického rodu sahají do 13. století. Po dlouhou dobu patřil k nejvýznamnějším aristokratickým rodinám v zemi. Jeho příslušníci se do českých dějin zapsali zvláště jako mecenáši věd a umění. Rod měl řadu větví, zakladatelem chlumecké větve byl hrabě František Ferdinand Kinský (1678–1741), nejvyšší kancléř Království českého. Na pahorku nad Chlumcem nechal postavit barokní zámek Karlova Koruna.

Známým představitelem rodu byl Zdenko Radslav Kinský (1896–1975). Spolu s řadou českých šlechticů vystoupil s deklarací proti okupaci republiky nacisty. Na zámek pak byla během války uvalena nucená správa.

Jeho syn Norbert (1924–2008) se oženil s Annou Marií dal Borgo-Netolickou, která byla poslední příslušnicí starobylého rodu. Současní potomci chlumecké větve proto nesou příjmení Kinský dal Borgo. Sňatkem získal Norbert hrad Kost. Rodina ale po Únoru 1948 odešla do Itálie, kde se narodili synové Giovanni a Pio Kinští dal Borgo, současní majitelé zámku Karlova Koruna, hradu Kost a bývalého chlumeckého velkostatku. Kníže Karel Schwarzenberg, čestný předseda TOP 09, je jejich bratranec.

Foto: H. Kalhachová

FRANCESCO KINSKÝ DAL BORGO (32)

Narodil se 26. září 1983 v italské Pise. Po otci Giovannu Kinském dal Borgo je příslušníkem starého českého šlechtického rodu Kinských z chlumecké větve. Vyrůstal na toskánském venkově, v Pugnanu nedaleko Pisy.

Studoval zemědělský obor na univerzitě v Pise. Magisterský titul získal na univerzitě v nizozemském Wageningenu, kde studoval obor zaměřený na environmentální technologie. Od roku 2009 pracoval v Bruselu pro Evropskou organizaci vlastníků půdy (European Landowners Organization ).

Tři roky žije v Chlumci nad Cidlinou, kde se stará o rodový majetek. Je členem představenstva rodinné firmy Kinský dal Borgo, která spravuje zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou, středověký hrad Kost v Českém ráji, podniká na více než 7 tisících hektarech vlastních lesů, provozuje pilu, má honitby na téměř 8 tisících hektarech, bažantnici a oboru s daňky a muflony.

Firma provozuje také hotel Obora Kinský. Nabízí jízdy na koních, hřebčín Ostrov pronajímá soukromé společnosti. S chovem koní začala rodina Kinských už v polovině 17. století.

Letos v září se oženil, manželka je právničkou a pracuje v Praze. Mají dva hrubosrsté jezevčíky – Grula a Ronyho. Mezi záliby Franceska patří myslivost a parforsní hony, má rád přírodu a cestování.

Článek vyšel 6. prosince 2015 v Dotyku Styl Royal č. 12/2015.