Zatím stále ještě studuje v Praze medicínu, ale ve čtvrtém ročníku už musí pomalu začít přemýšlet, co bude po skončení vysoké školy. Láká ji pediatrie, ale definitivně rozhodnuta není. Také zatím ještě není schopna s určitostí odpovědět na otázku, zda zůstane v Česku, či jako mnozí jiní mladí lékaři zkusí štěstí v cizině, kde je i podstatně jednodušší atestační proces.

„Polovina lidí z našeho ročníku i kvůli tomu začala chodit na němčinu. Ne, že by všichni chtěli jít hned do Německa, to určitě ne, ale je to taková pojistka pro případ, kdyby to v Česku z nějakých důvodů nevyšlo," osvětluje strategii studentka Hana, též němčinářka. Dodává, že už dnes jejich fakultu obletují různé agentury, které práci v Německu a dalších zemích českým medikům nabízejí. Česká lékařská komora uvádí, že loni takto Česko opustilo hned po promoci asi 200 mladých lékařů z celkem asi tisícovky absolventů.

A i to je jistě jeden z důvodů – nikoliv jediný –, proč se české zdravotnictví v některých segmentech potýká se stále akutnějším nedostatkem personálu. Týká se to primárně nemocnic, ale též třeba soukromých stomatologů, praktických lékařů a pediatrů, jejichž průměrný věk se dramaticky zvyšuje. U zdravotních sester je mnohde stav ještě tragičtější. A zatímco čeští zdravotníci pošilhávají po Západě, díry v systému musí být látány s pomocí přistěhovalců z Východu. Stěhování národů v podání „bílých plášťů" tak nabírá na intenzitě. Však i počet cizinců v českých nemocnicích a ambulancích se již počítá na tisíce.

Hra s čísly

Pokud se podíváme do statistik o celkových počtech lékařů a sester, zdánlivě žádné drama nehrozí. Přestože metodiky zkoumání jsou různé, všechna čísla spíše rostou a počet obyvatel připadající na jednoho lékaře klesá. Ale tyto chlácholivé číselné údaje jsou poněkud zrádné, jelikož často nezachycují některé regionální rozdíly (například nedostatek lékařů ve středních Čechách) a také třeba skutečnost, že řada registrovaných lékařů svou praxi už aktivně nevykonává či pracuje v některém vedlejším či dokonce nesouvisejícím oboru. Roste i podíl lékařů-důchodců. Česko má také z hlediska mezinárodního srovnání přebujelou síť ambulantních specialistů a naopak zoufale málo lékařů v lůžkové péči.

Velmi zásadním důvodem bude nepochybně nadprůměrný „hlad" po zdravotní péči. Podle statistik OECD se počet lůžek v českých nemocnicích stále pohybuje na jedné z nejvyšších hodnot, a to kolem téměř sedmi na tisíc obyvatel. Průměr EU přitom činí asi pět lůžek.
Nadstandardně vysoká je u nás i délka hospitalizace na akutních lůžkách (průměrně stráví pacient v nemocnici 9,5 dne, když západní standard je o dva dny kratší). A v tomto směru českému zdravotnictví nijak neprospívá zrušení regulačních poplatků.

Týdeník Dotyk se snažil pátrat po dalších příčinách nedostatku personálu v nemocnicích a hovořil na toto téma s řadou lidí z medicínské branže. Jak se ukazuje, nejde zdaleka jen o peníze, jak je celý problém mnohdy trivializován.

Důsledky feminizace

Oslovení ředitelé nemocnic shodně říkají, že ještě větší problém než s lékaři mají dnes se zdravotními sestrami, kterých se taktéž kriticky nedostává u pacientova lůžka.

10 důvodů, proč je v nemocnicích nedostatek lékařů a sester

1 Celoevropské stárnutí populace si žádá stále větší podíl lidí ve zdravotnictví a sociálních službách.

2 Pokrok medicíny, jenž umožňuje léčit a bezpečně operovat pacienty až do velmi vysokého věku, zároveň klade zvýšené nároky na personální zabezpečení.

3 České školství nedokáže pružně reagovat na potřeby trhu práce, lékařů a sester produkuje méně, než o kolik je zájem.

4 Nemocnice vesměs nabízejí vysokoškolsky vzdělaným lidem horší platové podmínky než jiní zaměstnavatelé. Čeští lékaři i sestry mají také mnohem lukrativnější nabídky práce ze zahraničí – jak z Evropy, tak třeba i z bohatých monarchií Perského zálivu.

5 Klesající nezaměstnanost zdravotníkům také přináší daleko více možností. Motivuje je k odchodu buď zcela mimo zdravotnictví, nebo do soukromých klinik s lukrativními obory (estetická a plastická chirurgie, IVF centra, oční kliniky, centra pohybové medicíny, farmacie, některé terénní služby, domácí zdravotní péče atd.).

6 Zbylí zdravotníci jsou pod stále silnějším psychickým tlakem, snáze podléhají syndromu vyhoření.

7 V řadě zemí (např. Německo) český lékař získá snáze a rychleji potřebnou atestaci a česká setra kompetence pro samostatnou práci u pacientova lůžka.

8 Feminizace zdravotnictví přispívá k tomu, že stále vyšší procento zaměstnanců nemocnic těžko zvládá skloubit práci v nepřetržitém provozu s chodem vlastní rodiny a výchovou dětí.

9 Politici nemají odvahu zredukovat přebujelou síť nemocnic.

10 Řešení problému neprospělo ani zrušení regulačních poplatků. V důsledku tohoto kroku se opětovně zvýšil „tlak na lůžko" a tzv. obložnost nemocnic. Pobyt v nemocnicích je rodinami mnohdy zneužíván k řešení sociálních problémů.

„Upřímně řečeno, neznám dnes nemocnici, kde by měli dostatek lékařů a sester, přičemž problém se sestrami je vesměs ještě palčivější, " říká Michal Čarvaš, ředitel nemocnice v pohraničních Prachaticích a zároveň člen představenstva krajského zdravotnického holdingu Jihočeské nemocnice. Tento holding zahrnuje osm regionálních nemocnic (kromě prachatické ještě v Českých Budějovicích, Českém Krumlově, Dačicích, Jindřichově Hradci, Písku, Strakonicích a Táboře). „V každé z našich nemocnic dle mých zjištění nyní chybí v průměru pět lékařů a deset sester. Tolik bychom potřebovali, abychom byli schopni vykrýt odchody lidí do důchodu či na rodičovskou dovolenou," poznamenává Čarvaš.

Jak dodává, více personálních problémů přináší i poloha poblíž západních hranic, kdy lékaři a setry mohou i pendlovat za podstatně lépe placenou prací do rakouských a německých nemocnic. Svou roli hraje i postupující „feminizace" zdravotnictví – mladé ženy (lékařky i sestry), pokud nemají k dispozici babičky na hlídání, daleko hůře zvládají skloubit práci v nepřetržitém provozu s péčí o rodinu. „Snažíme se proto nyní daleko více umožňovat i zkrácené úvazky, od září otevřeme v Prachaticích firemní školku," naznačuje Čarvaš, jakým způsobem chtějí personální tlaky snížit.

Tak jako jiné české špitály hledá i ten prachatický posily nejen v Česku, ale i za hranicemi. V nemocnici dnes už pracuje pět lékařů ze zemí bývalého Sovětského svazu a dva Slováci. „Máme s nimi výborné zkušenosti," podotýká ředitel, nakolik se osvědčili tito „ekonomičtí migranti". Data poskytnutá týdeníku Dotyk ministerstvem práce a sociálních věcí ukazují, že lékařů-cizinců je v Česku už přes 4 tisíce a sester asi 2300. I tato čísla stále rostou.

Že je personální situace vážná, dosvědčují třeba loňské problémy nemocnice v Sušici, kde kvůli nedostatku atestovaných lékařů museli na čas uzavřít místní internu. Posléze byla sice opět zprovozněna, ale jen v omezeném režimu. Interny ze stejného důvodu nedávno uzavřely i nemocnice ve Frýdlantu a v Semilech, nápor pacientů, převážených na velké vzdálenosti sanitkami, teď jen s vypětím sil zvládá krajská nemocnice v Liberci.

„Důvodem je to, že jsme s ‚velkou slávou‛ rozbili náš dobrý atestační systém," vidí příčiny Tomáš Klimovič, přednosta libereckého Centra interních oborů. Jak také poznamenal, české lékaře dokáže snadno přeplatit nedaleká nemocnice v německé Žitavě. Problém s nedostatkem personálu na interně připouští i Vladimír Sloup, ředitel nemocnice v Sokolově. „Samozřejmě hovořím o současném stavu, nikoliv o potřebě personálně naplnit případné rozvojové projekty," podotýká ředitel, jímž řízená nemocnice je nově propojena i se zmíněnou nemocnicí v Sušici na Klatovsku. „K ideálnímu stavu nám chybí tak dvacet lékařů a čtyřicet sester, ale vzhledem k finanční situaci ve zdravotnictví se těm lidem ani nedivím, že tenhle sektor opouštějí," říká Sotirios Zavalianis, majitel středočeských nemocnic v Hořovicích a Berouně.

Také Praha trpí

Ačkoliv se objevují názory, že personální problémy trápí hlavně západní pohraničí a menší nemocnice, ve velkých městech je prý situace lepší, třeba o hlavním městě to tvrdit nelze. „I v Praze je situace velmi špatná. Musíte brát v potaz, že je zde také daleko větší konkurence, větší možnosti jiného uplatnění," hodnotí situaci pro týdeník Dotyk Miloslav Ludvík, dlouholetý ředitel Fakultní nemocnice v Motole.

Jak také poznamenává, i u nich je momentálně větší problém se sestrami než s doktory. Sestřiček by potřebovali získat zhruba 60 a podobně jsou na tom i další pražské nemocnice. „Zatím to není tak, že bychom museli uzavírat nějaké oddělení, ale bylo už nutné omezit kapacitu některých stanic. Místo třiceti mají nyní třeba jen dvacet lůžek," vysvětluje šéf největšího zdravotnického zařízení v Česku a jednoho z největších v Evropě. Podle Ludvíkova názoru se na problému se sestrami podílí i momentální nízká nezaměstnanost.

„Existuje přímá úměra – kdykoliv klesá nezaměstnanost, ubývá i sester v nemocnicích. Ony si hledají méně časově náročná zaměstnání mimo špitály, třeba jako účetní či asistentky. Když nezaměstnanost stoupá, firmy se účetních a asistentek zbavují jako prvních, a sester pak opět přibývá," předestírá ředitel Motola zákonitosti trhu práce.

Příspěvek do byznysu s tituly

„Hlavní příčinou je ale složitý vzdělávací systém a nedostatečné finanční ohodnocení," míní Vladimíra Danihelková, ředitelka Nemocnice Blansko, kde taktéž personální problémy dennodenně řeší. Není sama, kdo má tento názor. Pokud se šéfové nemocnic dokážou na něčem shodnout, tak právě na tom, že k personální krizi velmi výrazně napomohly neuvážené změny ve vzdělávání zdravotních sester (i lékařů), v případě sester učiněné po vstupu ČR do EU v rámci „harmonizace legislativy". Nakonec byl vytvořen velmi náročný vzdělávací systém, který po nás ale nikdo nevyžadoval.

Výsledkem je, že pokud chce dnes někdo pracovat u lůžka jako svéprávná zdravotní setra (moci třeba bez dohledu odebírat krev či zavádět kanylu do žíly), musí strávit minimálně sedm let ve škole. Nejdříve vystudovat čtyři roky na střední škole a potom tři roky buď na vyšší odborné škole (VOŠ), nebo v bakalářském programu na vysoké škole. Jen tak se dnes můžete stát takzvanou všeobecnou sestrou. Dříve stačily k získání modrých šatů, bílé zástěry a bílého čepce čtyři roky s maturitou na „zdrávce".

Dnes však absolventky těchto škol vycházejí ven s téměř potupným označením zdravotnický asistent, jenž – jak je naznačeno z předešlého – má výrazně omezeny kompetence. K čemu to všechno bylo dobré? „Jediným důvodem toho všeho bylo zabezpečit příliv klientely pro nové soukromé vysoké školy," je přesvědčen Karel Štix, ředitel Střední zdravotnické školy a Vyšší odborné školy zdravotnické v Českých Budějovicích a zároveň předseda Asociace zdravotnických škol ČR.

Je to podobné jako v jiných sektorech, kde uměle navýšené požadavky na vzdělání (policisté, učitelé včetně mateřských škol) často nepřispěly k ničemu jinému než k vytvoření lukrativního trhu s tituly, v němž se točí miliardy korun, a zároveň k úplné degradaci středoškolského vzdělávání. O příspěvku k vyšší vzdělanosti české populace lze s úspěchem pochybovat. A i stát kvůli tomu zbytečně krvácí.

Sestra-vysokoškolačka mísu nevynese

Podle názoru Karla Štixe šlo v případě zdravotních sester o zlý záměr některých lidí na ministerstvu zdravotnictví, kteří prý pracovali v zájmu některých i zcela nových vysokých škol. A podotýká, že vše došlo tak daleko, že v jisté době ministerstvo tlačilo na úplné zrušení vyšších odborných škol, přitom jsou se středními zdravotnickými školami vesměs přímo propojené a daleko více než mnohé nové vysoké školy orientovány na praxi.

„Navíc je doložitelné, že sestry vycházející z ‚vošek' v drtivé většině odcházejí skutečně do zdravotnictví, kdežto sestry z bakalářských programů na vysokých školách jdou velmi často mimo obor nebo pokračují v magisterském studiu," tvrdí také Štix. A jak poznamenává, je těžké někoho, kdo získá vysokoškolský titul, přesvědčit, že by měl po pacientech vynášet mísy. A to vše s nástupním platem 15 až 18 tisíc korun měsíčně. Dnes už většina lidí uznává, že zavedení onoho dvoukolejného vzdělávání bylo chybou. Dnešní systém totiž například umožňuje všeobecným sestrám s plnou kvalifikací, získanou na vyšší odborné škole, studovat znovu stejný obor i na vysoké škole, aniž by ale získaly vyšší kompetence.

„Mají však nárok na zařazení do vyšší platové třídy bez odečtu let, a to je také jeden z důvodů, kromě titulu bakalář, proč se některé sestry rozhodnou dále studovat," říká k této duplicitě Martina Šochmanová, prezidentka České asociace sester a zároveň náměstkyně pražského IKEM pro ošetřovatelskou péči a kvalitu.

Na rozdíl od jiných si ale Šochmanová nemyslí, že by se nároky na vzdělávání sester měly rapidně snižovat. „S kolegyněmi z prezídia se domníváme, že studium po ukončení střední školy s maturitou je nastaveno správně, povolání všeobecné sestry je náročné nejen na dovednosti, ale také na znalosti z mnoha oborů, a to nelze nahradit například jedním rokem nástavby, jak je mnohými navrhováno," míní, přičemž připouští, že starší generace sester na to může mít jiný názor. Jiný názor ale mají i šéfové nemocnic. „My sice potřebujeme i vysokoškolsky vzdělané sestry s patřičnou specializací, ale rozhodně není nutné, aby tituly měly všechny sestry. My je potřebujeme hlavně u lůžka, aby mohly samostatně pracovat," podotýká šéf nemocnice v Motole Miloslav Ludvík.

Návrat zpět a hledání peněz

Každopádně se zjednodušením studia sester, jako jedním z receptů pro řešení krize ve zdravotnictví, nyní počítá i ministerstvo vedené Svatoplukem Němečkem. Šéf resortu chce vzdělávání de facto vrátit zpět, tak aby sestře k samostatnosti postačovaly čtyři roky na střední škole a k tomu rok na vyšší odborné škole. Další studium bude již věcí dobrovolnosti a specializace.

Němeček chce také zjednodušit kritizovaný atestační systém u lékařů, který dnes zabere zhruba 5 až 7 let lékařova života, když v Německu je kratší. Peníze na vyšší platy chce resort do nemocnic „nalít" skrze vyšší odvody za státní pojištěnce. Ovšem například ministr financí Andrej Babiš o tom nechce ani slyšet a tlačí Němečka hlavně k vyšším úsporám. I podle něj je zdravotnického personálu v Česku vlastně dostatek, je prý třeba jej pouze lépe využít. Každopádně lze odhadnout, že si české zdravotnictví na samé dno personální krize ještě nesáhlo a další omezování péče v dalších špitálech bude patrně následovat. Tento tlak nakonec může i přispět k mnohými žádané redukci nemocniční sítě.

Jistou naději pro špitály nyní skýtají protesty zdravotních sester na Slovensku, namířené proti tamní vládě. Jsou to totiž právě slovenské sestry, které již v řadě českých nemocnic působí, a nyní je šance přetáhnout další. „Již v minulosti se ukázalo, že zahraniční mise na Ukrajinu nebo dokonce do Vietnamu velký příliv sester nepřinesly, jedině kolegyně ze Slovenska našly v našich nemocnicích velmi dobré uplatnění," poznamenává šéfka asociace zdravotních sester Šochmanová.

Další na útěku?

Nikde ale také není psáno, že ještě více českých sester mezitím neuteče „za kopečky", kde si mohou vydělat podstatně více (plat od 2000 eur výše, když u nás dosahují maxima včetně všech příplatků do 30 tisíc korun). Lákadel, stejně jako lékaři, mají přehršel. Nejen v sousedním Německu, ale třeba i na Arabském poloostrově (viz Mekka českých sestřiček). A přestože se na tento odliv mnozí dívají s obrovskou nevolí, může být i ukázkou fungujícího globálního trhu práce a v konečném důsledku i velkým obohacením.

„Bránit někomu v odchodu do ciziny bych považoval za katastrofu. Jak vím i z královéhradecké nemocnice, kterou jsem dříve řídil, zkušenosti lidí vracejících se z ciziny mohou být pro celou nemocnici velmi užitečné," nevidí „emigraci" zdravotníků nijak fatálně exministr zdravotnictví Leoš Heger. Ostatně například v úvodu zmíněná nemocnice v Prachaticích takto již získala zpět jednoho z Anglie se navrátivšího lékaře, dnes z pozice primáře řídí místní ARO.

„Kdybych byl dnes studentem lékařské fakulty v České republice a rozhodoval se, co dál, odešel bych bez váhání hned po promoci do USA, stejně jako jsem to udělal v roce 2001," dává na internetu návod dalším Čechům lékař Michal Křemen, který nyní působí ve Švýcarsku. „Je zřejmé, že tímto asi o něco zvýším počet českých lékařů, kteří z Čech odejdou, a je mi to vůči naší zemi a jejím obyvatelům líto. Nicméně spíše než ušlou investici bych české lékaře v zahraničí chápal jako potenciál. Jsem totiž přesvědčen, že pokud by se pro ně podmínky v českém zdravotnictví dostatečně zlepšily, většina by se jich do Čech vrátila i s cennými zkušenostmi," nevidí ani Křemen emigraci bílých plášťů jako věčně jednosměrný proces.

Podle exministra Leoše Hegera mnoho personálních problémů ve zdravotnictví, zdaleka nejen v českém, vyplývá z prostého faktu, že Evropa stárne a možnosti medicíny se naopak skokově zvyšují. „Dokážeme léčit a bezpečně operovat i lidi ve velmi vysokém věku. Negativním důsledkem jsou vyšší požadavky na personál, třeba na jednotkách intenzivní péče," podotýká exministr. A v tomto směru nepochybně bude ještě hůř.