Třetí svět

Proč se hroutí Venezuela

22. září 2016 četba na 9 minut
Prázdné regály ve venezuelských obchodech

Prázdné regály ve venezuelských obchodech

Foto: Matyas Rehak/Shutterstock.com

V dobách reálného socialismu se efektivnost systému popisovala mnoha vtipy, z nichž jeden z nich říkal zhruba toto: „Víte, co by se stalo, kdyby socialismus zvítězil na Sahaře? Během několika let by museli začít dovážet písek…" V současné době je zemí, která dokazuje schopnost radikálního socialismu likvidovat téměř jakékoli zdroje, jednoznačně Venezuela.

Venezuela je dnes světovým šampionem téměř ve všech ukazatelích ekonomické mizérie, které existují. V inflaci s ní drží krok snad jen Zimbabwe, ale o vítězi je těžké rozhodnout, protože venezuelská inflace v řádu více než sta procent ročně není přesně měřena a pokud jde o měnu, vláda v Caracasu stále vykazuje nereálný kurz, za který ale běžní občané a firmy dolary a další měny koupit nemohou.

Ostatně, řadu dalších ukazatelů je obtížné kvantifikovat, protože statistika je buď zavádějící, nebo není publikována. Zásobování základními potravinami je v rozkladu a naprostá většina obyvatel tráví hodiny v dlouhých frontách, aby si zakoupili alespoň některé z nich.

Ekonomika se propadá o několik procent HDP ročně. Těžba ropy poklesla o desítky procent oproti výkonu z doby před 20 lety. Neoficiální kurz měny se ze zhruba osmi bolívarů za dolar před třemi roky vyšplhal vysoko nad tisícovku. A v tomto seznamu by bylo možné ještě dlouho pokračovat.

Bolívarovská Venezuela je na pokraji humanitární krize. Nedostatek jídla i léků přivádí do ulic statisíce lidí.Bolívarovská Venezuela je na pokraji humanitární krize. Nedostatek jídla i léků přivádí do ulic statisíce lidí.Autor: Profimedia

Začátek konce za Cháveze

Situace Venezuely je o to smutnější, že jde o jednu z historicky nejrozvinutějších zemí Latinské Ameriky a také o zemi s mimořádným potenciálem nerostných surovin, zejména ropy.

Podle přehledu měřitelných zásob je Venezuela zemí s největšími rezervami na světě, a i když nejde o nejkvalitnější typ ropy, potenciál bohatství s ní spojený je ohromný. V zemi bylo navíc dlouhou dobu poměrně efektivní zemědělství, částečně rozvinutý další průmysl a také značný potenciál pro rozvoj cestovního ruchu. Přes řadu problémů typických pro region bývala Venezuela také rostoucí zemí s možnostmi směřování mezi nejrozvinutější státy světa.

Přes řadu problémů typických pro region bývala Venezuela také rostoucí zemí s možnostmi směřování mezi nejrozvinutější státy světa.

Vše se začalo měnit po roce 1999 a nástupu Huga Cháveze k moci. Za jeho vlády začala země s přechodem k socialismu, ovšem nikoli k sociálnědemokraticky chápanému ekonomickému a sociálnímu modelu, ale k revolučně a experimentálně pojímanému socialismu, který sice neměl a nemá žádný pevný ideologický rámec, ale o to větší propagandistické nasazení a minimálně regionální ambice.

Chávez se opřel o nižší sociální vrstvy, ale místo snahy o zvyšování růstu ekonomiky a větší spravedlnost distribuce bohatství začal s postupnými populistickými kroky, které mohly částečně zlepšit situaci některých skupin, ale celkově vedly ke zbídačování země.
V počátečních letech vlády Chávezovi velmi usnadňovala situaci vysoká cena ropy na světových trzích, protože ropa tvoří přes 90 % vývozu země a podstatu jeho hospodářství. Souběžně s tím však vláda zahájila tlak vůči soukromému sektoru, devastující experimenty v zemědělství a zásahy do trhu, které začaly deformovat celkové ekonomické prostředí.

Kult předchozího prezidenta Huga Chaveze je ve Venezuele stále silný.Kult předchozího prezidenta Huga Cháveze je ve Venezuele stále silný.Autor: Profimédia

O co menší byly skutečné úspěchy „revoluce", o to větší byla její agresivní rétorika a apetit na vývoz venezuelského modelu do dalších zemí regionu. Venezuela byla přejmenována na „bolívarskou" republiku (Bolívar je nejvýznamnější historickou postavou celého regionu severní části Latinské Ameriky) a byl vyhlášen program „socialismu 21. století", který se měl stát modelem nejen pro Venezuelu. Měl být postaven na pevné spolupráci s castrovskou Kubou a na vzájemné podpoře s dalšími obdobnými režimy v regionu – zejména s Ekvádorem ovládaným Rafaelem Correou, Bolívií v čele s Evem Moralesem a Nikaraguou vedenou Danielem Ortegou. Tyto (a některé další menší) země vytvořily uskupení ALBA – Alianza Bolivariana para los Pueblos de Nuestra América, Bolivarská aliance národů naší Ameriky.

Propagandisticky se režimu dařilo, ale ekonomické problémy sílily a snaha o „export revoluce" ho také značně zatěžovala: Venezuela do zemí ALBA vyvážela významnou část své produkce ropy za výrazně dotované ceny. Z Kuby za něj například protihodnotou dostávala oblíbený kubánský vývozní artikl – lékaře a experty politické tajné policie…

Krach ekonomický i politický

Vážné ekonomické problémy se ovšem začaly postupně projevovat. Dramaticky se začaly zhoršovat zhruba od roku 2012, kdy Chávez onemocněl rakovinou a postupně předal moc méně schopnému a pramálo charismatickému Nicolási Madurovi. K tomu se navíc přidal razantní pokles cen ropy na světových trzích.

Po svém zvolení prezidentem v březnu 2013 měl Nicolás Maduro velkou podporu.Po svém zvolení prezidentem v březnu 2013 měl Nicolás Maduro velkou podporu.Autor: Profimedia

Nedostatek zboží v obchodech a sociální problémy začínaly nabývat stále výraznějších rozměrů a země se dostala na pokraj ekonomického kolapsu. Od chávistické vlády se začaly odvracet i vrstvy, které ji dlouhodobě podporovaly, zejména nejchudší skupiny obyvatel. Země se propadla do chaosu ekonomického i politického, kriminalita dosáhla nepředstavitelných rozměrů (ve Venezuele bylo loni spácháno přes 20 tisíc vražd – pro srovnání v ČR, která má asi třetinu obyvatel, jich bylo 155).

Od chávistické vlády se začaly odvracet i vrstvy, které ji dlouhodobě podporovaly, zejména nejchudší skupiny obyvatel.

„Socialismus 21. století" se tedy zjevně blíží ke svému krachu. Ekonomický už nastal, politický se blíží každým dnem – parlamentní volby před rokem vláda drtivě prohrála a u moci se udržuje už jen manipulací původně demokratických institucí státu.

Celý koncept je složité analyzovat z teoretického pohledu, protože na rozdíl od sovětského „reálného socialismu" nejde o ucelený a promyšlenější systém, ale spíše o radikálně levicové zásahy do ekonomiky, které se upřesňují podle momentální situace a nápadů vedoucích představitelů. Hlavní charakteristické rysy, které k rozvalu venezuelské ekonomiky vedly, jsou následující:

  • Potlačování soukromého vlastnictví a zásahy do tržních mechanismů, jako jsou ceny a kurz měny. Snad nejabsurdnější ukázkou je cena benzinu u pump, kde láhev vody stojí zhruba stejně jako natankování plné nádrže.
  • Sociální politika, která nebrala v úvahu možnosti ekonomiky, ale soustředila se především na udržování podpory vlády v nejchudších vrstvách společnosti.
  • Propásnutí možností diverzifikovat ekonomiku v době vysokých cen ropy, kdy mohla být zlepšena celková infrastruktura země a realizovány další investice.
  • Úpadek ropného průmyslu v zemi. Státní ropná společnost PDVSA byla a je využívána jako hlavní zdroj financí pro zájmy vládní strany, investice do údržby a rozvoje jsou takřka nulové a management je obsazován podle politické loajality a nikoli odborných znalostí.
  • Vytlačení zahraničního kapitálu ze země, a to kombinací razantních zásahů do tržních pravidel a přímého vyvlastňování podniků.
  • Megalomanská podpora spřátelených režimů vývozem levné ropy, za kterou mohla země dostat mnohem více peněz na standardních trzích.
  • Korupce dosahující nepředstavitelných rozměrů a přímo prováděná nejvyššími představiteli státu a armády.
  • Celková devastace dalších odvětví národního hospodářství, zejména zemědělství a potravinářství, kde se na půdu bohatá země stala závislou na importu.

Venezuela je po Kubě další latinskoamerickou zemí, která se – objektivní – sociální a politické problémy pokusila vyřešit nikoli standardním zlepšováním demokratických institucí a přiměřenou regulací trhu, ale dobrodružným experimentem, který možná vstoupí do historie a Panteonu radikální levice, ale miliony lidí za něj zaplatily bídou a nesvobodou.

Na summitu Hnutí nezúčastněných zemí (NAM), který se konal 17. září na Isla Margarita, převzal Nicolás Maduro předsednictví NAM od svého íránského protějšku Hasána Rúháního. Na summit do Venezuely dorazilo pouze 8 prezidentů ze 120 členských zemí.Na summitu Hnutí nezúčastněných zemí (NAM), který se konal 17. září na Isla Margarita, převzal Nicolás Maduro předsednictví NAM od svého íránského protějšku Hasana Rúháního. Do Venezuely však dorazilo pouze 8 prezidentů ze 120 členských zemí.Autor: Profimedia

Země se z této historie bude ještě dlouhá léta vzpamatovávat a náprava bude nesmírně složitá pro jakoukoli vládu, která po době chávismu nastoupí. V tuto chvíli je ale pro Venezuelu nejdůležitější, aby tato změna už konečně nastala a proběhla způsobem, který nezavrší utrpení země občanskou válkou nebo vlnou dalšího chaosu a násilí.

Článek Radka Bubna o jihoamerických socialistických režimech si můžete přečíst ZDE. Rozhovor s venezuelskou právničkou Tamarou Suju ZDE.