Venezuela je dnes světovým šampionem téměř ve všech ukazatelích ekonomické mizérie, které existují. V inflaci s ní drží krok snad jen Zimbabwe, ale o vítězi je těžké rozhodnout, protože venezuelská inflace v řádu více než sta procent ročně není přesně měřena a pokud jde o měnu, vláda v Caracasu stále vykazuje nereálný kurz, za který ale běžní občané a firmy dolary a další měny koupit nemohou.

Ostatně, řadu dalších ukazatelů je obtížné kvantifikovat, protože statistika je buď zavádějící, nebo není publikována. Zásobování základními potravinami je v rozkladu a naprostá většina obyvatel tráví hodiny v dlouhých frontách, aby si zakoupili alespoň některé z nich.

Ekonomika se propadá o několik procent HDP ročně. Těžba ropy poklesla o desítky procent oproti výkonu z doby před 20 lety. Neoficiální kurz měny se ze zhruba osmi bolívarů za dolar před třemi roky vyšplhal vysoko nad tisícovku. A v tomto seznamu by bylo možné ještě dlouho pokračovat.

Bolívarovská Venezuela je na pokraji humanitární krize. Nedostatek jídla i léků přivádí do ulic statisíce lidí.Autor: Profimedia

Začátek konce za Cháveze

Situace Venezuely je o to smutnější, že jde o jednu z historicky nejrozvinutějších zemí Latinské Ameriky a také o zemi s mimořádným potenciálem nerostných surovin, zejména ropy.

Podle přehledu měřitelných zásob je Venezuela zemí s největšími rezervami na světě, a i když nejde o nejkvalitnější typ ropy, potenciál bohatství s ní spojený je ohromný. V zemi bylo navíc dlouhou dobu poměrně efektivní zemědělství, částečně rozvinutý další průmysl a také značný potenciál pro rozvoj cestovního ruchu. Přes řadu problémů typických pro region bývala Venezuela také rostoucí zemí s možnostmi směřování mezi nejrozvinutější státy světa.

Přes řadu problémů typických pro region bývala Venezuela také rostoucí zemí s možnostmi směřování mezi nejrozvinutější státy světa.

Vše se začalo měnit po roce 1999 a nástupu Huga Cháveze k moci. Za jeho vlády začala země s přechodem k socialismu, ovšem nikoli k sociálnědemokraticky chápanému ekonomickému a sociálnímu modelu, ale k revolučně a experimentálně pojímanému socialismu, který sice neměl a nemá žádný pevný ideologický rámec, ale o to větší propagandistické nasazení a minimálně regionální ambice.

Chávez se opřel o nižší sociální vrstvy, ale místo snahy o zvyšování růstu ekonomiky a větší spravedlnost distribuce bohatství začal s postupnými populistickými kroky, které mohly částečně zlepšit situaci některých skupin, ale celkově vedly ke zbídačování země.
V počátečních letech vlády Chávezovi velmi usnadňovala situaci vysoká cena ropy na světových trzích, protože ropa tvoří přes 90 % vývozu země a podstatu jeho hospodářství. Souběžně s tím však vláda zahájila tlak vůči soukromému sektoru, devastující experimenty v zemědělství a zásahy do trhu, které začaly deformovat celkové ekonomické prostředí.

Kult předchozího prezidenta Huga Cháveze je ve Venezuele stále silný.Autor: Profimédia

O co menší byly skutečné úspěchy „revoluce", o to větší byla její agresivní rétorika a apetit na vývoz venezuelského modelu do dalších zemí regionu. Venezuela byla přejmenována na „bolívarskou" republiku (Bolívar je nejvýznamnější historickou postavou celého regionu severní části Latinské Ameriky) a byl vyhlášen program „socialismu 21. století", který se měl stát modelem nejen pro Venezuelu. Měl být postaven na pevné spolupráci s castrovskou Kubou a na vzájemné podpoře s dalšími obdobnými režimy v regionu – zejména s Ekvádorem ovládaným Rafaelem Correou, Bolívií v čele s Evem Moralesem a Nikaraguou vedenou Danielem Ortegou. Tyto (a některé další menší) země vytvořily uskupení ALBA – Alianza Bolivariana para los Pueblos de Nuestra América, Bolivarská aliance národů naší Ameriky.

Propagandisticky se režimu dařilo, ale ekonomické problémy sílily a snaha o „export revoluce" ho také značně zatěžovala: Venezuela do zemí ALBA vyvážela významnou část své produkce ropy za výrazně dotované ceny. Z Kuby za něj například protihodnotou dostávala oblíbený kubánský vývozní artikl – lékaře a experty politické tajné policie...

Krach ekonomický i politický

Vážné ekonomické problémy se ovšem začaly postupně projevovat. Dramaticky se začaly zhoršovat zhruba od roku 2012, kdy Chávez onemocněl rakovinou a postupně předal moc méně schopnému a pramálo charismatickému Nicolási Madurovi. K tomu se navíc přidal razantní pokles cen ropy na světových trzích.

Po svém zvolení prezidentem v březnu 2013 měl Nicolás Maduro velkou podporu.Autor: Profimedia

Nedostatek zboží v obchodech a sociální problémy začínaly nabývat stále výraznějších rozměrů a země se dostala na pokraj ekonomického kolapsu. Od chávistické vlády se začaly odvracet i vrstvy, které ji dlouhodobě podporovaly, zejména nejchudší skupiny obyvatel. Země se propadla do chaosu ekonomického i politického, kriminalita dosáhla nepředstavitelných rozměrů (ve Venezuele bylo loni spácháno přes 20 tisíc vražd – pro srovnání v ČR, která má asi třetinu obyvatel, jich bylo 155).

Od chávistické vlády se začaly odvracet i vrstvy, které ji dlouhodobě podporovaly, zejména nejchudší skupiny obyvatel.

„Socialismus 21. století" se tedy zjevně blíží ke svému krachu. Ekonomický už nastal, politický se blíží každým dnem – parlamentní volby před rokem vláda drtivě prohrála a u moci se udržuje už jen manipulací původně demokratických institucí státu.

Celý koncept je složité analyzovat z teoretického pohledu, protože na rozdíl od sovětského „reálného socialismu" nejde o ucelený a promyšlenější systém, ale spíše o radikálně levicové zásahy do ekonomiky, které se upřesňují podle momentální situace a nápadů vedoucích představitelů. Hlavní charakteristické rysy, které k rozvalu venezuelské ekonomiky vedly, jsou následující:

  • Potlačování soukromého vlastnictví a zásahy do tržních mechanismů, jako jsou ceny a kurz měny. Snad nejabsurdnější ukázkou je cena benzinu u pump, kde láhev vody stojí zhruba stejně jako natankování plné nádrže.
  • Sociální politika, která nebrala v úvahu možnosti ekonomiky, ale soustředila se především na udržování podpory vlády v nejchudších vrstvách společnosti.
  • Propásnutí možností diverzifikovat ekonomiku v době vysokých cen ropy, kdy mohla být zlepšena celková infrastruktura země a realizovány další investice.
  • Úpadek ropného průmyslu v zemi. Státní ropná společnost PDVSA byla a je využívána jako hlavní zdroj financí pro zájmy vládní strany, investice do údržby a rozvoje jsou takřka nulové a management je obsazován podle politické loajality a nikoli odborných znalostí.
  • Vytlačení zahraničního kapitálu ze země, a to kombinací razantních zásahů do tržních pravidel a přímého vyvlastňování podniků.
  • Megalomanská podpora spřátelených režimů vývozem levné ropy, za kterou mohla země dostat mnohem více peněz na standardních trzích.
  • Korupce dosahující nepředstavitelných rozměrů a přímo prováděná nejvyššími představiteli státu a armády.
  • Celková devastace dalších odvětví národního hospodářství, zejména zemědělství a potravinářství, kde se na půdu bohatá země stala závislou na importu.

Venezuela je po Kubě další latinskoamerickou zemí, která se – objektivní – sociální a politické problémy pokusila vyřešit nikoli standardním zlepšováním demokratických institucí a přiměřenou regulací trhu, ale dobrodružným experimentem, který možná vstoupí do historie a Panteonu radikální levice, ale miliony lidí za něj zaplatily bídou a nesvobodou.

Na summitu Hnutí nezúčastněných zemí (NAM), který se konal 17. září na Isla Margarita, převzal Nicolás Maduro předsednictví NAM od svého íránského protějšku Hasana Rúháního. Do Venezuely však dorazilo pouze 8 prezidentů ze 120 členských zemí.Autor: Profimedia

Země se z této historie bude ještě dlouhá léta vzpamatovávat a náprava bude nesmírně složitá pro jakoukoli vládu, která po době chávismu nastoupí. V tuto chvíli je ale pro Venezuelu nejdůležitější, aby tato změna už konečně nastala a proběhla způsobem, který nezavrší utrpení země občanskou válkou nebo vlnou dalšího chaosu a násilí.

Článek Radka Bubna o jihoamerických socialistických režimech si můžete přečíst ZDE. Rozhovor s venezuelskou právničkou Tamarou Suju ZDE.