Velký bratr

Proč se necháme sledovat?

11. duben 2014 četba na 15 minut

O značnou část svobody a soukromí se kvůli moderním technologiím připravujeme sami. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, hledají v knižně vydaném e-mailovém rozhovoru Tekutý dohled sociologové David Lyon a Zygmunt Bauman.

Budoucnost v monitoru

V současnosti jsou i ty nejmenší detaily našich běžných životů sledovány a stopovány bedlivěji než kdy dříve a lidé často dobrovolně této kontrole napomáhají. Od Londýna a New Yorku po Nové Dillí, Šanghaj a Rio de Janeiro jsou samozřemostí kamery ve veřejných prostorech. Na letištích se po 11. září rozšířily tělesné a biometrické skenery. Google a vydavatelé kreditních karet neustále zaznamenávají naše návyky, zájmy a preference, na něž reagují marketingovou strategií ušitou na míru konkrétnímu zákazníkovi, a to s naší aktivní, ba horlivou účastí.

Analýza dohledu v podání Davida Lyona se v této knize setkává s moderním světem, který tak pronikavým způsobem rozebral Zygmunt Bauman. Očekává nás bezútěšná budoucnost neustálého monitorování, nebo ještě existují prostory svobody a naděje? Jak naplníme svou zodpovědnost za lidi kolem nás, kteří se často ztrácejí v rozborech dat a v kategorizacích? Tato kniha, která se zabývá otázkami moci, technologie a morálky, nabízí brilantní analýzu toho, co dnes znamená sledovat a být sledován.

Ukázka z knihy Tekutý dohled

I. DRONY A SOCIÁLNÍ MÉDIA

David Lyon: První otázka, kterou chci po těchto úvodních poznámkách o tekutém dohledu prozkoumat, je tato: v tekutém moderním světě nabývá dohled některých význačných nových forem, jejichž dobrým příkladem mohou být drony a sociální média, jak jste nedávno poznamenal v jednom textu. Obojí zajišťuje osobní informace, ale pokaždé odlišným způsobem. Jsou tato média komplementární, takže bezstarostné užívání jednoho z nich (sociálního média) nás uvyká na nekontrolované získávání osobních dat v jiné oblasti prostřednictvím zmenšujících se dronů? A co tyto nové výdobytky znamenají se zřetelem na naši anonymitu a relativní neviditelnost v běžném životě?

Zygmunt Bauman: Řekl bych, že onen krátký text, který jsem před několika měsíci zveřejnil na webu Social Europe, by mohl být dobrým výchozím bodem. Snad mi prominete, že o něm budu podrobněji referovat. Postavil jsem v něm vedle sebe dvě zdánlivě nesouvisející zprávy, které se objevily týž den, 19. června 2011; žádná z nich ovšem nebyla zprávou titulní a čtenářům lze prominout, že jednu z nich nebo obě přehlédli. Stejně jako všechny zprávy přinesla i tuto dvojici každodenní „informační tsunami": dvě malé kapky v záplavě novinek, jež mají údajně působit jako osvěta a vysvětlení, přitom však slouží k zastření zraku a zmatení pohledu…

Jedna zpráva, jejímiž autory byli Elisabeth Bumiller a Thom Shanker, popisovala dramatický nárůst počtu dronů zmenšených do velikosti vážky nebo kolibříka, které se pohodlně usadí na okenních parapetech; mají za úkol, jak to vyjadřuje Greg Parker, kosmický inženýr, „skrýt se ve volném prostoru". Druhá zpráva, z pera Briana Steltera, líčila internet jako místo, „kde zmírá anonymita". Obě zprávy říkají totéž, obě ohlašují konec neviditelnosti a autonomie, dvou definičních rysů soukromí – třebaže vznikly nezávisle na sobě a aniž by o sobě vzájemně věděly.

Bezpilotní drony, vykonávající špionážní a bojové úkoly, jimiž jsou známí zejména „Predátoři" („od roku 2006 zabily americké bezpilotní letouny více než 1900 povstalců v Pákistánu"), se scvrkly do ptačí velikosti nebo ještě lépe do velikosti hmyzu (třepotání hmyzích křídel lze technologicky napodobit snáze než pohyby ptačích křídel; podle majora Michaela L. Andersona, doktorandského studenta rozvinutých navigačních technologií, se inženýři v současnosti zaměřují na napodobení mimořádných aerodynamických dovedností lišaje smrtihlava, hmyzu proslulého schopností vznášet se na místě – tohoto cíle se dosud nepodařilo dosáhnout, ale jistě se tak brzy stane –, protože má potenciál překonat vše, „co dokážou naše neohrabané letouny").

Nová generace dronů bude neviditelná, ale zviditelní vše ostatní; zůstane imunní, zatímco vše ostatní se stane zranitelným. Slovy Petera Bakera, profesora etiky na Námořní akademii Spojených států, díky těmto dronům se válka dostane do „posthrdinské éry"; podle dalších „vojenských etiků" se ještě prohloubí již dnes ohromná „propast mezi americkou veřejností a její válkou"; jinými slovy drony vykonají další krok (druhý krok po zrušení povinné vojenské služby a jejím nahrazení profesionální armádou) k tomu, aby se válka stala neviditelnou pro národ, jehož jménem je vedena (nebudou se nasazovat životy občanů), a proto bude také jednodušší – a lákavější – ji vést (bude totiž téměř bez vedlejších škod a politických nákladů).

Další generace dronů uvidí vše, ale zůstane naprosto neviditelná – metaforicky i doslova. Nebude možná žádná ochrana před sledováním – pro nikoho. I technici, kteří drony vypustí, se zřeknou kontroly nad jejich pohyby a nebudou schopni ochránit žádný objekt před tím, že se náhodou stane předmětem dohledu: „nové a vylepšené" drony budou naprogramovány tak, aby létaly samy, aby si určovaly svůj itinerář podle vlastní volby. Jakmile budou v plánovaném množství uvedeny do provozu, jedinou mezí poskytovaných informací bude nebe.

Právě tato dimenze nové špionážní a dohlížecí technologie, která dokáže jednat na dálku a autonomně, nejvíce zneklidňuje její tvůrce: „tsunami dat", jíž jsou zahlceni zaměstnanci velení vzdušných sil, představuje reálné riziko, protože se může vymknout jejich kontrole (a kontrole kohokoli jiného) – příliš velké množství dat znemožňuje jejich analýzu. Od 11. září narostl počet hodin, které potřebují zaměstnanci vzdušných sil ke zpracování informací od dronů, o 3100 procent a každý den přibývá dalších 1500 hodin videonahrávek, které je zapotřebí analyzovat.

Jakmile omezený „pohled" senzorů na bezpilotních dronech nahradí „gorgonské oko", které dokáže přehlédnout celé město jedním pohybem (což je záležitost nejbližšího vývoje), bude zapotřebí 2000 analytiků na zpracování dat jen z jednoho dronu, zatímco dnes dělá tuto práci devatenáct zaměstnanců.

To však znamená především to, že vyhmátnutí „zajímavého", „relevantního" objektu z bezedné zásobárny „dat" bude velmi obtížným a poměrně nákladným úkolem. A žádný potenciálně zajímavý objekt se neubrání tomu, aby se stal součástí této zásobárny; nikdo nebude s jistotou vědět, zda a kdy může takový kolibřík dosednout na jeho parapet.

Internetová laskavost „smrti anonymity" je trochu jiný příběh: vzdáváme se svého práva na soukromí na jatkách, v nichž obětí je naše vlastní vůle. Snad je tato ztráta soukromí chápána jako přijatelná cena za zábavu, kterou získáváme na oplátku. Anebo je tlak na to, abychom obětovali vlastní autonomii, tak silný a natolik odpovídá situaci ovčího stáda, že jenom hrstka mimořádně vzdorovitých, troufalých a odhodlaných lidí se vážně snaží tomuto tlaku odolat. Ať už je tomu jakkoli, nabízí se nám – alespoň formálně – možnost volby, něco, co připomíná dohodu, a také formální právo protestovat a podat žalobu v případě porušení této smlouvy; v případě dronů je něco takového nemožné.

V obou případech se ovšem stáváme zajatci osudu. Jak poznamenává Brian Stelter, „pokud se kolektivní inteligence dvou miliard uživatelů internetu spojí s digitálními otisky, jež mnozí uživatelé zanechávají na webových stránkách, pak je čím dál tím pravděpodobnější, že u každého diskreditujícího videa, u všech intimních fotografií a neslušných e-mailů lze nalézt jejich autora, ať už to sám chce, nebo nechce".

Richardu Lamovi, fotografovi na volné noze, který snímal pouliční nepokoje ve Vancouveru, trvalo pouze jeden den, aby identifikoval a vystopoval vášnivě se líbající pár, který (náhodou) zachytil na jedné své fotografii. Vše soukromé, co se dnes potenciálně děje na veřejnosti, může se stát předmětem veřejné spotřeby a vydrží až do skonání světa, jelikož internet „nedokáže zapomenout" nic z toho, co jednou zaznamenal na svých nesčetných serverech. „Tento rozklad anonymity je výsledkem služeb sociálních médií, jež proniknou všude, levných mobilních telefonů vybavených fotoaparátem, hostingových serverů, kde lze vystavovat snímky a videa, a především názorového posunu v tom, co má být veřejné a co soukromé."

Všechny tyto přístroje a aplikace jsou údajně „uživatelsky přívětivé": touto nejpopulárnější obchodní frází se ovšem označují takové výrobky, jež jsou nehotové bez přispění uživatele podobně jako nábytek z IKEA; výrobky, které nefungují bez vášnivé oddanosti a ohlušujícího potlesku spotřebitelů. Kdyby dnes žil Étienne de la Boétie, nejspíše by hovořil nikoli o dobrovolném otroctví, nýbrž o otroctví ve stylu DIY, „udělej si sám".

Co lze vyvodit z tohoto setkání dronů a facebookových účtů? Ze setkání dvou věcí, které sledují zjevně odlišné cíle a které vycházejí z protikladných motivů, přitom se však úzce a velmi účinně spolupodílejí na tvorbě, udržování a šíření toho, co jste tak příhodně označil jako „sociální třídění"?

Nejpozoruhodnějším rysem dnešní formy dohledu je podle mého mínění to, že se mu jaksi podařilo přimět a přemluvit protiklady k tomu, aby pracovaly v souladu, aby fungovaly společně ve službách téže skutečnosti. Na jedné straně se jemně, ale důsledně, nezadržitelně a v univerzálním měřítku aplikuje stará lest panoptika („neměl bys vědět, kdy tě sledují, aby sis nikdy nemyslel, že tě nesledují"). Na druhé straně transformací staré panoptické noční můry „nikdy nejsem sám" v naději „už nikdy nebudu sám" (opuštěný, ignorovaný a přehlížený, zavržený a vyloučený) nahrazuje obavu z prozrazení radost z toho, že si vás všímají.

Oba tyto posuny – a především jejich soulad a společný podíl na tomtéž úkolu – ovšem umožnilo to, že největším ohrožením existenciální jistoty a největším zdrojem úzkosti již není hrozba uvěznění a odnětí svobody, nýbrž hrozba vyloučení. Fakt, že je člověk pozorován a sledován, tak již není postrachem, nýbrž svodem. Příslib zvýšené viditelnosti, vyhlídka na to, že „budu otevřen" každému, aby mě viděl a zaznamenal, vychází vstříc velmi žádanému důkazu společenského uznání a tudíž ceněné – „smysluplné" – existence. Pokud je celé vaše bytí do posledního detailu veřejně přístupné, pak je to patrně nejlepší ochrana proti jedu vyloučení – a také jediný pádný způsob, jak se vyhnout riziku deportace; takovému pokušení mohou jen stěží odolat lidé, jejichž sociální existence je zjevně nejistá. Řekl bych, že nedávný fenomenální úspěch sociálních sítí je dobrou ilustrací tohoto trendu.

Dvacetiletý harvardský asociál Mark Zuckerberg zjevně objevil zlatou žílu, když vymyslel (někteří říkají, že ukradl) Facebook – a v únoru 2004 jej spustil na internetu pro studenty Harvardu. Avšak co to bylo za rudu, na niž onen šťastný Mark narazil a kterou těží s neustále rostoucím pohádkovým ziskem? Na oficiální stránce Facebooku naleznete následující popis výhod, které přitahují a svádějí půl miliardy lidí trávících značnou část svého času ve virtuálním prostoru Facebooku:

Uživatelé mohou vytvářet profily s fotografiemi, s přehledem osobních zájmů, s kontaktními a dalšími osobními informacemi. Mohou komunikovat s přáteli a s dalšími uživateli prostřednictvím soukromých nebo veřejných zpráv a chatu. Mohou též vytvářet společné zájmové skupiny a „oblíbené stránky" (do 19. dubna 2010 nazývané „fan pages"), z nichž některé vedou firmy za účelem reklamy.

Jinak řečeno to, co „aktivní uživatelé" nadšeně berou za své, když se připojují k řadám facebookových „aktivních uživatelů", je příslib dvou věcí, o nichž již snili, aniž by věděli, kde je hledat, dokud se na internetu neobjevila nabídka Marka Zuckerberga určená jeho kolegům na Harvardu. Za prvé se museli cítit osamělí, avšak z toho či onoho důvodu se nedokázali zbavit osamělosti dostupnými prostředky. Za druhé museli mít bolestný pocit, že jsou přehlíženi, zanedbáváni, ignorováni a odstaveni na vedlejší kolej, vykázáni a vyloučeni, přičemž – opět – nedokázali nebo nemohli vystoupit z této děsivé anonymity dostupnými prostředky.

Zuckerberg nabídl prostředky k dosažení obou cílů: prostředky, které do té doby postrádali a které marně hledali, – a lidé se chopili této příležitosti. Museli již být připraveni ke skoku, chodidla pevně zaklesnutá do startovních bloků, svaly napjaté, uši v očekávání startovního výstřelu. Jak nedávno poznamenal Josh Rose, kreativní ředitel digitálního úseku reklamní agentury Deutsch LA, „internet nám nekrade naše lidství, zrcadlí je. Internet do nás neproniká, ukazuje, co je v nás." Jak pravdivá slova! Nikdy nevyčítejte poslovi špatné zprávy, ani jej nechvalte za zprávy dobré…

To, zda se budou adresáti zpráv radovat nebo si naříkat, koneckonců závisí na jejich vlastních náklonnostech a animozitách, na jejich snech a nočních můrách, na jejich nadějích a obavách. To, co platí o zprávách a poslech, platí svým způsobem také o tom, co nabízí internet, a o jeho „poslech" – lidech, kteří jej přinášejí na naše obrazovky.

Jde o to, jak této nabídky využijeme – my, „aktivní uživatelé" Facebooku, půl miliardy z nás –, jde o to, zda bude její dopad na naše životy dobrý nebo špatný, prospěšný nebo škodlivý. Vše závisí na tom, za čím jdeme; díky technickým zařízením jsou naše touhy prostě jen více nebo méně realistické, naše hledání rychlejší nebo pomalejší, více nebo méně účinné.

© David Lyon, Zygmunt Bauman: Tekutý dohled (Liquid Surveillance, 2013)
Nakladatelství Broken Books, 2013: 160 stran
Překlad: Martin Ritter