Pokud se snažíme dobrat příčin současného „stěhování národů", demografický podtext lze vystopovat i v samotném syrském konfliktu a v uprchlické vlně, která následovala. Jako spouštěč revolučních vášní zapůsobil tamní překotný populační vývoj stejně vydatně jako dlouholetá ostrakizace sunnitské většiny Asadovým (alavitským) režimem. Jde to, že Sýrie na rozdíl od Evropy, která spíše vymírá, naopak v posledních desetiletích čelila poměrně zásadním problémům souvisejícím s velmi rychlým růstem počtu obyvatel.

Když v březnu 2011 vypukly v Damašku pouliční nepokoje a zemi zachvátilo tzv. arabské jaro, bylo možno hovořit i o vzpouře mladé deprivované generace, která nenacházela adekvátní životní uplatnění. Sýrie měla v té době téměř 23 milionů obyvatel (dnes po uprchlické vlně má už jen asi 17 milionů), přičemž o dvacet let dříve to byla jen zhruba polovina. Velmi rychlý růst populace se přitom týkal hlavně chudších syrských regionů, kde v některých guvernorátech na jednu ženu připadalo v průměru až 6,2 dítěte, což je stejně jako v „nejplodnějších" afrických zemích. Populační růst byl v předchozích letech dokonce jedním z nejvyšších na světě (2,5 % ročně, když třeba v sousedním Libanonu to bylo jen 0,8 %). Oficiální míra nezaměstnanosti v předrevolučním období sice dosahovala „jen" kolem 10 %, neoficiálně ale byla bez práce plná čtvrtina práceschopného obyvatelstva. Převážně mladí. Vždyť také 60 % syrské populace bylo v té době mladší než 25 let a 45 % než 15 let.

Syrská vláda, vědoma si konfliktního podhoubí, plánovala opatření, která měla směřovat k redukci populačního růstu už během pěti let z 2,5 % na 2,1 %. „S obyvatelstvem máme nepochybně problém," uvedl v červnu 2010 pro agenturu Reuters Nabil Sukkar, syrský ekonom, jenž dříve pracoval pro Světovou banku. „Pokud se s tím nevyrovnáme, může to být zátěží pro náš další rozvoj," uvedl tehdy. Rychlá expanze populace – kdy na pracovní trh každoročně přicházelo čtvrt milionu mladých lidí – podle něj překročila absorpční kapacitu syrské ekonomiky. „Příliš početná populace znamená též velkou zátěž pro státní služby, jako je oblast vzdělávání, energetiky a zdravotní péče," varoval pár měsíců před vypuknutím revoluce syrský ekonom.

Z poloválky studený mír

Že Sýrie a některé další arabské země budou mít fatální potíže zvládnout svou vzhůru vyklenutou demografickou křivku, už v roce 1996 předpověděl americký politolog Samuel Huntington ve svém vizionářském bestselleru Střet civilizací. A taktéž uzřel, že tyto změny budou mít zásadní dopad na migraci obyvatelstva mezi muslimskými a nemuslimskými (západními) zeměmi. Jeho předestření budoucnosti je až katastrofické, naštěstí pro Evropu přináší Huntington i relativně pozitivní prognózu. Předpovídá totiž pozvolný útlum tzv. islámského obrození, a tento vývoj opět dává do souvislosti s demografickými změnami.

„K tomu s největší pravděpodobností dojde ve dvacátých a třicátých letech dvacátého prvního století, kdy ochabne demografický impulz, jenž tomuto hnutí dodává sílu. V té době se zmenší počet militantních fundamentalistů, válečníků a přistěhovalců – důsledkem toho klesne počet konfliktů uvnitř islámu i mezi muslimy a jinými národy. Vztahy mezi islámem a západní civilizací sice nebudou blízké, ovšem rozhodně budou méně konfliktní a z poloválky se nejspíše stane válka studená nebo dokonce studený mír..." vidí budoucí svět Huntington.

Chybí hlubší analýza

Demografický komponent označuje v celé „transformaci" Blízkého východu za zásadní i český arabista Jan Čuřík, působící nyní v Dubaji. „Na druhé straně tento komponent sám o sobě nevysvětlí vůbec nic," dodává pro týdeník Dotyk. Zároveň ale připomíná, že syrská demografická struktura a dynamika se příliš neliší například od marocké, přitom ale Maroko je podle něj přesto „schopno ‚upouštět páru' docela rozumným způsobem, integrovat mladé lidi do společnosti, na pracovní trh". Tím naznačuje, že nelze vycházet z jediného hlediska a vývoj v celém arabském světě si žádá daleko hlubší zkoumání.

Za velmi problematickou v této souvislosti Čuřík označuje skutečnost, že nemáme k dispozici žádný souvislý text, který by blízkovýchodní demografii detailně analyzoval a nad to se i kriticky stavěl k oficiálním statistikám. Tedy s jedinou výjimkou, jíž jsou podle něj francouzští demografové Youssef Courbage a Emmanuel Todd a jejich kniha z roku 2007 Le rendez-vous des civilisations (Přátelské setkání civilizací, v angličtině uváděna jako Konvergence civilizací).

Ta víceméně polemizuje s Huntingtonem a jeho vizí o nevyhnutelném střetu západní (křesťanské) a muslimské (arabské) civilizace. Dává totiž demografický vývoj v muslimském světě (rozdílný v různých zemích) do souvislosti s probíhající modernizací, rozvojem gramotnosti atd. Autoři poukazují na to, jak v souvislosti s pokračující emancipací muslimek, růstem jejich vzdělanosti a vzdělanosti ve společnosti i u nich klesá natalita. Jdou tak ve šlépějích naší civilizace. Youssef Courbage z francouzského Národního institutu demografických studií je podle arabisty Jana Čuříka také jediný autor, který se pokoušel syrské povstání definovat v nějaké demografické perspektivě.

„Zdá se být pravdou, že například nejsilnější demografický růst v posledních letech přetrvával v syrských regionech, které jsou od roku 2011 centry opozice a vymkly se Asadovu režimu z rukou – Dar'á, Idlib, Dejr ez-Zor. Ale to samo o sobě nemusí vůbec nic osvětlovat, netroufám si to vůbec označit za příčinu," dodává opatrně Čuřík. Nepřímo tím vyzývá další světové experty, aby se tohoto závažného tématu chopili.