Pozemkoví magnáti

Prodat – neprodat?

5. září 2014 četba na 3 minuty

Foto: redakce

Drtivá většina lidí v Česku, kteří vlastní nějaký ždibec pole či louky, z něj má jen mizivý užitek. Ceny pozemků však jdou pomalu, ale nezadržitelně nahoru a hamletovský dotaz Být, či nebýt (aspoň drobným „latifundistou") nabývá na významu.

Prodat,neprodat nebo dokonce nějáký další kousek pole přikoupit? Rozhodování není lehké už proto, že u většiny z nás desetiletí komunismu nejen způsobila ztrátu vztahu k půdě, ale také vytvořila pocit, že by ten problém měl vlastně někdo vyřešit za nás. Chtěli bychom mít buď hodně peněz za pronájem pozemku. Nebo ho prodat za cenu, která se platí v sousedním Německu. Ale přitom ho prodat do českých rukou, aby nám nezabírali půdu cizáci… Jenže trh s půdou u nás se od poměrů na Západě výrazně liší. Chceme zcela stejné ceny či nájmy jako v Rakousku nebo Francii? Pak „stačí" vymazat události druhé poloviny 20. století, kdy u nás proběhla kolektivizace a zestátňování. A zároveň kouzelným proutkem zvýšit příjmy na úroveň Německa.

Realita je samozřejmě úplně jinde. A ani státní úředník, ani nějaké družstvo či farmář se nebudou starat o to, aby vlastník pole dostal vysokou cenu při prodeji nebo co nejlepší nájemné. Majitel, jak je v normálním světě zvykem, se musí starat sám. To znamená jednak si zjistit, jak se ceny půdy vyvíjejí celorepublikově, a především v konkrétní lokalitě. Je dobré se také na vlastní oči přesvědčit, jak pozemek vypadá – zda je vůbec fyzicky identifikovatelný („vykolíkovatelný"), nebo aspoň přesně zanesen v katastrálních mapách.

Je třeba pozorně prostudovat podmínky, za kterých nějaký zájemce nabízí odkup pole nebo za nichž pozemek pronajímáte. Oblíbenou fintou řady podniků je například „přepronájem" pole – zaplatí vám nájem, ale pole pak dál poskytne do nájmu někomu dalšímu za ještě vyšší nájemné. Zkrátka sedět a trpně čekat, až se ten hektar či dva samy zhodnotí, je nejlepší cestou k tomu, aby vás nakonec nějaký překupník přelstil. Teprve když budete mít o svých pozemcích zjištěny všechny informace, dá se seriózně rozvažovat, co s nimi.

Některé principy jsou přitom platné obecně. Je-li reálná naděje, že se z pole stane stavební parcela – pak je pochopitelně nesmysl se ho zbavovat. Máte-li jen hektar či dva, je asi lepší hledat spíš dobrého kupce, protože z pronájmu tak malé výměry nezbohatnete. Naopak, větší celky už mohou při dobře ošetřené nájemní smlouvě dávat přijatelný výnos (za deset hektarů dvacet až třicet tisíc korun ročně). (Ještě pro pořádek – přikoupení dalších hektarů půdy je pro obyčejného smrtelníka spíše ojedinělou investicí. Zisk z pronájmu – viz výše – není nijak závratný, při současných nájmech by se vám náklady na pořízení jednoho hektaru vrátily tak za padesát let.)

Konečné rozhodnutí prodat, nebo ne pak samozřejmě závisí nejen na penězích, ale i na emocích. Někdo v sobě přece jen objeví kořeny rodinné tradice a „na památku" si pole nechá. Někdo si za těch řádově sto tisíc korun za hektar koupí třeba akcie, jiný peníze za pole svých předků raději hned utratí za dovolenou. Jak ukázali zase předci poslanců KSČM, sedících dnes v parlamentu, ani soukromé vlastnictví pozemků nemusí být navěky…