Do Dánska odešli mladí manželé v září 2012. Načerpat zkušenosti, zážitky a vydělat peníze, aby si po návratu mohli postavit domek. Z jejich českého platu by investice byla mnohem nedostupnější. Oba tvrdí, že nikdy nechtěli do zahraničí odejít natrvalo. Domů je to táhne, často přijíždějí i jen na víkendy. Vzdálenost bezmála tisíc kilometrů absolvují v miniaturní škodovce Citigo. V jednom z nejmenších a nejlevnějších vozítek, která se v severské zemi dají koupit. I tak je vyšlo v přepočtu na 450 tisíc korun. V Česku se prodává za méně než polovinu.

Strastiplné kodrcání při cestách domů vyvažují příjemné pracovní podmínky, kterých si Češi v severské zemi považují. Nasazení většiny tamních lékařů je podstatně menší, než znají z domova. V mnohém odlišná je i psychiatrická péče. Poté, co Pilcovi poznali dánský systém, dívají se na ten český s větším uznáním. Zároveň jsou ale k němu i kritičtější. „Řada věcí, které se v Česku berou jako dogma, je postavená na vodě. Vždycky jsme se učili, že psychotičtí pacienti jsou nebezpeční, když se nechají běhat po ulici. Takže se musí léčit, ať se jim to líbí, nebo ne. V Dánsku je postup opačný a tragédií určitě není víc," porovnávají lékaři.

Každý z manželů pracuje jinde. Dagmar léčí staré lidi v různém stádiu demence v ambulanci v Esbjergu, přístavu na jihozápadě Dánska, kde rodina bydlí. Ondřej cestuje denně do asi 40 kilometrů vzdáleného města Brørup. V ambulanci za den vyšetří obvykle tři dospělé pacienty. Schizofreniky, lidi s depresí, maniodepresivní psychózou či jinými duševními poruchami. Mezi nimi 35letého Súdánce, který ve vlasti jako desetiletý voják zabíjel. V psychickém rozpoložení, ovlivňovaném alkoholem a hašišem, může být nebezpečný i v zemi, která mu poskytla azyl. Zatím o tom jen mluví. „Občas se objeví u nás v ordinaci. Nijak se ovšem neléčí. Sám neví, jestli od nás vůbec chce pomoci," vypráví český psychiatr. Pokud totiž člověk není bezprostředně nebezpečný svému okolí, záleží jen na jeho vůli spolupracovat.

Čím to je, že Dánové opakovaně vedou žebříček nejšťastnějších národů?

Ondřej: Když vyšel průzkum, že Dánsko je zase první, v jedněch novinách k tomu byl kreslený vtip. Lidé sedí u stolu, debatují na téma štěstí a jeden se ptá: Je to tím, že opravdu máme tolik důvodů být nejšťastnější, nebo jsme nejvíc pokrytečtí? To je trefné. Myslím, že největší rozdíl mezi námi a Dány je v tom, že oni si nestěžují. Snad to ani neumí.

Dagmar: V Čechách se pořád jen nadává. Ani jedno ale není v pořádku. My se chováme uvolněně a když si postěžujeme, Dánové ani nevědí, jak na to mají reagovat.

Jsou pak v ordinaci vůbec schopni ventilovat své problémy?

Dagmar: U pacientů je to jiné. Když vyhledají lékaře, znamená to, že už mají problém a chtějí s ním něco dělat. Spíš to vidíme u kolegů. Na nic si nestěžují, slovo problém ani nepoužívají. Nazývají ho jinak – výzva. Zní to optimističtěji. Jediné, na co si postěžují, je počasí. Jenže pocit spokojenosti vždycky neodpovídá skutečnosti.

Nakazili vás optimismem, nebo je vám bližší zdejší blbá nálada?

Ondřej: Na našem výletě do nejšťastnější země je přinejmenším dobré, že je skvělou prevencí proti tomu, abychom situaci v Česku vnímalinegativně. Dánové vynikají v tom, jak své zemi dělají dobrou reklamu. Tváří se, že jsou sociální stát, přitom zase takové vymoženosti tam nejsou. Lidé jsou ale neuvěřitelně skromní a také velcí patrioti. Všechno – dort i vánoční stromek – zdobí dánskými vlaječkami.

Dagmar: Opravdu máte pocit, že jste v nejlepší zemi na světě, jak ji oni vnímají a prezentují. Ve skutečnosti ale státní servis nenabízí o moc víc než u nás.

V čem jsou sociální jistoty Dánů menší, než si mnohdy myslíme?

Ondřej: Velice malá je třeba ochrana zaměstnanců, když jsou v pracovní neschopnosti. Snadno mohou přijít o práci. Firmy nerespektují, že se člověk potřebuje léčit. Zaměstnavatel ho brzy začne bombardovat, aby se vrátil do práce. Když ho vyhodí, za propuštěného zase nastoupí člověk z úřadu práce a snaží se ho dotlačit do nějakého kurzu či aktivity. Zvláště psychiatrické diagnózy příliš nerespektují. S tím bojujeme a mnoho pacientů tím reálně trpí.

Dánština je oříšek

Proč jste si vybrali severskou zemi a neodešli podobně jako řada českých lékařů do Německa?

Dagmar: Tam už musíte přijít s němčinou, a tu ani jeden z nás neovládá. Severské státy nabízejí jazykové kurzy. Už v době, kdy studujete jazyk a ještě nepracujete, dostáváte slušný plat. Po třech měsících pak plný, a dál se při práci učíte dánštinu.

Jak vám šla? O dánštině se říká, že patří k nejtěžším evropským jazykům...

Dagmar: Je dost těžká. Naštěstí je trochu podobná švédštině, kterou jsme z našeho dřívějšího půlročního působení ve Švédsku úplně nezapomněli. Rychle jsme byli schopni porozumět psanému textu, ale výslovnost je úplně jiná. Mluvili jsme po švédském způsobu, a tomu Dánové nerozuměli. V dánštině se špatně rozeznává, kde slovo začíná a kde končí. Švédové to mají oddělené, proto i děti se naučí mluvit rychleji než malí Dánové. My jako cizinci jsme na tom podobně.

Po třech měsících jste ovládali řeč tak, že jste mohli ordinovat?

Ondřej: To jsem teprve začal rozeznávat, kde jedno slovo končí a začíná druhé. Až po dalších třech měsících jsem dostal své pacienty a byl schopen s nimi mluvit. I teď jsem rád, když je poblíž někdo z personálu, pokud se na něčem zasekneme.

Dagmar: Já mám pacienty, kteří často mluví nářečím, jemuž ani Dánové běžně nerozumí. Navíc jsou to staří lidé s různě pokročilou demencí, takže je to ještě obtížnější.

Ve Švédsku jste nepracovali dlouho. Proč jste se po půl roce vrátili?

Ondřej: Nebyli jsme úplně nadšení z tamního přístupu. Psychiatři pracují jinak, než jsme zvyklí. Zatímco pro nás je nejdůležitější správná diagnóza a léčba, oni kladou důraz především na sociální problematiku.

V čem postupují jinak?

Ondřej: Mají zásadu – rovnost všech. Čili odborné názory a terminologie musí být srozumitelné pro každého, kdo se debaty o pacientovi účastní. To jsou i sociální pracovníci a sanitáři. V Čechách je na takové schůzce lékař, sestra, pacient, popřípadě někdo z rodiny. Za rozhodnutí je tady zodpovědný lékař, zatímco ve Švédsku se pod něj nikdo nepodepisuje. Je tam kolektivní rozhodování a kolektivní utajení, kdo vlastně za co zodpovídá.

Můžete uvést nějaký konkrétní případ?

Ondřej: Měli jsme třeba obéznějšího 22letého mladíka, léčeného robustními dávkami antipsychotik. To se podepisovalo na tom, že přibýval na váze a začal mít problémy s inkontinencí. Kolektivní domluva nebyla na tom, jak zjistit příčinu problému. Výsledkem debaty bylo, že se mu opatří pračka. To není vtip.

Pacient si počká

Je tedy psychiatrie v severských zemích oproti té české zaostalejší?

Ondřej: To určitě ne. Švédská a dánská koncepce jsou si podobné, i když v Dánsku je odbornost víc akcentovaná. Pokud zůstaneme u Dánska, samotná odborná připravenost lékařů je na velice dobré úrovni, ale chybí jim praxe. V tom je největší rozdíl proti Česku. Dánský lékař vidí pacienta v průběhu léčby jednou, maximálně dvakrát. Jinak dostává informace zprostředkovaně od nelékařského personálu, a to jen v případě, že se s pacientem děje něco velmi nestandardního. Není tedy zpětná vazba. Systém mají nastavený úplně opačně než u nás. Hospitalizace jsou tam kratičké. Bojují s nedostatkem doktorů. Na oddělení, kde je práce pro několik lékařů, je s bídou jeden.

Dagmar: Na rozdíl od Česka je tam ale mnohem menší vytíženost lékařů, a to ve všech oborech. Někdy před 30 lety tam byla situace podobná jako dnes u nás: lékaři byli přetížení, měli málo času na pacienta. Odbory se vzbouřily, proběhla reforma a výsledkem je, že se znásobil počet míst pro lékaře, která ale nebyla nikdy obsazena. Na lékaře je tedy méně pacientů, kterým se tím prodloužily čekací doby. Místo aby lékař denně ošetřil 10–15 pacientů, přijme maximálně tři.

Ondřej: Pro příchozí doktory jsou tamní pracovní podmínky velice pohodlné. Zní to jako náborová reklama, ale opravdu je to tak.

Asi je to ideální pro lékaře, ale co nemocní? Musí se načekat, než na ně přijde řada...

Ondřej: Není to tak jednoznačné. Dobře tam funguje další personál. Zdravotní sestry v mnohém nahrazují lékaře. Navštěvují pacienty doma a mají na ně i víc času. K tomu bychom měli v Česku časem také dospět. Lékařů u nás víc nebude, pacientů je hodně a je lepší, aby byli v domácí péči s podporou erudovaných sester, než je držet v mamutích léčebnách.

Psychiatrická péče je v Dánsku státní i privátní?

Ondřej: Naprostá většina je státní. Na privátní se stejně jako ve Švédsku dívají velice podezíravě.

Nadměrné pití alkoholu může vést k psychickým poruchám, závislost doprovázejí deprese. Jak jsou na tom v tomto směru Dánové?

Dagmar: Problémy jsou stejné jako u nás. V Dánsku ale mají mnohem větší společenskou toleranci k alkoholu. Na co bychom se u nás dívali jako na alkoholismus, není pro ně nijak významná konzumace. Když pacientům doporučujeme naprostou abstinenci, nechápou, že by neměli pít vůbec.

Ondřej: Je běžné, že své děti učí doma pít ve 12–13 letech. Na schůzkách ve škole se rodiče dohadují, kolik piv se třeba 14letým žákům bude tolerovat na nějaké akci. Bere se jako normální, když se při biřmování mládež ve 14–15 letech opije.

Dagmar: V jazykovém kurzu nás učili také zdejší kulturu a promítali nám ukázku tradičního oběda. Sejde se celá rodina a během jídla si dávají panáky, děda jich zvládl deset.

Ondřej: Nemáme ale pocit, že by ve skutečnosti holdovali alkoholu víc než Češi. Jen to dávají víc najevo. Všímáme si také, že jasné známky závislosti na alkoholu či odvykacího stavu jsou tam často odborným personálem přehlíženy. A pokud pacient tvrdí, že alkohol nepije, pak se mu věří. Jinak by to znamenalo, že se lékař dostane do konfliktu s pacientem, a to tam nemají moc rádi.

Hyperaktivní lidstvo

Přepracovanost asi nebude v této severské zemi důvodem psychických potíží?

Dagmar: My jsme si určitě odpočinuli, pracovní vytížení a hladina stresu je zvlášť v našem oboru nesrovnatelná. Kdybychom takto pracovali v Čechách, asi se neuživíme.

Ondřej: Je tu běžné, že se někdo kvůli stresu hodí jednou dvakrát za měsíc marod. Na den, dva. Prostě zavolá do práce, že se potřebuje vyspat. Když je to lékař a pracuje v ambulanci, pacienti si pak počkají další dva tři měsíce.

Které diagnózy jsou u nich na vzestupu?

Ondřej: Spektrum je stejné jako v Česku. V severských zemích je možná částečně módou nemoc ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder), což je hyperaktivita s poruchou pozornosti.

Dagmar: Dřív se brala jako problém v dětství. V Dánsku se jí stále více zabývají psychiatři u dospělých. V Česku je jen minimum případů.

Ondřej: Diagnostická kritéria jsou tady velmi široká a vejde se do nich pomalu každý. Když to trochu přeženu, ADHD můžete mít, když máte ráno problém vstát z postele, v práci máte pocit, že jste přetížený, nedoceněný, trvale frustrovaný, zapomínáte, nemůžete spát, myšlenky se vám stále honí v hlavě.

Jak se ADHD léčí? A co se stane, když se neléčí?

Ondřej: Opravdu vážný průběh ADHD se dá stejně jako deprese jen těžko nasimulovat. V obou případech za vás kromě vašich stesků mluví i vaše tělo. Základní léčbou ADHD je stimulant metylfenidát, kterému se v Americe říká baby kokain. Pacienti pak dokážou lépe korigovat své chování, lépe se soustředit, rozlišovat mezi okamžitým a dlouhodobým cílem. Neléčení pacienti mohou celý život trpět tím, že nedokážou uplatnit v práci ani v soukromém životě svůj intelekt, nápady, potenciál. Důsledkem může být kriminální chování nebo únik ke konzumaci drog.

Dagmar: V severských zemích je tato nemoc hodně popularizovaná. Pacienti sami často vyhledávají léčbu a je tendence jim při stanovování diagnózy vycházet vstříc. ADHD je tam ale naddiagnostikováno, ve věznicích je tato diagnóza stanovována až u 70 procent lidí. Jako by byla snaha natlačit do našeho oboru spoustu lidí, s nimiž si společnost neví moc rady.

Opravdu je tam pacient za každých okolností pánem?

Ondřej: Ano i ne. Zjednodušuje to práci i snímá zodpovědnost z lékaře. Na druhé straně je v Dánsku mnohem jednodušší než u nás být léčený nedobrovolně. Nebo i dokonce přijít o dítě z důvodů, které nejsou nijak závažné.

Dagmar: Třeba na základě kampaně, která tam nyní běží. Má se hlásit úřadům pouhé podezření, že se dítě nemá dobře. A nemyslí se tím pouze týrání.

Dánsko ale má pověst nejlepší země, když chcete mít děti.

Ondřej: Vídáme tatínky s malými dětmi, v restauracích je dětem mnohé přizpůsobeno, od našich poměrů se to ale moc neliší. Ve výchově se hodně spoléhá na instituce. Běžně v 6. měsíci jdou děti do jeslí, pak do školky a školy, kde tráví většinu času. V 15 letech se odstěhují na internát a doma se už neobjeví. Je tam velká rozvodovost. Nikdy jsem se nesetkal s takovým procentem domácího sexuálního zneužívání a incestu.

Dagmar: Maminky se brzy vracejí do práce i z ekonomických důvodů. Sociální systém není tak štědrý, od 26. týdne berou jen málo peněz. Rodinné vztahy jsou zde postavené jinak než u nás. Zvykem je, že o člověka se od kolébky do hrobu stará stát, nikoliv rodina.

Možná ještě rok

Co vás v Dánsku překvapilo nepříjemně?

Dagmar: Registrační taxa na auta. Když si přivezete auto s cizí SPZ, musíte zaplatit obrovskou daň. Na náš dva roky starý Golf Variant, což je na tamní poměry poměrně luxusní vůz, vycházela na 300 tisíc korun. Pořídili jsme si proto Citigo, nejmenší auto, jaké se tam dá koupit. Dost nám to znepříjemnilo začátky.

Ondřej: Mě nemile překvapil pravicový extremismus zaměřený vůči přistěhovalcům. Je to paralela s českými výpady proti Romům. Titul azylanta je v Dánsku snadné získat – na rozdíl od práce.

Víte, kolik je v Dánsku českých lékařů?

Dagmar: Moc ne. Osobně známe dvě lékařky, které jsou tam provdané. A dva mladé lékaře, ale jeden již odešel do Drážďan. Pracuje tam hodně lékařů z Polska a stále více z Portugalska.

Pracovní tempo jste už chválili, jak se vám změnila životní úroveň?

Dagmar: Snížila se.

Ondřej: Ale to je tím, že šetříme a uskromňujeme se. Doma jsme neměli špatné platy, ale na dům si snadněji vyděláme v Dánsku. Ještě jednodušší by bylo, kdybychom si ho chtěli pořídit tam.

Dagmar: Většina věcí je nejméně třikrát dražší, ale bydlení je tam dostupnější. Kdybychom se v Dánsku chovali jako doma, zašli občas do restaurace a za kulturou, nic bychom nenašetřili. Jediným naším kulturním zážitkem za celou dobu byl koncert Depeche Mode.

Kdy se chcete vrátit?

Dagmar: V srpnu nám končí kontrakt. Přemýšlíme, jestli zůstaneme ještě další rok.

Ondřej: Drží nás tam finanční stránka. Zážitků a zkušeností budeme mít za dva roky nad hlavu. K práci v Česku se rádi vrátíme.