Jediný puč v historii, který sice fatálně zkrachoval, avšak svými následky vedl k tomu, co pučisté zamýšleli. Tak by šlo definovat události, k nimž došlo před pětadvaceti lety – ve dnech po 19. srpnu 1991 – v tehdejším Sovětském svazu.

Nikdo, kdo si tehdy u nás pustil po ránu rozhlas či televizi a zaslechl známé fráze sovětských generálů o „extremistických silách, které využily svobody a demokracie a začaly rozbíjet SSSR", na ten pocit hrůzy z možného dalšího pokračování bolševické diktatury nezapomene. A ani na úlevu, když puč jako zázrakem ztroskotal a z krymské internace se vrátil do Moskvy reformátor a tvůrce perestrojky, tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu Michail Gorbačov.

Jenže po jelcinovské mezihře a pádu impéria přišel prezident Vladimir Putin, podle kterého byl „rozpad Sovětského svazu největší geopolitickou katastrofou 20. století". Dnes není pochyb o tom, že bývalý důstojník tajné služby KGB Putin důsledně naplňuje sliby někdejších pučistů, že „hrdost a čest sovětského občana musí být obnovena" nebo že „skoncují se zmatkem, který tady vládne". Jenom to dělá v ruském a nikoli už sovětském imperiálním hávu.

Byl tedy puč před pětadvaceti lety vlastně úspěšný? Plánoval snad někdo takový vývoj?

Tisková konference pučistů ráno 19. srpna 1991. Druhý zprava viceprezident Gennadij Janajev.Autor: Archiv

Od komunismu k imperialismu

„V tehdejším návalu radosti nikoho nenapadlo, že dožívající sovětské impérium se transformuje v jiné, řekněme Putinovo," vzpomíná na rozuzlení moskevského dramatu tehdejší moskevský zpravodaj a dnešní europoslanec za TOP 09 Jaromír Štětina. Podle něj se tehdy zdálo, že demokracii v Rusku už nic nestojí v cestě. „Dnes je ale cesta k demokracii v Rusku ohrožena stejně jako v létě roku 1991. S tím rozdílem, že ji neohrožuje skupina odbojných komunistických funkcionářů, nýbrž samotná hlava ruského státu," konstatuje Štětina.

Podobně jako někdejší československý ministr obrany Luboš Dobrovský (více viz rozhovor Věděli jsme, že puč nemá podporu) je ovšem i on přesvědčen, že porážka puče nebyla příčinou rozpadu SSSR. „Odstředivé snahy svazových republik trvaly v té době už více než pět let," připomíná. Putinův autoritářský režim tudíž navazuje na myšlenky pučistů jen nepřímo – a zejména poučením, že lepší než vystoupit proti vládnoucímu prezidentovi je dohodnout se s ním na nástupnictví. Jako to na přelomu let 1999 a 2000 udělal právě Putin s Jelcinem.

Tanky v ulicích Moskvy 19. 8. 1991Autor: Archiv

Gorbačov zachráněný a odstavený

Zrekapitulujme si stručně, co se vlastně v Sovětském svazu v oněch srpnových dnech roku 1991 stalo. Všechno začalo už 18. srpna, dva dny před chystaným podpisem nové svazové smlouvy mezi patnácti sovětskými republikami – tu totiž neostalinisté považovali za začátek demontáže SSSR.

Kolem sedmé hodiny večer přijela na Krym do prezidentské vily ve Forosu, kde trávil dovolenou Gorbačov s rodinou, skupina lidí vedených šéfem prezidentova aparátu Valerijem Boldinem. Vyzvali prezidenta SSSR, aby se vzdal pravomocí, pověřil řízením země viceprezidenta Gennadije Janajeva a podepsal dekret o výjimečném stavu. Gorbačov to odmítl a zůstal další tři dny v nucené internaci.

Ráno v pondělí 19. srpna vydává viceprezident Janajev dekret o převzetí moci a o zřízení osmičlenného Státního výboru pro výjimečný stav. Poté je na některých místech Sovětského svazu vyhlášen výjimečný stav, zavedena cenzura a pozastavena činnost politických stran. Dopoledne vjely do moskevských ulic tanky. Armáda a jednotky KGB obsadily většinu televizních a rozhlasových studií a redakce novin.

Jenže už v 7 hodin ráno se objevil v budově ruského parlamentu (tzv. Bílý dům) ruský prezident Boris Jelcin. Nejprve jen přítomným novinářům nesměle přečetl svou výzvu k ignorování dekretů pučistů a zoufale dodal „A teď se každý zachraňte, jak můžete". Za hodinu a půl už ale stejnou výzvu k obraně demokracie a podpoře Gorbačova pronáší plamenně z věže loajálního tanku před budovou – a je to jeho hvězdná politická hodina. Před Bílým domem se shromažďují tisíce Moskvanů odhodlaných bránit Jelcina, přidávají se k nim i další tankové jednotky.

V úterý 20. srpna vyrostly v moskevských ulicích barikády a pučistický předseda sovětské vlády Pavlov se „hodil marod". Estonsko vyhlásilo nezávislost, na stranu Jelcina přecházejí další armádní jednotky a sovětské republiky Ukrajina, Moldávie. Pučisté vyhlásili zákaz nočního vycházení.

Tanky na Rudém náměstí v Moskvě 20. srpna 1991Autor: Archiv

Ve středu 21. srpna zahájila pučistická vojska útok na barikádu před Bílým domem, výsledkem jsou čtyři mrtví a deset raněných. Nezávislost vyhlásilo i Lotyšsko, večer převzal Jelcin velení sovětské armády a nařídil návrat do kasáren. Armáda se začala stahovat z centra Moskvy, prezidium sovětského parlamentu prohlásilo dekrety pučistů za nezákonné, potvrdilo Gorbačova ve funkci prezidenta a byla zrušena cenzura. Jelcinovi lidé dopravili Gorbačova zpátky z Krymu do Moskvy a naopak vůdcové puče byli zatčeni. Jeden z nich, ministr vnitra Boris Pugo, spáchal sebevraždu.

Čtvrtek 22. srpna byl dnem vítězství – Gorbačov poděkoval Jelcinovi za podporu a záchranu demokracie a konaly se oslavné manifestace. Zároveň už ale Jelcin žádá posílení role Ruska v sovětských orgánech a začíná velká personální čistka. Je zřejmé že odteď bude hrát první housle Jelcin, zatímco otřesený Gorbačov zůstane ve vleku událostí.

Očividně otřesený Michail Gorbačov se vrací z internace na Krymu.Autor: Archiv

Podzimní kvapík 1991

„Příliš dlouho jsem se snažil reformovat komunistickou stranu," připustil Gorbačov teprve po letech svou fatální chybu a přiznal, že lituje, že už na jaře 1991 nezaložil novou reformní partaj. Každopádně právě puč akceleroval konečný pád komunistického systému i rozpad sovětského impéria.

Ještě koncem srpna byli komunisté zakázáni v Rusku i v celém SSSR. A po čtyřech měsících bouřlivého odpadávání jednotlivých republik se Sovětský svaz v prosinci 1991 „transformoval" v 15 suverénních států, sdružených v neškodné Společenství nezávislých států. Gorbačovovi byla prezidentská funkce jednoduše zrušena.

Ze srpnového puče se pak rychle stala zaprášená historie, až se po nástupu prezidenta Vladimira Putina Rusové probudili do jeho „jednotného Ruska", které je postaveno po vzoru Janajevových představ o pořádku a obnovené občanské hrdosti. „Odmítám systém, ve kterém o osudu země a jejího lidu rozhodují jen dvě osoby, jako je tomu dnes v případě Putina a Medveděva," ohradil se nedávno v rozhovoru pro rádio Svoboda proti současnému ruskému režimu letos pětaosmdesátiletý Gorbačov. „Stydím se za ně, protože se chovají nehorázně," dodal.

„Ne nadarmo se říká, že v Sovětském svazu proběhly vlastně dva převraty – první onen divadelní v hlavní roli s Gennadijem Janajevem, a ten druhý, který měl trochu lepší maskování a make-up – v hlavní roli Boris Nikolajevič Jelcin a jeho věrní soudruzi z Langley v čele s Robertem Gatesem a spol." říká slovenský historik a publicista Artúr Soldán. Jeho narážka míří na často zmiňovanou údajnou roli USA a její tajné služby CIA při rozpadu SSSR. „Dalo by se suše konstatovat, že skutečný převrat zrealizoval Jelcin," dodává.

Podzim 1991: při zasedání Nejvyššího sovětu SSSR už hrál Jelcin prim nad Gorbačovem.Autor: Archiv

Na čem staví konspirační teorie

Je fakt, že nekrvavé a relativně hladké vítězství Gorbačovových stoupenců nad neostalinskými pučisty v srpnu 1991 a následný Jelcinův nástup vedou už pětadvacet let ke vzniku řady divokých konspiračních teorií. Je jich plný internet a momentálně je prezentují především současní komunisté či ruští nacionalisté, kteří se s rychlým zhroucením sovětského impéria dodnes nesmířili.

Puč prý připravil sám Gorbačov ve spolupráci se Západem, aby byl rychleji destabilizován a rozbit Sovětský svaz, aby byly ze země vyvedeny zlaté rezervy plus peníze ze stranické pokladny a aby ruský energetický sektor mohli zprivatizovat draví oligarchové jako Michail Chodorkovskij nebo Boris Berezovskij. Jiná teorie zase tvrdí, že KGB potřebovala legalizovat svoje majetky na Západě a tak nechala zadlužený Sovětský svaz padnout na kolena.

Není pochyb, že to jsou ryze propagandistické konstrukce, podobné někdejší Hitlerově legendě o neporažené německé armádě v první světové válce či o údajné dýce vražené tehdy do zad levicí německému národu.

Staví však na několika otaznících kolem puče, které dodnes vrtají hlavou nejen historikům:

Gorbačovova perestrojka byla nadějí ruských demokratů, avšak noční můrou konzervativních komunistů.Autor: Archiv

1. Pučisté – lidé blízcí Gorbačovovi

Všichni členové samozvaného pučistického Státního výboru pro výjimečný stav získali své pozice teprve za Gorbačova. Například nejvýše postaveného pučistu, viceprezidenta Janajeva, si Gorbačov sám vybral teprve rok předtím s odůvodněním, že na postu musí mít člověka, jemuž plně věří. Podobně byl i premiér Valentin Pavlov jmenován Gorbačovem teprve v lednu 1991 a předtím byl od roku 1989 ministrem financí. Také tehdejší šéf KGB Vladimir Krjučkov nebo ministr obrany Dmitrij Jazov byli ve funkcích až od vrcholných časů perestrojky, od roku 1989.

„Prakticky se zdálo nemožným, aby se tyto stíny Gorbačova změnily na marxisty, vedly boj a odčinily to, co bylo napácháno sovětskému lidu," píše se třeba na webových stránkách Novysmer.cz, „nezávislém informačním portálu pro zájemce o jiné zprávy". Text pučistům paradoxně vytýká, že ve svých prohlášeních deklarovali věrnost tržním reformám jako Gorbačov a chtěli je provádět dosavadním způsobem.

2. Amatérství pučistů

Symbolem srpnového puče dodnes zůstává tragikomická úvodní tiskovka pučistů. Členové Státního výboru pro výjimečný stav na ní zcela koženě a nevýrazně informovali o údajné chorobě a odstavení Gorbačova, přičemž jejich vůdce Janajev byl zjevně opilý.

Nelogicky až po tiskovce byla do ulic měst povolána vojska, přičemž pučisté nezískali kontrolu nad leningradskou televizí, některými tiskovinami, telegrafickým a telefonním spojením se zahraničím. Nerušily se západní vysílačky a rovněž Gorbačov mohl během své internace v krymské vile ve Forosu sledovat televizi, telefonovat, poslouchat západní média a natáčet videoprohlášení. Zákaz nočního vycházení Janajev vyhlásil až 20. srpna večer.

Zvláštní bylo i to, že premiér Pavlov byl už od 19. srpna večer údajně upoután na lůžko a z převratu vycouval. Podobně záhy skončil i šéf obrany Jazov, a pak už se dočista ukryli před veřejností i ostatní pučisté.

Gorbačov po návratu z Krymu do Moskvy podivné chování vzbouřenců charakterizoval trefně, ale až nápadně smířlivě: „Varování jsem nevěřil, říkal jsem si, že by ti lidé museli být idioti. Bohužel se ukázalo, že to skutečně idioti jsou," uvedl sám s tím, že sám prý byl „poloidiot".

Podle konspiračních teorií byl ovšem Gorbačov s Janajevem na vyhlášení výjimečného stavu domluven, aby coby oběť puče posílil svou prudce klesající popularitu a odvrátil příčinu – blížící se obávaný rozpad SSSR.

3. Volné pole pro Jelcina

Nepochopitelnou chybou (pokud nešlo o záměr) pučistů se pak ukázalo být i nezadržení ruského prezidenta Borise Jelcina. „Přebýval ve své rezidenci na okraji metropole. Co se děje v Moskvě, nevěděl, byl si však jist, že i jeho se bude snažit KGB zatknout," popsal v publikaci CIA proti moskevskému puči znalec špionážní historie Karel Pacner.

Jelcin tušil správně, že oddíl KGB Alfa čeká v lesích podél silnice, aby ho zatkl. Svůj úkol však nesplnil – Jelcinovo auto nerušeně projelo do metropole. Důvod? Důstojníci prý neměli rozkazy, jak se zachovat.

„Jelcin pak neměl žádné potíže koordinovat své akce společně s jinými odpůrci puče v celé zemi. Bush a jiní zahraniční představitelé byli udiveni, jak lehce mohou telefonicky zastihnout právě Jelcina," zdůrazňuje server Novysmer.cz.

4. Jelcin, USA a CIA

Důvod Jelcinova privilegovaného postavení pak „odhalují" například webové stránky Komunistického svazu mládeže, které citují z článku Vedlejší škody amerických operací po teroristických útocích 11. září 2001 na webu Peacereporter.net.

„Převrat ze srpna byl ve středu osobních jednání mezi Jelcinem a Bushem v červnu 1991. Také někteří bývalí sovětští důstojníci, protagonisté státního převratu, v následujících letech přiznali, že se jednalo o ‚spletitý plán řízený cizími západními agenty', jako byl Brit Robert Maxwell, se kterým byl generál Krjučkov v kontaktu od roku 1990 a který v předvečer převratu poskytl generálovi k jeho dispozici 780 milionů dolarů," hlásají mladí komunisté.

5. Podivný čas Gorbačovovy dovolené

Záhadou dodnes zůstává i samo načasování Gorbačovovy dovolené, při níž byl internován. Začala totiž týden před očekávaným veledůležitým aktem: podpisem přichystané nové smlouvy, jíž mělo patnáct svazových republik nově definovat Sovětský svaz.

Přestože smlouva vyvolávala nejhorší obavy neostalinistů v komunistické straně, Gorbačov zmizel z Moskvy a dal tak pučistům příležitost. „Když k pokusu o puč došlo, nutno říct, že neočekávaně, západní imperialisté počítali s tím, že bude úspěšný a skoncuje s Gorbačovem, věděli o Gorbačovově téměř nulové popularitě," vyvozuje z toho server Novysmer.cz.

6. Rychlá amnestie pučistů

V souladu s veřejným míněním byli vůdci puče okamžitě po Gorbačově návratu z Krymu zbaveni svých postů a zatčeni. Jenže při soudních přelíčeních v letech 1992 až 1993 byli všichni zproštěni viny a amnestoval je i ruský parlament. Vskutku zvláštní přístup k lidem, kteří mohli celou planetu uvrhnout do nové studené války.

Vladimir Putin už neopakoval chybu pučistů z roku 1991: v roce 1999 se jednoduše domluvil s končícím prezidentem Jelcinem na předání moci.Autor: Archiv