Rebel z Husince

3. červenec 2015 četba na 21 minut

Foto: neznámý

Příkop, který Hus svým učením a osudem vyhloubil v české společnosti, zůstává nezasypán. Čas od času dál ovlivňuje naše dějiny, aniž bychom si to uvědomovali.

Tak dlouho se čeští husité přeli s katolíky o Jana Husa, až to většinu českého obyvatelstva zajímá asi tak, jako zda byl staroegyptským bohem Amon, nebo Aton.

I tak by šlo odbýt letošní šestisté výročí upálení Mistra Jana. Kdysi vášnivě uctívaný i odmítaný symbol české neústupnosti vůči Římu a cizině vůbec zdá se být v dnešních bezvěreckých a kosmopolitních časech pasé.

Vždyť před pětadevadesáti lety s velkou pompou založená církev československá s Husem ve štítě, která katolíkům odčerpala plnou pětinu věřících, se dnes z milionové státotvorné organizace stala sotva čtyřicetitisícovým sborem, jehož modernistické modlitebny na okrajích měst už jen připomínají zašlé nadšení první republiky.

Mistr Jan Hus na kazatelně, obrázek z Jenského kodexu z roku 1490Mistr Jan Hus na kazatelně, obrázek z Jenského kodexu z roku 1490Autor: neznámý

A že by dnešní Češi každého 6. července navečer spontánně vyráželi na svého času populární lampionové průvody a u ohňů zpívali „Hranice vzplála tam na břehu Rýna“? Dávno ne.

Už ani husitský prapor, který na Hradě před měsícem po vzoru prezidenta Masaryka vyvěsil Miloš Zeman, českou většinově sekularizovanou populaci nijak nenadchl ani nepohoršil.

Přesto si Jan Hus a jeho letošní kulaté jubileum zaslouží naši maximální pozornost. A to nejen kvůli tomu, že Mistr z Husince byl chytrý a statečný muž a že podstoupil mimořádně krutou smrt upálením. Příkop, který svým učením a osudem vyhloubil v české společnosti, totiž zůstává nadále nezasypán a stále čas od času více či méně ovlivňuje naše dějiny, aniž bychom si toho byli vědomi (více viz Hus a jeho stopa v dějinách).

Znovu upálit?

Nevěříte? Například i v schengenské bezhraniční éře můžeme občas narazit na obrysy kostnické hranice.

Konzervativní historik Josef Pekař byl toho názoru, že církev odsoudila Husa v Kostnici správně a v souladu s dobovým právem.

„Kdyby Hus žil dnes a musel se ze svých názorů zodpovídat před Kongregací pro nauku víry, není pochyb, že by tato instituce, pokud by nebyla zasažena modernismem, rozhodla přesně tak jako kostnický sněm," vyslovil nedávno v katolickém časopise Te Deum nečekaně tvrdý názor církevní historik Radomír Malý.

Řekl to samé, co před sto lety konzervativní historik Josef Pekař, podle něhož církev odsoudila Husa v Kostnici správně a v souladu s dobovým právem.

Jan Hus káže v blízkosti Kozího Hrádku u Sezimova Ústí.Jan Hus káže v blízkosti Kozího Hrádku u Sezimova Ústí.Autor: neznámý

Husovo dílo

● O šesti bludiech

(1410)

● Proti bule

papežské (1412)

● O českém

pravopise (1412)

● Dcerka (1412)

● Výklad Viery,

Desatera a Páteře (1412)

● O církvi (1413)

● Knížky

o svatokupectví (1413)

● Postila (1413)

● Listy z Prahy

(1414)

● Dopisy (1415)

Jenže má se tak mluvit čtrnáct let poté, co se papež Jan Pavel II. v prosinci 1999 pokusil zahojit staletou jizvu prohlášením, že „cítí povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán, a nad následnou ranou, zdrojem konfliktů a rozdělení“? Není to nekorektní jitření starých ran, respektive rozfoukávání nových plamenů?

Právě že není. Husův řez společností je natolik hluboký, že pravda o Husovi už asi navždy zůstane složená ze dvou pravd. Jinak to asi ani nejde, protože principy odbojného reformátorství a loajálního legitimismu, o něž tu de facto jde, jsou těžko slučitelné i v neduchovní sféře. Každá ze stran sporu si tak dál drží svou pravdu, nad nimiž se však už naštěstí klene pravda třetí – schopnost smíření a normálního života vedle sebe.

V praxi to funguje tak, že třeba historik Malý brání před erozí církevní nauku, kterou považuje za „neomylnou a nadčasovou“, avšak odmítá trestat kohokoli za pouhé přesvědčení, nota bene upálením. Podobně velká část české společnosti zůstává naopak stále přesvědčena, že Hus by si zasloužil víc než jen omluvu za utrpěnou bolest, například blahořečení nebo rovnou kanonizaci.

Už i na této straně barikády ale začíná být konečně jasné, že tak daleko Vatikán nemůže zajít, protože by popřel sám sebe. A že většině přesvědčených ateistů na rozdíl od senzacechtivých čtenářů bulváru může být Husova absence v nebeském Jeruzalémě beztak ukradená.

„O rehabilitaci se již nemluví, ostatně oprávněně, neboť podle výstižného výroku Thomase Fudgeho by odheretizování Husa bylo znásilněním historie,“ připouští husovský historik František Šmahel. „Na prahu velkého jubilea si lze jen přát více reflexe a méně prázdných slov,“ nabádá ve své nejnovější monografii nazvané jednoduše Jan Hus.

Zkusme se tedy na Husa podívat jako na člověka, kněze a učence a oddělme jej od nánosu husitství a nacionalistických vášní. Asi tak, jako Hus svého času zkoumal křesťanství bez ohledu na pozdější tradice. Lze to vůbec? A zbude hrdina, nebo jen buřič či heretik?

Králův viklefista

O první půli Husova života toho historici mnoho nevědí. Většina z nich se tradičně přiklání k tomu, že Jan Hus se narodil v Husinci u jihočeských Prachatic zhruba kolem roku 1371.

Principy odbojného reformátorství a loajálního legitimismu, o něž tu de facto jde, jsou těžko slučitelné i v neduchovní sféře.

Vyloučit však podle profesora Šmahela nelze ani to, že se tak stalo v letech 1372 nebo 1373 ve středočeském Husinci u Roztok nad Vltavou. Žádné přesné informace nejsou ani o jeho rodičích.

Prvním pevným bodem Husova životopisu je až rok 1393, kdy dosáhl na pražské univerzitě titulu bakalář. V roce 1396 získal hodnost mistra a v roce 1400 byl vysvěcen na kněze. Už o rok později se stal nakrátko děkanem fakulty svobodných umění a dokonce rektorem univerzity. Ale klíčové pro jeho osud byly dvě jiné tehdejší události.

Jednak po krátkém působení v několika různých svatyních už v roce 1403 natrvalo zakotvil jako kazatel v kapli Betlémských neviňátek, kde se ihned stal oblíbeným, protože se jeho jazykově přístupná kázání dotýkala aktuálních témat.

Pomník Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze byl instalován k 500. výročí Husovy smrti za první světové války v roce 1915.Pomník Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze byl instalován k 500. výročí Husovy smrti za první světové války v roce 1915.Autor: neznámý

A zhruba ve stejné době mistr Jeroným Pražský přivezl do Prahy z Oxfordu dva významné spisy anglického církevního reformátora Johna Viklefa – Dialogus a Trialogus. Stejně jako v těch předchozích v nich zaznívaly myšlenky, které byly v příkrém rozporu s církevním učením – třeba že Kristus není reálně, ale jen obrazně přítomen v hostii. Nebo že jediným měřítkem pro církevní učení i praxi je Bible a ne církev či církevní tradice. A také, že kdo není ve stavu milosti, nemůže vládnout.

Hus se ihned spontánně zařadil do tehdy již početného tábora Viklefových příznivců na pražské univerzitě. Byli to převážně čeští, nikoli němečtí profesoři, ale Hus zatím mezi nimi nevyčníval. Teprve si dodělával studia teologie. Hlavně si však zpočátku víc než teologických nuancí všímal zlořádů

v duchovenstvu včetně tehdy palčivého problému papežského schizmatu – dvojpapežství, které v roce 1410 přerostlo dokonce v trojpapežství.

Zpočátku se zdálo, že v kritice poměrů si pražští viklefisté včetně Husa dobře rozumějí s pražským arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hazmburka a s králem Václavem IV. Arcibiskup dokonce Husa dvakrát pověřil, aby na synodě duchovenstva kázal proti zlořádům v kléru.

Když se v roce 1408 arcibiskup obrátil k Husovi zády, protože zesílil tlak z Říma proti stoupencům Viklefa, Husovi to nevadilo. Přimkl se k slabošskému králi, hrajícímu dál na obě strany.

Pamětní deska na domě v Kostnici, kde se roku 1414 ubytoval Mistr Jan Hus.Pamětní deska na domě v Kostnici, kde se roku 1414 ubytoval Mistr Jan Hus.Autor: neznámý

Většině přesvědčených ateistů může být Husova absence v nebeském Jeruzalémě beztak ukradená.

Tleskal Václavovu kutnohorskému dekretu, jímž se roku 1409 obrátil poměr hlasů na univerzitě 1 : 3 (český versus polský, saský a bavorský) na 3 : 1, čímž školu opustilo na sedm set studentů z ciziny a univerzitu ovládli čeští viklefisté. Hus už tehdy stál v jejich čele.

Betlémský kazatel byl nadšen i z dalšího politického tahu Václava IV. proti arcibiskupovi – ze zabrání všech arcibiskupských statků. „Psi se o kost hryžú, vezmi ji a přestanú,“ komentoval to radikálně. Četné královy prohřešky proti dobrým mravům mu ale tehdy kupodivu nijak nevadily.

Proti všem

Jenže přičiněním Husových radikálních kázání se situace začala rychle dramaticky vyostřovat. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka vyhlásil nad Prahou zákaz udílení svátostí, tzv. interdikt. Král i Hus to okázale ignorovali a vyzývali k braní spravedlnosti do vlastních rukou.

V roce 1412 ovšem došlo k osudové roztržce mezi Husem a králem. Na výzvu papeže se měly v Evropě a tedy i v Čechách prodávat odpustky na podporu nového – již třetího – papeže Alexandra V.

Jak připomíná historik František Šmahel, Václav IV. mohl jejich prodej zakázat a Hus by nejspíš díky takové podpoře dosáhl podobného úspěchu jako o sto let později v obdobné situaci Martin Luther.

Jenže Václav IV. se na rozdíl od pozdějšího „Lutherova“ saského kurfiřta Fridricha III. proti prodeji odpustků nepostavil a „propásl tak svou příležitost vstoupit do dějin počínající evropské reformace“.

Hus kvůli odpustkům na papeže ostře zaútočil a Mistrův stoupenec Jakoubek ze Stříbra dokonce v jednom ze svých spisů označil papeže a jeho duchovenstvo za Antikrista. Důsledkem byl ovšem papežský interdikt nad místem Husova pobytu a papežská exkomunikace Husa – a to už se lekl i Václav IV. Přestal Husovi důvěřovat a donutil ho, aby se uchýlil z Prahy na venkov.

Přenesme se teď přes léta 1412 až 1414, která Hus strávil psaním a kázáním především na Kozím Hrádku u Sezimova Ústí a na hradě Krakovci u Rakovníka. Tehdy napsal své stěžejní dílo O církvi, kde zcela otevřeně podle Viklefa kritizuje poměry v soudobé církvi a vytyčuje dokonce čtyřbodový program svého učení. Stručně řečeno zněl takto: lid má být veden zněním bible. Nikoli vůlí církve. Třetím požadavkem byla chudá církev a čtvrtým potvrzení, že církev sestává ze tří složek – duchovenstva, šlechty a obecného lidu.

Údajný rodný domek Jana Husa v Husinci u Prachatic. Objekt byl letos zrekonstruován nákladem 26 milionů korun.Údajný rodný domek Jana Husa v Husinci u Prachatic. Objekt byl letos zrekonstruován nákladem 26 milionů korun.Autor: neznámý

Prvním pevným bodem Husova životopisu je až rok 1393, kdy dosáhl na pražské univerzitě titulu bakalář.

A pak už přišel 11. říjen 1414, kdy Jan Hus na doporučení Václava IV. a na pozvání jeho bratra, římskoněmeckého krále Zikmunda, vyrazil s početným doprovodem do Kostnice. Jak známo, zpočátku Mistrova věc vypadala nadějně, ale už v půli listopadu prosadili protihusovští kardinálové Husovo zatčení a obnovení procesu, započatého kdysi klatbou. Zikmund nakonec v zájmu dosažení svých politických cílů – složité likvidace trojpapežství a zvolení nového papeže – rezignoval na Husovu přislíbenou nedotknutelnost.

Problém byl v jistém nedorozumění: Hus přijel do Kostnice diskutovat a prosadit svou, jenže koncil mohl jeho záležitost brát jen jako soud. Primárně se žádalo, aby Hus své učení odvolal a nekomplikoval jím už beztak složité řešení schizmatu.

V červnu 1415 koncil Husovi celkem velkoryse umožnil trojí slyšení, avšak zatímco Hus chtěl vést diskusi a obhájit třicet vět ve svých spisech, označených za bludné, sněm žádal jen odpověď odvolám – neodvolám.

Nabídl pražskému učenci relativně mírnou formulaci odvolání: „Tyto články jsem nikdy nedržel ani nekázal a kdybych to byl učinil, zle bych to byl učinil, neboť je prohlašuji za mylné a přísahám, že je nechci držet ani kázat.“

Hus to ale odmítl a navrhl vlastní formulaci: „Dosvědčené bludy jsem nikdy nekázal, nedržel a netvrdil. Nebudu je kázat, držet ani tvrdit.“ To ale zase odmítl koncil. Jestli Hus někdy předtím uvažoval, že se z obvinění vymotá a zachrání si život, teď už to při své hrdosti udělat nemohl a ani nechtěl.

Přičiněním Husových radikálních kázání se tehdejší situace začala rychle dramaticky vyostřovat.

A tak byl Jan Hus obviněn z šíření Viklefových nauk a ze snahy bránit odsouzení jeho článků. Husovy knihy bylo nařízeno spálit a Mistr byl prohlášen za zatvrzelého kacíře. Pak byl vydán světské spravedlnosti, a ta jej podle dobových pravidel poslala na smrt upálením.

Měl Hus pravdu?

Tolik fakta. A teď to hlavní – Husova pravda a vina. Pomiňme fakt, že Hus do Kostnice vůbec nemusel odjet a mohl pod ochranou svých šlechtických příznivců dál žít a působit v českém ústraní až do smrti. Husova snaha konfrontovat své názory s vedením církve svědčí o jeho poctivosti a názorové i mravní integritě.

Ale hlásal Hus opravdu bludy? Byla jeho smrt justiční vraždou?

Zkuste posoudit sami. Mezi historiky panuje jednota, že výtky koncilu vůči Husovým „vadným“ větám lze shrnout do sedmi bodů, byť názory na každý z nich už panují různé. Jakkoli jde dnes již o zdánlivě nepodstatné a odtažité věci, stojí za to výtky podrobně vyjmenovat:

● Církev podle Husa nemá Kristem stanovenou hlavu, protože papežství vzniklo až ve 4. století za císaře Konstantina. Koncil však trval na známých slovech evangelií, že Kristus vedením pověřil apoštola Petra.

Betlémská kaple v Praze. Původní objekt z let 1391 až 1394 byl pro zchátralost zbořen roku 1786. Dnešní budova je novostavba z 1. poloviny 50. let 20. století.Betlémská kaple v Praze. Původní objekt z let 1391 až 1394 byl pro zchátralost zbořen roku 1786. Dnešní budova je novostavba z 1. poloviny 50. let 20. století.Autor: neznámý

● Církevní představitelé žijící v hříchu ztrácejí podle Husa automaticky nárok na úřad a lid je nemusí poslouchat. Koncil trval na tom, že tento princip by vedl k naprosté anarchii.

● Církev není podle Husa obecně třeba poslouchat. Koncil se přidržel věty z Matoušova evangelia „Kdo ani církve neuposlechne, budiž jako pohan a celník“.

● Duchovní ve stavu smrtelného hříchu podle Husa neplatně udělují svátosti. Koncil trval na tom, že pak by nikdo zpětně nevěděl, zda je právoplatně pokřtěn nebo ženat. Dodnes katolíci učí, že svátosti jsou od Boha a kněží bez ohledu na svou mravnost jsou v přenosu pouhým nástrojem.

● Podle Husa Bůh některé lidi předurčil ke spáse a jiné k věčnému zatracení. Koncil se

přidržel evangelií, podle nichž Kristus zemřel za všechny, a všichni lidé mají šanci na spásu.

● Kristus je podle Husa v hostiích přítomen jen obrazně. Koncil trval na víře, že Bůh může způsobit proměnu chleba a vína v Kristovo tělo a krev.

● Podle Husa je jediným zdrojem víry Písmo. Koncil trval na tom, že kromě Písma je zdrojem i tradice.

Dnes nás odpuzuje, že za tyto myšlenky a za názory vůbec někdy někdo mohl být odsouzen k smrti, navíc tak kruté.

Obraz Václava Brožíka Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým z roku 1883 visí na čestném místě na Staroměstské radnici v Praze.Obraz Václava Brožíka Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým z roku 1883 visí na čestném místě na Staroměstské radnici v Praze.Autor: neznámý

Z Husa současných Čechů je vypreparován náboženský obsah a zůstává jen nadčasové memento paličatého boje za svobodu vlastního názoru.

Podle historika Radomíra Malého si však tvrdé trestání heretiků čili lidí zastávajících jiný než oficiální výklad Písma vynutili roku 1223 od císaře Fridricha II. prostí věřící, jež různé heretické sekty ohrožovaly na životě.

„Husovo upálení neschvalujeme,“ zdůrazňuje Malý. „Bylo by však křivdou vyřknout slovo ‚odsuzujeme‛, protože se jednalo o oprávněný akt sebeobrany tehdejší společnosti proti teroru a rozvratu ze strany heretických sekt,“ domnívá se.

Postoj koncilu, který zavrhl Husův recept na obnovu církve a vydal se cestou hledání konsenzu, chápe i historik Petr Čornej z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

„Koncil si uvědomoval to, co Hus sám možná plně nechápal. Výklad Božího zákona jako závazného kritéria sloužícího k posouzení veškeré lidské činnosti nemůže být záležitostí jedince, subjektivně přesvědčeného o své pravdě, vyvolenosti a spasitelském poslání. Logickým důsledkem by pak byl rozpad základních struktur, na nichž společnost spočívá. Koncil nepreferoval individuální či skupinové reformní iniciativy, nýbrž volil protoparlamentární cestu," domnívá se Čornej.

Hus po Husovi

A teď si naopak připomeňme, co všechno se dnes připisuje Husovi a je spíš dílem jeho následovníků a vyznavačů.

Zatímco Hus chtěl vést diskusi, sněm žádal jen odpověď odvolám – neodvolám.

Už kostnický koncil Husovi mylně vytýkal, že v Praze zavedl přijímání pod obojí, tedy že nejen kněží, ale i laici mohli kromě hostií konzumovat při mši víno z kalicha. Hus sice nebyl proti tomu, ale sám kališnictví nepraktikoval. Skutečným propagátorem kališnické liturgické odchylky byl horlivý Husův následovník Jakoubek ze Stříbra.

„Kalichem teprve obdržela česká obec Husova viditelné znamení svého odlišení od církve oficiální, v něm získala mocný a zvlášť ušlechtilý symbol své snahy po zvnitřnění, prohloubení náboženského života,“ komentoval význam této novinky český historik Josef Pekař.

Po Husově smrti ještě převažoval akademický ráz jeho uctívání. Osm pergamenových listů s 452 pečetěmi českých a moravských šlechticů bylo impozantním protestem tuzemské elity proti Husovu upálení. O rok později skončil stejně jako Hus na hranici v Kostnici i Jeroným Pražský. Hus začal být leckde uctíván jako mučedník a nový světec.

Po roce 1918 vyrostly v českých městech stovky Husových pomníků. Jeden z nejpůsobivějších od Františka Bílka stojí v Táboře.Po roce 1918 vyrostly v českých městech stovky Husových pomníků. Jeden z nejpůsobivějších od Františka Bílka stojí v Táboře.Autor: neznámý

Jenže současně už se rozjížděly snahy převést jeho učení do praxe – a nastal obrovský problém. Myšlenky se chytli hlavně radikální Pražané a ještě radikálnější Táborité, kteří si s teologickými nuancemi hlavu věru nelámali a brali očistu společnosti pěkně od podlahy pomocí cepů a sudlic. „Snažte se trestati více křivdu, která se děje Bohu, než která se děje vám," hlásal Hus, avšak husité si z toho moc nevzali.

Husova snaha konfrontovat své názory s vedením církve svědčí o jeho názorové i mravní integritě.

Výsledek byl tristní. Nastala ekonomická i společenská katastrofa, kdy se rozvrácené české království dostalo do mezinárodní izolace. Evropa proti němu podnikla pět křížových výprav a málo se ví, že dokonce zavedla i dnes tak aktuální ekonomické sankce, například zastavila dovoz soli a koření do Čech.

František Šmahel připomíná, že cizina začala chápat husitské hnutí jako národnostně české, a to přijali i sami husité, zejména ve své protikřižácké agitaci. Spojení náboženské a národní svébytnosti Čechů bylo na světě.

A pak už byl Husův obraz v českých kruzích téměř povinně pozitivní – zatímco v německých převážně negativní. Vrchol nastal v 19. století při národním obrození.

Socha Mistra Jana Husa před hradem Krakovec na Rakovnicku, kde reformátor pobýval těsně před odchodem do Kostnice.Socha Mistra Jana Husa před hradem Krakovec na Rakovnicku, kde reformátor pobýval těsně před odchodem do Kostnice.Autor: neznámý

Masaryk dal hrdinství a neústupnost Čechům coby „Husovu národu“ za vzor, zatímco třeba rakousky smýšlející poslanec českého Zemského sněmu Karel IV. ze Schwarzenbergu v roce 1889 Husa prohlásil odpovědným nejen za husitské války, ale i za válku třicetiletou, a jeho obhájce nazval tlupou lupičů a lhářů.

A přitom nejblíž pravdě, co se Husova odkazu týče, byl historik Josef Pekař, který se kacířsky po husovsku nebál v roce 1900 prohlásit: „My, děti 19. století, jimž více neb méně cizí je Husův svatý zápal, máme velmi málo práva oslavovati po této stránce Husa a dobu jeho. V tomto smyslu tedy národem Husovým nejsme a nebudeme. Co bylo, nevrátí se,“ řekl.

Není to podobně i s námi? Z Husa současných Čechů je vypreparován náboženský obsah a zůstává jen nadčasové memento paličatého boje za svobodu vlastního názoru. Asi jako když se na vlajce prezidenta republiky skví zkrácené husitské heslo „Pravda vítězí“, ale že tím byla myšlena pravda Kristova, už většina příslušníků „Husova národa“ vůbec netuší.

Jistě, zaplaťpánbu aspoň za onu obecnou ideu v dnešní hodnotově zploštělé době. Má ovšem takový obraz Husa ještě něco společného se skutečným Husem? Neposkytují nakonec stejný vzor hrdinství paradoxně i katoličtí světci a mučedníci?