Reportáž z tábora běženců na Sicílii: Zpátky cesta nevede

3. listopad 2016 četba na 14 minut
První kroky v Evropě

První kroky v Evropě

Foto: Martin Mařík

Migranti z Afriky využívají před blížící se zimou poslední příležitosti k pokusům dostat se přes Středozemní moře do Evropy. Magazín Dotyk přináší reportáž z námořní akce na záchranu uprchlíků i tábora běženců na „žhavé hranici" Evropské unie.

Černá chodidla a na nich jako pěst na oko zářivé růžové žabky. To je vjem, který mi až překvapivě výrazně utkvěl při vylodění migrantů ze záchranné lodi v přístavu Campania na Sicílii. Začátkem října bylo ve vodách jižně od tohoto italského ostrova slunečno, skoro třicet stupňů, a tak převážně afričtí migranti využili jedné z posledních letošních příležitostí k pokusu překonat moře z Libye a dostat se do vytoužené Evropy…

Spolu se skupinou českých novinářů a zástupců pohraniční agentury Frontex (bez nichž bychom se do bezprostřední blízkosti přivezených migrantů nedostali) se stáváme spíš výjimečnou náhodou svědky příjezdu lodi nevládní organizace Save the Children do přístavu v Catanii.

Výjimečně proto, že běženci, zachránění z vratkých člunů na moři, jsou většinou záchrannými loděmi rozváženi do jiných přístavů. Tentokrát se ale k sicilským břehům kvůli dobrému počasí vydalo během pouhých dvou dnů na deset tisíc uprchlíků. A tak malá část z nich, zhruba 210 lidí, zamířila protentokrát i do Catanie.

Nože mají ženy

Stojíme několik metrů od lodi, z níž postupně vycházejí většinou mladí až velmi mladí muži tmavé pleti, a zhruba z jedné třetiny také ženy. Tentokrát převážně Eritrejci. Někteří u sebe mají malý batůžek, tašku. Jsou bosi – hned při výstupu na molo dostávají ty růžové žabky.

Na to, že na moři údajně strávili asi tři dny, se zdají v dobré kondici. Zdání ale klame, protože občas se musí odsunout kovové zábrany vymezující koridor pro východ z lodi a pojízdná nosítka odvezou kolabujícího Afričana, s hlavou vykukující z už pověstné „běženecké" zlaté aluminiové fólie…

FOTOGALERIE

Afričtí migranti v přístavu v Catanii Afričtí migranti v přístavu v Catanii Afričtí migranti v přístavu v Catanii

Migrantů se ujímají pracovníci v rouškách přes ústa. Nejprve je fotografují, berou otisky prstů, pak následují stany červeného kříže, v nich kontrola na horečku, kožní onemocnění. Tentokrát při akci nepomáhají přímo lidé agentury Frontex, těch asi 210 běženců zvládají sami italští úředníci. Každý příchozí je také pečlivě prohledán. Střelné nebo nějak nebezpečné zbraně podle pracovníků Frontexu běženci nemají, ale občas odhalí někoho s nožem. A to převážně ženy – je to na strastiplné cestě jejich jediná ochrana (často údajně marná) před sexuálním obtěžováním.

Celá procedura v přístavu trvá v tomto případě něco přes čtyři hodiny. Nepříjemné vedro vadí i nám, pouhým pozorovatelům. Jenže my si mezitím můžeme skočit do přístavní hospůdky na osvěžení. Migranti, kteří za sebou mají často mnohaměsíční cestu Afrikou, pak čekání v gangy zmítané Libyi, nebezpečnou leckdy i vícedenní cestu malým člunem a teď mnohahodinovou první registrační proceduru, si o relaxaci mohu nechat jen zdát. Dostanou samozřejmě nápoje a jídlo, ale z přístavu jsou pod dozorem transportováni do přijímacího střediska. A tam následují další a další procedury a především čekání.

Místo narození: moře

Loni nelegálně překročil hranice Evropské unie zhruba jeden milion běženců. Jejich záchranu na moři, kde je pašeráci nechávají často vlnám napospas, a také s tím související ochranu hranic Unie má na starost agentura Frontex, zřízená Evropskou komisí. Přesněji řečeno měla – právě v říjnu se Frontex začal měnit na většími pravomocemi vybavenou Evropskou agenturu pro pohraniční a pobřežní stráž.

Mluvčí agentury Izabella Cooperová zdůrazňuje, že Frontex ani jeho následník „nedělá politiku", ale vykonává prostě ochranu a záchranu migrantů. Nerozhoduje ani o tom, co bude s běženci v Evropě dál.

Pašeráci lidí člun opouštějí ještě v mezinárodních vodách, kde nejsou právně postižitelní.

Na rozdíl od výjimečného popsaného vylodění v Catanii jsou obvykle migranti zkontrolováni Frontexem už na člunech, než se dostávají na hlavní část záchranné lodi. K tomu má agentura své mobilní jednotky. Ty zjišťují, odkud běženci jsou – každý úředník je doprovázen tlumočníkem. Nigerijci třeba mluví anglicky, ale spousta běženců ovládá jen různé kmenové africké jazyky nebo pro tu či onu zemi specifický druh arabštiny.

Frontex sám má pronajaté záchranné lodě, migranty z moře však „loví" také plavidla nevládních humanitárních organizací (jako zmíněná Save the Children) a rovněž plavidla italské pobřežní stráže. Jednu z nich, pojmenovanou Ubaldo Diciotti, máme možnost navštívit, když se v Catanii připravuje na další misi.

Velitel záchranářů Gianluca d'Agostini potvrzuje, že po převzetí migrantů nekompromisně ničí každé plavidlo pašeráků. Na pašeráky samotné je však i pobřežní stráž krátká. Člun totiž opouštějí ještě v mezinárodních vodách, kde nejsou právně postižitelní. Loď s běženci pak míří nazdařbůh k pobřeží, protože pašeráci spoléhají na to, že civilizovaná Evropa je nenechá zahynout. Podle odhadů Frontexu vydělali pašeráci jen loni asi čtyři miliardy dolarů. „A zisky pravděpodobně investují do dalšího nelegálního byznysu," upozorňuje Izabella Cooperová.

Přes práci záchranářů zahynulo na moři za poslední čtyři roky přes deset tisíc lidí. Čluny totiž mívají rozměry jen 12 krát 3 metry, zatímco vlny i ve zdánlivě bezpečném Středozemním moři jsou třeba i osm metrů vysoké.

Podle odhadů Frontexu vydělali pašeráci jen loni asi čtyři miliardy dolarů.

Pracovníci Frontexu připomínají, jak loni v lednu mířilo do Řecka přes 600 lidí na zrezivělé turecké lodi. Bez posádky, která uprchla do mezinárodních vod. Frontex spustil na palubu helikoptérou námořníky, kteří pak loď řídili. Jako by to nestačilo, Turci údajně prodávají běžencům i nefunkční záchranné vesty. Spousta migrantů přitom neumí plavat…

Na typickou českou otázku, zda a kolik odhalili záchranáři lodi Ubaldo Diciotti mezi běženci teroristů, odpovídá velitel Gianluca d'Agostini záporně. Zato připomíná, že na plavidlo s posádkou 42 námořníků se při jedné záchranné akci vešlo 1140 lidí. Šlo o vypjatou situaci, standardní kapacita lodi je zhruba 600 osob. A pochlubí se i tím, že několikrát se na lodi těhotné běženkyni narodilo dítě. „Národnost dostane samozřejmě po mamince, ale jako místo narození píšeme moře," dodává záchranář.

Nuda v Mineu

Zatímco na moři se při záchraně migrantů často odehrává drama, čas následující po vystoupení na břeh je pak už jen „úředničinou" a čekáním.

Asi hodinu cesty autem od 300tisícové Catanie je pětitisícové městečko Mineo. Pár kilometrů od něj je stejnojmenný kemp pro běžence. Přicházejí sem z hotspotů (center, kam putují bezprostředně po vylodění) nebo někdy rovnou z přístavu. V Mineu čekají migranti buď na tzv. relokaci – odsun do jiné evropské země, nebo teprve na registraci – zjišťování údajů, jakou má dotyčný šanci na získání mezinárodní právní ochrany.

V době naší návštěvy tu žije na 3300 lidí. Maximální kapacita je asi 3500, jde o jedno z největších zařízení svého druhu v Evropě. Ředitel centra Sebastiano Maccarrone připomíná, že až do roku 2011 tady byla americká vojenská základna. Jednopatrové vilky vypadají velmi zachovale.

Zatímco na moři se při záchraně migrantů často odehrává drama, čas následující po vystoupení na břeh je pak už jen „úředničinou" a čekáním.

Průměrně zde migranti stráví šest měsíců. Jsou hlavně z Eritreje, Nigerie, Gambie a Senegalu, většina jsou muži mezi 24 a 35 lety. Režim je volný, mohou tábor opouštět mezi osmou ranní a osmou večerní. V táboře samotném je mešita a dva kostely. Obyvatelé povinně chodí do školy – v Itálii je to dáno přímo zákonem. Kulturní mediátor jim vysvětluje rozdíly v zákonodárství, vnímání náboženství, práva žen.

V táboře jsou kvůli zachování pořádku desítky policistů, dalo by se říct, že je to „nejbezpečnější místo na Sicílii". Každý běženec dostává na speciální kartu kapesné zhruba 2,50 eura na den. Pracovat má oficiálně zakázáno.

Jak ovšem potvrzuje jeden ze zaměstnanců centra, někteří běženci pracují ilegálně pro okolní farmáře, třeba při sklizni pomerančů. A například Bangladéšané jsou šikovní na spravování oblečení, které v táboře prodávají. Za kapesné nakupují cigarety, a ty zase prodávají. Peníze tedy v táboře jsou, ale toleruje se to. Konflikty vzhledem k přítomnosti ozbrojené stráže nejsou zatím žádné.

„Tady opravdu není žádné drama. Hlavním fenoménem kempu je nuda," říká Patrik Vystavěl, pracovník odboru azylu a migrace českého ministerstva vnitra, který má v kempu v Mineu na starost registraci Syřanů a Eritrejců. Stráví na této „praxi" šest týdnů.

Adidasky místo žabek

Díky této „české spojce" si také můžeme udělat aspoň základní představu třeba o tom, jak tábor vnímají místní lidé. Podle českého experta většina z nich nijak nadšena není – ale na druhou stranu kvete už zmíněné zaměstnávání migrantů načerno, a navíc se rozjel zajímavý byznys s ubytováním běženců. „Traduje se tu, že místní dostávají od úřadů 30 eur za migranta, kterého ubytují. Údajně se tady objevil chlapík, který takhle bral desítky tisíc eur – rozjel podnikání ve velkém," říká.

Od Patrika Vystavěla se také dozvídáme, že letos z kempu uteklo asi 160 lidí. Důvodem bylo, že nechtěli čekat na standardní proces tzv. relokace – to znamená na rozhodnutí o tom, zda v Evropě mohou zůstat a kam budou případně přemístěni. Žadatel o azyl si totiž zemi nemůže zvolit sám. Většina samozřejmě míří do Německa, Nizozemska, Velké Británie, Skandinávie.

FOTOGALERIE

V běženeckém táboře v Mineu Výuka italštiny v běženeckém táboře v Mineu Migranti-školáci v běženeckém táboře v Mineu

Mimochodem – o nějakém Česku nemají zvláště afričtí běženci ani ponětí. A i kdyby měli, přístup Prahy v přijímání migrantů je beztak prakticky neprůstřelný. Například utečence z Eritreje Česko formálně teoreticky přijímá – situace v této zemi je skutečně zoufalá. Jenže Praha zároveň trvá na možnosti „prověřit bezpečnostní riziko žadatele", což ovšem nejde bez dokladů žadatele, a ty právě Eritrejci v drtivé většině případů nemají. Takže Česko by je odmítlo, i kdyby náhodou do této neznámé země chtěli…

Pokud čekatelé na relokaci nějakou zemi odmítnou, mohou být v konečném důsledku vráceni do země původu. Nedostanou žádné povolení k pobytu ani v Itálii. Zpáteční cesta je však podle řady úředníků a expertů spíše iluzorní. „Rád bych viděl, kolik lidí je opravdu vráceno," říká i Patrik Vystavěl. Například Syřané, Eritrejci nebo Somálci se fakticky nemají kam vrátit, takže jim úřady status azylantů raději udělí.

Syřané, Eritrejci nebo Somálci se fakticky nemají kam vrátit, takže jim úřady status azylantů raději udělí.

V neformální diskusi se o možnosti vracet migranty bavíme i se zkušenými pracovníky Frontexu. Jeden z nich žil jistý čas v západní Africe. Zkušenost má takovou, že většina migrantů evropským úředníkům nevěří a nemají ani důvod respektovat případné příkazy k návratu zpět. „V Africe vládce vesnice vybere migranta – hrdinu, který ví o nebezpečí, ale má úkol posílat peníze cíleně do vesnice. To je jeho poslání, bez ohledu na vládu v jeho zemi nebo na to, zda je v Evropě legálně, nebo ne. Cesta zpět pro něj neexistuje."

Buď jak buď, v táboře v Mineu už na sobě běženci růžové žabky nemají. Nejčastěji nosí značkové (aspoň tak vypadají) sportovní boty, leckdy mají módní džíny a „žhaví" mobilní telefony.

Evropská pohraniční a pobřežní stráž

  • Propojuje Evropskou agenturu pro pohraniční a pobřežní stráž (vybudovanou z dosavadní agentury Frontex) a úřady zemí EU odpovídající za ochranu a správu hranic.
  • Provádí monitoring a analýzy rizik vzniklých migrací, posoudí schopnosti zemí EU řešit problémy na hranicích, může požadovat řešení problémů členskými zeměmi.
  • Může zasahovat na hranicích a nasazovat své jednotky, pokud to země EU budou požadovat. Pokud to schválí Evropská komise, může zasahovat i v případě, že určitý členský stát EU není schopen nebo ochoten nezbytná opatření na ochranu hranic přijmout.
  • Koordinuje ochranu hranic z moře s ostatními organizacemi (např. Evropskou agenturou pro námořní bezpečnost).
  • Může vysílat styčné úředníky do třetích zemí pro společné operace s tamními úřady.
  • Počítá se zřízením evropského úřadu pro navracení migrantů, kteří jsou na územní EZ nelegálně.
  • Analyzuje i přeshraniční trestnou činnost a terorismus, s ostatními institucemi a úřady bude spolupracovat i na předcházení terorismu.
  • Posílená agentura bude mít do roku 2020 postupně až 1000 stálých zaměstnanců (dvojnásobek oproti Frontexu) a bude využívat na 1500 odborníků.

Zdroj : Evropská komise