Kostelecké kasárny se někdy do roku 1953 využívaly jako „odkladová" posádka pro nebezpečné důstojníky ohrožující KSČ. Pak tu byla dělostřelecká základna. Z šestitisícového města se armáda stáhla v roce 1997. Budovy po vojácích slouží už patnáctým rokem jako dočasný domov uprchlíků čekajících na azyl. V ubytovně je 275 lůžek, momentálně tu žije 166 cizinců. Z nich je 66 Ukrajinců. Je to vlastně jediný národ, pro který je Česká republika cílovou zemí. Jen část ukrajinských běženců pochází z území válečného konfliktu.

Dostat se do uprchlického tábora není pro novináře jen tak. Nejprve se domluvíte se šéfkou pobytového střediska Ivanou Vyhnálkovou, pak žádáte o souhlas vedení Správy uprchlických zařízení a ještě tiskové oddělení ministerstva vnitra, pod které vše spadá. Načež vyplníte formulář povolení ke vstupu a odešlete e-mailem, abyste povolenku měli písemně. Takový je úřední postup. Všichni jsou ale vstřícní a celá procedura probíhá hladce.

Jiný životní rytmus

Je prázdninové dopoledne a v areálu uprchlického zařízení na okraji města to vypadá, jako by všichni cizozemci odjeli někam na dovolenou. Kromě muže s motorovou sekačkou nevidíte živáčka.„To je normální. Dopoledne je klid, zato do noci to tu žije," dobře zná životní rytmus zdejších obyvatel ředitelka Ivana Vyhnálková. Teprve před polednem prostranství před bývalými kasárnami trochu ožije. S klienty, jak se tu zásadně říká čekatelům na azyl, nesmíme mluvit, ani je bez jejich souhlasu fotit. Fotografování se mnozí brání z prostého důvodu. Mají strach. Když nás míjejí dva mladí černoši, pro jistotu posunkem upozorní, že nechtějí být foceni. Nesou si sešity a jdou na kurz češtiny.

Žádný hlavní jazyk, kterým by se pestrá směsice lidí různých národností dorozumívala s personálem či mezi sebou, tu není. Většina umí rusky nebo anglicky. „S někým se ale vůbec nedomluvíme. Máme proto nasmlouvané tlumočníky," říká ředitelka. Při příchodu do pobytového střediska musí každý dostat srozumitelné instrukce, jak se v něm chovat. Ubytovací řád je sice k dispozici v četných jazykových mutacích, ale nemůže obsáhnout všechny řeči. V takových případech přichází tlumočník.

Jak známo, češtinu zvládnou nejrychleji děti. I když při příchodu do Kostelce neuměly česky ani slovo, během tří měsíců mluví. V mateřské škole, nebo jak se tady oficiálně říká v dětském centru, je právě ponořeno do hry asi deset dětí. Samí kluci. Stavějí z lega, pošťuchují se a hrají si na vojáky. Dorozumívají se rusky.

Pro děti z uprchlických rodin platí stejně jako pro české povinná školní docházka. V azylovém středisku nejprve navštěvují vyrovnávací třídu, kde se učí česky. „Dochází sem velmi zkušená učitelka ze základní školy. Má to velmi náročné. Děti mluví jinou řečí, jsou různého věku a mají různé znalosti," oceňuje češtinářku Ivana Vyhnálková.

Někteří asi pracují. Načerno

Co celé dny dělají dospělí? Nepracují. Čekají. Část dne zaplní nákupy a vařením. Někdo jen zabíjí čas. Kdo chce, má na výběr, jak přímo v táboře aktivněji trávit spoustu volného času. Je tu hřiště na fotbálek, tělocvična, posilovna, domácí kino, knihovna, internetová místnost, výtvarná, šicí a řezbářská dílna. Dříve se tu pro všechny vařily obědy. Strávníkům se ale s nimi nezavděčili, ač na jídelníčku bylo několik druhů jídel – běžná, pro vegetariány, pro muslimy.

Neustále byla spousta výhrad, proto je jednodušší, když si každý vaří sám. Na den dostává dospělý stravné 114 korun čili na měsíc zhruba 3500 korun. Hygienické přípravky fasují. Dávky ve výši životního minima berou jen ti, kteří tu jsou fyzicky přítomni. Kdo se v táboře nezdržuje, nedostane nic.

Klienti mohou kostelecké středisko opouštět, jak se jim zamane. I na delší dobu, vyřídí-li si propustku. Třeba na měsíc. Pak se musí „doma" nahlásit, a hned zase na měsíc odjet. Kdo takto tábor opouští, zřejmě někde na černo pracuje. „Ale to my nevíme. Nemáme ani možnost to zjistit," říká šéfka zařízení.

Provoz je hrazen ze státního rozpočtu, na letošek je plánovaný rozpočet 10 milionů korun. Konečná výše záleží na počtu klientů. Další peníze poskytuje evropský uprchlický fond, který přispívá zjednodušeně řečeno na zábavu a sport. Za peníze z EU tu vzniklo hřiště na malou kopanou, dětské hřiště, pořídily se počítače do internetové místnosti, vybavilo dětské centrum, výtvarná dílna. Platí se z nich také výlety a další akce.

Proč je ve skladu prokopnutý míč

„Bez uprchlického fondu bychom neměli na financování volnočasových aktivit. Evropské peníze nám pomáhají, ale je kolem nich velká administrativa a spousta kontrol. Několik let musíme skladovat i prokopnutý míč, abychom všechny nákupy doložili," popisuje zkušenost s unijní podporou Ivana Vyhnálková. Hračkami a ošacením zásobují středisko charitativní organizace. Lidem je prodávají za symbolické ceny.

Kostelecké kasárny byly podle historických pramenů v zemi poslední, kde vojákům sloužily koně. V bývalé konírně je dnes mimo jiné výtvarná dílna. Potkáváme tu jedinou klientku – mladou Arménku. Další uprchlíci, kteří azyl pro amatérské umělce navštěvují, jsou zrovna na výuce češtiny, takže přijdou později.

Arménka se zajímá o Egypt a ráda sochá. Škoda, fotit se odmítá, a tak fotograf zachytí alespoň její ruce, které stvořily bustu staroegyptské královny Nefertiti. „K ní chce udělat Tutanchamona, tak jsme akorát vybíraly jeho obrázek," vysvětluje učitelka výtvarné výchovy Daniela Mrázová, která by jinak vzdělávala děti na základní škole nebo v lidové škole umění. Tady ji to hodně baví. Do dílny dochází i zapálený malíř z Konga. Naproti ředitelně visí obraz, na němž zachytil kostelecký zámek, který patří šlechtickému rodu Kinských. Tresor, což je křestní jméno Konžana, je v uprchlickém táboře nejplodnějším umělcem. Tvůrci obrazů, keramických nádob, sošek a dalších děl tu nemají žádná autorská práva. Jejich výtvory patří státu, jelikož pomůcky financoval unijní, popřípadě český rozpočet. A tak zdobí společné prostory pobytového střediska i jiných uprchlických zařízení po republice.

Rozmíšky i kvůli dětem

V malém Kostelci je uprchlický tábor poměrně významným zaměstnavatelem. Pracuje v něm přes 40 lidí a další ze stálé bezpečnostní služby. Do městské pokladny přitéká poplatek osm korun denně za každého žadatele o azyl. Při aktuální obsazenosti to za rok vychází na zhruba půl milionu korun. „Díky tomu si základní škola mohla pořídit lepší vybavení. Klienti ve zdejších obchodech nakupují, takže peníze zůstávají v místě. Z přítomnosti střediska má město určité výhody, ale o tom se nemluví. Lidé to nevědí a někteří si jen stěžují," poukazuje ředitelka.

Vnímá xenofobní náladu české společnosti, i proto se svých „svěřenců" zastává: „Drobné krádeže v obchodech tu jsou. Ale dopouštějí se jich také místní, stejně jako výtržností pod vlivem alkoholu. V Kostelci se neděje nic neobvyklého. Je to stejné jako předtím, kdy tu naše středisko nebylo." Alkohol by měl být pro obyvatele uprchlického tábora tabu. Nesmí ho nosit do areálu, ani se vracet v podroušeném stavu. To říká ubytovací řád, realita bývá jiná.

Stává se, že dlouhé čekání a stres, co s nimi bude, někdy běženci zapíjejí alkoholem. Kdo to přežene, nepustí ho ostraha „domů". Z opilosti se může vyspat ve zvláštní místnosti. Na agresivní opilce přivolává ochranka policisty a skončí na záchytce. Areál neustále střeží tři muži z bezpečnostní agentury. Zvláštní ochranu mají samotné ženy a maminky s dětmi, které jsou v pobytovém středisku bez partnerů. Bydlí v jiné budově, aby je cizí muži neobtěžovali.

K různým šarvátkám mezi uprchlíky dochází a Ivana Vyhnálková to ani nezastírá: „Potkávají se tu různé kultury, různá náboženství, různé národy. Konflikty jsou všude, i mezi Čechy v paneláku. Často jsou tu rozmíšky kvůli dětem. Nepohodnou se a řeší to rodiče. Jako všude hraje roli i alkohol."

Jak se Čečenec zabydlel

Jaké jsou další osudy uprchlíků, které různé důvody přivedly do východočeského města? Někdo dostane azyl po třech měsících čekání, jiný na něj čeká rok i dva, další se musí vrátit nazpátek. Žadatelé o mezinárodní ochranu mohou získat i takzvanou doplňkovou ochranu. Uděluje se lidem, pro které by návrat do původní země byl riskantní. Nebezpečí je ovšem považováno za dočasné.

Aby azylanti natrvalo zakotvili přímo v Kostelci, se stává výjimečně. Snad pouze jeden Čečenec, který teď dokonce v pobytovém středisku pracuje. Štěstí měli syrští manželé, kteří po čekání na azyl dostali doplňkovou ochranu. Oba jsou zubaři, v Česku vzácná profese, takže našli i práci ve svém oboru. Kořeny tu zapustil i další uprchlík ze Sýrie, který mezi zaměstnankyněmi kosteleckého tábora našel životní partnerku.

Letos v lednu vláda schválila, že Česká republika přijme 15 syrských rodin, tedy asi 70 uprchlíků z válkou zmítané země. Média informovala o tom, že půjdou do zdejšího střediska. „To věděla média. My jsme žádnou takovou informaci neměli a nemáme ji ani teď," konstatuje ředitelka. Vzpomíná, že dříve tu pobývalo i 350 lidí. To bylo v dobách, kdy země ještě nebyla členem EU. Po vstupu do unie uprchlíků ubytovaných v Kostelci ubylo. Jejich cílem jsou bohatší země. Ale dokdy?