1. Lobbing není nic jiného než vedení politiků k tomu, aby prosazovali zájmy nějaké skupiny, nebo aby alespoň neprosazovali zájmy a názory protichůdné.

2. Nikoho neuráží, pokud je ta skupina velká (např. když podnikatelé tlačí na snížení zdanění práce). Ale když téma zajímá úzkou skupinu, panuje přesvědčení, že něco pro ni výhodné musí být automaticky pro jiné nevýhodné. To ale není nutně pravda. Je spousta témat, která jsou v zákonech prostě jen »blbě napsaná«, jejich zrušení nikoho neohrozí.

3. Lobbování nemusí být nutně skryto před zraky veřejnosti – je to i hala, foyer, vestibul. Lobbování je ve skutečnosti veřejný proces, žádné zákulisní dohody.

4. Zákony píší právníci a úředníci, kteří často nemají nic společného s praxí, a tak jsou tam i věci, které nějakou skupinu poškozují. Ta má právo se proti tomu nějak bránit.

5. Dobrý lobbista musí umět přimět politika, aby poslouchal to, co mu lobbista říká. To je proces, který lze s trochou nadsázky označit za »otevírání uší«.

6. Lobbing versus korupce – samozřejmě je mezi tím hranice. Možná není ostrá, ale to mezi tabákem a marihuanou také není, a přesto je jedno povolené (a dobře zdaněné) a druhé ne.

7. Čistá korupce je, když farmaceutické firmy zvou lékaře na kongresy do exotických destinací nebo platí za předepisování konkrétního léku.

8. Země s dlouhou demokratickou tradicí mají za léta už vymezené hranice mezi korupcí a lobbingem, a přesto všude tu a tam někdo ujede. U nás se o vymezení hranic teprve mluví a já jejich zavedení podporuji, určitě se jako lobbista rád zaregistruji.

9. S korupcí je to trochu takové perpetuum mobile. Čím více se o ní mluví, tím více jsou lidé přesvědčeni, že je to horší a horší.

10. V Česku lidé čtou, že jsme na tom s korupcí hůře než nějaká africká země. Nejde ale o objektivní měření, nýbrž o tzv. »vnímání« korupce. Kladu si otázku, jestli v té africké zemi, co nás předběhla, prostě nějaký místní guru neluskl prsty, a v té chvíli slovo korupce z těch jejich novin úplně nezmizelo.