Je časné ráno a ze hřbetů prasat stoupá pára. Muži v řeznických kazajkách vybavení „elektrickými biči" nahánějí kvičící zvířata k porážce. Na své poslední cestě sjedou prasata v kleci do podzemní komory, která se naplní oxidem uhličitým.

Když výtah vyveze zvířata opět nahoru, jsou už v hlubokém bezvědomí. Zavěšena za zadní nohy se na dopravníku pomalu vezou k muži svírajícímu v ruce ostrý nůž. Stačí jeden rutinní pohyb a z rány na krku se vyvalí temně rudý proud krve. V té chvíli je zvíře mrtvé a jeho tělo může být dále zpracováno na jateční lince. Tak vypadá začátek cesty vepřového řízku na náš nedělní stůl.

Porážka poplatná zásadám islámu se liší od výjevů běžných na našich jatkách hned v několika ohledech. Muslimové nejedí vepřové. Jejich náboženství jim povoluje konzumovat maso zvířat, která přežvykují a mají „rozdělené kopyto", tedy maso přežvýkavých sudokopytníků. Muslimové smějí jíst hovězí, skopové, ale i maso buvolů či velbloudů. Z ptactva mohou konzumovat ty opeřence, kteří nechytají potravu do drápů.

Této definici vyhovuje např. kur domácí, krocan, křepelka, holub, hrdlička, pštros a i zpěvné ptactvo. Všichni tito živočichové musí být poraženi přesně definovaným způsobem.

Býk, který má být poražen v souladu s muslimskou tradicí, přichází úzkou uličkou. Když dojde na její konec, zasune obsluha zábrany tak, aby zvířeti nedovolily prchnout. Býk je klidný. Zvědavě očichává konstrukci potřísněnou krví a zkouší temné skvrny olíznout. Nemá na to ale čas. Přistupuje k němu řezník a přikládá mu ke krku ostrý nůž. Býk uhýbá do strany, ale na rychlý řez už nereaguje. Z přetnutých krčních tepen a žil se vyhrne krev. Zvíře kolabuje a hroutí se na zem.

Potkani pod gilotinou

Pohled na omráčené zvíře, kterému se z hrdla proudem řine krev, není příjemný. K podřezávání zvířat při plném vědomí cítíme odpor o to silnější. Intenzita našich emocí však není pro utrpení zvířete spolehlivým metrem. Transplantace srdce také nenabízí pohled vhodný pro slabší nátury a pacient na operačním stole při ní ani v nejmenším netrpí.

Je ošidné spoléhat i na to, co jsme zvyklí označovat za „zdravý selský rozum". Nizozemští biologové zkoumali, co prožívá potkan při usmrcení způsobem, který v mnoha ohledech připomíná popravu gilotinou. Vědci sahají k tomuto způsobu zabíjení, tzv. dekapitaci, například při některých neurologických studiích, kdy potřebují zkoumat mozek zvířete nijak neovlivněný účinky cizorodých látek.

Tým vedený Clementinou van Rijnovou z univerzity v Nijmegenu měřil aktivitu mozku „popravených" potkanů a zjistil, že činnost mozku vyhasíná už za několik sekund po oddělení hlavy od trupu. Zvíře si svou smrt prakticky nestačí uvědomit. Ve snaze ještě více snížit utrpení zvířat vědci nejprve potkany uspali, a teprve pak jim „setnuli" hlavy.

Při rituální porážce neomráčeného zvíře klesá po přetnutí tepen prudce tlak krve v mozku. Smrt přichází rychle a bez bolesti. Klíčovým momentem je rychlý, rozhodně vedený řez dokonale nabroušeným nožem s dostatečně dlouhou čepelí. Pokud je porážka provedena tak, jak to vyžadují zásady islámu, je stres zvířat při usmrcení slabý.

Stíny modernizace jatek

Na rozdíl od židů nebo muslimů nemá křesťanská civilizace striktně závazná nábožensky motivovaná pravidla pro získávání a přípravu jídla. Tím se otevírá prostor k tomu, abychom jatky a porážky zvířat modernizovali podobně, jako inovujeme jiné oblasti života.

Bývaly doby, kdy řezníci omračovali zvířata silným úderem do hlavy. Dnes nahradilo silné paže svírající palici moderní zařízení, které se označuje jako „přístroj s upoutaným projektilem". Přikládá se k hlavě zvířete a s pomocí stlačeného vzduchu nebo odpálením prachové nálože je v něm uveden do pohybu úderník.

Ten – podobně jako úder palice – nárazem na lebku poškodí životně důležitá centra mozku a zvíře zbaví vědomí. Snaha omezit utrpení zabíjených zvířat na minimum vedla k hledání dalších, ještě humánnějších metod.

K omráčení zvířete lze použít elektrický proud, který prochází mozkem a rovněž ochromuje jeho centra. Jedna z posledních inovací se inspirovala postupem, který se začal používat při zabíjení laboratorních myší a potkanů ve vědeckých laboratořích. V uzavřeném prostoru je vzduch nahrazen nedýchatelným oxidem uhličitým a zvířata v něm ztratí vědomí.

Plyn se nesmí napouštět příliš rychle, protože pak se rozpouští v sekretu sliznic a mění se na kyselinu uhličitou. Ta zvířeti za citelného pálení leptá sliznice. Ani pomalé napouštění oxidu uhličitého není bez problémů. Pokud zvířatům nic nebrání v pohybu, pak z míst, kde oxidu uhličitého přibývá, prchají. To jasně dokazuje, že jim tahle omračovací procedura není příjemná.

Některá výzkumná pracoviště už od omračování zvířat oxidem uhličitým upustila. Na jatkách se ale tato metoda používá dál. Dostáváme se tak do paradoxní situace. Ve snaze zmírnit utrpení zvířat jsme zašli už tak daleko, že zdokonalené omračování přestává být humánní.

Co je halal a co harám?

Muslimové dělí potravu na halal čili povolenou a na harám čili zakázanou. Pravověrný muslim má povoleno jíst prakticky vše, co stvořil bůh, s několika výjimkami. Korán netrvá na vyloučení zapovězených potravin za každou cenu. Když hrozí muslimovi smrt hladem, smí se najíst třeba i vepřového. Ale jen tolik, aby odvrátil smrtelnou hrozbu.

Zvířata, jejichž maso je povoleno jíst, musí být poražena předepsaným způsobem.Porážku provádí jen dospělý, duševně zdravý muslim. Ten musí při porážce oslovit Alláha. Tento bod je mezi muslimskými teology předmětem diskuse. Jedna súra z koránu totiž říká: „Potrava těch, kdo dostali Knihu, je pro vás povolena."

To znamená, že halal je i maso z porážky provedené někým z „lidu Knihy", jak muslimové označují křesťany a židy. Taková porážka ale musí splňovat požadavky kladené na porážku podle muslimských pravidel. Těm je většinou učiněno zadost při tradičních židovských porážkách podle zásad košer. Kromě jiného i proto, že při těchto porážkách židé neoslovují boha.

Muslimové mají totiž zakázáno jíst maso zvířat, jež byla obětována jinému bohu než Alláhovi. Jeho konzumace by byla považována za porušení jedné ze základních zásad islámu, která hlásá: „Není boha kromě Alláha."

Běžné porážky praktikované v západním světě muslimským pravidlům odporují například tím, že k vykrvení zvířete dochází až po jeho omráčení. Muslimové požadují, aby zvířeti bylo podříznuto hrdlo při plném vědomí a to řezem, který způsobí co nejrychlejší smrt. Řez musí přerušit nejméně tři ze čtyř „cest" – tedy krční tepny, krční žíly, průdušnici a jícen.

Některé potraviny jsou považovány za pochybné čili makrúh a pravověrný muslim se jim raději vyhýbá. Do této kategorie někdy muslimové řadí raky, kraby, humry nebo mořské škeble. Někteří muslimové si jako „makrúh" oškliví třeba i včelí vosk nebo mateří kašičku.

Nepříjemná historická paralela

Islám klade velký důraz na to, aby lidé nenechávali zvířata trpět. Zvláště úzkostlivě je tento příkaz dodržován před porážkou a během porážky. Muslimské předpisy například zakazují brousit nůž přímo před zvířetem. Část Evropy porážky prováděné v souladu s pravidly stanovenými islámem zakázala. Například ve Švédsku k tomu přistoupili už počátkem 90. let minulého století.

Hlavním motivem však nebyla obava z utrpení zvířat podříznutých bez omráčení. Před zákazem se tu pro omezení pohybu neomráčeného zvířete a zvýšení bezpečnosti personálu jatek začaly používat zábrany, které porážené zvíře prakticky znehybnily. Někdy bylo zvíře v takové zábraně dokonce obráceno vzhůru nohama.

Přitom bylo vystaveno obrovské stresové zátěži. Švédové tento problém neřešili zákazem nevhodných zábran, ale zákazem porážek neomráčených zvířat. Dnes zaznívají hlasy volající po postavení rituálních porážek mimo zákon v dalších zemích včetně České republiky. Není k tomu ale racionální důvod. Při správně provedené rituální porážce neomráčené zvíře netrpí více než při porážce, před níž je omráčeno. Naopak, někdy vyvolávají u zvířat stres právě nevhodné metody omráčení.

Pokud nám skutečně leží na srdci blaho zvířat, měli bychom se přednostně soustředit na chov hospodářských zvířat. Tam se nabízí bezpočet příležitostí, jak kvalitu života zvířat zlepšit. Mělo by nás například zajímat, jak se žije zvířeti s cizopasníky ve střevech nebo s těžkou plicní infekcí. Tyhle problémy sužují zvíře dlouhé týdny a měsíce. Porážka představuje poslední krátkou epizodu v životě hospodářského zvířete a je často záležitostí několika málo sekund.

Náš odpor k porážkám podle muslimských norem má nepříjemnou historickou paralelu. Fašistické Německo přijalo před druhou světovou válkou jedny z nejpřísnějších zákonů na ochranu zvířat.

Hlavním motivem bylo postavit mimo zákon rituální židovské porážky, které rovněž vyžadují, aby bylo zvíře podříznuto bez předchozího omráčení. Německý právní řád se sice oháněl ochranou zvířat, ale jeho cílem byla likvidace lidí, které prohlásil za nepřátele nacistického režimu. Bylo by neodpustitelné, kdybychom se z této dějinné lekce nepoučili.