Prvorepublikoví miliardáři

Rudolf Jelínek, patron tekutých švestek

29. září 2016 četba na 15 minut
Rudolf Jelínek s manželkou Irenou

Rudolf Jelínek s manželkou Irenou

Foto: Archiv

Před 72 lety – 29. září 1944 – zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi český podnikatel a zakladatel slavné vizovické likérky Rudolf Jelínek. Týdeník Dotyk přináší jeho portrét, jehož podrobnější verzi jakož i příběhy dalších významných podnikatelů z dob první republiky a konce monarchie si můžete přečíst v prvním tištěném speciálu Dotyku s názvem Miliardáři první republiky. Je k dostání v trafikách a ve vybraných obchodních řetězcích. Baťa, Škoda, Jelínek, Odkolek, Podolská, Wannieck, Rothschild, Křižík, Hlávka, Loos… to je elita, která položila základy průmyslu a podnikání v českých zemích.

Rubriku sponzoruje:

Kdyby se slavný český dramatik Josef Kajetán Tyl narodil o sto let později, mohl by místo Paličovy dcery napsat hru Palírníkův syn. Příběh vizovického podnikatele Rudolfa Jelínka, který povýšil palírnu svého otce na celosvětově proslulou Mekku slivovice a zejména košer destilátů, si totiž nezadá s antickou bájí o Orfeovi a Euridice.

Stejně jako Orfeus se totiž i Rudolf Jelínek na začátku éry nacistického podsvětí nešťastně „ohlédl" a vrátil se z chystaného amerického exilu do protektorátu ke své „Euridice" – manželce a možná i své milované firmě. Pro něj a pro jeho židovskou rodinu to mělo fatální důsledky.

I přesto ale jméno úspěšného „palírníkova syna" Rudolfa Jelínka nezapadlo a dodnes zůstává světoznámým pojmem. Zavedené značky se drželi po znárodnění komunisté a úspěšně ji rozvíjejí i současní majitelé zprivatizované vizovické likérky.

Jelínkův rolnický ovocnářský závodJelínkův rolnický ovocnářský závodAutor: Archiv

Trnitý start v kraji trnek

Vizovicko a přilehlé Valašsko bylo k pálení ovocných destilátů přímo předurčeno. Ve zdejší krajině se odedávna skvěle dařilo ovocným stromům, mezi nimž z téměř devadesáti procent převládaly švestky. Úroda bývala bohatá, ovšem sklizené plody se zprvu hlavně sušily, zpracovávaly na povidla, a jen zčásti se z nich pálila slivovice.

K tomu ve Vizovicích sloužila prastará pálenice, o níž je první písemný doklad již z roku 1585. Patřila šlechtické vrchnosti, která ji však v 17. a 18. století trvale pronajímala nájemcům. Poslední z nich, rodina Mandlů, palírnu v roce 1857 od baronů Stillfriedů z Ratěnic koupila a roku 1860 ji prodala židovskému obchodníku Aronu Eichenovi z Lipníka nad Bečvou.

A už tehdy se na scéně objevuje první z rodu Jelínků, luhačovický rodák Jákob, děd Rudolfa Jelínka. Nastoupil k Eichenovi do palírny jako zkušený palírník a s ním i jeho syn Zikmund – Rudolfův otec. Tomu Eichen v roce 1882 navzdory jeho pouhým třiadvaceti letům věku svěřil dokonce post ředitele. To však měl být teprve začátek pozoruhodného vzestupu dynastie Jelínků.

Speciál magazínu Dotyk Miliardáři první republiky je kromě trafik možné pořídit jednoduše také formou textové zprávy. Stačí zaslat jednu SMS na číslo 90211 ve tvaru DEN mezera DOTYK mezera JMENO mezera PRIJMENI mezera ADRESA mezera PSC. Cena je 89 korun včetně doručení (+cena za SMS dle tarifu operátora).

„Když Rakousko-Uhersko v roce 1878 okupovalo Bosnu a Hercegovinu, začaly se sem dovážet kvalitnější bosenské švestky, takže ty valašské zůstávaly ležet ve skladech a obchodníci nevěděli, co s nimi," popisuje tehdejší významnou hospodářskou změnu na Zlínsku historik Marcel Sladkowský, autor knihy Království slivovice aneb Osudy palírníků ve Vizovicích. „Tak vznikl nápad pálit z nich ve větším slivovici. A Zikmund Jelínek byl jedním z těch, kteří se tohoto nápadu chytili," popisuje.

Šlo o to, že Zikmund v roce 1888 z Eichenova podniku odešel. Tři roky si vydělával jako hostinský a v roce 1891 rozjel vlastní palírnu. Zpočátku si na její vybudování pouze pronajal pozemek u vizovické Chrastěšovské ulice. Už v roce 1897 však měl dost peněz a koupil si někdejší Pravdíkův hostinec ve Slušovské ulici, který se na příští desetiletí stal základnou jeho čím dál úspěšnějšího podniku.

Mimochodem, úspěch se projevil i tak, že s manželkou Bertou, pocházející z Dačic, zplodil Zikmund Jelínek právě v těchto letech šest dětí. Kromě tří dcer a synů Vladimíra a Zdeňka (zemřel v dětském věku) se jim 20. června 1892 narodil syn Rudolf. Oba syny pak rodiče vedli k tomu, aby podnik jednou převzali a aby se vyznali ve výrobě a prodeji destilátů.

Jelínkova palírna prosperovala. V roce 1899 vznikl vedle továrny patrový obytný dům, později byla postavena i vlastní plynárna. Areál se rozšířil i o nový sklad lihovin. Firma bez potíží překonala složité období první světové války i léta poválečné obnovy. Pořád však byla ve Vizovicích jen jednou z řady dobrých palíren.

Zakladatel Zikmund Jelínek s rodinouZakladatel Zikmund Jelínek s rodinouAutor: Archiv

Zikmunda Jelínka synové

Ve městě jich tehdy bylo výtečných nejméně šest. Asi největším konkurentem Jelínka byl palírník Karel Singer, který v roce 1895 koupil od Šimona Frische původní Eichenovu nejstarší palírnu ve městě. Mezi nejlepší se drala i pálenice postavená roku 1895 Rolnickým akciovým závodem ovocnářským na jihozápadní vizovické periferii (zvané od té doby Razov), v místě bývalého Maňasova mlýna u silnice na Zádveřice. A právě tam měl už brzy Rudolf Jelínek udělat se svými destiláty díru do světa.

Ale nepředbíhejme. Stále se píše rok 1919 a dvaašedesátiletý Zikmund Jelínek předává prosperující likérku svým dvěma synům, Vladimíru a Rudolfovi.

Prvním jejich samostatným krokem bylo přejmenování podniku na počest zasloužilého otce. „Zikmunda Jelínka synové" zněl nový název. Hned o dva roky později v roce 1921 však učinili klíčové rozhodnutí, když přikoupili od Emila Kopeckého zmíněnou továrnu na Razově, aby tam přenesli část výroby.

Proč to bylo klíčové? Palírna na Razově měla ze všech vizovických palíren včetně dosavadní jelínkovské centrály ve Slušovské ulici nejlepší vyhlídky na rozvoj. Byla za městem, měla kolem sebe volné pozemky k rozšiřování a hlavně blízko ní vedla železniční trať. Bratři Jelínkové proto ihned začali budovat vlečku, novou palírnu, destilaturu, čtyři skladiště, kvasírnu a další provozy, díky nimž se rodinná firma razantně rozrostla a zmodernizovala.

Slibně působilo i uzavření licenční smlouvy s francouzskou firmou Denis, H. Mounié & Co., k němuž došlo v roce 1923. Dohoda měla Jelínkům zajistit práva na výrobu vinného destilátu a koňaku a dovoz vín z oblasti Cognacu.

Plnění sudů švestkamiPlnění sudů švestkamiAutor: Archiv

Životní trefa

Jenže člověk míní a osud mění. Všechno bylo nakonec jinak, protože bratři se v roce 1926 rozhodli společný podnik rozdělit a podnikat každý zvlášť.

Důvod definitivní roztržky byl velmi bizarní. Vladimír Jelínek totiž odmítl nést dál riziko plynoucí z hráčské vášně svého bratra. Rudolf totiž miloval karty, a to tak, že dvakrát v nich dokonce prohrál rodinnou firmu. Pokaždé ji naštěstí zase vyhrál zpět, ale Vladimír už nechtěl čekat na další průšvih. A tak se podnik rozpůlil.

Vladimír, jak se dalo čekat, vsadil na jistotu a ponechal si původní otcovu palírnu ve Slušovské ulici i název firmy „Zikmunda Jelínka synové". Zato Rudolf se vydal novou cestou – a byl nakonec paradoxně úspěšnější.

Rudolf miloval karty, a to tak, že dvakrát v nich dokonce prohrál rodinnou firmu.

Převzal totiž závod na Razově, z něhož učinil centrálu své nové firmy s názvem R. Jelínek. A v roce 1934 učinil nejdůležitější krok svého života, kterým jméno Jelinek nesmazatelně vepsal do dějin světového byznysu.

„Přišel s geniální myšlenkou vyrábět košer slivovici," popisuje historik Marcel Sladkowský. „Vyvážel ji do USA, kde zrovna skončila prohibice a byla tam početná a bohatá židovská klientela," upřesňuje. Rudolf Jelínek měl pravý nápad na pravém místě a v pravý čas ovšem i z jiného důvodu – mezinárodně politického.

Šlo o to, že američtí Židé, kteří sami Jelínka ke zkušební dodávce košer slivovice do Ameriky vyzvali, chtěli podpořit dovoz z demokratického Československa. Tradičními dodavateli pálenek na americký trh totiž byly Rumunsko a Maďarsko, kde ovšem v té době bujel na rozdíl od Československa antisemitismus.

Plnou zásluhou Rudolfa Jelínka už ovšem bylo, že jeho produkt vzbudil u amerických Židů nadšení svou kvalitou. Samosebou v tom hrálo roli i to, že Jelínek s židovskými kořeny měl pro přípravu košer výrobku patřičnou kompetenci a cit. A tak se vizovická firma R. Jelínek stala v krátké době druhým největším importérem lihovin do USA.

Američtí Židé, kteří sami Jelínka ke zkušební dodávce košer slivovice do Ameriky vyzvali, chtěli podpořit dovoz z demokratického Československa.

Co vlastně výroba košer slivovice znamenala? Totéž, co dodnes. Protože při tom nesmějí být použity žádné suroviny, výrobní zařízení nebo postupy, které by odporovaly předpisům judaismu, dostaví se do podniku čas od času pověřený zástupce židovské obce, jenž některé fáze výrobního procesu kontroluje. Pokud je vše v pořádku a přísné podmínky byly dodrženy, vydá tento zástupce speciální košer osvědčení, takzvaný hechšer.

Je jasné, že produkce košer slivovice byla nákladnější než běžná výroba, na druhou stranu mimořádný úspěch u zákazníků se promítl do vysokých zisků. Kromě toho poptávka po košer zboží nepodléhala tolik výkyvům trhu, což umožňovalo lépe čelit odbytovým krizím.

Nad Evropou zataženo

Razovský podnik od druhé poloviny 30. let 20. století vzkvétal a věhlas jména R. Jelínek se šířil po republice i po světě. Jelínkové si v té době zakládali i na své tradici pálit švestky a další ovoce vypěstované ve vlastních sadech. Zároveň si kromě sadů drželi i několik vlastních hospod ve Vizovicích a v Luhačovicích.

Spokojenost Rudolfa Jelínka se za první republiky přelila i do osobního života. S o pět let mladší manželkou Irenou rozenou Müllerovou, pocházející z Valašských Klobouk, měli syny Zdeňka a Jiřího. Naštěstí problém s karetní vášní se už v době samostatného Rudolfova podnikání neopakoval.

Rudolf Jelínek s manželkou IrenouRudolf Jelínek s manželkou IrenouAutor: Archiv

Největších zisků firma dosáhla těsně před druhou světovou válkou, kdy začala kromě slivovice vyrábět borovičku, koňak, jablkovici nebo mlátovici. I po mnichovské tragédii podnik Rudolfa Jelínka dál mohutně exportoval. Třeba ještě 6. března 1939 bylo vyexpedováno do USA 225 beden alkoholu, převážně s označením košer.

Jenže 15. března přišla okupace a s ní i životní ohrožení Židů. Rudolf Jelínek toto nebezpečí nepodcenil. V dubnu 1939 odcestoval legálně do Ameriky a pokoušel se tam vyjednat exil pro sebe i pro svou rodinu, která zůstala ve Vizovicích. V říjnu 1939 se však překvapivě vrátil zpět do Protektorátu. Podle názoru historika Marcela Sladkowského nejspíš nechtěl přijít o vliv na řízení či prodej svých podniků, nejspíš ani nechtěl opustit manželku a děti, s jejichž vystěhováním mohly být problémy. Každopádně rozhodnutí to bylo tragické a osudové.

Největších zisků firma dosáhla těsně před druhou světovou válkou, kdy začala kromě slivovice vyrábět borovičku, koňak, jablkovici nebo mlátovici.

Rudolf i Vladimír Jelínkové mohli vést své firmy pouze do roku 1940. Pak byla na židovský majetek uvalena nucená správa. Vladimír Jelínek byl už téhož roku zatčen gestapem a deportován do koncentračního tábora Flossenburg, kde v roce 1942 zahynul. Jeho manželka Ida a děti Anna a Tomáš zahynuli roku 1943 v koncentračním táboře Osvětim.

Stejně smutný osud čekal i Rudolfa Jelínka a jeho manželku Irenu. Ti byli rovněž odvlečeni do Osvětimi, kde zahynuli v roce 1944. Obětí nacistického zvěrstva se stala i většina dalších příslušníků rodiny.

Život proti smrti

Po válce byly obě jelínkovské továrny ve Vizovicích v žalostném stavu, protože šest let neměly příjmy z exportu a navíc byly mizerně vedené. Jediným štěstím v neštěstí pro ně bylo, že válku přežili oba synové Rudolfa Jelínka.

Starší Zdeněk měl za sebou náročné skrývání se v ilegalitě, přesto hned v roce 1946 převzal tatínkův i strýcův závod a pustil se do obnovy výroby. Znovu rozjel i export. Už po roce ale zase zasáhla smrt. Zdeněk Jelínek nemohl za války léčit svou tuberkulózu a na jaře roku 1946 jí v pouhých pětadvaceti letech podlehl.

Do boje o záchranu rodinného dědictví teď musel nastoupit poslední Jelínek, tehdy ještě nezletilý Jiří, který přečkal hrůzy Osvětimi. Zletilosti dosáhl v roce 1947 a počínal si v čele podniků statečně. Jenže jeho úsilí bylo nakonec vzhledem k houstnoucí vnitropolitické atmosféře v Československu marné. Už v roce 1948 mu triumfující komunisté oba vizovické závody znárodnili. Jiřímu Jelínkovi pak úřady povolily, aby se i s rodinou vystěhoval do Izraele, ale mělo to jednu podmínku. Totiž souhlas s převedením lukrativní značky R. Jelínek do rukou komunistického státu.

Do boje o záchranu rodinného dědictví musel nastoupit poslední Jelínek, tehdy ještě nezletilý Jiří, který přečkal hrůzy Osvětimi.

Pak nastalo čtyřicetileté období známé komunistické dvojakosti. Pro naše občany přestal jeden ze symbolů prvorepublikové prosperity téměř existovat, protože byl „schován" spolu s dalšími vizovickými palírnami – včetně firmy patřící před válkou Karlu Singerovi – pod nenápadnou značku národního podniku Moravské lihovary a octárny Brno. Ovšem do světa komunisté dál vyváželi destiláty pod značkou R. Jelínek, a to i košer slivovici do USA. Do vizovické továrny na Razově stát ochotně mohutně investoval, protože její produkce činila až 85 procent československého exportu lihovin a byla tak významným zdrojem deviz.

Moravská cesta privatizace

Jiří Jelínek se sice ještě v emigraci dožil pádu komunismu v roce 1989, ale proces privatizace někdejší rodinné likérky už ovlivnit nemohl. Zemřel v roce 1990. V rámci kuponové privatizace podnik ovládla skupina manažerů, poté jej získala investiční společnost Moravia Holding, která v roce 2006 splynula se společností Rudolf Jelínek a ponechala si její jméno. Majoritním vlastníkem je Pavel Dvořáček, dlouholetý generální ředitel likérky.

Dům na pražském Klárově, kde žila a zemřela herečka Slávka Budínová, zakoupila likérka Rudolf JelínekDům na pražském Klárově, kde žila a zemřela herečka Slávka Budínová, zakoupila likérka Rudolf Jelínek.Autor: Archiv

Rudolf Jelínek by měl ze současného směřování podniku asi radost. Dvořáčkovo vedení navázalo na prvorepublikovou tradici a začalo provozovat nejen pohostinská zařízení (rekreační objekty Bunč a Kamínka), ale pořídilo znovu i vlastní ovocné sady. V roce 2014 pak likérka Jelínek vlastnila i 160 hektarů koupených sadů v Chile, kde rozvíjí i vlastní výrobu destilátů.

To základní a nejvýnosnější ale zůstává od dob Rudolfa Jelínka pořád stejné. Mezi mnoha vyráběnými značkovými destiláty jeho podniku dodnes zůstává suverénní vlajkovou lodí košer slivovice.