Válka v Sýrii

Rusko v Sýrii: danajský dar

9. říjen 2015 četba na 5 minut

Ruské angažmá v Sýrii se stalo nejenom prvořadou mediální senzací, ale také obrovskou výzvou pro bezpečnostní komunitu, neboť vůbec není jasné, čeho, jak a proč chce docílit.

I když je zatím na hodnocení příliš brzy, řada věcí už teď naznačuje, že se v konečném důsledku bude jednat o danajský dar, kterým budou obdařeni Syřané a jejich sousedé, Evropané, Američané a nakonec i Rusové. Proč? V době, kdy se Moskva potýká se stále rostoucími hospodářskými i politickým problémy, zahájil Kreml dvě ofenzivy. Vedle Sýrie se totiž na tamní scéně rozjíždí spektakulární tažení proti korupci (nemine týden, aby média neinformovala o zatčení či alespoň obvinění vysoce postavených regionálních úředníků či politiků). Deklarovaným cílem, a zároveň společným jmenovatelem, je v obou případech údajně potřeba dát průchod právu. 

Kdyby Rusko bylo standardním evropským státem s politickou opozicí či režimem s fungující dělbou moci, mohli bychom něčemu takovému i věřit. Ale po patnácti letech vlády jednoho muže, jež zatím kulminovala obsazením Krymu, to možné není. Putin však velmi lpí na stabilitě, tedy, aby snad nedošlo k mýlce, na stabilitě Ruska, případně postsovětského prostoru, což je zásadní pro přežívání jeho režimu. Může ji, díky angažmá v syrském chaosu, nějak vytvořit? 

Změna rovnováhy sil

Protože Putin i Medveděv otevřeně sdělili, že v řadách bojovníků Islámského státu jsou i lidé s ruskými pasy, respektive bojovníci z postsovětského prostoru, a Rusko je chce eliminovat, jevilo se ruské angažmá jako vcelku racionální a přirozená snaha čelit něčemu, co v podstatě celý svět považuje za ztělesnění zla. Fyzická likvidace takových bojovníků by nejspíš nevyvolala zásadní protesty v Rusku ani v zahraničí a boj proti společnému nepříteli by mohl vést k pozvolnému zlepšení vztahů se Západem. Stalo se však něco jiného.

Moskva, po předchozích konzultacích s Damaškem a snad i s Teheránem, vstoupila do Sýrie jako prý jediná legální vnější síla, neboť pouze ruské ozbrojené síly byly pozvány legitimním vládcem. Nejenom, že přítomnost ruských jednotek ve vzduchu (možná i íránských na zemi) znamená podstatnou proměnu panující (ne)rovnováhy sil, ale také zásadní změnu vnímání konfliktu z hlediska mezinárodního společenství. Před zcela novou mezinárodněprávní realitu nebyli postaveni jen Američané a další západní země, ale také Turecko, Saúdská Arábie a její spojenci a v neposlední řadě i Izrael. V podstatě hned po prvních akcích ruských letadel se objevily zprávy, později potvrzené z řady zdrojů, že Rusové neútočí primárně na IS, ale na všechny Asadovy protivníky, které však Damašek i Moskva shodně označují za teroristy, a proto je považují za legitimní cíle. Mezitím se podařilo vyvolat napětí i ve vzdušném prostoru podél syrsko-turecké hranice.

Co Putin zatím dokázal vytěžit z taktické výhody, kterou mu poskytoval fakt, že vedle nějakého nepřítele, kterého v dnešní Sýrii mají v podstatě všichni, měl jako jediný na místě zřetelně definovaného spojence? Namísto společného boje proti mezinárodně odsouzenému IS jsme zaznamenali systematické oslabování a ničení sil protiasadovské opozice, nulové zlepšení vztahů se Západem, a Rusko možná položilo solidní základy ke konfliktu s arabskou koalicí a komplikaci vztahů s Izraelem.

Bezzubé spojené národy

Z hlediska EU, respektive NATO, jsou mimořádně znepokojující dvě skutečnosti. Ruské (a případně íránské) aktivity na straně Asadova režimu mají potenciál vyvolat další migrační pohyby, které by nevyhnutelně rezonovaly i v Evropě. Soudě dle nadšených komentářů ruských médií, podle nichž po příchodu Rusů teroristé v panice prchají do Evropy, se tak již děje. Objevily se i názory, že ruské zapojení do bojů by mohlo být korunováno rozbitím Sýrie (během bojů by částečně byli zlikvidováni ruští džihádisté) na několik částí, přičemž ta, ve které žijí Alavité, by sloužila jako zóna ruského vlivu na pobřeží Středozemního moře. Takový výsledek by na Blízký východ nejenom nepřinesl stabilitu, ale bezprostředně by ovlivňoval naše spojence v Turecku a Izraeli. 

Vzhledem k tomu, že by se do řešení nové, v zásadě neřešitelné situace muselo zapojit OSN, kde Moskva má právo veta, je jasné, že jakákoli západní představa o novém uspořádání, pokud by se k ní vůbec podařilo dospět, by neměla šanci na úspěch. Druhou – z hlediska potenciálních dopadů snad ještě horší – skutečností je nová diplomatická iniciativa, kterou v OSN přednesl ministr Lavrov. Mezinárodní společenství by mělo přijmout dobrou africkou praxi, podle které by kterýkoli stát, v němž by „neústavním způsobem" došlo ke změně moci, byl – ve jménu stability zbytku – izolován.

Za předpokladu, že by tento princip v OSN dopadl na úrodnou půdu, což se s přihlédnutím k rozložení sil ve Valném shromáždění může stát, Putin by se stal novodobým Alexandrem I., jenž v kontextu vídeňského kongresu, tedy právě před dvěma sty lety, prosadil vznik tzv. svaté aliance. Stejně jako on by se stal „géniem míru", který přišel, viděl, zvítězil a nastolil „stabilitu". Ve skutečnosti však svět bude v chaosu a Rusko zamrzne.