Šedesát let s paneláky

29. září 2015 četba na 18 minut

Před šesti desítkami let byl postaven první český panelák. Čeká panelové domy regenerace, nebo demolice jako v bývalém východním Německu?

Vidět to tajemník Pláteník z legendárního komunistického seriálu Okres na severu, asi by ho trefil šlak. Bagr s nůžkami zajíždí k sešlému čtyřpatrovému paneláku v Obrnicích na Mostecku, zakusuje se do něj a začíná dům porcovat. Do Vánoc má být po všem, na místě dvou zbořených zdejších paneláků má zůstat jen volná plocha osetá trávou.

Severočeské Obrnice s dvěma a půl tisíci obyvatel, z nichž celé čtyři pětiny žijí na panelákovém sídlišti, se tak stávají dalším českým městem, které se rozhodlo radikálně vypořádat se stavebním dědictvím komunistické éry.
Před třemi lety šel z estetických důvodů k zemi panelák v centru Havlíčkova Brodu, tří zchátralých panelových domů se už zbavilo i městečko Bečov poblíž Obrnic, o vynucených demolicích ve zdevastovaném mosteckém Chanově nemluvě.

Brněnské sídliště Lesná z konce 60. let vyniká symbiozou s přírodou.Brněnské sídliště Lesná z konce 60. let vyniká symbiózou s přírodou.Autor: neznámý

Zvoní u nás panelákům hrana i jinde? V bývalém východním Německu už zlikvidovali celá sídliště, bourá se v Berlíně, Frankfurtu nad Odrou, Lipsku. Jenže v tuzemsku, kde si právě připomínáme šedesát let od postavení prvních prefabrikovaných obytných domů ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově) a v Praze, tak radikální nejsme. Ba naopak.

Bydlení v panelácích zůstává v Česku poměrně populární: je levné a relativně kvalitní. Díky opravám, zateplování, modernizaci a takzvané humanizaci se u nás zatím až na výjimky nenaplnily obavy sociologů z proměny sídlišť v chudinská ghetta. Zachovala se totiž původní sociálně pestrá skladba obyvatel.

„Když k nám po roce 1989 jezdili urbanisté ze západní Evropy, viděli, že v našem paneláku vedle sebe bydlí plukovník, lékař i právník. To zachovejte, kladli nám na srdce – a podařilo se," líčí pro týdeník Dotyk Ivo Oberstein, který byl v letech 1989 až 1994 hlavním architektem hlavního města Prahy a je autorsky podepsán pod Jihozápadním Městem, jedním z největších komplexů pražských sídlišť (více viz Panelák, můj osud).

Stejný názor zastává i sociolog Petr Sunega ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR. „Do roku 1989 existoval dobrý mix obyvatel panelových sídlišť. Paneláky lidé nechápali jako sociální bydlení a ani dnes nemají punc bydlení pro lúzry jako třeba v bývalém východním Německu," domnívá se.

Konečné řešení po Neměcku

Když se počátkem 90. let začala bourat sídliště v bývalé NDR, bralo se to jako předobraz vývoje u nás. Němci ovšem nelikvidovali paneláky jen z estétského plezíru nebo z pouhého pocitu opovržení svrženým režimem, jako o tom uvažovali Češi. Vedl je pud sebezáchovy.

Bydlení v panelácích zůstává v Česku poměrně populární: je levné a relativně kvalitní.

Původně byli obyvatelé východoněmeckých sídlišť sociálně namixováni stejně pestře jako v bývalém Československu. „Každý bydlí za stejných podmínek ve stejných bytech," psalo se roku 1972 v dokumentu Plán a budování města dělníků v chemickém průmyslu Halle-Neustadt o tehdejším pokusu zhmotnit ideál socialistické rovnosti.

Typy panelových soustav

Ačkoli se ve světě vyskytuje řada typů, v Československu se používaly ve velkém jen tři.

Po prvních vlaštovkách (G 40, G 55, G 58) přišel v 60. letech nejstarší typ T OxB, který umožňoval stavět jen malé místnosti.

Panelák typu T OxB (Praha, sídliště Novodvorská, 1965, po modernizaci).Panelák typu T OxB (Praha, sídliště Novodvorská, 1965, po modernizaci)Autor: neznámý

V 70. letech vyvinul Výzkumný a vývojový ústav Stavebních závodů Praha typ VVÚ-ETA, který byl kvalitnější, mohly vznikat i větší obytné prostory a lepší bylo i zateplení. Co do výskytu je typ VVÚ-ETA nejrozšířenější.

Panelák typu VVÚ-ETA v Praze 6, sídliště Dědina, Ciolkovského, po rekonstrukci.Panelák typu VVÚ-ETA v Praze 6, sídliště Dědina, Ciolkovského, po rekonstrukciAutor: neznámý

A konečně v 80. letech se užíval systém P1.11, který už měl kvalitnější zvukové těsnění a elegantnější vnější vzhled.

anelák typu P1.11 v Prostějově, modernizace pomocí dostavby lodžií.Panelák typu P1.11 v Prostějově, modernizace pomocí dostavby lodžiíAutor: neznámý

„Ve stejném domě bydlí generální ředitel i technik z chemického kombinátu, primátorka bydlí ve stejném obytném bloku jako operátor z velína teplárenské centrály," rozplýval se autor plánu.
Jenže po roce 1989 bylo všechno jinak. Východ Německa se masově vylidnil. Milion obyvatel se odstěhoval za prací a za lepším bydlením na západ sjednocené země, další si pořídili rodinné domy na východě. Opuštěno zůstalo až 14 procent bytového fondu, včetně téměř tří set tisíc panelákových bytů.

S možností demolic se počítalo hned po roce 1989, protože Němci ze starých spolkových zemí měli špatnou zkušenost se sociálně problémovými sídlišti typu Mnichov-Neuperlach nebo západoberlínské čtvrti Märkisches Viertel. Děsilo je, že v ještě horších panelácích žije celá třetina Němců na východě. Přesto Německo zpočátku šlo jako my cestou revitalizace sídlišť. Ale neúspěšně.

„Po deseti letech urbanistického vývoje v nových spolkových zemích se ukázalo, že ani nastoupená cesta revitalizace nebyla schopna zabránit erozivním procesům," konstatuje německý sociolog Carsten Keller ve své knize Život v panelácích – K dynamice sociálního vyčlenění.
„Úpadek někdejších míst sociální integrace přitom probíhal v každém městě, na každém sídlišti, ba dokonce v každém obytném bloku odlišně. Východoněmecká středně velká města, kdysi státem podporovaná centra průmyslu, se rychle stala předvojem sociálního úpadku," konstatuje Keller.

Modernizace paneláků soustavy VVÚ-ETA pomocí nástavby pater, zateplení fasády a barevného nátěru. Protože se to občas s barvami přehání, někdy se sídlištím říká Papouškov.Modernizace paneláků soustavy VVÚ-ETA pomocí nástavby pater, zateplení fasády a barevného nátěru. Protože se to občas s barvami přehání, někdy se sídlištím říká Papouškov.Autor: neznámý

V prázdných sídlišťích stát ubytovával emigranty, vznikaly problémy s financováním oprav. A tak se začalo bourat, aby se předešlo nejhoršímu.
Také v Česku došlo k úbytku obyvatel sídlišť, ale jen mírnému. Zhruba o 400 tisíc lidí mezi lety 2001 a 2011, kdy probíhalo sčítání obyvatelstva. Podíl Čechů žijících v panelácích tak mezi stejnými lety klesl z jedné třetiny na jednu čtvrtinu.

Privatizace umožnila řadě lidí svůj byt v paneláku koupit a prodat, a tím získat kapitál k pořízení rodinného domu v satelitech, což se podle sociologa Petra Sunegy nejvíc dělo právě v období po roce 2000. Žádný sociální úpadek převážné většiny českých sídlišť přesto nenastal.

Paneláky si i přes tradiční výtky (exprezident Václav Havel je svého času nazval králíkárnami, režisérka Věra Chytilová o jejich zrodu natočila v roce 1979 silně kritický film Panelstory) zachovaly pozitivní image. Komunisté tímto symbolem své epochy „zkrášlili" snad každé české město včetně třeba šlehačkově historizujících Mariánských Lázní – a to je další důvod, proč v panelácích dodnes zůstávají kromě chudých lidí stále i příslušníci střední třídy.
Někteří lidé, kteří ze sídlišť odešli do rodinných domů, se dokonce začali vracet. A to nejen z finančních důvodů v době krize, ale hlavně kvůli obtížnému životu v nedomyšlených a dopravně špatně dostupných příměstských satelitech.

Počet zrekonstruovaných panelových bytů v letech 1992–2008:
659 414 (= 55 %)

Paneláky ve světě

Panelové domy nejsou vynálezem ani fenoménem jenom komunistickým, jak by se mohlo zdát na základě propagandy minulého režimu.
S nápadem rychlé a levné výstavby z prefabrikátů přišel už slavný francouzský architekt a teoretik Le Corbusiere. První paneláky se objevily v Nizozemsku hned po první světové válce, v Německu roku 1923. První blok panelových domů byl postaven v roce 1939 v Paříži, zároveň vznikaly paneláky i ve Švédsku a ve Finsku.

K většímu rozšíření paneláků na Západě došlo po druhé světové válce, kdy jimi bylo řešeno nouzové bydlení v rozbombardovaných městech. Nikdy v nich však nebydlelo víc než 15 procent obyvatelstva.
Přestože šlo o relativně kvalitní stavby, kvůli stavebnicovému charakteru měly punc podřadnosti a brzy se staly obydlím spíše chudých vrstev a přistěhovalců. V USA nebo ve Francii vznikla ze sídlišť přímo chudinská ghetta, plná kriminality a drog. Proto se už v 70. letech na Západě od panelové výstavby upustilo.

V komunistickém světě byla panelová výstavba použita rovněž k řešení poválečného nedostatku bytů, ovšem masově. Do paneláků se v zemích sovětského bloku brzy nastěhovalo téměř 40 procent obyvatelstva. Rovnostářské bydlení na sídlištích bylo navíc oficiálně vydáváno za výdobytek socialismu.
Enormní tlak na stavaře vedl k řadě technických i stavebních nedostatků, čímž se ze sídlišť stal jeden ze symbolů rudého šlendriánu. Panelová technologie byla v zemích Východu opuštěna až po pádu železné opony v roce 1989.

Na sídlištích je dnes totiž o dopravu, školy, zdravotnictví i obchody dobře postaráno.
A některá z nich jako pražské Lužiny, Nové Butovice, Stodůlky, Ďáblice, Barrandov či brněnská Lesná se dokonce staly „dobrými adresami", kde jsou ceny bytů poměrně vysoké.

Regenerace se vyplatí

Optimistkou ohledně další existence českých panelových domů je i historička architektury Radomíra Sedláková z Fakulty architektury ČVUT v Praze.

Demolice paneláku v Obrnicích na Mostecku: svérázná oslava 60. výročí panelové výstavby u nás.Demolice paneláku v Obrnicích na Mostecku: svérázná oslava 60. výročí panelové výstavby u násAutor: neznámý

„Pokud lidé něco vyčítají panelovým domům, nemusí to být spojeno s dispozicí bytů. Lidem se nelíbí vzhled domů zvenčí. Vadí jim, že domy nemají výraz, nemají přívětivost a laskavost jako třeba starší cihlové domy," říká Sedláková pro týdeník Dotyk.
O panelácích v původní podobě se podle ní nedá mluvit ani jako o architektuře. Prý to byly kvůli úsporám spíš jakési polotovary, určené k pozdějšímu dokončení.

„Vždyť smontovali panely, do nich nandali inženýrské sítě a do bytů pustili lidi. Všude dali stejná okna – do chodby i do ložnice –, což je architektonický unikát. To je, jako by někdo postavil cihlový dům bez fasády, bez parapetů, bez okenních říms a nechal ho obydlit. Přitom parapety a římsy nemají jen estetický charakter, mají i svou funkci, neprší na okna," vysvětluje Sedláková.
Pokud však podle ní panelák získá chybějící architektonické prvky, začne podle Sedlákové vypadat docela normálně.

Privatizace umožnila řadě lidí svůj byt v paneláku koupit a prodat, a tím získat kapitál k pořízení rodinného domu v satelitech.

A přesně to se v posledních pětadvaceti letech stalo s dvěma třetinami českých sídlišť – prošly některým ze způsobů regenerace. Vyměňují se bytová jádra, nastavují se patra, probíhají sanace panelových spojů. Nejviditelnější změnou je asi zateplení polystyrenem, jež už bylo provedeno u domů se 400 tisíci byty, přičemž paneláky se sedmi sty padesáti tisíci byty na to ještě čekají.

Nej Českých paneláků

Nejvyšší panelák
81 m, 23 pater
(Hotel Kupa, Praha, Jižní Město)


Nejdelší panelák
300 m, 18 vchodů (Zelenohorská ulice, Praha, Bohnice)


Nejstarší panelák
U Prefy 771/25,
Praha-Ďáblice
(1954-55)


Město s nejvyšším podílem lidí v panelácích
Karviná, 97 %

Češi v panelácích

**

Často až překotná regenerace sídlišť, dříve tak odmítaných, u nás dokonce vytvořila frontu obránců jejich původní podoby. Proti novým pestrobarevným fasádám, jež měly skoncovat s šedivostí a uniformitou sídlišť, vystoupil už dříve třeba uznávaný architekt Jiří Pleskot.
„Hodnota sídlišť a paneláků je v jejich pravdivosti, v pro nás zatím nesnesitelné opravdovosti reflexe své doby. Z tohoto hlediska jsou pro mne opravdovější, a tudíž často krásnější, než některé současné realizace bytových staveb. Netečnost považuji za snesitelnější a méně škodlivou než podbízivost," napsal Pleskot v časopise Architekt.

Podle architekta Ladislava Lábuse si pestře zbarvený panelák hraje na něco, čím není. Lepší je prý volit decentní barvy a třeba i přiznat spáry čili princip rozebíratelnosti paneláku.

Paneláky v Česku

V bývalém Československu zahájila vývoj panelového systému firma Baťa v roce 1940. Ovšem teprve v roce 1952 vznikl v Praze Ústav montovaných staveb a následně začala i panelová éra. Prvním prototypem byl pětipodlažní dům na zlínském nábřeží z roku 1953 a přesně před 60 lety v roce 1954 se v Praze rozjela „sériová výroba" paneláků.

Ještě před prvním panelovým sídlištěm na Zelené lišce v Krči se prvním panelákem stal třípatrový dům v Ďáblicích s dvanácti bytovými jednotkami. Stojí dodnes, i když měl namále.
„Statici v té době jednoduše nevěřili, že se nezbortí. Těsně před montáží domu přišel od nich posudek, že panelák je na hranici stability," popsal před časem krušné začátky sídlišť ďáblický kronikář Zdeněk Sobotka. Ďáblický dům byl ovšem atypický, architekt Miloslav Wimmer použil metodu skeletopanelu, která už se pak nikde neopakovala (byť umožňovala stavět byty 3+1 o ploše až 100 metrů čtverečních).

Prahu a česká města v následujících téměř čtyřiceti letech zaplavilo několik generací paneláků a panelových systémů. Mezi lety 1954 až 1991 bylo celkem postaveno na 80 tisíc panelových domů, v nichž je 1 200 000 bytů.
Od roku 1970 do roku 1990 bylo nejméně devět nových bytů z deseti postaveno panelovou technologií, přičemž v roce 1990 bylo 98,2 procenta nových bytů v panelových domech.

Nejvíce bytů v panelových domech se postavilo od roku 1970 do roku 1980, a to rekordních 821 tisíc bytů. Odvážná, naštěstí nikdy neuskutečněná vize dokonce počítala s výrobou celých prefabrikovaných místností namísto pouhých stěn a stropů.

Úsměšky, že místo v králíkárnách teď přespávají de facto v polystyrenu, však obyvatelům českých sídlišť evidentně nevadí. Třeba v Praze 13 neboli na území Jihozápadního Města dalo nedávno plných 83 procent lidí v průzkumu najevo spokojenost se svým bydlením.
Komplex sídlišť propojených metrem i atraktivním Centrálním parkem s rybníky a hřišti už si vytvořil vlastní identitu. Jakousi identitu má dnes, kdy mezi paneláky vyrostly stromy a potřebná infrastruktura, vlastně každé z celkem šedesáti pražských sídlištních celků. Včetně dodnes kritizovaného největšího sídliště v zemi, Jižního Města pro 80 tisíc obyvatel.

Ve prospěch paneláků navíc u nás začalo hrát i zjištění stavařů, že životnost těchto domů je daleko delší, než se původně předpokládalo.
Nikoli dvě až tři generace, ale v případě dobré údržby – což je u nejmladší a brzy zprivatizované generace paneláků z 80. let skoro jistota – i sto a více let. Takže nákladná renovace se i vyplatí.

Tenhle barák na odstřel

Případ zmíněných Obrnic však ukazuje, že riziko německého vývoje stále existuje i v Česku. Oba právě likvidované obrnické obecní paneláky ze sedmdesátých let totiž byly prázdné. V regionu vzniká výrazný přebytek bytů.

Celkové náklady na rekonstrukci paneláků v letech 1992–2008:
106 409 028 009 KČ

„Nestojíme o to, aby se do prázdných bytů stěhovali další sociálně slabí obyvatelé," popisuje důvody k bourání starostka městečka Drahomíra Miklošová. „Celému sídlišti to podle mého prospěje. Prostor se tam provzdušní, protože paneláky byly docela nahuštěné," vysvětluje.

Podobně letos v srpnu zbořili v nedalekém Bečově už třetí panelák, rovněž prázdný a zdevastovaný. Předchozí dva šly k zemi loni a předloni. Představitelé samosprávy si přitom pochvalují, že demolice jsou rentabilní. Například obrnické bourání radnici přijde na zhruba pět milionů korun, avšak obec ušetří na nákladných opravách a zejména předejde vzniku dalšího sociálně vyloučeného místa, protože v prázdném domě by se pravděpodobně shromažďovali narkomani, zloději a vandalové.

Snaha ozvláštnit fádní sídliště vedla koncem 80. let k bizarnostem. Centrální panelák na pražském sídlišti Barrandov měl samoúčelnými jehlany na střeše připomínat kostel.

Snaha ozvláštnit fádní sídliště vedla koncem 80. let k bizarnostem. Centrální panelák na pražském sídlišti Barrandov měl samoúčelnými jehlany na střeše připomínat kostel. Autor: neznámý

Mimochodem, zkušenosti s bouráním paneláků mají kromě Německa i jinde v západním světě. Ve Francii se vydali cestou redukce počtu obyvatel sídlišť a domům ubourávají horní patra. V americkém St. Louis navrhl v roce 1951 architekt Minoru Yamasaki panelový bytový projekt Pruitt-Igoe.

Navzdory dobrým úmyslům byla většina domů za pár let naprosto vybydlená a stala se pařeništěm kriminality. V roce 1972 nechal městský úřad St. Louis celé sídliště raději vyhodit do povětří. Dodnes tam nic není, jen stromy a prašné stezky.

Dokud se u nás panelákový problém drží jen v malých městech na Ústecku, není tolik vidět a jako by nebyl. V Havlíčkově Brodě šlo v roce 2012 spíš jen o památkářský experiment.

Ve Francii se vydali cestou redukce počtu obyvatel sídlišť a domům ubourávají horní patra.

Horší by však bylo, kdyby již dnes poměrně napjatá sociálně-etnická situace na obřím českobudějovickém sídlišti Máj vyústila v hromadný odliv starousedlíků a kdyby tamní byty zůstaly napospas. To už by byl nejspíš špatný signál i pro další paneláky v celém Česku.
Pak by se nám berlínské zkušenosti z bourání tamních maxisídlišť Marzahn-Hellersdorf nebo Lichtenberg nejspíš docela hodily.