Pro svobodomyslné Čechy a Slováky žijící v tuhé normalizaci představovalo Polsko sedmdesátých a osmdesátých let okno na Západ. Konaly se tam kvalitní hudební, filmové a divadelní festivaly, vycházely překlady v Československu nedostupných knížek, polští odpůrci režimu se organizovali v několika protirežimních hnutích. Největší z nich byla Solidarita.
Čeští disidenti, oslněni polským protikomunistickým hnutím, iniciovali na konci sedmdesátých let setkání českých a polských disidentů na hranicích a dohodli tajnými kódy místa v horách, kde si budou vyměňovat samizdaty.
Počasí se povedlo - bylo slunečno, 28. července 1978. Vyjma Václava Havla a polského disidenta Jacka Kurońe se na prvním ilegálním setkání českého a polského disentu sešli Marta Kubišová, Jiří Bednář, Tomáš Petřivý, Adam Michnik, Jan Lityński a Antoni Macierewicz. Poslední jmenovaný přišel na místo schůzky jako poslední́, protože čekal na vytištění nového čísla samizdatového časopisu Głos, které chtěl ukázat ostatním.
Setkání připomínalo spíš turistický piknik, než konspirativní schůzku oponentů komunistických režimů. „Nebudu skrývat, že toto setkání na nás všechny udělalo obrovský dojem. Tam i tady všude tajná i zjevná policie, konfidenti, a my sedíme sami u stolu, na kterém je rum, salám, sýr, chléb – všechno z bezedného batohu Václava Havla, nad námi šumí jedle a sbratřeni diskutujeme, jak svrhnout společného tyrana,“ popsal setkání Jacek Kuroń.
Disidenti u velkého dřevěného stolu pod Obří boudou nakonec sepsali společné prohlášení, později vydané v domácím samizdatu a poslané médiím do ciziny. Kromě jiného v něm stálo: „Sbratření snahou prosazovat pravdu, lidská a občanská práva, demokracii, sociální spravedlnost a národní nezávislost, vyhlašujeme svou společnou vůli zachovat věrnost těmto ideálům a jednat v jejich duchu.“
Následující setkání už ale zastavila StB a v Polsku krátce nato generál Wojciech Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav. Další schůzku hlavních představitelů vrcholného polského a českého disentu se tak podařilo zorganizovat až 15. srpna 1987 na Borůvkové hoře v Rychlebských horách. Poté se český a polský disent sešel ještě několikrát - znovu pod svahem Sněžky, na Borůvkové hoře a Kralickém Sněžníku, v Beskydech a Tatrách.
Poláci v zástupu, Češi bloudili
„Okouzlovala mě jedna věc,“ vypráví Alexandr Vondra, který se účastnil několika setkání na hranicích: „Když se dokončil text a vypil se všechen alkohol, tak Jacek Kuroń nebo Zbigniew Bujak zavelel: 'Polaci idzieme! ’Seřadili se za sebe a husím pochodem odcházeli dolů do polských nížin. Kdežto český individualismus zapracoval i tady, takže jsme cestou dolů často bloudili a pracně jsme se hledali u aut. Jednou jsme takhle měli problém najít právě Václava Havla,“ vzpomíná Vondra, který dal dohromady partu mladých disidentů – pašeráků. Na krkonošské hranici si pravidelně vyměňovali zakázané knihy, samizdaty nebo technické součástky do kopírovacích strojů.
Vondru doprovázeli spisovatel Jáchym Topol a fotograf Ludvík Hradilek. Ten většinou jistil výpravu jako řidič a informátor, který měl v případě zatčení okamžitě předat zprávu do zahraničních médií. K jednomu takovému zatčení došlo při předání zásilky, kterou nesl Jáchym Topol a Ivan Lamper.
S estébákama na řízcích
Dne 12. června 1988 v poledne oba české disidenty zatkli polští pohraničníci. Pod hlavněmi samopalů je odvezli do vězení, kde Topol a Lamper odmítli vypovídat. Bizarní zážitek si vybavuje Jáchym Topol: „Ve výslechové místnosti běžela polská barevná televize. Byl jsem šokovaný, protože vypadala úplně západně. Jela tam jedna reklama za druhou. A pak najednou v tý televizi běžela nějaká stávka, kde mluvil Wałęsa. Byl jsem nadšenej, protože jsem v tý vyšetřovací místnosti viděl něco, co v Čechách nebylo v tu dobu možný,“ vzpomíná Topol, na kterého pak nastoupil ramenatý policista, že jestli nebude vypovídat, rozbije mu hubu.
Básník Topol vsadil na to, že ho jako cizince neztlučou. Měl pravdu. Polské disidenty surově ztloukli, české předali StB v Trutnově: „Měl jsem pocit z těch dvou fízlů že je to zajímá. Že oni se na nás nedívají úplně jako na ten hmyz, ale že si třeba říkaj: 'Kruci! Co když to praskne?!' a oni najednou: 'Víte co? Jdeme se najíst!',“ vzpomíná s úsměvem Jáchym Topol na poslední výslech a jeho konec v přilehlé restauraci nad smaženými řízky. Trutnovský okresní soud jim zabavil krosnu a samizdaty z tzv. obecního zájmu, ale do vězení je neposlal. Soudní řízení s disidenty zastavila amnestie prezidenta z října 1988.
Pomyslnou tečkou za skrytou kapitolou česko-polských moderních dějin se stal 17. březen 1990. Kousek od Sněžky si na společné hranici podali ruce prezidenti Havel a Wałęsa.
Autoři: Mikuláš Kroupa, Ondřej Nezbeda (Post Bellum)