Sport

Síla celibátu aneb Jágr a ti druzí

3. květen 2016 četba na 15 minut

Foto: redakce

Kde hledat tajemství úspěchu Jaromíra Jágra? Uznávaný český fyzioterapeut Pavel Kolář považuje za zásadní, že česká hokejová legenda žije bez rodiny a rodinných závazků, plně koncentrovaná na vlastní výkon. Jágr tak svými úspěchy a „nesmrtelností" ukazuje, v čem může být síla dnes tolik vysmívaného celibátu.

V Rusku začíná jubilejní osmdesátý světový šampionát v ledním hokeji. Stalo se už jakousi tradicí, že český hokejový národ každý takový mezinárodní sportovní podnik spojuje s jedinou otázkou: Přijede i Jaromír Jágr?

Přestože čtyřiačtyřicetiletá stále hrající legenda loni oznámila, že s reprezentací definitivně končí, fanoušci se tomu zdráhali uvěřit a do posledních dnů doufali v její účast. Marně. Rodák z Kladna, nyní působící v klubu Florida Panthers, se po sezoně cítí unaven. Přetrvává ale naděje, že český reprezentační dres obleče v září při ještě atraktivnějším Světovém poháru v kanadském Torontu…

JJ

Kde se v něm vzala ona neutuchající touha po úspěchu a jak si dokázal – na rozdíl od všech ostatních – udržet špičkovou formu až do dnešních dnů? Vysvětlení může být více, od mimořádné fyzické výbavy po geniální schopnost vnímat řeč vlastního těla (viz 7 důvodů Jágrova úspěchu). Ale je tu možná jeden důvod, který nadevše vyniká: zůstal sám.

Velký individualista

Jak se totiž právě na Jágrovi názorně ukazuje, v jistých životních situacích může být daleko výhodnější a ve výsledku i společensky velmi prospěšné, když člověk nemá rodinu.

„To, že Jaromír Jágr žije bez rodinných závazků, považuji pro jeho výkonnost v jeho věku za zásadní. Trénuje často pozdě večer, přes den hodně spí, nechce se rozptylovat starostmi, a to vše je v rozporu s rodinným životem," říká k tomu pro týdeník Dotyk profesor Pavel Kolář. Nejuznávanější český fyzioterapeut zná Jaromíra Jágra (stejně jako mnoho jiných špičkových českých sportovců) velice důvěrně už dlouhou řádku let.

„Rodinný život je – pokud má dobře fungovat – spojený s obětí, s podřízením volného času tomu druhému. Znamená to mít jinou starost, než je hokej, hlava je rozptýlena. Individualismus v rodině v čase nikdy nefunguje, a proto si myslím, že jeho život bez rodinných závazků je předpokladem jeho sportovního úspěchu," dodává na Jágrovu adresu Kolář. Zároveň ale zdůrazňuje, že takový život není rozhodně pro každého (viz Profesor Kolář o Jágrovi).

A respektovaný fyzioterapeut se nebojí srovnání české hokejové hvězdy s kněžími či řeholníky a jejich životem v celibátu. „Jágrovi celibát umožňuje soustředit se na sebe, aby mohl podávat výkony. Na druhou stranu svými výkony rozdává radost druhým," všímá si, jaké ovoce to přináší. Srovnání s duchovními samozřejmě nelze brát dogmaticky, jelikož i v Jágrově životě hrály vždy ženy nezanedbatelné místo. 

Zároveň ale platí, že právě tato hokejová legenda, otevřeně se hlásící k víře v Boha, více než kdokoliv jiný spojuje své „staromládenectví" s vyššími a nesobeckým cíli. Vyplývá to i z některých jeho vyjádření, kdy mluví o rodině a otcovství. Jak také naznačuje, nechce nic v životě dělat jen na půl plynu a dělit svou lásku vedví: „Vím, že kdybych teď měl děti, tak už nehraju. Když něco miluju, musím se na to soustředit ze sta procent. Bez lásky to nejde. Proto si myslím, že kdybych měl nějakou jinou lásku – například děti –, už bych dávno skončil. Rodina by pro mě byla číslo jedna a hokej by musel jít stranou," řekl nedávno v jednom z rozhovorů.


A tento „řeholník s hokejkou" (svým přístupem k životu a práci trochu připomínající zpěváka Karla Gotta), jenž stovky tisíc fanoušků na Facebooku označuje za svou hokejovou rodinu, také příkladně demonstruje, že – vyjádřeno teologickým jazykem – povolání k manželství i k celibátu mohou být dvě naprosto rovnocenné cesty ke „svatosti". Se stejným užitkem pro veřejné blaho.

Jakmile se zamiluje, je konec

Ještě v časech našich pradědečků by s tímto názorem asi ani nikdo nepolemizoval. Staromládenectví byl běžný životní styl, k němuž se programově uchylovali ctihodní pánové, žádní ztroskotanci, a nikdo z nich kvůli tomu nebyl okamžitě podezírán z homosexuality (viz text Singles před sto lety? Běžná věc).

To až dnešní doba, plná pokřivených hodnot, vidí jedinou cestu a na všechny, kteří vyrazí za svým cílem jinudy, se často dívá podezíravě. Proto se český bulvár dokolečka zabývá tématem, kdy Jágr – ženami tolik chtěný – konečně strčí hlavu do chomoutu a která „zlatokopka" jej nakonec uloví. Jako by jeho současný stav byl něčím nepochopitelným. A on dokolečka čelí stále stejným otázkám..

JJ

Jágrova cesta je přitom stejně hodnotná a respektuhodná jako třeba cesta oštěpařky Barbory Špotákové, která se naopak rozhodla svůj další sportovní život podřídit rodině. Čímž se patrně připravila o některé cenné medaile a přízeň trenérů.

„Někomu rodinné vztahy pomáhají, neboť to vnímá jako určitou psychickou vyváženost oproti stresovým situacím ve sportu, a jiní to naopak vnímají jako jakési neblahé rozptylování či roztříštění svého zaměření na jednu věc," všímá si Marian Jelínek, někdejší Jágrův osobní trenér, který se zajímá o psychologii sportu.

„Je to velice individuální a myslím, že pokud se podíváte do světa vrcholového sportu, v obecné rovině vychází poměr přibližně 50 : 50. Mnohým vztah v jejich kariéře pomohl, jiným, zdá se, v jejich výkonech naopak ublížil," dodává pro týdeník Dotyk hokejový trenér, nyní působící v klubu BK Mladá Boleslav.

„Jakmile se nějaký kluk zamiluje a začne myslet primárně na holky a zakládání rodiny, je konec. Jeho výkony jdou zákonitě dolů," tvrdí Libor Hájek, zakladatel pražské technologické firmy Eltodo a velký fanda hokeje, jehož vnuci se tomuto sportu též věnují vrcholově. Osobně si myslí, že zmíněné důvody byly klíčové pro nedávný prudký výkonnostní propad mladého Tomáše Hertla, hráče San Jose Sharks, který byl dříve s Jágrem srovnáván.

Ve školách, špitálech i armádě

Z dnešního pohledu se otázky týkající se rodinného stavu, výrazně ovlivňující motivaci lidí a třeba i ochotu riskovat, zdají být zcela podružné, ale naši předci jim přikládali zásadní význam.

Až do roku 1919 – než tuto praxi svým rozhodnutím zrušilo československé Národní shromáždění – nesměly například české učitelky vstupovat do manželství a žily též v celibátu (na rozdíl od učitelů). Očekávalo se totiž mimo jiné, že se takto dokážou zcela obětovat pro „cizí" děti a upozadí své soukromé zájmy.

„Ženy, které se neprovdají a nemohou tudíž pečovat o vlastní děti, nemohou dostat krásnější úkol než péči o děti jiných," píše se v dobovém tisku.

Časem byl ale tento postoj označen za zpátečnický, který brání ženám v plném rozvití jejich individuality a naplnění „základního poslání". Přesto asi nelze popřít, že požadavek na učitelský celibát měl jisté racionální jádro.

JJ

Špitály a sirotčince zase bývaly doménou řádových sester. „Veškerou sílu své osobnosti vkládaly do svého povolání. Řádové sestry pečovaly o nemocné, neboť v nich viděly trpícího Ježíše na kříži. Neměly potřebu ani ambici soupeřit s lékaři o prestiž jako dnešní zdravotní sestry," vidí kvalitativní rozdíl psycholog Jeroným Klimeš. A pokračuje v exkurzi do ještě hlubší historie: „Ve starověkém Římě se nesměli ženit důstojníci. Svobodný voják, dobrý voják. Vojáci s rodinou neradi riskují, neboť víc myslí na děti a ženu než na vítězství," uvádí psycholog též.

Všímá si ale i jiných aspektů. „Občas říkávám, že chlapa ovládá ten, kdo drží jeho penis. Pokud ho drží manželka, tak jej řídí manželka, když ho ‚drží' biskup, tak toho muže ovládá biskup," naráží na situaci v katolické církvi.

Sám jako katolík se Klimeš velmi zasazuje o to, aby už celibát kněží nebyl povinný, nýbrž zcela dobrovolný, protože – stejně jako u sportovců – i mezi duchovními platí, že život v celibátu není rozhodně pro každého. Někdo je svým založením spíše Jágr, jiný Špotáková. Klimeš je přesvědčen, že povinný celibát spojený s nepřiznanými sexuálními vztahy a nemanželskými dětmi páchá i mnoho zla.

Podle psychologa i dnes existuje celá řada povolání, kde by bylo rozumnější zůstat svobodným jako Jágr. „Třeba o top manažerech se říká, že jsou buď jen dobří milenci, nebo jen dobří otcové rodiny, nebo dobří manažeři, ale dohromady to nejde – den má 24 hodin. Prostě není v lidských silách skloubit tak náročný projekt, jako je rodina, a k tomu vést velkou firmu. Top manažer proto děti bez problémů nechá vykrmit, možná je i zabezpečí, ale rozhodně je nevychová," domnívá se psycholog.

Musí zabít mě…

Narážku na římské vojáky, kteří byli ochotni více riskovat, lze aplikovat i na bezpečnostní složky v současné době. I nyní platí, že nemít rodinu může být pro řádný výkon vojáka, policisty či státního zástupce obrovskou výhodou. I proto si mnozí všímají, že současná pražská vrchní státní žalobkyně Lenka Bradáčová, nezatížená závazky k dětem, je ve své práci daleko razantnější a nebojácnější, než byli její předchůdci.

To samé lze asi říci o „starém mládenci" Robertu Šlachtovi, šéfovi Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, jenž stojí například za kontroverzní akcí z roku 2013 namířenou proti tehdejšímu premiérovi Nečasovi a jeho blízkým.

Otázkou je, k čemu to všechno posloužilo, ale faktem je, že Šlachta má pověst workoholika nejezdícího ani na dovolenou, bydlícího na policejní ubytovně, pro nějž je práce naprosto vším.

Nakolik může být těžké bojovat proti zločinu, když máte rodinu, naznačuje pro týdeník Dotyk jeden z bývalých českých elitních policistů, lovec mafiánů: „Každý normální člověk je vázán na své blízké a zejména rodinu. Tam je nejzranitelnější a zločinci to vědí. Také mě zastrašovali. Například mi vzkazovali, že vědí, kolik mám dětí, jakou dělají školu, jaké mají záliby," vzpomíná.

„Já to tehdy řešil tak, že jsem jim vzkázal, že případně musí zabít mě, jinak jsou na tom úplně stejně jako já, protože i oni mají přece své rodiny a své děti…" vysvětluje, jakou obrannou strategii používal.

„Naše práce měla na normální spokojený rodinný život veliký vliv. Však také mnoha dobrým policajtům i státním zástupcům se rodiny a rodinný život úplně rozpadly. Pro boj se zločinem je určitě lepší, když tuto ‚slabinu' – tedy rodinu a rodinné závazky – nemáte. Ale není to nutná podmínka, je to zejména věcí osobní odvahy," domnívá se bývalý policista a dodává ještě, že on se o rodinu vždy „děsně bál".

JJ

O vyšším stupni vydíratelnosti hovoří i další muž, jenž se taktéž dlouhá léta na různých postech zabývá potíráním zločinu. „Manželka mi kvůli tomu už léta nadává, chce, abych téhle práce zanechal. Bojí se, že nám podpálí barák. Však i ji v minulosti sledovali, posílali jí různé lživé esemesky o mých údajných mimomanželských vztazích," popisuje, jakých záludností jsou zločinci vůči rodinným příslušníkům schopni.

Havel bez kompromisů

Podobné problémy kdysi zažívali i bojovníci proti komunismu. I na ně se někdejší Státní bezpečnost snažila často tlačit skrze jejich rodiny, vyhrožovala jim, že se pomstí na dětech. A možná i proto se vůdcem opozice stal člověk, který v tomto směru tolik vydíratelný nebyl a nemusel dělat kompromisy.

Totiž bezdětný Václav Havel. Mimochodem, touto „jágrovskou" schopností koncentrovat se na jedinou roli jej v současné evropské politice připomíná třeba německá kancléřka Angela Merkelová.

Významný vliv uvedeným faktorům přičítá i signatář Charty 77 Václav Malý. „Chartisté, kteří rodiny neměli, měli opravdu jednodušší rozhodování, protože nenesli odpovědnost za rodinu. A při různých represích nemuseli mít strach, co se děje s jejich nejbližšími.

Státní bezpečnost měla ve zvyku škodolibě vyhrožovat represemi proti dětem nebo partnerům. Toho byli svobodní ušetřeni. Skláním se před statečností rodin chartistů. Děti i partnerky projevily úctyhodnou odhodlanost a nesly břemena svých otců nebo matek, manželů bez ukřivděnosti nebo výtek," vyzdvihuje Václav Malý, dnes v pozici katolického biskupa.

Coby duchovní byl za komunismu v podobné „komfortnější" pozici jako Václav Havel.

Jak ale jedním dechem pro týdeník Dotyk dodává, relativní nezávislost měla i své stinné stránky. „V době pronásledování jsem občas zakusil veliký strach, když mne doma po smrti rodičů nikdo nečekal a byl jsem sám v bytě v časech tvrdých represí v napětí, kdy zase estébáci přijdou a odvezou mne k výslechu. Nikdy jsem ale netrpěl opravdovou osamoceností, vždy jsem měl oporu v rodinách sourozenců a měl dost přátel, na něž jsem se mohl spolehnout. Ale ta domácí samota byla občas tíživá. Avšak dodávám, že jsem se rozhodoval vždy sám podle svého svědomí bez odpovědnosti za druhé. To bylo veliké plus," vzpomíná biskup Malý.

Možná i s ohledem na své vlastní obojaké životní zkušenosti patří k těm představitelům současné katolické církve, kteří otázku dobrovolného přijetí celibátu považují za zcela legitimní.

„Jsem k této otázce otevřený. Ne zrušení, ale zdobrovolnění celibátu. Dovedu si představit, že vedle celibátních kněží budou působit i kněží ženatí. Toto rozhodnutí může však být učiněno pouze na univerzální úrovni po důkladné reflexi a nepředpojaté výměně názorů co největšího počtu laiků, kněží a biskupů," domnívá se Václav Malý.

Pro dobrovolný celibát, vyhovující naturelu konkrétního člověka, se otevřeně vyslovuje známý kněz Marek Orko Vácha. „Člověk se občas probouzí ve dvě ráno a myslí na své děti," přiznal se před časem v televizi DVTV k mučivým pocitům, které někdy zažívá. „Každý celibát je hra s ohněm, pokud nemáte místo krve svěcenou vodu," naznačuje, jak vysokou daň kněží mnohdy platí, přičemž zdaleka ne každý je schopen přijatému závazku úspěšně dostát.

A podobnou daň dobrovolně platí i Jaromír Jágr. Ani jeho celibát není samoúčelný. Obětuje se na ledě i pro nás, hokejové fanoušky. O to větší respekt si zaslouží.